Váš příběh - Kapitola IV.

„Mafe, zavedeš tady našeho přítele k vám do chrámu za někým, kdo se vyzná v historii, ano?"

 

„Jasaan!" poskočil Maf, potěšen nově zadaným úkolem. Popadl Myrila za ruku a dychtivě se jej chystal odtáhnout směrem k chrámu. Snad by se mu to i podařilo, kdyby Myrilovi po prudkém zvednutí se z lavice nenastoupalo kritické množství alkoholu do hlavy. Myril se Mafovi vytrhl. Dostal totiž nepřekonatelnou chuť na další, tentokráte však ledově vychlazený korbel piva od Leklýho kapra. Po deseti letech abstinence se jen těžko dokázal ovládnout a tak se rozhodl namísto do chrámu Světla zamířit do chrámu piva.

 

„Děkuju, uzenáři, děkuju za všechno! Ale na návštěvu svatého místa se teď nějak necítím. Říkal jsem přeci, že se v minulosti hrabat nechci. A těch informací a novinek je na mne prozatím až až. Je mi teď vlastně jedno, co se dělo ve Zgrebu, hlavní je pro mne dostat se domů, na Zelený kopec. A pokud si dobře vzpomínám, nikde jinde než v hostinci u Leklýho kapra není tolik nevytížených drožkařů, ochotných odvézt platícího člověka, kam si jen zamane."

 

„Když nechceš, nutit tě s Mafem nebudeme," odvětil klidým hlasem uzenář a Maf vytvořil dojemně smutnou grimasu, „a jestli se ti skutečně povede sehnat dopravu přes Zgreb, máš u mě celou šunku zdarma, ať jsou ty vaše následný poslední chvilky aspoň trochu příjemný!"

 

„Dobrá, beru tě za slovo příteli!" usmál se Myril a přátelsky se s uzenářem rozloučili. Lehce malátným krokem vyrazil k vysoké budově, jejíž dřevěný štít zdobil pestrobarevný obraz leklé ryby, plovoucí na hladině nejspíše pivního jezera. Uzenář ze vzdalujícího se stánku, který zaplňoval celé náměstí omamnou vůní pečené šunky, se za ním díval pohledem, z něhož by se dalo vyčíst mnoho. Myril však tento pohled nezachytil, jeho oči směřovaly pouze vpřed, k zdobeným dřevěným dveřím.

 

„Tak kolik dáš?" dotázalo se ho po vkročení do temné vstupní síně skřípavým hlasem cosi, ukryté za dvěma otvory ve zdi.

 

„Prosím?"

 

„No za kolik si chceš koupit lístek?"

 

„Jakej lístek?" odvětil zmateným a mírně dopáleným hlasem Myril. Napadlo ho, že si spletl dveře a vlezl do skřetí směnárny. Leklý kapr, přetrvávající po deset let v jeho paměti, se v ničem nepodobal této drobné místnosti. Místnost je možná až přehnaně okázalé označení - jednalo se vlastně spíše o temnou chodbu, na jejímž jednom konci byly dveře, kterými Myril vstoupil a na druhém konci opět dveře, před nimiž však byla zasunuta tlustá závora, zamezující v jejich otevření. Dřevěná stěna napravo od Myrila byla pokryta nespočtem inzerátů, nabídek a reklam, kdežto stěna levá byla zděná a kromě již zmíněných dvou otvorů v úrovni pasu byla naprosto holá. O osvětlení tohoto podivného prostoru se starala pouze drobná lampa, umístěná ve výklenku mezi otvory.

 

„Aha, takže zas cizinec..." povzdechl si skřípavý hlas za zdí. Z otvoru umístěného blíže Myrilovi byl vysunut srolovaný papír, značně pomuchlaný a umaštěný: „Tohle si přečti."

