Irene I.

„Irene máme rádi všichni. Bohužel není žádná vysoce urozená lady jak by se lordu Roymannovi zamlouvalo. Nikdo ani přesně neví, kde leží tvrz jejího otce, zřejmě nemá ani dost peněz na její věno... ale je upřímná, veselá a statečná, to především. Nikdy nevíš, kdy se taková vlastnost u ženy hodí.“

Dívčino ucho se ještě více přitisklo na těžké dubové dveře spižírny, aby zaslechla celý rozhovor odehrávající se na chodbě za nimi. Dřevo bylo příjemně chladné. Nevycházel z nich takový chlad jako z kamenných zdí.

Následovalo ticho. S kým to stará Alice mluví? Na hradě pracovala jako hospodyně, nejlepší kuchařka jakou Irene kdy poznala a taky skvělá vypravěčka příběhů. Celý hrad si od ní ale také bez jakéhokoli zaváhání nechával hluboce promlouvat do duše. Radil se s ní každý od Lorda Roymanna až po štolbu Křečka. Stará žena uměla odpovědět na všechno. Irene se o tom přesvědčila už kolikrát. Stačilo proklouznout do kuchyně pro jablko a vracela se s příběhem doznívajícím v  hlavě a dobrou radou k tomu. Ale s kým to tam mluví? Proč neodpovídá? Irene se přitlačila ke dveřím ještě víc. Zkusila na chvíli zadržet dech, aby jí neušlo ani jediné slovíčko. V uchu se jí začal ozývat tlukot jejího vlastního srdce, zrychlený napětím. Konečně se něco pohnulo. Bylo to jen zašoupání těžkých kožených bot na kamenné podlaze, zašustění slámy a potom dlouhý nádech.

„Irene je...“ Odmlka.

Dívce za dveřmi začalo srdce tlouct ještě rychleji. To je John, Alice mluví s Johnem. O mě. Irene proletělo hlavou na tisíc myšlenek naráz. Do tváří jí začala stoupat nenadálá horkost. Teď už opravdu ani nedýchala a poslouchala, jak John větu dokončí.

„Irene je... tak...“ zdálo se že John nemůže nalézt ta správná slova. „Tak třeba dnes,“ pokračoval, „když jsme se vraceli z honu, rozhodla se, že mojí matce k narozeninám natrhá kytici těch divokých růží co rostou na skále u staré strážní věže,“ začal ze sebe chrlit příběh nenadálou rychlostí. „Ty ztrouchnivělé schody nepoužil nikdo snad už sto let. Málem si zlomila vaz. Musel jsem ji z té skály sundat. Nemá kouska rozumu a ty její bláznivé nápady...“

Irene se při představě dnešního odpoledne začervenala ještě o trochu víc. Tam venku se nebála, ale v okamžiku, kdy se pod ní prolomil ten zpropadený schod byla schopná jen zoufale se zachytit jednoho tlustého výhonku břečťanu co se plazil nahoru po skále a měl naštěstí dostatečnou sílu, aby jí udržel. Po dvoudenním honu už byla unavená a kdyby jí John nesundal dolů, asi by tam visela doteď. Sám přitom přišel o malý chomáček černých vlnitých vlasů, který mu Irene vytrhla ve chvíli, co se jej křečovitě chytila. Irene rychle zaplašila vzpomínku na to, jak si ten chomáček schovala v pokoji pod polštář. Ale vzpomínku na to, jak se k němu přitiskla a strach jakoby v té chvíli pominu, zaplašit nedokázala.

Chodbou se rozlehl pobavený smích.

„To je celá Irene. Zdá se mi, že ani naší paní se z ní nepodaří vychovat pravou dámu. Bohové vědí že ji o to její otec požádal.“

Irene znala ten smích. Stará žena se tak smála vždycky, když  vyprávěla co zase její malí vnuci vyvedli za kulišárnu.

„Chtěla by z ní vychovat druhou Larissu,“ opáčil John.

Kroky na chodbě se vzdalovaly. A to zrovna ve chvíli, kdy to začalo být ještě zajímavější! Irene neměla ráda Larissu ani trochu. Vždycky na ni shlížela s krajním opovržením. Když měla Irene skvrnu na šatech, když přiběhla rozcuchaná ze zahrady, kde si hrála s dětmi z kuchyně, když trénovala se syny lorda Roymanna na dvoře lukostřelbu, nebo je pozorovala při šermu a hlasitě je u toho povzbuzovala.

Lady Larissa. Dcera lorda Beaumorta se od Irene lišila tak moc, jak jen to bylo u dvou osmnáctiletých dívek možné. Larissa by sama o sobě prohlásila že je perlou, kdežto Irene obyčejnou bramborou. Nešlo jen o vzhled. Pihovatý nos, dlaně ztvrdlé od lukostřelby a pružná, možná až moc hubená postava se nedala srovnávat s Larissinými bělostnými tvářemi, velkýma modrýma očima, záplavou zlatých vlasů a tělem, které obdivoval každý muž a záviděla každá žena. Larissa snad byla absolutním ztělesněním dokonalosti. Alespoň jejich okolí to Irene potvrzovalo. Přiopilí muži to pak potvrzovali i hlasitě. Ona naproti tomu milovala trávit čas venku, v lese, na dvoře... Často si čítávala v knihách se zajímavými příběhy. Někdy si vybírala i ty, u kterých se neubránila červenání. Potom se jí zdály sny o statečných ale především velmi mužných rytířích a dívkách, které jim daly své srdce.

Sedávala ve větvích starého dubu a když se pod ním objevil hlouček dětí a vypátral její úkryt, nasbírala plnou hrst žaludů a hráli si na válku. Dívka bránila svůj „hrad“, ale děti vždycky vyhrály. Právě ve chvíli, kdy byl čas k večeři. Sem tam se stalo, že některý z žaludů zasáhl i Lady Larissu procházející se zahradou, ale to byla samozřejmě náhoda!

Lady Larissa, Irene se mírně ušklíbla. Jsem stokrát lepší než nějaká Larissa. Mumlala si pro sebe nazlobeně a přitom, jak vstávala ze sudu, na kterém doteď seděla, vysypala celou mísu čočky na podlahu. Šššš, okřikla Irene sebe samu. Doufala, že už je John a stará Alice dost daleko a že neslyšeli, jak dřevěná miska při pádu zarachotila. Nic. Irene se rychle sehnula a shrnula všechnu čočku na hromadu. Společně s prachem a nějakou tou slámou na podlaze. Pak všechno vrátila na původní místo. Doufám, že lady Larissa dostane chuť na čočku. Zahihňala se Irene, ale rázem si vzpomněla na malou Marry, která většinou dostávala přebírání za úkol a slíbila si, že ji ve volné chvíli pomůže svou nešikovnost napravit.

Pomalu otevřela dveře spižírny, aby se přesvědčila, že je na chodbě prázdno. Bylo. Irene se vydala pomalu ke schodům vedoucím ze sklepa do patra. Dnes je oslava narozenin Lady Roymann a Irene se ještě potřebovala opláchnout a převléknout. Nechtěla si to přiznat, ale dnes večer měla trochu chuť ukázat všem, že i ona se dokáže chovat jako správná dáma. Co si ten John vůbec myslí?!