Byla jednou jedna holčička

Je tomu už sedmnáct let, co se jednomu vojákovi a knihovnici narodila druhá dcera. Nečekaně, neplánovitě. Ale teď tu najednou byla. Od narození výjimečná. Narodila se s hlavičkou plnou tmavě hnědých vlásků, které jí už zůstaly. Jen trochu zhoustly a ztmavly. Nezměnila se ani zelenohnědá kukadla velikosti tenisových míčku. Obličeji zcela dominovala i přes snahu plných rtů upoutat pozornost jako první. Ne, byly to ty oči, nad nimiž lidé vzdychali a jež oddaně obdivovali. Světlá pleť s pihami pak dodávala holčičce uhrančivý půvab plný kontrastů doplněn dlouhýma nohama a štíhlým pasem. Ta holčička jsem byla já. Nora. Tehdy jsem to mohla tušit jen stěží, ale kromě schopnosti snadno zaujmout své okolí jsem dostala do vínku něco víc.

Jednoho nedělního odpoledne jsme ležely s mámou na posteli. Byly mi asi dva roky. Vedle nás spokojeně odpočíval pes Ronald. Vtom něco zašramotilo. Rony sebou trhl, nastražil uši a strhule zíral na místo u vchodu do kumbálu. Den jsme trávili doma sami. Starší sestra Lenka se potulovala venku s kamarádkami a táta odjel na nedalekou rodinnou zahradu provést jarní údržbu. Rachot se ozval znovu. Znělo to, jakoby někdo posouval po zemi papírové krabice. Rony se tentokrát však nepohl. Ani o milimetr. Kdežto já ano. Posadila jsem se. V očích nepřítomný výraz. Natáhla jsem svou drobnou ručku před sebe a mířila s ní na stejný bod jako upíral svou pozornost Rony. Náhle se zavlnil závěs nahrazující dveře do kumbálu. Jako na povel jsme se s Ronym probrali z transu. Vše se odehrálo během pár vteřin, možná minuty, ale když se táta vrátil, našel roztřesenou mámu před domem na lavičce se slzami na krajíčku. Uklidnil ji, ale nikdy nezapomněla. Jako malé dítko jsem se prý několikrát pažemi natahovala po něčem, co nikdo jiný neviděl. Později jsem dokonce i žvatlala, jako bych si s někým povídala, ale které dítě to nedělá, že?

Když jsem začala chodit do školy, Lenka vstávala první. Chystala nám jídlo s sebou, pak mě šla vzbudit a dohlédla, abych se sama v pořádku připravila. Jednoho rána, když zrovna krájela chleba, uviděla periferním viděním, jak za ní někdo stojí.
"Noro, nemůžeš na mě takhle číhat, mohla bych se leknout a tím nožem ublížit sobě nebo tobě!" Slyšela jsem ji mluvit, tak jsem vyběhla z postele a zeptala se, co říkala. V tu chvíli se opravdu lekla. Nebyla jsem to totiž já, kdo za ní stál. Někdo nebo něco tam však bylo. O pár měsíců později totiž ucítila chladný dotek na své paži. To vše byl ale jen začátek.