Krvavá koruna 6.kapitola

Kapitola 6.

 

Redovi trvalo hodně dlouho než se na město vynadíval, tolik světel není snad ani na noční obloze, říkal si.

Byl zvědavý co všechno se v takovém obrovském městě může dít.

Z kostelní věže na Křiváku jednou viděl celé město, ale proti tomuhle to vypadalo jako dětská skládačka z kostek.

Trpaslík ho nechal chvíli vstřebat tu nádheru, věděl, že chlapec bude tímhle obrazem unesený.

Sestupovali teď po balustrádě schodiště, které se točilo hluboko dolů připevněné ke zdi. Na konci je čekala další chodba dovnitř skály.

Prošli dolů a nasedli do další zdviže, která je odvezla k mostu, vedoucím do obrovského domu.

Uvnitř byl prostorný sál plný lidiček v pestrobarevných šatech, kteří chlapce okukovali a dívali se na něj s jakousi úctou.

Red stál a prohlížel si tu krásu kolem s otevřenou pusou.

Emus ho zatahal za rukáv a představil ho skřítkovi, který se prodral davem dopředu.

„ Toto je Red syn kovářův, Druhý z Čistých

„To je Ashel, Rede“ řekl a skřítek se uklonil, „Je to králův pobočník“.

„Vy máte svého krále?“ zeptal se Red. A co znamená Druhý z Čistých.“ měl tolik otázek, že nevěděl, na co se dřív zeptat.

„ Ano máme krále, ostatně zítra tě za ním dovedu, jen se musíš trochu najíst a napít, jistě už máš hlad“

"Úplně jsem na jídlo zapomněl, tolik zážitků, co se mi stalo za tento den, jsem neměl snad celý život."

Ashel ho vyvedl za sálu do menší místnosti, kde byly připravené stoly s jídlem a pitím. Red s e posadil na místo, kam mu skřítek ukázal.

V tu chvíli okolo něho začalo pobíhat několik jiných trpaslíků, kteří mu nabízeli různé pokrmy, takové které nikdy v životě neviděl.

Nevědě co si vybrat, tak sáhl po propečeném kuřeti, to znal z domova. nabral si na talíř několik šišatých brambor a hladově

se pustil do jídla.

Divil se že trpaslíci kolem jen stojí ,nejedí, ale o to víc ho pozorovali.

Najednou si uvědomil, že jídlo hltá a zastyděl se.

"Proč také nejíte, jídla je tu dost pro všechny ".

Pobočník krále se pousmál a lehce uklonil.

"Nesluší se jíst u jednoho stolu s tak vzácným hostem, ale neboj se, jídla je tu všude dost, v našem světě nevíme co je to hlad."

To chlapce uklidnilo, ale přece jen začal jíst pomalu.

Když dojedl, jeden z trpaslíků mu přinesl vodu na omytí rukou, druhý mu nalil pohár studeného vína.

Red ještě tak dobré nepil, vzlášt když mu doma sem tam otec sklenici vína dopoloviny naředil vodou.

Po chvíli ho přepadla taková únava, že hodil stranou všechny další otázky a myslel jen kde by se uložil.

Trpaslík mu pokynul a odvedl ho po točitém schodišti do pokoje kterému vévodila obrovská postel plná měkkých polštářů.

Svlékl si kovářské šaty, které mu trpaslíci ihned někam odnesli a ulehl do toho měkkého nebe.

 

…

 

Kováře překvapilo zabušení na dveře takhle brzo ráno.

Vysoukal se z lůžka a ospale si nazul dřeváky.

Bušení se ozvalo znovu a intenzivnější.

„Už jdu,“ zavrčel a šoural se ke dveřím, které se mezitím rozletěli po těžkém kopanci.

Mezi futry se objevil kouzelník z tvrze a za ním několik ozbrojených vojáků.

„Kde máš syna kováři.“zeptal se.

Proč hledá Reda? Snad někde něco neprovedl, proběhlo kováři bleskurychle hlavou.

„O to se nestarej“, řekl kouzelník nahlas.

„Jen ho zavolej, potřebuji s ním jen mluvit“.

„Není doma řekl kovář po pravdě, včera šel do lesa a nevrátil se, do noci jsem ho se ženou hledal po okolí, ale jako by se po něm zem slehla, žena celou noc pláče.“

Kouzelník pokynul mužům.

