Tajemství Zatracených 2.série 4.díl

Kaiso:Uběhl jsem snad jen pár metrů, než mě zarazil výkřik. Otočil jsem se a zděšeně o pár kroků ucouvl.

Byl z kamene. Nehýbal se. Jak se to….?

Vytáhl jsem svůj meč a povolil svou sílu. Jen z polovičky. Nechtěl jsem riskovat, že se stane něco špatného.

„Co jsi zač?“ zakřičel jsem na to zvíře.

Otočilo na mě hlavu a přiblížilo se ke mně. O krok jsem ucouvl.

„Nepoznáváš mě?“ zeptal se mě v mé mysli.

„Měl bych?“

Podíval se na můj meč.

„Co…..“ kouknul jsem na svůj meč, který začal slabě zářit.

„Už chápeš?“ optal se v mé mysli.

„Ne…..to není možné, já myslel….že….“ Neměl jsem slov.

„Ne. Mrtvý opravdu nejsem. Jen jsem utekl, když jsi zmizel ty. Pak mě před asi dvaceti lety uvěznil ten Duch lesa a já se mu chci pomstít, za to, co udělal.“

„Počkej. Mulone. Pokud  jsi utekl, tak jsi na straně dobra ne?“

Přikývl.

„Takže…..by jsi ho neměl zabíjet.“

„Já ho nechtěl zabít, jen trochu vystrašit,“ odvětil.

„Mulone!“ *to je zase jméno xDD*

„Jsou blízko…“

„Vůbec není lehký jim něco vysvětlit, nepotřebuju, další šarvátku.“

Podíval se na mě a přikývl. Pak zmizel pod hladinou.

„Mulone…“

Vůbec jsem nevěděl, co chce udělat a raději jsem to ani vědět nechtěl. Pak to budu muset vysvětlit.

Uslyšel jsem rychlé kroky, které byly blíž a blíž.

Opřel jsem se o svůj meč a počkal, až se tu objeví, svoji moc, jsem pro jistotu zase schoval.

*mám svého mazlíčka =DDD - skáče štěstím po pokoji xDDD*

 

Andrew: *Ať mu neukousnu hlavu xD*

Nebavilo mě to. Opravdu nebavilo! V rychlosti jsem se sebral a odešel z pokoje. Porozhlédl jsem se do levého boku a pak do pravého. „Hm? Kam teď?“ Nebylo by přece jenom lepší skočit z okna než se tu plahočit nějakou divnou chodbou? No…pravda…ten nápad mě nenapadl.

„Halo?“ Zavolal jsem tiše. „Je tu někdo?“ Ptám se. „Kaiso? Tati? Této Elizabeth! Halo!“ Křičím, ale nikdo se neozývá. Z pokoje, který byl ode mě na levém boku se začala formovat divná síla. Vytřeštím zrak rozběhnu se pryč.

Osoba zahálená v kápi se jenom usmála. Cítila mě skrze dveře, ale nic neudělala. „Nemůžeš utíkat dlouho.“ Usmál se a zase zmizel. Jak je možné že se zde dostal? Tak blízko?

„Kaiso?!“ křičím dál, ale zdá se že tu nikdo není.

Konečně vyběhnu ven a vydám se po té malé síle, u které vím že patří jemu. V tom domě nezůstanu už ani minutu! „Kaiso!“ Křiknu, když ho už v dálce uvidím. Přiběhnu a obejmu ho tak silně s takovým nárazem až se oba složíme k zemi. Nepouštím ho, jenom ho držím a objímám.

 

Kaiso: Všichni se tam zjevili a chvíli oddechovali, jakoby běželi z horoucích pekel.

„Co jste tak udýchaní?“ Ptám se se smíchem.

Muriel na mě hodil vražedný pohled, ale nic neříkal.

„Kde…..běž…..Mulon,“ hekal Steav.

Protočil jsem oči. „Srozumitelnějc by to nešlo?“ žertoval jsem.

„Mulon….on je v tom jezeře!“ vydal ze sebe Edgar.

Než jsem stačil otevřít pusu, Mulon se vynořil a zařval. Vládci začali ječet a já se začal chechtat.

„Dost!“ křikl jsem na Mulona.

Přestal a Vladci se na mě nechápavě podívali.

„Jak – Jak to?“ vykoktal Steav.

