Váš příběh - Kapitola VI.

Slunce, které v poledne spalovalo tržní náměstí, již pomalu zacházelo za střechy vysokých měšťanských domů a ze stinných ulic vedoucích k tomuto náměstí začal profukovat mírný chladivý vánek. Blížil se teplý letní večer, přesně takový na který se obyvatelé Regie těšili každý letní den. Vycházeli proto odpočinuti po odpoledním nicnedělání a volným krokem bloumali mezi stovkami stánků, která tvořili z hlavního tržního náměstí pestrou paletu barev, zvuků a vůní. Nezaměnitelná vůně se šířila ze stánku umístěného přímo uprostřed tržní plochy. Byla to vůně dozlatova vypečené šunky - takové jakou dělal jeden jediný člověk v království, dost možná že i na celém světě. Uzenář byl oblíbeným veselým a přátelským člověkem, u jeho stánku se proto vždy tísnil dav hladovců a halasně jeden přes druhého pokřikovali slova chvály na další a další sousta zlaté šunky. Dnes však bylo u stánku ticho, ač vůně nasvědčovala, že šunka se obzvláště povedla. Uzenář byl totiž zamlklý, úsečně obsluhoval hosty a stále zamyšleně hleděl ke vstupu do budovy s leklým kaprem ve znaku. Před mnoha hodinami do této budovy totiž vstoupil muž, který uzenáři, ač si to nedovedl vysvětlit, během několika vět velmi přirostl k srdci. „Tak už to prostě Velký Kriep zařídil, aby člověk vnitřně poznal, když se setká s někym pro něj důležitym. Ale proč zrovna tenhle švec?", opakoval si pro sebe uzenář často během nekonečných hodin čekání. „A na co čekáte?", ptali se ho zákazníci. Na tuto otázku nedokázal odpovědět. Věděl však, že čeká. Musí. Chvíli poté, co U Leklýho kapra zmizel onen švec Myril, viděl totiž uzenář do stejného podniku zacházet i nechvalně známého Mistra Zahradníka. Stejná nepopsatelná síla, která mu sdělovala Myrilovu důležitost, mu od té doby svírala hrdlo úzkostí. Cítil, že je bezpodnímečně nutné střežit pohledem jediný vstup a zároveň východ z tohoto vyhlášeného hostince.

 

Rozhovor v hostinci poté, co dal Mistr Myrilovi nabídku, pokračoval pouze několika větami. Myril se počal vyptávat, proč Společnost boty s karmiem potřebuje. Mistrova odpověď „Čím víc se budeš ptát, tím míň si viděláš.", byla odpovědí skutečného obchodníka. Myrilovi však i tato odpověď stačila, aby se utvrdil v názoru, že boty rozhodně nebudou sloužit k poctivému a neškodnému nahánění ztracených ovcí na pláních Rudých hor. Tvářil se, že přemýšlí. Skutečně přemýšlel, avšak nikoliv zda nabídku přijmout či odmítnout, ale jak se dostat co nejdále od této podivné společnosti. A hlavně, jak takový únik provést pro něho co možná nejméně bolestivě. Obklopen svalovci s kamenými pěstmi i mozky však tušil, že nemá příliš na výběr. Proto se ke slovu dostalo i jeho obchodní uvažování. Kdyby se domů vrátil o nějaký ten zlaťák bohatší, mohl by rodině vynahradit dlouhých deset let strádání. A je-li pravda, co uzenář říkal o Zgrebu, bude potřebovat hodně zlaťáků, aby nějakého vozku přiměl touto trasou jet. Práce by se hodila. Velmi by se mu nyní hodila. Možná, že Mistr jeho tok myšlenek vycítil, možná byl jen netrpělivý a chtěl jen ševce v jeho rozhodování více motivovat a popohnat, každopádně pronesl ve správnou chvíli správnou větu:

 

„Padesát zlaťáků za pár. A sto navrch až boty odzkoušíme a ty svojí práci uděláš poctivě."

 

„A kolik párů by si vaše společnost přála," odpověděl Myril rozvážným tónem rozeného obchodníka.

 

„Řek bych, že tam toho bude tak na deset párů. Uvidíš, jak ti to vyjde," zněla Mistrova odpověď.

 

„Mistře, ty mi opravdu nabízíš šest set zlatých?" vyprskl nevěřícně Myril. Nyní již ne tónem rozumného obchodníka, ale člověka, který v životě držel v měšci nanejvýš desetinu nabízené odměny.

 

„Za tu částku si snad koupíš skvělého koně i s povozem a kočím a taky se solidně vohákneš. Nebo chceš víc?" nadhodil ledabyle Mistr, když pochopil, že zvítězil. Myrila v tu chvíli však ani nenapadlo žádat více. Věděl, že za šest set regijských zlatých by si mohl koupit nejen koně s vozem a kočím, ale rovnou celou stáj s několika koňmi, s domem a slušnými pozemky k tomu. Umlčel proto své svědomí, ne však svůj rozum. Rozhodl se nabídku Společnosti přijmout, ovšem naplnit ji způsobem "Nažraného vlka a celé kozy". Okrást zloděje, chcete-li.

 

„Dobrá Mistře, plácneme si," pronesl již opět vážným tónem. Mistrovi se zablesklo v očích.

 

„Tak můžeme vyrazit," zavelel hromovým hlasem a svalovci se jako jeden muž prudce zdvihli a seřadili se do formace, která ve svém středu Myrila ukryla.

 

„Ale chci tu smlouvu písemně," zavolal Myril na Mistra, který vedl tuto formaci ven ze sálu. Mistr se usmál. Škoda, že Myril tento děsivý úsměv přes rabiáty neviděl...

 

Slunce již nadobro opustilo oblohu a na město padly první stíny večera. Lidí na tržním náměstí s přibývajícími závany chladného vzduchu přibývalo a pro uzenáře bylo stále náročnější je obsluhovat a přitom hledat mezi davy kupujících skulinu, kterou by viděl k Leklýmu kaprovi. Byl nervozní, že přijde o důležitou chvíli. Když tu se náhle dočkal. Nevěděl, zda je šťastný, či smutný ze spatřeného. Hrdlo se mu začalo svírat mnohem silněji - jakoby chtěl i nechtěl vykřiknout a varovat Myrila, který ve společnosti Mistra a jeho kumpánů právě bez jediného slova rázným krokem opouštěl hostinec. Celá ta skupinka se snažila vypadat nenápadně, avšak formace v podobě Mistr, hlouček rabiátů a mezi nimi skoro nepostřehnutelný Myril dávala tušit, že se snaží ukrýt především onu osobu ve svém středu. Uzenář teď už nerozumněl vůbec ničemu. V hlavě mu začalo hučet a tupě bodat do spánků. Náhle dostal spásný nápad. Zapískal krátkou melodii a poté, co se k němu skrze dav přihnala shrbená postava, pošeptal jí do ucha několik vět. Maf chvíli zpracovával přijaté příkazy a poté se s nadšením naivního dítěte vydal plnit dosud nejtěžší úkol, před který byl postaven.

 

* * *