(8) Irina

23.5.1999

Drahý deníčku,

Poslední dobou jsem neměla ani pomyšlení na vypisování se ze svých pocitů. Potřebovala jsem si to nejprve srovnat uvnitř v hlavě, ve které se poutá neskutečný boj mezi pravdou a lží.

Proč se to děje zrovna mně?

Už přestávám být silná, sebevědomá a hlavně plná odhodlání. Mou mysl naplňují pocity strachu a neuvěřitelného nepochopení.

Jestli je to skutečně pravda, a mé podezření je pravdivé, tak chci aspoň vědět proč. Co ho vedlo k tomu, aby spáchal něco tak strašlivého? I kdyby to mělo být to poslední, co bych měla vědět…musím znát pravdu.

Užírá mě pocit, že musím mlčet. Nejradši bych si o tom s někým popovídala, ale nemůžu dělat zbytečný poplach, když se kolem toho začíná motat Sebastian. Mám pocit, že už i Irina něco začíná tušit a to není dobré.

Musím to ještě vydržet.

 

Nevěřícně jsem dočetla poslední stranu a odložila tu hloupou knihu, která ve mně vyvolávala pocit nehorázného vzteku. Ona to věděla a on mi lhal, pomyslela jsem si hořce a potopila se už do téměř vychladlé vody ve vaně. Když jsem se vynořila, promnula si obličej a prohrábla mokré vlasy. Pokud mám začít jednat, musím znát pravdu, i když jsem se pomalu, ale jistě začala pohybovat po tenkém ledu. Rozhodně jsem si nepřipouštěla, že by mě mohli přeci jen chytit, přece jen mě stopují, už to musí skončit.

Vylezla jsem ven z vany a omotala si černou osušku se zlatým lemováním kolem vlhkého těla. Poslední, co bych teď chtěla by bylo to, aby se v tom začal hrabat Damien, či Scareta, která už se v tom bohužel asi vrtá. Zamračila jsem se na svůj odraz v zrcadle a skousla si spodní ret.

Už to musí skončit, znělo mi hlavou a mělo to pravdu. Čím dřív to skončí, tím dřív to zvládnu a budu to mít za sebou ať je oběť jakákoliv. Jednou to snad všichni pochopí a slitují se.

Popadla jsem koženou knížečku a odnesla ji do ložnice, kde ji schovala v prádelníku pod hromádkou mého spodního prádla. Tam ji snad Damien hledat nebude, nebude mít důvod pokud mu to nevyzvoní jeho milující přítel Henry.

Henry.

Ano Henry. Byla to velice zvláštní duše, kterou jsem protazím neznala, i když to byl nejvěrnější přítel našeho ´´pána´´. Nevěděla jsem, proč se skrývá a proč se otevřel právě jen Scarletě, ne že bych toužila po jeho příznivosti, spíš jsem nechápala, proč dělá, že jsem pouhý vzduch nic víc. Na druhou stranu možná v tom měla prsty právě Scarleta. Koneckonců Henry byl docela přitažlivý. Vysoký metr osmdesát, tmavé vlasy s nepřirozeně zelenými pronikavými očima. Jeho tělo sice nebylo nějak extra vypracované, ale i přesto vypadal skvěle. Vše doplňovala jeho dokonalá tajemnost, která musela dostat snad každou ženu, která byla vyloženě na tyhle typy, což Scarleta byla, takže bych se spíše nedivila, kdyby mu přikázala, aby dělal, že neexistuju. Proč ale jenom já? S ostatními ženami, dokonce i s Margaretou vycházel poměrně dobře na to jaká ona dokáže být. Zajímalo by mě, co by asi dělala Scarleta, kdyby zjistila, že ti dva mezi sebou něco mají, škodolibě jsem se musela pousmát.

Oblékla jsem si hedvábnou noční košilku a byla připravená na spánek, když v tom do pokoje vtrhnul Damien a ne sám.

,,Damiene!‘‘ vyhrkla jsem na něj.

,,Buď v klidu Irino, jdu si jen pro pár věcí.‘‘

,,A k tomu potřebuješ i Henryho?‘‘ štěkla jsem na něj a pohledem mířila na Henryho, který zrovna odvrátil svůj zrak. Ruce jsem měla na hrudi zkřížené a dlaněmi jsem se držela za ramena.