Pozvedl jsem meč. „To tohle. Váže nás to k sobě. Když jsem utekl netrvalo dlouho a on zmizel taky. Hledal mě, ale kvůli tomu, že jsem pořád měnil svoji polohu a nevypouštěl své síly mě nemohl najít. Pak když jsi mě tu uvěznil….no tak mě našel, ale než mě stačil kontaktovat, Edgar ho uvěznil pod hladinou.“

Civěli na mě, jak na boží stvoření, což nebylo až tak od věci.

Náhle jsem uslyšel rychle kroky, které k nám mířili. Zaměřil jsem na to svoji moc a zjistil jsem kdo to je. Oddechl jsem si, ale pak jak začal řvát, jsem se docela vyděsil.  Když mě chytil, tak jsem sebou švihl na zem, jak jsem to nečekal.

„Co se děje?“ ptal jsem se ze zájmem.

 

Andrew: „Kaiso!“ Křiknu znova jeho jméno. Snažil se mě sundat, ale já se nenechal, byl jsem jako klíště.

„Andrewe! Co je?! Mluv!“ Edgar se mohl zbláznit.

„Chyběls mi.“ Zaviju a přitulím se k němu o trochu blíže.

Všem mým strýcům i otci málem kleplo. „Je to v pohodě.“ Oddechl si a pak se musel trefit dlaní do čela. Zakroutil nade mnou nevěřícně hlavou.

„By mě zajímalo, od koho podědil tohle chování.“ Mumlal s vážností v hlase Muriel.

Náhle se ozval řev a něco se mě snažilo odhodit. „Kaiso!“ Křikl jsem, když jsem viděl kamenitý ocas, který se ze mě snažil udělat mrtvou placku s krvavou šťávou na povrchu.

„Dost!“ Zařval Edgar a Mulon se zastavil. „Kaiso, tohle zvíře je příliš nápadné, démoni by toho mohli využít, měl bys ho pustit, pokud tu zůstane s námi, mohlo by se stát že ostatní jeho druhu ho zabijí, těchto zvířat existuje víc a neuraž se Mulone, oproti druhým jsi ještě mládě, dospělí jedinci jsou čtyřikrát vyšší a pětkrát tak delší.“ Varoval Edgar. „jestli jsi s Kaisem opravdu tak moc vázaný, měl bys vědět že je to nebezpečné, přece jen tě má rád, ne?“ Ptal se, ale to hrdé zvíře na něj jenom cenilo zuby.

„Ten šváb…“ Zavrčel a koukl na mě. Opět jenom zařval, až z toho bolely uši a snažil se mě zadupad do země svým ocasem. Já se ale Kaisa odmítal pustit.

 

Kaiso: „Mulone! Přestaň!“ křičel jsem na něj.

Andrew se mě držel a odmítal pustit. Taky jsem ho objal a ukázal na Mulona.

„Ostatní mají pravdu. Jsi moc mladý na to, abys nám pomohl, ale nemůžeš tu zůstat, takže vrátíš se?“ zeptal jsem se ho.

Koukal na mě nevěřícným pohledem. Pak však přikývl a já jsem pozvedl meč. Po pár chvílích z meče vyšlehli temné plameny a obklopili Mulona.

Stál bez hnutí a nepokoušel se bránit, věděl, že by to pak bylo jenom horší. Mumlal jsem slova, která byla ve starém jazyce, nikdo tomu nerozuměl, kromě mě a Mulona. Meč ho pomalu přivazoval k sobě, až Mulon dočista zmizel uvnitř meče.

Oddychl jsem si. „Konečně jsme zase kompletní,“ vzdychl jsem.

Andrew se na mě zvědavě podíval a já pochopil, že mám co vysvětlovat, ale teď ne. Teď jsem rád, že jsme zase spolu.

Opřel jsem svou hlavu o tu jeho a objímal jsem ho. Meč jsem zatím vrátil na své místo. Stáli jsme na místě a ani jsme se nehnuli. Nevnímali jsme okolí, teď jsme se utápěli v tom, že jsme oba v pořádku.

„Co to bylo?“ ptal se mě po chvíli Andrew.

„Ech…to…byl….mno…můj  domácí mazlíček, když to tak vezmu,“ řeknu mu a podrbu se za zátylkem.

Podezřívavě se na mě podíval, ale věřil mi. „Proč mě chtěl zabít?“

„Mno…on je docela vysazený na své území a nejspíše z tebe vycítil draka….a…..“

Zavrtěl hlavou a víc se o to nezajímal. Já byl rád, že to nemusím vysvětlovat.

„Takže….pojďte se vrátit, než Eliz zjistí, že jsme zmizeli,“ poradí nám Steav.