 

List zdobil honosný nadpis "NAŘÍZENÍ O REGULACI ÚNIKŮ BOHATSTVÍ Z KRÁLOVSKÝCH HOSTINCŮ MĚSTA REGIE". Myril v nepříliš kvalitním světle mihotajícího se plamene lampy pomalu poctivě přečetl celé dvoustránkové nařízení, jehož obsah následně sám pro sebe shrnul do několika vět: Aby hosté neutíkali z královských hostinců bez placení, což se prý bohužel stalo módou, je každý host povinen si při vstupu ve vstupní chodbě proměnit obnos minimálně jedné zlatky na šek, na nějž mu bude obsluhou následně zaznamenávána útrata. Pokud celou hodnotu šeku nevyčerpá, při odchodu mu ve výstupní chodbě bude zbytek opět proplacen.

 

Co naplat, pomyslil si Myril, ještě štěstí, že mám v kapse právě tu jednu minimální zlatku. Po získání šeku se mohutná závora zasunula do zdi a Myril mohl konečně po schodech vstoupit do Leklýho kapra, který se, jak s úlevou zjistil, od doby, kdy zde byl naposledy, v ničem nezměnil. Trojice rozlehlých sklepních sálů, každý s kapacitou několika stovek hostů. Příšeří, hlasitá muzika, mrštně pobíhající personál a veselí hosté, halasně probírající snad všechna témata světa.

 

„Tak co tu bude, panáčku?" překvapila ho dotazem vnadná servírka ihned poté, co se usadil u dlouhého stolu v rohu nejmenšího a nejtemnějšího, zato však nejveselejšího ze tří sálů. Myril vytáhl svůj jednozlatkový lístek a s vymluvným výrazem ve tváři odvětil, že si dá asi jenom pivo. Servírka se usmála a hbytě si prodrala cestu mezi stoly, překypujícími živočišným bohatsvím království, připraveným na stovky způsobů. Myril neměl nic lepšího na práci, než sledovat, jak jí skvěle padne uniforma. Všiml si proto, že když přednesla výčepnímu jeho objednávku, ten se zarazil a zkoumavě se na něj zahleděl. Chvíli s vnadnou obsluhující o čemsi diskutovali a přizvali si na poradu i druhého výčepního. Nakonec pohodili hlavami, pokrčili rameny a vyslali servírku s řádně natočeným korbelem zpět k Myrilovi.

 

„Táák, už se to nese!" rozzářila se stejně jako zlatavý mok v před Myrila postaveném železném korbelu. Odepsala odpovídající částku z lístku a zmizela mezi desítkami hlav okolních hostů. Myril ještě chvíli přemýšlel nad významem porady u výčepu, ale poté tyto nikamnevedoucí myšlenky spláchl proudem božsky chutnajícího piva. Lok následoval za lokem. Postavil zpola vyprázdněný korbel na dubový stůl a pomalu rozevíral slastí zavřené oči. Musel si je okamžitě promnout. Zamrkal. Zjistil však, že se mu nastalá situace nezdá. Ze dvou přístupných stran obklopovaly jeho stůl mohutné holohlavé postavy mužů se širokými železnými pásky kolem pasů. Jejich upnuté černé obleky prozrazovaly nadměrnou fyzickou vyvinutost nositelů. Mlčky na něj hleděli a z výrazu jejich tváří se dalo vyčíst mnoho myšlenek, žádná však nepatřila mezi veselé. Ač Myril právě dopil, okamžitě mu vyschlo v krku. Pokusil se však situaci v dobré obrátit.

 

„Jen se posaďte, pánové, místa je tu pro všechny dost!"

 

Stále mlčky hleděli a napohnul se jim ani jediný sval na těle. Myril začínal věřit, že jsou vytesáni z kamene. Když tu náhle jeden z nich uhodil pěstí do stolu. Nebyli tedy z kamene, avšak tvrdostí se mu dle síly úderu velmi blížili.

 

„Zmiz!" sykl ten, který před okamžikem uhodil do stolu.

 

* * *