Váš příběh - Kapitola III.

Zvony chrámu Světla mocně odbíjely první popolední hodinu letního dne a slunce svým žárem spalovalo hlavní tržní náměstí. To bylo náhle vcelku prázdné - zákazníci se před spalujícími paprsky ukrývali v hospodách či svých domech a obchodníci se ostražitě drželi ve stínu svých stánků nebo v chladu podloubí. Horké ticho narušovaly pouze zvuky nabízených zvířat, projíždějících vozů a drožek a dětí, pobíhajících rozverně po uvolněné ploše náměstí bez ohledu na počasí.

 

Tato typická popolední tvář tržního náměstí města Regie byla však tentokrát narušena dvojicí postav, sedících u nepatrného stánku přímo ve středu sluncem spalované plochy. Dva muži za veselého přátelského rozhovoru popíjeli vychlazené pivo ve džbánu z hostince od Leklého kapra. Díky působení slunce jim alkohol rychle stoupal do hlav a rozvazoval jim jazyky.

 

Vězeň 695 se dobráckému otylému uzenáři představil jako Myril, mistr švec ze Zeleného kopce. Vypověděl mu také pravdivě celou svou minulost. Uzenář jej nezavrhl, jak se Myril zpočátku obával, ale naopak - měl pochopení. Z období protigorgonských pogromů, probíhajících po jejich poražení ve velké válce před deseti lety, si odnesl několik hlubokých jizev na obou rukou a doživotně zmrzačenou nohu.

 

„Semlelo se to všecko ráz na ráz. Pracovala u mě v řeznictví tehdy jedna mladá gorgonka, moc šikovná holka to byla. Banda těch xenofobních lotrů si vyčíhala chvíli, kdy jsem šel do skladu pro koření, vtrhli do krámu a začali tu nebožačku mlátit hlava nehlava. Slyšel jsem z krámu křik a hned tam běžel, ale pro ni bylo už bohužel pozdě... Popad sem sekeru a chtěl ji aspoň spravedlivě pomstít. Byla to řež, nebejt takovýhle poctivý postavy," poplácal se po svém rozměrnéb břichu, „asi by bylo po mně. Dva ze tří jsem rozsekal namaděru, třetí, srabák jeden dostal pár ran, vzal nohy na ramena a odskákal pryč,“ svěřil se uzenář Myrilovi se svým deset let starým bolestivým zážitkem. „Voba jsme oběti toho hroznýho období, já utrpěl na těle, ty na cti. Byla to prašivá doba..." zakončil a dopil poslední zbytky již mírně zteplalého piva.

 

„Takže ty si myslíš, že mě odsoudili neprávem? Já si to zpočátku taky myslel, domáhal jsem se spravedlnosti a bojoval za propuštění, ale postupně jsem rezignoval k názoru, že když si nic nepamatuju, nemá smysl to řešit. No a teď, po deseti letech, už je to daleká minulost, ke které nemá smysl se vracet. Chci jít dál, znovu, snad lépe. Chci zas vidět lesy u Zeleného kopce. Toužím poznat svého syna a políbit svou ženu. Snad se bez příjmů z mého řemesla nějak protloukají životem."

 

„Vyrazíš teď tam k vám, na sever? Přes Zgreb?" zeptal se opatrně uzenář.

 

„Jistě, je to přeci nejkratší a nejrychlejší cesta. Chytnu drožku a za pět dní stojím před branou Zeleného kopce," popsal Myril svůj plán cesty na sever.

 

„Obávám se, že žádnýho drožkáře, kterej by byl ochotnej jet přes Zgreb nenajdeš ani za zlatý tele..."

 

„Proč? Královská dopravní společnost přeci provozuje pravidelnou linku, ne?"

 

„Ne. Už dobrejch osm let. Víš, kamaráde, za těch deset let, cos byl mimo dění, se toho hodně změnilo... A ne vždycky k lepšímu. Zgreb nikdy na moc nestál, ale teď... škoda mluvit."

 

„Co máš na mysli, uzenáři?" zeptal se Myril. Pochmurně, v předtuše špatných novinek.

 

„Co bych ti povídal a strašil tě, vim jen co se na trhu povídá a z toho je polovina babskej vejmysl a druhá polovina polopravda vystrašenejch kupců. Myslim, že bys měl zajít do chrámu Světla. Tam sou samí učení, tam ti kronikáři a historici rádi poví, co se za posledních deset let událo v Regijském království." Zapískal známou melodii a ze vstupní brány chrámu Světla se vyřítila povědomě pokřivená postava.

 

„Maf, maf, je vetro, co?" uslintnul upocený Mafík na uvítanou.

 

* * *