Ostatní horlivě přikývli a já s Andrewem tu zůstali.

 

Andrew: „Chyběla mi tvoje přítomnost, ale jsem moc rád, že jsem s tebou mohl být i jako zvíře. To jak si upadl bylo roztomilé.“ Zvednu k němu hlavu a zaculím se. „Využil jsem ihned situace a chtěl tě mít blízko sebe.“ Vezmu ho za přívěsek, který mu vysel na krku a mírně ho potáhnu mým směrem aby se sklonil. Lehce ho políbím a pak ho zase objemu. „Jsem moc rád že jsme zase spolu.“ Pousměju se. „Nevím jestli je dobré být na sobě až tak závislí, Kaiso, co se s námi stane, kdybychom se rozdělili?“ Zajímám se. „Plakal bys?“ Zvědavě se mu kouknu do jeho rudých očí. „co bys vlastně dělal kdyby nás od sebe oddělili?“ Zajímám se.

 

Kaiso: „Jistě že bych plakal, protože bych už neměl důvod žít. Víš, co bych dělal, Andrew? Zabil bych se. Neměl bych sílu žít bez tebe,“ odpověděl jsem po pravdě.

Přitáhl jsem ho k sobě blíž a lehce ho políbil, jako předtím on mě.

Pak jsme stáli jen v objetí, dokud nás nevyrušil hlasitý rozhovor, který se odehrával u ohně.

„Jdeme se tam podívat?“ ptal se ze zájmem Andrew.

„Spíše odposlouchávat, pojď!“ řekl jsem. Mrkl jsem na něj a táhl ho za ruku  co nejblíže o ohništi, odkud vycházeli hlasy.

 

Andrew: *Jasne a na Jenny je vymyslet situaci tak to ti děkujiiiiiiiii XD *

„Rozumíš tomu?“ Ptám se Kaisa ukrytý v křovišti opírajíc se o něj.

„Ani trochu.“ Šeptl nazpátek.

„Já vám říkám že musíme zaútočit jako první!“ křičel Muriel, pořád by chtěl jenom někoho spalovat, upalovat, zničit, zlikvidovat a pak zničit důkazy.

„Neměli bychom dělat ukvapená rozhodnutí.“ Namítl Edgar. „Ale musíme si dávat pozor, démoni jsou zrádní.“

„Jo…obzvlášť Kaiso, co o něm vůbec víme?“ Zajímal se Steav. „Démon, který má obmotaného tvého syna kolem prstu, Andrew je snadno zmanipulatelný, přiměl by ho k čemukoliv!“

„Nevěřím že je Kaiso ten typ démona, všichni nejsou stejní, víš.“

„Dokaž to.“ Šeptla Elizabeth.

Edgar se na chvíli odmlčel. „Nejde to dokázat, to musíte cítit, říká se tomu důvěra víte.“ Ušklíbl se a vstal od ohně. Přešel k úkrytu a vešel do tmy.

„Kaiso.“ Šeptnu starostlivě, při čemž sevřu svojí rukou tu jeho.

Jen se na mě mírně usměje a sklopí pohled k zemi. Jak se asi cítí, když tohle slyší? Nedovedu si představit být v jeho situaci…

 

Kaiso: Neměl to slyšet. Takhle ne. Teď mu to budu muset vysvětlit a nevím, jak na to bude reagovat. Už tak by to bylo složitý vysvětlit mu to bez takového ántré. Odvedl jsem ho o něco dál, aby  nás nikdo neslyšel.

„Víš, já……jde to blbě vysvětlit…….já jsem….jsem……démon, ale to už jsi slyšel a já…jsem zrovna synem……“

„Synem jejich vládce….že?“

„Jo.“

„A ty jsi přešel na druhou stranu, že?“

Přikývl jsem.

„To mi stačí, to je všechno , co chci vědět.“

„Ne, počkej to není všechno. Ten co tě zajal. Byl můj bratr.“

Zůstal na mě zírat.

„Tvůj bratr?“

Přikývl jsem.

 

Andrew: Zakroutil jsem mírně hlavou. „Pusť to z hlavy.“ Šeptl jsem a otočil se k němu zády. Odešel jsem a přešel kolem svých strýců a tety.

„Hej! Andrewe! Pojď za námi!“ Křikl na mě Steav a já jen jemně zakroutil hlavou.

„Ne děkuji strejdo, já…půjdu si lehnout.“ Pokusil jsem se o úsměv.

