Váš příběh - Kapitola V.

„Vy máte nějaké přednostní právo na tento stůl?" dotázal se nevinně Myril s výrazem jasně vyjadřujícím neochotu opustit své místo. Skutečně nehodlal těmto rabiátům stůl jen tak přenechat - na podobné ústrky byl za deset let žaláře zvyklý až příliš často, rozhodně proto nemínil ustupovat nadále i nyní, když už byl opět svobodným občanem. Muži na něj opět chvíli nehnutě zírali. V očích některých jakoby byl spatřitelný výraz mírného překvapení. Náhle však, jako jeden muž, všichni uhodili pěstmi do stolu. Těžký dubový stůl nadskočil, Myrilův korbel se vznesl do vzduchu a s hlukem dopadl na kamennou podlahu sálu. Sympatická servírka v předtuše nadcházejících událostí počala hosty od nejbližších stolů přesazovat do bezpečnější vzdálenosti.

 

„Ale notak, pánové," pokusil se až překvapivě klidným tónem Myril pokračovat, „přeci si nechcete rozmlátit svůj oblíbený stůl."

 

„Stůl my nerozmlátíme. My tebe rozmlátíme," procedil úsečně jediný mluvící z této party. Ostatní mu za souhlasného přikyvování uvolnili cestu k Myrilovi. V tuto chvíli končila veškerá legrace a naneštěstí i Myrilův plán mírného a neútočného přístupu. Za pomalého rabiátova přibližování začal proto švec, který rozhodně nebyl žádným rváčem, zvažovat, jak rychle by se dokázal ukrýt před prvním úderemu pod stůl.

 

„Tak ty nezmizíš?" prokřupl si svalovec prsty, „budeš tedy zmizen!". Rozmáchl se. Myril stačil pouze zavřít oči a zakrýt si dlaněmi obličej.

 

„Vargu!" zahřmělo náhle strachem ztichlým sálem. Po otevření očí Myril s překvapením a úlevou shledal svou hlavu bez újmy. Násilník urychleně stáhl paži k pasu a v pozoru se otočil k místu, odkud hřmění přícházelo. Do sálu vstupovala postava v těsném obleku, shodném s obleky všech svalovců kolem stolu. Tento muž měl však pásek z ryzího zlata, vykládaný blyštivými drahokamy. Vzrůstem byl ostatním svalovcům sotva po prsa (což však stále znemaná, že byl chválabohu normálního lidského vzrůstu), svalovou hmotou se jim však minimálně rovnal. Co mu však chybělo na svalech, to bylo dohnáno na vlasech - měl dlouhé rezivé vlasy, vzadu sepnuté zlatou sponou do culíku. Působil tedy oproti lysým hromotlukům velmi vznešeně. Blížil se k Myrilovu stolu.

 

„Sednout!" zavelel. Myril by dal ruku do ohně za to, že v celém sále nezůstala jediná stojící bytost. Hlas měl ten příchozí skutečně hromový. Usečný, tvrdý a nekompromisně přísný. Pohledem přejel všechny své kumpány, kteří se poslušně usadili na lavice kolem poněkud nesvého Myrila. Výrazy tváří se však ani nyní v nejmenším detailu nezměnily, pouze Vargovi ještě vztekem docukávalo víčko levého oka.

 

„Zabral nám stůl, mistře!" žaloval rozhořčeně Varg. Myril opět počal promýšlet svůj plán úniku pod stůl.

 

„Mlč! Copak nevidíte, jaký hadry má na sobě? Nepamatujete se, že jste v nich taky začínali, než sem vás ze špíny ulice vytáh tam, kde ste teď?" odsekl zlatopásník. Rabiáti nepřítomným pohledem přejeli Myrilův potrhaný erární oblek od hlavy až k pasu.

 

„Po kolika letech venku?" dotázal se Myrila.

 

„Po deseti."

 

„Uuh, takže za ty svině gorgonský?"

 

„Ano," povzdchl si Myril. To se s ním nikdo nedokáže bavit o ničem jiném, než o gorgonech? Minulost na něj vyskakuje prostě všude!

 

„Hej hospodo!" zahřměl zlatopásník směrem k výčepu, „jako vždycky! A pro tohohle novýho taky!"

 

Máchl paží a svalovci nejblíže Myrilovi si odsedli, aby mohl zlatopásník zaujmout jejich místo. Myril byl překvapen a zmaten. Ještě před chvílí mu hrozilo seznámení se silou paží rozzuřených násilníků, a nyní se mu jeden po druhém ti samí obří svalovci představovali jmény. Varg, Bruk, Zmirs, Ftron a mnoho dalších krátkých, hlavně však tvrdě znějících jmen. Delší by si asi nezapamatovali, pomyslel si Myril. O nízké inteligenci osazenstva stolu nebylo pochyb, vzhledem k tomu že nejvýřečnější z party byl očividně Varg se svými až trojslovnými (!) větami. O jejich vůdci, který se představil jako Mistr Zahradník, však Myril postupně získával lepší mínění.

 

„...ale říkej mi klidně jenom mistře," dodal po prvním přípitku Mistr.

 

Na stole se před nimi postupně objevovaly a rychle mizely nejrůznější vybrané lahůdky z leklokaperské kuchyně a korbely se nestíhaly doplňovat. Mistr se o Myrila a jeho příběh velmi zajímal. Myril byl sice již mírně podnapilý, ne však úplně neostražitý. Vůdce někoho, kdo se ti před chvílí chystal rozbít obličej, nebude asi až tak úplný svatoušek, opakoval si. Proto chybně uvedl, že pochází z Hluchého žlebu, zapadlého provinčního města daleko na jihu říše. Poté, co dodal, že býval královským ševcem, se Mistr s neskrývanou fascinací vyptával na všechny podrobnosti náplně jeho bývalé práce. Nejvíce se zajímal o obuv pro královské vojsko. Myrilovi to přišlo neobvyklé, avšak posilněn mnoha pivy a také polichocen Mistrovým zájmem, ochotně odpovídal na všechny jeho dotazy. Čas ubíhal, řeč plynula. O Mistrově životě a náplni činnosti jeho party se však Myril mnoho nedozvěděl. Bohužel či naštěstí?

 

„A co bys řek, kdyby ses tam k vám na jih vrátil o nějakej ten zlaťák bohatší?" zeptal se ho náhle Mistr.

 

„No jistě by mne žena pochválila?" odvětil nejistě Myril.

 

„Víš, shodou náhod se mé... řekněme... společnosti, podařilo... získat jisté množství niti obohacené o karmium. Vzory pro správný účinek karmia na nositele obuvi však neznáme. Přemluvit k dobrovolné spolupráci některého z nemnoha královských ševců se nám jaksi... ehm... nedaří. Ty bys nám však jistě byl rád nápomocen, nemýlím se? Odměna by byla více než bohatá. Co ty na to, příteli?!" zpříma a ostře pohlédl Myrilovi do očí.

 

* * *