Váš příběh - Kapitola II.

Nový život se nezačíná právě nejradostněji, když vám slyšitelně vyhrává v žaludku hladový orchestr. Vůně šunky proto udala směr prvních svobodných kroků vězně 695. Pomalu, rozvážně kráčel středem široké třídy tepající metropole království a pozoroval ruch života jejích obyvatel. Uvědomoval si, co možná ani oni sami ne - jak obrovskou změnu prodělal každý detail jejich života. Účesy, styl oblékání, nadávky - vše bylo jiné. Připadal si cize.

 

„Co to bude, vašnosto?“ oslovil jej přátelsky otylý rudolící chlapík stojící u rožně se zlatě vypečenou šunkou nadměrné velikosti.

 

„Přilákala mne vůně téhle vaší šunky. Už dobrých deset let jsem nic tak krásného necítil. Kolik mne bude stát pořádný kus?“

 

„Hohohoo, podívejme se na lichotníka! No za tu chválu se patří drobná sleva, to se rozumí. Takže jednu zlatku, panáčku?“ zamrkala ohněm rozpálená očka utopená v přívětivém sádelném obličeji. Vězňův žaludek sváděl urputný souboj s mozkem - dát polovinu svého aktuálního jmění za šunku? Převaloval v kapse dvě zlatky - dar milostivého krále pro trestance do začátku. Tento dar byl promyšleným tahem - propuštění vězni ve většině případů darované peníze ihned propili v nejbližším hostinci. Dvě zlatky byly právě tak akorát, aby se člověk parádně opil a něco provedl. Rychle se tak vrátil zpět do cely, z níž vyšel a královská pokladnice vydělala na pokutě, kterou musel výtržník zaplatit...

 

Žaludek zvítězil: „Dobrá, beru!“

 

„Nebudeš litovat, to si piš! Křen jak řemen už se strouhá. Ještě půlku chleba. Jako od maminky, panáčku!“ A skutečně, vězeň nelitoval. Pocity provázející první sousto ho odnesly do nadnebeských výšin, z nichž jej zpět na zem strhlo až řezníkovo dychtivé dotazování se na spokojenost s jeho uzenářským umem.

 

„Teda, pane mistr, to je... uhm... to je slast!“ pronášel úsečně mezi ukusováním dalších a dalších kusů růžovozlatého pokladu. „Nikoliv jen deset let, za celý život jsem takhle dobrou šunku nejedl!“

 

„Ale notak, nepřeháněj, nebo ti budu muset dát ještě kus zdarma za chválu!“ dal se do upřímného smíchu ten tlustý dobrák. Zvony chrámu Světla odbíjely poledne. Slunce se přehouplo přes střechy vysokých měšťanských domů a začalo spalovat tržní náměstí plnou silou.

 

„Ouch, dobré časy chladu stínu končí,“ otřel si uzenář řádně opocené čelo a spokojeně hleděl na právě dojídajícího hosta.

 

„Pravda, pravda. Začíná připalovat. Poraďte mi, mistře uzenáři, kde tu točí nejlepší pivo? Tahle šunka si zaslouží být spláchnuta něčím kvalitním!“

 

„Podívejme se na gurmána! Snadná pomoc.“ Uzenář pracně nasoukal tři své prsty do úst a zapískal krátkou melodii. Z davu tržiště se odkudsi prodrala shrbená postava a poskoky a během po čtyřech se doklopýtala až k nim. Vězeň znepokojeně hleděl na tu karikaturu člověka. Bylo to shrbené, jedna ruka kratší, jedna noha delší, dlouhé mastné vlasy a povislá tvář. Smrdělo to a nepochybně to mělo blechy.

 

„Maf, maf! Co pán kamarád rát? Mafíček uděá, mafíček rát pomáhá!“ vyštěkalo to nelidské stvoření. Pohlédlo na vězně a už už se chystalo k němu přiskočit a snad ho obejmout, snad rozcupovat. Naštěstí uzenář v poslední chvíli výkřikem slintající potvoru zastavil a uklidnil vyděšeného hosta.

 

„Neboj se Mafíčka, kamaráde. Je to svéráz, ale mouše by neublížil! Pomáhá tady na trhu každýmu, kdo si ho zapískáním zavolá. Umí toho hodně - přinese, odnese, vyřídí a klidně i chytí a dovleče zloděje!“

 

„A co je proboha zač tohle... tenhle Mafíček? Gorgon? Člověk? Nebo snad skřet?“

 

„Budeš se divit, ale je to stejnej člověk jako já, ty nebo dokonce naše veleurozená výsost.“ Opatrně se rozhlédl, když si uvědomil, koho jeho prořízlá pusa přirovnala k před ním se hrbící postavě. „Tenhle Mafíček - hádej, proč mu tak říkáme - byl jednoho dne nalezenej v příkopu před hradbama. Už jako malý mimino byl nesmírně hnusnej, tak se ho asi jeho chuděra máma lekla a myslela, že to je nějakej démon. Nikdo se ho nechtěl ujmout, každej se bál, že to dítě je prokletý. Tak ho odnesli do chrámu Světla a převor Klička se ho ujal. Vychoval ho - v rámci Mafíkových schopností - jako slušnýho a bohabojnýho člověka a nabídnul ho k veřejnýmu blahu. Lidi si od něj zpočátku drželi odstup, ale když zjistili, že zastane spoustu věcí, který se jim nechtěj dělat, zvykli si na něj a někteří mu dokonce občas daj i něco od cesty.“

 

„Maf, maf! Mafíček doštal kůůůře! Tamhle vod slečný kozatý!“ radostně se chlubil Mafíček, když pochopil, že se mluví o něm, a ukazoval na vyvinutou prodejkyni drůbeže v rohu náměstí. Oba jeho posluchači se dali do smíchu. Náhle si byli všichni bližší.

 

„Mafe, skoč nám pro pořádnej džbán piva k Leklýmu kaprovi!“ hodil uzenář Mafíčkovi zlatku a posel ihned odběhl a zmizel jim v davu.

 

„Za chvilku je zpátky, vašnosto. U Leklýho kapra dělaj nejlepší pivo v království, za to ručim! A co tě vlastně přivedlo k nám do hlavního města? Vidim, žes přišel z daleka - tvůj oděv toho už asi hodně zažil, co?“ ukázal na nezanedbatelné díry a trhliny ve vězňově erárním pytlovém mundůru.

 

* * *