„Lehnout?“ Zeptal se okamžitě Muriel.

„Necítíš se dobře nebo co?“ Začal zase Steav. Já jen přikývl.

„Tak upaluj dřív než tě tam dostrkám!“ Pousmál se mírně přiopitý rudovlásek.

„Neboj, už jdu.“ Pousmál jsem se a vešel do úkrytu, kde jsem prošel temnou chodbou až do svého pokoje. Otevřel jsem dveře. Zase ten divný pocit z protějších dveří. Otočil jsem se ale zakroutil jsem hlavou a vešel do pokoje. Zavřel jsem za sebou a otevřel skříň, kde na mě čekalo pár oblečení. Pousmál jsem se. „Otec myslel vážně na všecko.“ Pousměju se a vytáhnu nové modročerné trenýrky a nátělník černé barvy. Vzal jsem oblečení k levým dveřím, za kterými se skrývala vana. Pro jistotu a lepší pocit jsem se zamkl a nechal napouštět vlažnou vodu. Mezi tím jsem ze sebe shodil veškeré oblečení a pak ulehl do relaxační lázně. Přivřel jsem oči a jen odpočíval. Hlavou mi sem tam prolétlo to co mi řekl Kaiso. Po chvíli jsem však zakroutil hlavou. „Ne, určitě by mě nezradil, ale...i když…“ Začal jsem pochybovat. Je jedním z nich, co když se něco stane a stejně bude proti mně? Povzdechnu si a na mírný nádech se potopím.

 

Kaiso: Vyšel jsem taky zpoza stromů a zamířil si to co nejdále od nich. Chtěl jsem chvíli přemýšlet sám.

Zapadl jsem za úkryt a sledoval jsem svůj meč. Chtěl jsem si promluvit s někým kdo se mnou prožil to samé a tak jsem ho vyvolal ven z meče.

„Mulone,“ řekl jsem zezačátku.

„Nečekal bych, že mě tak brzy vytáhneš ven z meče,“ řekl v duchu. Jinak se mnou ani komunikovat neuměl.

„No, potřebuju si s někým popovídat a tak jsem si tě zavolal.“

„Proč?“

„Ostatní mi nevěří,“ hlesl jsem.

„Ani se jim nedivím, kdyby věděli, co jsi dříve vyváděl, taky bych ti nevěřil.“ Uchechtl se.

Křivě jsem se na něj usmál.

„To sice jo, ale teď už bych to neudělal. To snad dobře víš. Vypálit vesnici už nikdy neudělám.“

„No já nevím, znám tě až moc dobře, jednou ztratíš kontrolu a pak to dopadne špatně.“
„To nemůžeš vědět!“ rozkřikl jsem se.

„Nebudu se s tebou hádat, ale jednou se to stane.“

„Chtěl jsem si s někým popovídat, ale ty očividně nejsi ta pravá osoba.“

„Nejsem osoba.“

„Ty víš jak jsem to myslel!“

Zase jsem ho zavřel zpět do meče a skryl se do úkrytu. Zalezl jsem do svého pokoje a lehl jsem do postele.

 

Andrew: Chvíli jsem ponořený, po asi dvou nebo třes, maximálně čtyřech minutách se vynořím a zhluboka se nadechnu. Vydýchám se a popadnu ručník, pověšený kousek od vany. Utřu si mokrý obličej a hlavně oči a vypustím vanu. Vylezu, utřu se a navleču na sebe pohodlné věci na spaní.

Když už jsem upravený, vyjdu z koupelny s ručníkem na hlavě, který mi sušil mé vlasy.

Lehnu na postel a chvíli se dívám do stropu. „Něco tady…“ Šeptnu. „Mě šíleně děsí.“ Naskočí mi husí kůže a já zavřu oči.

Temná postava se objevila v rohu mého pokoje. Jenom se chvíli dívala a pak ke mně nepozorovaně, tiše jako kostelní myš přešla a položila mi ruku na ústa. „Nekřič!“ Zasyčel mi do ucha a já jen s vytřeštěným zrakem koukal do kápi dané neznámé bytosti. Neviděl jsem ji do tváře. Odtáhl jsem se od něj a přikrčil se ke stěně.

„Bojíš se mě?“ Uchechtl se.

„Ne.“ Šeptl jsem tiše.

„Správně, nemusíš se bát, jsem přítel.“ Sundal kapuci a já viděl ty jeho temné oči.