Žoldáci se na kováře vrhli a vytáhli ho ven z kovárny.

Kovář se bránil, ale nebylo mu to nic platné. Vojáci vtrhli do chatrče a celou ji prohledali. Chlapce nenašli.

Zatáhli kováře ke žlabu pro dobytek a na rozkaz mága mu hlavu ponořili do špinavé vody. Čekali až bubliny kolem jeho hlavy začaly vířit jak voda pod splavem, teprve potom kováře lapajícího po dechu a prskajícího vodu vytáhli z pod hladiny.

„Kde máš syna“? Zeptal se stroze kouzelník.

Kovář jen něco zahuhlal, z čehož mág usoudil, že to byla záporná odpověď a nechal ho ponořit do vody podruhé.

Teď už s vytažením kovářského mistra tolik nepospíchal.

Za nějakou chvíli se voda kolem pomalu začala uklidňovat, mág usoudil, že déle ho tam nechat nemůže.

Vojáci bezvládného kováře upustili na zem a jeden z nich ho nakopl, aby ho přivedl k vědomí. Kovář začal téměř okamžitě vykašlávat vodu, která mu naplnila plíce.

Možná by bylo lepší kdybych už byl mrtev, pomyslil si kovář, když před sebou uviděl nenávistný škleb kouzelníka.

Nechal kováře chvilku na pokoji a pak se zeptal znova.

Kovář odpověděl jako před chvílí.

Mág usoudil, že další výslech nemá cenu.

„Dobrá, kováři. Pojedeš se mnou na Křivák a jestli se tvůj syn do deseti dnů nevrátí, tak tě nechám usmýkat koňmi .“

V jeho pohledu bylo vidět, že to myslí doslova tak.

„Kovářko jak se tvůj syn vrátí, ihned ho pošli na tvrz, jestli máš ještě chuť vidět svého muže. Je to teď ve vašich rukách. Desátého dne za ranního rozbřesku bude kovář popraven.“ řekl to tak chladně až kovářku jeho slova zamrazily do morku kostí.

Družina se spoutaným kovářem zmizela za kopcem a kovářka si utírala uplakané oči.

Nevěděla, kde by hocha mohla hledat, ještě se nestalo, že by se zatoulal přes noc.

Mág dorazil na Křivák a nechal vsadit kováře do sklepení.

Na tvrzi neměli vězení. Hejtman se podivil, když přivedli kováře spoutaného. Ale raději se na nic nevyptával, měl z kouzelníka divný pocit.

Zato Egil se divil. Toridon mu vysvětlil , že potřebuje chlapcův amulet k přečtení tajného písma, ale víc mu k tomu neřekl. Nerad se dělil o tajemství s kýmkoliv.

...

 

 

Reda probudilo zaťukání na dveře. Otevřel oči a znovu se podivil krásné komnatě, ve které spal.

Do dveří vstoupil trpaslík Ashel, přes ruku nesl krásné blankytně modré šaty.

„Obleč se, Rede. Za chvíli si pro tebe přijdu , král se tě již nemůže dočkat.

Chlapec nevěděl čemu se má divit víc, jestli tomu překrásnému obleku, nebo tomu jak se tu k němu všichni chovají. Nechápal , ale že mu oblek padl jako ušitý na míru. V zrcadle vypadal jako mladý rytíř, škoda jen ,že ho takhle nemohou vidět jeho rodiče, pomyslel si, a ucítil bolest u srdce jak si na ně náhle vzpoměl. Co asi dělali, když zjistili že se domů nevrátil.

Z těchto myšlenek ho vytrhl hlas za zády.

„Hotovo, můj pane?“ trpaslík neslyšně vstoupil do pokoje.

„Ano, můj malý příteli,“ řekl Red „a neříkej mi můj pane, však víš jak se jmenuji.

„ Vím, ale etiketa mi nedovoluje, tě oslovit jinak. Zvykni si na to prosím, jsi Vyvolený.“

„Ne, ty si zvykni na to že mě budeš oslovovat jménem a řekni to všem.“

„Jak si přeješ, pane“

„Rede!!“

„Jak si přeješ ,Rede“

Aschel se uklonil a vysel ze dveří, následovan chlapcem

Prošli dlouhou chodbou a vystoupali strmým dřevěným točitým schodištěm do nevelkého pokoje.

