(7) Irina

,,Konečně, po tak dlouhé době.‘‘ usmála se a pohlédla před sebe.

,,Co se dá dělat.‘‘

Pohledem ke mně střelila zpět.

,,Měla bych jít.‘‘ chtěla jsem vstát, ale ona mě zarazila ledovým pohledem.

,,Kam by jsi šla?‘‘ pousmála se zákeřně.

,,Něco si vyřídit.‘‘

,,Sára ještě žije, co?‘‘ napila se z poháru.

Vyděsila jsem se ,,jak to sakra víš?‘‘

,,Damien není hlupák.‘‘ úsměv ji nemizel.

,,On ti snad něco říkal?‘‘

,,Irino,‘‘ zakroutila hlavou a zasmála se ,,zřejmě pro tuhle stranu nejsi dost dobrá, když jsi pořád nezabila.‘‘ teď už se neusmívala, její hlas zněl výhružně.

Protentokrát jsem se usmála já.

,,Nikdy jsi sem nechtěla, co tě přimělo změnit názor?‘‘ upírala svůj zrak přímo na mě.

Pokrčila jsem rameny stále se usmívající se ,,nudilo mě to tam.‘‘

Zacukaly ji koutky ,,jsi špatná lhářka víš o tom?‘‘ naklonila hlavu.

,,Proč myslíš, že lžu.‘‘ zvážněla jsem.

Uhnula pohledem ,,ten bál.‘‘

Ten bál, zaznělo mi v hlavě. Byl to poslední večer, kdy jsem ji viděla, pak už se tam nikdy neobjevila.

Všimla si mého pohledu a jazykem si přejela po spodním rtu ,,copak vzpomněla jsi si na tu osudnou noc?‘‘

Zamračila jsem ,,Byla to poslední noc, kdy jsem tě tam viděla.‘‘

,,Ano, byla jsi si tak jistá a přesvědčená.‘‘ zasmála se ,,vyklop to jsme tu přeci jen my dvě, jako za starých časů.‘‘

Nevěděla jsem, co přesně ml na mysli, chtěla ze mě něco vymámit, něco zjistit. Určitě by hned běžela za tím jejím milovaným Henrym a krásně mě udala. Ne, všechno je jenom mezi mnou a Damienem.

Byly jsme kamarádky, ale teď tu sedí úplně jiná osoba, která akorát stejně vypadá. Tu osobu jsem neznala, nevěděla jsem o ní nic, tak proč bych ji měla něco říkat? Opakovala jsem si.

Tentokrát se zamračila ona až ji mezi obočím vyskočila vráska.

,,Nejsme kamarádky.‘‘

,,Chci to vědět, když mi to neřekneš ty tak Damien.‘‘

,,O tom pochybuju.‘‘ usmála jsem a byla připravena odejít.

,,Víš ten večer než jsem odešla jsem si něco vzala.‘‘ začala.

Zastavila jsem se, ale neopovážila se o točit.

,,Upřímně našla jsem to náhodou,‘‘ zasmála se ,,byla to věc, ve které jsem se hodně dozvěděla. Dokonce je to důkaz Irino. Mohla bych tě udat.‘‘ mluvila tiše a velmi přesvědčivě.

,,Nechápu, o čem to mluvíš.‘‘

,,Třeba o Kathleen?‘‘

Polkla jsem a pak jsem málem zalapala po dechu. Okamžitě jsem se otočila a chtěla vědět pravdu ,,lžeš.‘‘

,,Nevěděla jsem, že ti na tom deníku tolik záleží. Jen si vzpomeň, co se stalo!‘‘

,,Lžeš nic nemáš!‘‘ vykřikla jsem.

,,Hm dobře,‘‘ našpulila rty a zatvářila se, že na něco vzpomíná ,,Kathleen podezírala Dereka z-‚‘‘

,,Chci to vidět.‘‘ zašeptala jsem.

Vítězně se usmála. Tohle chtěla, chtěla mě dostat do pasti a nalákala mě úžasně. Ten deník, to byla jediná odpověď na všechny otázky. Jak se k němu ale dostala?

,,Něco za něco.‘‘ zašeptala téměř vražedně.

Nadzvedla jsem jeden koutek úst ,,mluv.‘‘

,,Co tě přimělo přejít sem?‘‘

Neměla bych jí to říkat, ale ten deník.. ,,chci vidět ten deník.‘‘ řekla jsem nakonec.