Chvíli si ho prohlížím. Rudé vlasy s černým melírem a úplně temné oči jako to nejtemnější nebe. „Odkud tě znám?“ Zajímám se.

„To není podstatné.“ Šeptl a jen seděl na mé posteli. Nepřibližoval se. „Kaiso je nebezpečný, uteč od něj.“ Prohlásil tiše.

„U-Utéct?“ Ptám se nechápavě. „Proč?“

„Chce se tě zbavit, je démon, zradil už tolik blízkých a vybral si za další oběť tebe, Andrewe.“

„Odkud mě znáš?“

„Zná tě každý, prcku.“ Pousměje se a rozcuchá mé mokré vlasy. „Varuju tě, dej si pozor, jednou se s tebou zase spojím.“ Pousmál se a odešel.

„Kdo vůbec jsi?“ Zajímám se. Ale to už jsem v místnosti sám.

 

Kaiso: Převaloval jsem se ze strany na stranu. Nemohl jsem usnout. Tohle se mi dlouho nestalo, abych neusnul hned. Zase jsem vytáhl svůj meč, ale když jsem si chtěl znovu prohlédnout kresby, jen na malý okamžik, jsem něco pocítil. Temnou auru a zlou moc. Takovou, kterou jsem dlouho necítil.

Jestli tady něco je, muselo to prolomit mou bariéru a to dokáže jen můj bratr, ale to nebyla jeho moc, ale někoho jiného a já nedokázal poznat koho.

Musel jsem se rozhodnout, buď to říct všem a tím akorát všechny vystrašit, nebo být zticha a počkat, až moje bariéra zmizí úplně.

Pár chvil jsem tam stál jako přimražený. Navenek jsem vypadal klidně, ale kdyby se mi někdo podíval do mysli, poznal by v ní zmatek a nerozhodnost.

Pleskl jsem se dlaní do čela. „Co to se mnou sakra je? Odkdy já se neumím rozhodnout?“

Přecházel jsem přes pokoj sem a tam. Nevěděl jsem co dělat. Nevěděl jsem, kdo tu byl. Nevěděl jsem, jestli má bariéra pořád drží. Nevěděl jsem nic! A to mě štvalo.

„Kdo, nebo co, by tady pohledávalo? A proč hned zmizelo? A proč nic neudělalo?“

Náhle mi blesklo.

„Andrew….“ hlesl jsem.

 

Andrew: Proč po mě sakra chtěl abych odešel? A s ním?! „Kaiso…Kaiso mi lže?“ Šeptnu do vzduchu, ale nemůžu tomu nijak moc uvěřit. Co se to děje? Proč ho podezřívám?!

Jenom se znova kouknu do rohu místnosti kde se zjevil. Přejel jsem zrakem k posteli, kam si sedl a mluvil se mnou. „Nevypadal zle.“ Špitnu.

Zakroutím na svými myšlenkami hlavou. Jenom opět padnu do peřin a zavřu oči. Poslední myšlenka než jsem usnul patřila tomu divnému týpkovy. Zvláštní…vždy patřila jenom Kaisovi. „Kdo jsi?“ Vzdychnu tiše z polospánku. Zdá se mi že podstatná věc mi stále někde uniká.

 

Kaiso: Skoro jsem vletěl do pokoje, ale na poslední chvíli jsem se zarazil. Jen jsem v tichosti odevřel dveře a když jsem uviděl, že Andrew spí, zase jsem je zavřel.

Hlasitě jsem si oddychl, když jsem zjistil, že je všechno v pořádku.

Radši jsem vyšel ven a pokoušel se zjistit, jestli má bariéra pořád drží. Naštěstí držela a nevypadala porušeně. Cítil bych to.

„Kdo jsi zač?“

Zakroutil jsem nad tím hlavou a přesunul jsem se k ohni, kde prozatím seděl Muriel, Steav a Elizabeth.

„Můžu?“ zeptal jsem se.

Přikývli.

„Proč mi nevěříte?“ zeptal jsem se jich.

Neodpověděli. Koukali do ohně, ale ani jeden z nich se mi nechtěl podívat do obličeje.

 

Andrew: Ležel jsem a spal neklidným spánkem. „Kaiso…proč?“ Vzlykám tiše. „Tvá zrada bolí…“ Vytečou mi slzy z očí. Vše dělám podvědomě. Nic si neuvědomuju. Ani si nevšímám že je opět v mém pokoji a pozoruje mne.