Damien se podíval prvně na mě od shora dolů, a poté na Henryho ,,jdi.‘‘ téměř šeptal a Henry poslechl, naposled se na mě zahleděl a zmizel.

,,Kde se chystáš?‘‘ zeptala jsem se nakonec.

,,To není tvoje starost.‘‘

Vytřeštila jsem oči, ale on však stál otočen zády ke mně. Naštvaně jsem k němu popošla a prudce ho uchopila za rameno ,,co tím myslíš, že to není moje starost? Jsem snad tvoje přítelkyně a měla bych mít přehled, kde jsi.‘‘

,,Chováš se jako nějaká stará fuchtle.‘‘ promnul rameno, přičemž jsem ho upustila.

,,Stará a fuchtle?‘‘ nevěřícně jsem se ho optala.

Mlčel.

,,Už toho mám dost Damiene, chováš se ke mně jako k hadru. Prostě končím!‘‘ vykřikla jsem.

Otočil se ke mně a chytil mě pod krkem, což jsem nečekala ,,tak pozor holčičko,‘‘ jeho stisk zesílil. Zaryla jsem mu nehty do jeho kůže a snažila se o nádech ,,o tom rozhoduju já. Co řeknu ti, má být svaté!‘‘ vykřikl.

Zalapala jsem po dechu ,,pomohl jsem ti, když si byla na dně! Taky tě na to dno můžu hodně rychle vrátit děvko jedna!‘‘ prudce se mnou mrštil, až jsem ztratila rovnováhu a  upadla na zem.

,,Nejsem děvka.‘‘ zašeptala jsem.

Přidřepnul si ke mně a tentokrát mě jemně uchopil za bradu, jeho oči mě přímo probodávali ,,myslíš si, že o tobě a tom doktorovi nevím jak dál se jmenuje, nevím?‘‘ mluvil tiše a nakonec se i zasmál.

,,Takže mě poslouchej,‘‘ teď už zase mluvil vážně ,,drž hubu a krok nebo se můžeš rozloučit se životem.‘‘ usmál se.

,,Jenom jsem se zeptala, kam se chystáš.‘‘ zavzlykala jsem.

Pohlédl dolů a pak zase na mě ,,nu dobrá teda, když tě to tak zajímá děvko moje,‘‘ bříškem palcem mi přejel po rozpálené tváři ,,musím si jít něco do města vyřídit, ale neboj se brzy budu zpět, abych si to mohl vyřídit i s tebou.‘‘

Zavřela jsem oči a musela se kousnout do jazyka, abych už nevzlykala.

,,Víš, že nechci, ale musím,‘‘ v jeho hlase jsem zaslechla snad náznak  bolesti ,,tys mi ublížila prvně. Byla to rána, že jsem se to musel dozvědět právě od Henryho. Máš patřit mě, jenom mě!  A ty místo, aby sis vážila, že můžeš žít a být dámou po mém boku, šukáš s nějakým Wakem!‘‘ uhodil mě do pravé tváře.

Otevřela jsem oči a rukou si zakryla místo, které hořelo a na dotek bolelo. Už jsem to nevydržela a tentokrát od srdce rozplakala.

Povzdechl si, dobalil si poslední věci a šel ke dveřím. Nevzhlížela jsem, držela se za bolavé místo a stále plakala, jako bych doufala, že se slituje a řekne, že to tak nemyslel.

,,Doufám, že jsem ti to vysvětlil.‘‘

Jen jsem přikývla.

,,Hodna děvka. Teď na mě hezky čekej, a když nebudeš dělat hlouposti, třeba vychladnu a rozmyslím si to.‘‘ otevřel dveře, které náhle práskly a já přitom zvuku ucukla.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Ještě chvíli jsem plakala a pak se konečně sebrala. Neplakala jsem já, ale jen část mého já toužícího po naději. Lehla jsem si do postele a ještě chvíli si promítala, co se právě stalo. Po tvářích se mi skutálelo ještě pár slz, které jsem nějak nedokázala zastavit. Kdyby jenom věděl, proč jsem to udělala, pomyslela jsem si a zároveň si říkala, jak moc jsem hloupá. Spíš já jemu jsem měla vyčíst, že na mě posílá své hnusné špehy.