,,Takže Sebastian? Nebo ta malá mrcha?‘‘ zasmála se.

,,Nemluv tak oni.‘‘ zavrčela jsem.

,,Takže přeci jen. Co z toho máš? Stejně je už dávno mrtvá, chceš snad zapomenout?‘‘ ohrnula spodní ret.

,,Ten deník.‘‘ naléhala jsem a cítila, jak se mi začínají potit dlaně.

,,Opravdu chceš zapomenout?‘‘ nakrčila nos a pak ji to zřejmě došlo ,,kdybys chtěla zapomenout nechtěla by jsi ten odpornej deník.‘‘ pousmála se.

,,Takže ho nemáš.‘‘ řekla jsem opovrhavě.

,,Je  v tom něco víc.‘‘ zašeptala radostně ,,tak ano?‘‘ vykřikla.

Mlčela jsem.

,,Odpověz nebo ho spálím.‘‘

,,Až ho uvidím.‘‘

Přimhouřila oči a pak se napřímila ,,donesu ti ho o,‘‘ pohlédla na hodinky, které se jí rýsovali na zápěstí ,, o půl deváté a pak mi řekneš, co máš v plánu jinak se s ním můžeš rozloučit.‘‘ vstala a ladně odešla pryč.

Jen jsem kývla hlavou a sledovala, jak odchází pryč, z ničeho nic mě začali pálit oči.

Za to, co jsem ji provedla, ji to dlužím, zavřela jsem oči.

 

Byla přesná jako hodinky, přesně o půl deváté mi někdo zaklepal na dveře. Když jsem se natahoval po klice zarazila jsem se. Co když to přeci jen není ona? Co když je to Damien. Jestli to je on uvidí, že se mnou něco není v pořádku-

,,Otevři Irino.‘‘ zašeptal ženský hlas.

Otevřela jsem a za dveřmi stála ona. Její vlasy se nepoddajně vlnily, jako by přišla z místa, kde nehorázně fučelo. Měla na sobě fialové tílko, zdobící hruď flitry. Místo lehké sukně měla upnuté bílé jeany a vysoké platformové jehly. Očí ji stále žhnuly čistě rudou barvou a něžně s usmívala.

Bez jediného slovo do mého pokoje a rozhlížela se jako by čekala nějaký větší přepych. Zavřela jsem dveře a pozorovala ji, spíše jsem čekala na to až promluví, ž mi ukáže tu malou koženou knížečku.

,,Máte to tu pěkný.‘‘ zasmála se jemným hlasem.

,,Máš to?‘‘

,,Ale no tak proč ta vážnost?‘‘ uculila se a zvedla malou koženou, hranatou věc v podobě knihy.

,,Dej mi to.‘‘ už jsem se potom natahovala, když v tom uhnula a roztomilý výraz nahradil pohled pomstychtivého lovce.

,,Ne tak rychle.‘‘

Byla tak blízko až jsem cítila její ledový dech na své rozpálené tváři. Dívala jsem se hluboko do jejích rudých očí. Přesně nevím, co jsem čekala, že v nich uvidím. Možná tu starou Scarletu, která za mnou vždy běhala jako mopsík. Bohužel jsem měla smůlu, žádná dívka, kterou jsem si pamatovala se v jejích očích neleskla. Byla to spíše nějaká dávná příšera, která mě naháněla.

Usmívala se ,,tak mi pověz drahá Irinko, proč ho tolik chceš?‘‘ ustoupila a zamávala jím.

,,Je to vzpomínka na Kathleen.‘‘ zašeptala jsem se.

,,Ups, špatná odpověď,‘‘ zasmála se ,,znovu.‘‘

,,V ten večer se chovala divně,‘‘ mluvila jsem potichu a dotčená ,,chtěla jsem moc vědět, co ji trápí a do dneška si vyčítám, že jsem se jí na to zeptala.‘‘

,,Mnohem lepší.‘‘

Pohlédla jsem na ni.

,,Proč jsi tady?‘‘

,,Už jsem ti to řekla,‘‘ teď jsem zněla sebejistě ,,změnilo se to tam, pravidla byla přísná a já se nudila. Vlastně jsem poslední dobou hodně přemýšlela,‘‘ teď už jsem velice dobře lhala ,,o tom cos mi kdysi říkala. Líbilo se mi být zlá, proto jsem teď tady.‘‘

Jen zakroutila hlavou ,,hm no tak dobře.‘‘ řekla po chvilce váhavě.

