Irene II.

Cestou do svého pokoje se zastavila v kuchyni. Chtěla vidět Alici, ale ta nebyla nikde k nalezení. Přípravy vypadaly, že se chýlí ke konci. Na rožni se opékala jehňata, mladší dívky co pomáhaly v kuchyni míchaly omáčky a malí kluci, většina z nichž byla vnuky staré Alice, nosili dříví a sem tam přiložili do ohňů. Dvě kuchařky pobíhaly kolem, ochutnávaly polévky, zdobily slavnostní koláč a přitom všem ještě stihly sledovat, když malý Flint ukradl buchtu a Rick zase hrst plnou ořechů.

„Ať už jste pryč! Darebáci!“ křičela za nimi Rose. Kuchařka s neustále růžovými tvářemi a s jedněma z nejšikovnějších rukou, které kdy zdobily slavnostní koláče.

Irene se raději rychle vytratila, aby v kuchyni moc nepřekážela a nedostala vařečkou přes prsty.

Vyběhla dvě patra schodů a vrazila do svého pokoje. Překvapilo ji, že v krbu hoří oheň a nad ním vře kotlík plný vody na koupel.

„Kdepak tě máme?“ zaslechla známý hlas. Alice vytahovala něco z velké vyřezávané truhlice pod oknem.

„Byla jsem ještě v kuchyni,“ odpověděla Irene překvapeným tónem a těžce dosedla do křesla u krbu. Po těch dvou dnech v lese byla hodně unavená...

„Tam už je všechno hotovo. Rose zase blázní, ale oslava bude skvělá! Viděla jsi herce? Celý den na nádvoří připravují kulisy na večerní divadlo. Doufejme, že ta bouřka počká do zítra.“ Těžké víko truhlice dopadlo na své místo.

„Bouřka? Vždyť na nebi není ani mráček.“ Zamračila se Irene.

„Letní bouřky jsou nevyzpytatelné, počasí se mění ještě rychleji než nálady lorda Roymanna. A to je co říct.“ Zasmála se Alice a celý kotlík vroucí vody vyprázdnila do koupací kádě. „Tak honem! Ať ti ta koupel nevystydne!“ pobídla Irene.

Ta se jen ztěžka dala do vyzouvání svých vysokých jezdeckých bot. Pak se vysoukala z kalhot, sundala kabátec, vestu i košili. Koupel ve skutečnosti neplánovala. Doufala, že bude stačit, když si opláchne obličej a vyčeše jehličí z vlasů. Sama ale musela uznat, že to není tak špatný nápad. Tentokrát Larissa nebude ohrnovat nos, když kolem ní projde a nebude prohlašovat nic o zápachu ze stájí.

Ponořila se do příjemně teplé vody a vychutnávala si jemnou vůni levandule. Uvolněně zavřela oči. Zas taková hrozná ztráta času to není. Pomyslela si. Letní koupání v nedalekém jezeře bylo sice zábavnější, ale tady byla voda mnohem teplejší. Malém v tu ránu usnula. Probrala ji až nemilosrdná sprška vody, když jí Alice vyprázdnila plný kbelík na hlavu. Irene začal štípat šrám na tváři, který si udělala předevčírem v lese, když se snažila ulovit zajíce. Minula, ale naštěstí nepřišla o oko (i když si to ta protivná větev nejspíš přála). John ji tehdy vzal k potoku aby si ránu omyla. Tehdy to tak moc nepálilo, ani když se jí smál, že bude mít víc jizev než on. „To se ještě uvidí,“ řekla. „Přijde válka a tam nasbíráš víc jizev než za celých dvacet let na cvičišti a při honech v lesích.“

„To je možné, ale nebojím se, že bys mě ty a tvá šikovnost nechaly vyhrát.“ Zasmál se. Vypadal tak hezky, když se smál. Dokonce i když to bylo na úkor její nešikovnosti. V hnědých očích mu vždycky tak pobaveně hrálo a Irene se v těch chvílích musela vždycky taky usmívat. Dokonce i teď.

„Kvůli té špíně snad už ani nepoznám, jakou barvu mají tvoje vlasy.“ Probrala ji Alice ze snění. Alice ráda hubovala každého. Dokonce i lorda Roymanna, tedy pokud měl jednu ze svých lepších nálad. Tristane, kde sis zase zapomněl hřeben! Irene úplně viděla drobnou vrásčitou ženušku jak se založenýma rukama a zamračeným výrazem vzhlíží k dvoumetrovému větrem ošlehanému muži, který měl tolik síly, že by samotnou Alici mohl nosit v jedné ruce (a ona by ho přitom učesala). Irene se zahihňala. Někdy by chtěla umět kreslit ještě o trochu lépe, aby mohla všechny své poťouchlé představy přenést na papír a nikdy na ně nezapomenout.

„Jsou hnědé,“ odpověděla Irene. „Hnědé a obyčejné.

Stará žena nic neodpověděla a jala se masírovat pokožku její hlavy a pomalu ze zacuchanců vytahovat jehličí a drobné větvičky.

„Kdysi jsem znala jednoho mladíka. To jsem mohla být, no, tak v tvém věku.“ Další příběh byl na světě. „Pracoval v kovárně dole ve vesnici. Byl nesmírně šikovný. A taky  pohledný, to dá rozum. Už si ani nepamatuju, jakou barvu měli jeho vlasy, dokonce ani oči, ale povím ti jedno. Když se na mě usmál, byla jsem ta nejšťastnější dívka na světě. Často chodíval sem na hrad. Starý lord Roymann ho chtěl přijmout do místní kovárny, ale potom začala válka...“ Alice se odmlčela. „Každý silný a schopný muž musel odejít a on také. Už jsem ho nikdy neviděla. Chtěla jsem mu toho tolik říct, ale zdálo se, že nikdy nebyl čas, ani odvaha. Teď vím, že to nebyla pravda.“

Nastalo dlouhé ticho přerušované jen šploucháním vody a praskáním ohně v krbu.

„Proto jsem se naučila, že se důležité věci nesmějí odkládat. Zvlášť když je doba nejistá. Nikdo neví, co přinese zítřek.“ Alice se odmlčela. Irene bylo najednou nějak smutno.

„Ale dnes se budeme radovat!“ Přerušila Alice jejich mlčení a do hlasu se jí vrátil onen rázný a veselý tón. Následovala další nečekaná sprška vody a Irene se za okamžik ocitla zabalená ve velikém kusu látky v křesle před krbem, příjemně unavená a zralá tak akorát do postele a ne na žádnou hostinu.