Pleskl.

Další neviditelná rána, neboť ten hnusný špeh byl přeci jeho drahý Henry.

Ještě chvíli jsem se převalovala v posteli, když v tom jsem rozsvítila a vydala se k prádelníku, kde byla ukryta ta kožená věc.

 

26.5.1999

Drahý deníčku,

Jsem naprosto rozhodnutá, že mu to řeknu. Byla jsem si tak jistá. Tolik stop.. Prostě musím.

Když jsem vlezla do jeho pokoje..ten smrad.. byl tak silný.. tentokrát se na zemi v ložnici povalovalo bílé tričko pošpiněno červenou barvou. Přes přivřené dveře jsem spatřila něco, co si nedokážu vysvětlit. Pořád si namlouvám, že to byl výplod mé psychické mysli..  Já… musela jsem zbaběle utéct … neřekla jsem mu, co jsem viděla.

Musím mu to říct a promluvit si s ním o tom .. Snad to pochopí a vysvětlí mi to, nebo asi skončím jako to, co si myslím celou dobu.

Mně by přeci neublížil ne? Nebo snad ano?

Hloupost přece mě  miluje, vím, že…

Sakra! Co si to namlouvám?! Irina má pravdu. Je to grázl nic víc… Jestli je to skutečně tak jako se zdá… udám ho.

 

1.6.1999

Drahý deníčku,

Dneska je den D. Je ples, na který se tolik se těším, který mě drží nad temnou vodou, ve které se pomalu topím, ale zároveň vím, že už to psychicky nezvládám. Ta hloubka, ta černočerná voda mě stahuje a ubíjí. Jsem vyčerpaná, proč tu není nikdo, kdo by mi hodil záchranný kruh? Prášky nezabírají… užírající pocity mě ničí, celé noci nespím, neboť když usnu, ožívají mé největší noční můry, které jsou tak živé a přesvědčivé… Snažím se chovat normálně.. jenže čím dál víc lidí si toho začíná všímat, a .. už to prostě nedokážu v sobě skrývat. Dusit to, cítím, že každou chvíli bouchnu jako nějaký hrnec tlakovaný párou.

Dneska se musím dozvědět pravdu jinak .. jinak to skončím sama.

Tolik se bojím..

Nechci být sama, prosím .

Nedokážu to popsat.. něco uvnitř těla mi tlačí na hruď. Ten tlak už moc dlouho nevydržím, je to jako nějaká černá díra požírající mě za živa. Nebo je to jen pouhá představa? 

Ani nevíš, jak moc jsem unavená. Tolik bych chtěla spát…

Jaké by to bylo usnout navěky? Nevědět o světe.. jen spát poklidným spánkem..

 

 

,,Ach bože.‘‘ vyjekla jsem a ihned deník zavřela. Ona se chtěla zabít! Proč to nikomu neřekla? Znovu se mi po tváři začali kutálet slzy. Kdybych to věděla nenechala bych to zajít tak daleko.

Proč? Proč jen neřekla, jak skutečně se cítí? Znělo mi pořád dokola hlavou, tohle nemůže být pravda. Samozřejmě, že Derek byl hajzl. Šlo mu jen o jedno. Všichni kdo mu stáli v cestě za ´´štěstím‘‘ museli zemřít.

,,Kdybych to věděla, nebo jen tušila-‚‘‘ zašeptala jsem větu, kterou jsem nedokončila a zavřela oči pod náporem tlaku.

 

Za chvíli

,,Za chvíli jsem zpátky.‘‘ usmál jsem se na Klarysu.

,,Kam jdeš?‘‘ zasmála se.

,,Jdu se podívat po Kathleen.‘‘ odpověděla jsem.

,,Tak dobře, ale pospěšte si.‘‘ mrkla na mě a šla k Ronie.

Jen jsem kývla a prodírala se skrz tančící a bavící se dav. Když jsem se konečně dostala na chodbu v klidu se nadechla studeného a svěžího vzduchu. Oproti vnitřku zde byla zima, až jsem měla husí kůži. Vydala jsem se chodbou kolem recepce a šla do tělocvičny.

Vždycky, když byla Kath naštvaná, šla si vybít zlost a potom byla v pořádku.