„Počkej tu chvilku, král za tebou přijde“ znovu se uklonil a odešel.

Red si prohlížel knihu, která byla položená na stole za chvíli se dveře znovu otevřely a do místnosti vstoupil chlapec. Red odložil knihu otočil se k příchozímu , úplně zkoprněl, chlapec naproti němu vypadal jako on. Jako by se Red podíval do zrcadla.

Chlapec naproti němu se usmál.

„Ahoj Rede, jmenuji se Tobin a jsem tvůj bratr.“

Red se pořád nemohl vzpamatovat. Stál ohromeně s otevřenou pusou.

„Vím, jak ti asi je“, řekl Tobin“ také jsem byl překvapený, když jsem se dozvěděl že mám bratra. Trpaslíci tajili můj původ. Myslel jsem že tohle město je celý svět. Bylo mi však divné že jsem tu čas od času potkával , gnomy, elfy, půlčíky, druidy, a jiné tvory, o kterých nemáš ani potuchy, nevěděl jsem odkud přicházejí. Když jsem dorostl trpasličí výšky, setkal jsem se s elfkou Moryggan .

Ta se vysmála mým představám o světě. Trpaslíci mi pak museli přiznat, že jsou tu i jiná města v podzemí, ale co mě nejvíc podivilo, že jsou jiná města i nahoře nad námi. Chtěl jsem je vidět. Nejdřív mi půjčovali knihy, ale nedovedl jsem si představit co je nebe, slunce, vítr , déšť a jiné věci. Časem jsem si vymínil, navštěvovat Povrchovinu, jak zemi nahoře říkají trpaslíci. Nemohli mi nic odmítnout, to je výsada Vyvoleného. Navštěvovali jsme různá města, Jen Křiváku se vyhýbali, jako by nikdy neexistoval.

Pak jsi mi vstoupil do snu a já se dozvěděl dozvěděl o tobě ,rodičích a kovárně .

Touha vás vidět byla nepředstavitelná. Chtěl jsem za vámi odejít, vzdát se království, ale přišel kouzelník Urysus. Potvrdil mi ,že to co se mi zdálo , je skutečné. Varoval mě, abych měl trpělivost a neprozradil nikomu z Povrchoviny, kdo jsem ,dokud k tomu nenastane vhodná chvíle. A ta nadešla právě teď, kdy se zlo dalo do pohybu.“ Tobin se odmlčel a pak pokračoval.

„Urysus je teďmůj druhý otec. Jemu vděčím za život.

Matka měla těžký porod, nejdřív jsi se narodil ty a pak k překvapení obou rodičů se na svět začal klubat druhý chlapec. Ale něco nebylo v pořádku, dítě nejevilo žádné známky života.

Rodiče mysleli, že jsem zemřel, protože jsem se vůbec nehýbal a nedýchal a pochovali mě za pod starým dubem, tam ,kde jsi tolikrát viděl matku po práci odpočívat.

Jen Urysus věděl, že dítě zakopané v dřevěné truhle není mrtvé, jen se nachází v jakési bezduché strnulosti . Myslím si že ne náhodou, navštívil zrovna ten den kovárnu.

K večeru si přišel pro koně, kterého mu otec okoval. Zůstal do večera. Popíjel s otcem víno a vyprávěl mu historky, které na cestách zažil. Matka začala rodit a nikdo už neměl čas věnovat se kouzelníkovi. Sedl si na zápraží kovárny a čekal.

Ještě tu noc rakev vykopal,chlapce oživil a odnesl do trpasličí říše.“ Tobin skončil vyprávění a Red byl ještě zmatenější.

„Proč mi o tom všem rodiče neřekli?“

„Protože ve městě se ještě nikdy nenarodili dvojčata a když navíc jedno z nich zemřelo, lidé by si to vykládali jako ďáblovo znamení. Utajili to před celým krajem. A pochovali mě Takhle mi to vysvětlil Urysus.“

„Vídával jsem matku sedávat pod starým dubem. Chodila k němu i v zimě, myslel jsem, že si s tím stromem povídá.“ vzpoměl si Red.

„Vždycky když se vracela, připadala mi smutná, teď už vím proč o mě měla takový strach.“