„Jednou budeš zase mezi námi, Andrewe.“ Šeptl a pohladil mne po tváři. „Už se na tu chvíli těším.“ Ušklíbl se a ještě nějaký čas se na mě díval.

 

Steav se otočil na Kaisa a mírně ho propálil pohledem. „Možná protože se bojíme že se vše vrátí do starých kolejí?“ Uchechtl se a začal klackem šťourat do rozpáleného ohně.

„Steave!“ Okřikla ho Elizabeth. Pak se zahleděla na Kaisa. „Dáváme si jenom menší pozor, víš, právě démoni kdysi Andrewovi ublížili, nikdo tomu nechce znova přihlížet, i když ho Muriel nemá rád, tak i on nemá srdce vidět jak si vším prochází znova a jak se minulost opakuje.“ Snažila se ho Eliz uvést na pravou míru.

„Co to kecáš holka nešťastná?!“ Vyprskl na ní Muriel. „Mě je ten kluk dočista ukradený!“ Prohlásil. „Ale ty se mi líbíš, nepodezřívám tě, jen mě tvá temná minulost celkem zaráží.“ Mluvil vlídně a snažil se Kaisa přesvědčit o své pravdě.

„Muriel by vždy divný.“ Šeptl Steav. „Dokud nás nepřesvědčíš, nečekej po nás zázraky.“ V jeho očích se po chvíli zaleskl smutek a omluva, ale byl jen opatrný, nic víc, nic míň.

 

Edgar byl zavřený ve svém pokoji. Snažil se mírně odpočinout po velmi úmorném dni. Jeho žlutošedé oči hleděly do stropu. Ležel ve své ložnici a každou chvíli vnímal tu hroznou auru všude okolo. „Hýbe se jako stín…“ Šeptl tiše. „Co ten dotyčný jenom chce?“ Povzdechl si. Nemohl ho nijak zvlášť zaregistrovat, jen věděl že se v jejich úkrytu potuluje nikým nepozorován, tichý jako myška a vůbec z toho neměl dobrý pocit.

 

Kaiso: Poslouchal jsem je a chvílemi mi připadlo, že jsem snad blbě slyšel.

„Dobře, když mi nevěříte, tak to budu muset nějak napravit.“

Všichni se na mě zvědavě podívali.

„Řeknu to takhle. Když jsem byl v naší skrýši, cítil jsem jen na malý okamžik zlou auru a nepředstavitelnou moc. Byla to jen chvíle,ale zdálo se mi, jako bych toho dotyčného znal. Nikde jsem ho nevyděl a neslyšel. Myslel jsem, že někdo prolomil mou bariéru, ale zvládl by to jen můj bratr a když jsem se šel pro jistotu přesvědčit, že je bariéra neporušená. Tak nebyla, byla v pořádku a neporušená, bez vyjímky, cítil bych to.“
 „A nemohl to být tvůj bratr?“ optala se Eliz.

„To bych poznal. Byl to někdo, kdo dokáže projít bariérou. Kdo dokáže svou moc bezvadně skrýt, ale přitom chce abychom o něm věděli záměrně a bloumali nad touto otázkou.“

Steav přestal šťouchat do ohně a Muriel na mě upřel oči, jako bych na něco přišel.

„Takže říkáš, že pokud chce abychom nad tím přemýšlely, tak má svůj vlastní plán a chce abychom přemýšlely a on  měl volnou ruku?“ vyřkl Steav.

Přikývl jsem.

„A jedinej, komu může ublížit je….,“ začal Muriel.

„Andrew!“ vykřikli jsme jako jeden muž.

Vstali a zamířili dovnitř.

„Počkat!“  vykřikl jsem.

Otočili se na mě.

„Jedno mi nesedí. Proč to necítí i Edgar? Dávno už by byl tady a zburcoval nás,“ řekl jsem a přecházel sem a tam, jako v pokoji.

„Možná spí,“ řekl Steav.

„Pochybuju,“ ozval se Muriel.

„Takže mi chcete říct, že je mu to jedno a prostě nechá toho vetřelce aby něco provedl s jeho synem?“ vykřikla Eliz.

„Ne, on mu nechce ublížit. Když jsem tu moc pocítil, okamžitě jsem šel za Andrewem a ten v klidu spal. Nic mu nebylo a až pak jsem šel zkontrolovat tu bariéru.“

„Tak co chce?“ zeptal se Steav.

„Nevím, ale….cítíte to?!“ vyřikl jsem.

Zase jsem totiž cítil tu sílu a teď to udělal úmyslně. Proč?