,,Takže?‘‘ podívala jsem se na deník.

,,Fajn,‘‘ povzdechla si ,,ale tohle je jenom začátek Irino.‘‘

,,Cože?‘‘ netrpělivě jsem se zasmála.

,,Jen si to přiznej byla jsi u toho, proto jsi tady. Všechno jsi viděla a nic si neudělala.‘‘ provokovala jedovatě.

Zase ten pocit, kdy jsem cítila, že mě za chviličku budou pálit slzy.

,,Mohla jsi ji pomoct,‘‘ podala mi deník ,,a on by trpěl.‘‘ usmála se a odešla.

Do černé kůže jsem zaryla svojí perfektní manikúru a jemně si skousla ret. Měla pravdu a já to moc dobře věděla.

Stále mě trápila otázka, jak se k tomu deníku dostala, ještě větší trápení mi způsobovala zvědavost, jež mě nutila k tomu, abych se pustila do čtení. Pohlédla jsem dolů na ruku, jež svírala tu malou černou potvůrku. Těžko uvěřit, že před 15 lety ji držela ona, těžko uvěřit, že je v tak zachovalém stavu a hlavně se mi nechce věřit tomu, že s tím Scarleta nic nedělala. Jestli ho skutečně četla, proč s pravdou nic neudělala? Opravdu tušila, ž se tu jednoho dne objevím?

Damien určitě pracuje, jako každý jiný večer, takže se zdrží hodně dlouho a pro mě plyne to, že si můžu udělat chvilku pro sebe. Odebrala jsem se do koupelny, kde jsem si napustila horkou bublinkovou koupel. Své blond vlasy jsem si sepnula do vysokého drdolu a pomalu se svlékla. Jen na chvilku jsem se na sebe zadívala do zrcadla a pak si vlezla do horké vody. Zavřela jsem oči a jemně si rukou promnula ztuhlá ramena, nechala vodu, aby mi masírovala ztuhlá záda a svaly. Když jsem otevřela oči, střelila jsem pohledem ke knize, která ležela vedle vany. Byla jsem na rozpacích, nevěděla, co mám dělat. Tolik jsem si to chtěla přečíst, ale co když je tam něco, co mi ublíží? Ne už dost, teď se nesmím litovat a myslet na sebe, rozzlobila jsem se na sebe.

Uchopila jsem knihu. Zavřela jsem oči a otevřela ji, nadechla se staré vůně listů. Je to jako včera, pomyslela jsem si. Když jsem se trochu vzpamatovala, pohlédla jsem na úhledné písmo, které se v něm rýsovalo. V krku se mi začal tvořit knedlík, který nešel spolknout.

 

                                                                                                                                 18.5.1999

Drahý deníčku,

Nevím kde začít. Tolik se toho stalo a já, já nemůžu dělat vůbec nic. Nejvíc mě však trápí to, že se s tím nemůžu nikomu svěřit. Tolik bych si přála, abych se s tím trápením mohla někomu svěřit, kdo by mi porozuměl a dal mi radu.

Asi nechápeš…rozumím. Budeš si myslet, že jsem blázen. Vlastně už začínám bláznit teď, když si čtu, že jsem napsala budeš si myslet.

Mám podezření.. jaké? Jde o Dereka. Poslední dobou se chová divně. Je podrážděný a když za ním přijdu s tím, co se děje odstrčí mě jako špinavý hadr. Kde je vlídné objetí a laskavá slova? Nechci o něj přijít. Nechci být jenom jeho holka do postele…

Tohle zatím není to nejhorší.

Onehdy, když jsem vešla do jeho pokoje, tak to tam divně páchlo. Jakoby zatuchlinou a něčím, něčím, nedokážu to identifikovat. Jako by tam něco chcíplo.

Vím možná je to jen planý poplach, ale jak vysvětlíš hnědou zaschlou skvrnku na koberci?

 

Polkla jsem a zamyslela se. Takže on už to prováděl měsíc před- radši jsem to ani nedomyslela. Že by tohle bylo to s čím se nám chtěla svěřit? Bála se, že-

,,hm.‘‘ řekla jsem nahlas a cítila se tak nějak zvláštně. Jako by mi něco uvnitř chybělo, taková prázdná díra uvnitř hrudi. Zamračila jsem se na pěnu ta hloupá část mě, která touží po naději.