Váš příběh - Kapitola VII.

„Vítejte, Mistře," pronesl podlézavým tónem slizký otevírač vstupních dveří. Mistr, který jistě vůbec nezaznamenal sluhovu ubohou existenci, se zastavil a zamyslel. Stáli právě před vysokým honosným domem, který vévodil jedné z vedlejších ulic obchodní čtvrti města Regie. V bohatě zdobeném portálu nad vstupem byl vymalován násilný výjev statného muže v černém úboru - stejném, jaký nosili svalovci - kterak nohou v okované botě drtí hruď na zemi ležícího vychrtlého ubožáka. Pod obrazem bylo umístěno vysvětlující heslo: "MY TO Z NICH DOSTANEME! - Vymáhaní dluhů a pohledávek".

 

„Půjdeme zadem," zavelel po chvíli Mistr. Formace s Myrilem ukrytým (či hlídaným?) ve středu se vydala na obchůzku kolem několika domů, až vešla do velice úzké temné uličky, na jejímž konci byla drobná, avšak viditelně pevná branka. Varg odemkl a skupina vstoupila na podivuhodný dvorek. Vcelku rozhlehlé prostranství, na němž se nyní nacházeli, bylo úplně holé. Udusaná hlína, čtveřice vysokých zdí a víc nic. Pouze v protější zdi byla umístěna dvojice nízkých kovových dvířek.

 

„Cvičiště," zachrochtl Bruk (nebo Zmirs?), jakoby tušil otázku v Myrilově hlavě. Poté si rabiát odplivl a trhaně usedl na zem. Stejně učinili i ostatní holohlavci. Mistr pokynul Myrilovi a nyní již bez doprovodu vykročili ke kovovým dveřím.

 

„Sbírají síly na výcvik, maj toho dneska ještě hodně na programu," vysvětlil podivné synchronizované chování svalovců jejich vůdce. Přiložil ke dveřím drobný krystal a po jejich otevření s noblesou pána domu nechal Myrila vstoupit jako prvního. Kráčeli po měkkém koberci úzkou chodbou osvětlenou svícny v postranních výklencích stěn, zdobených krásnými tapetami. Chodba Myrila a jeho hostitele dovedla do rozlehlé haly, v níž bylo bez jakéhokoliv hlubšího smyslu umístěno (rozumějte poházeno) nespočetně obrazů, soch, drahokamů a všelijakých jiných uměleckých předmětů jistě nedozírné ceny. Myril začínal věřit v telepatii, jelikož Mistr, stejně jako silák před několika minutami, opět vytušil jeho otázku.

 

„Sklad," pronesl úsečně, „a zároveň pokladnice," dodal s úsměvem. „Ale jsou tu jenom cetky. Ty pravé poklady skladujeme jinde," ušklíbl se slastně a opět pokynul Myrilovi, který na všech těch "cetkách" mohl oči nechat. Po deseti letech strávených v plesnivé vězeňské cele si nyní připadal jako v královských komnatách. Sestoupili po točitém schodišti o několik pater níže. Podlouhlý sál, o mnoho menší než ten nahoře, byl osvětlován a vyhříván velkým krbem, ve kterém zuřivě praskaly silné smrkové špalky. Ve stěnách sálu byly kromě obrazů s rytířskou tematikou desítky dveří. Jedny z nich Mistr opět pomocí tajuplného krystalu otevřel a Myril tak poprvé vstoupil do místnosti, která se na několik následujících dní měla stát jeho domovem. Místnost byla holá a Myrilovi až nápadně připomněla celu, z níž teprve dnes ráno vyšel. Byla zde totiž pouze tvrdá postel, stará skříň, toaletní kout a úzké zamřížované okno vysoko u stropu. Myrilovi se nechtělo zrovna dvakrát vstupovat, avšak Mistr jej popostrčil a zavřel za nimi dveře.

 

„No nejsi tu přeci na rekreaci, že?" okomentoval Mistr přidělenou Myrilovu místnost. Bylo na Mistrovi vidět, že už se vidí, jak ji opouští. „Ve skříni je truhla s karmiem. Vymysli si, co všechno budeš pro práci potřebovat a poté třikrát zaklep na dveře. Budeme tě muset bohužel zamykat, přeci jen karmium je velice ceněné a někdo by se sem mohl vloupat, víš?", pohlédl Myrilovi zpříma do očí. „Když ale budeš cokoliv potřebovat, stačí zaklepat, jak už jsem řek, a některý z mých hochů, který bude mít právě stráž u tvých dvěří, ti bude okamžitě plně k dispozici." Myril pochyboval, že budou svalovci překypovat ochotou plnit jeho přání a už vůbec si nebyl jistý, zda budou schopni zajistit všechno potřebné vybavení, odkýval však Mistrovi jeho pokyny a poděkoval za ubytování.

 

„Večeři ti přinesou za hodinu," ukončil svou ubytovávací řeč Mistr, mizející ve dveřích do podlouhlého sálu.

 

Vzdalující se Mistrovy kroky uvrhly Myrila do tiché samoty sklepní místnosti. Byl opět vězněm. Nemělo smysl si nastalou skutečnost přikrášlovat, stejně tak nemělo smysl přemýšlet o správnosti přijetí nabídky. Prostě byl nyní uvězněn s truhlou plnou karmia. Když mu došla tato skutečnost, musel uznat, že jeho nynější situace je právě díky truhle tohoto vzácného materiálu o mnoho lepší, než poslední ranní probuzení ve vězeňské cele. „Karmium. Karmium - ten zatracený kov! Kolikrát jsem za posledních deset let proklínal den, kdy jej horníci čirou náhodou nalezli v hlubinách země? A hle, třeba pro mne zas bude synonymem štěstí, jako dřív!" přemítal Myril. Povzbuzen se vrhl ke skříni, v níž se skutečně nacházela kovová truhlice s královským znakem na víku. Tento typ truhlic Myril ze své ševcovské minulosti velice dobře znal a snad si ani nepřál znát jistě krvavý příběh, který se váže k tomu, že se tato truhlice dostala až do této skříně. Po otevření truhly byl Myril potěšen ještě více. Bylo nad slunce jasnější, že karmia je zde mnohem více, než je potřeba na deset párů bot. Mohl tedy uskutečnit svůj plán bez obav, že by jej někdo odhalil.

 

„Čli do toho domu s rozčláplym pánem,“ hlásil Maf radostně uzenáři, výsledek svého stopování.

 

„Škovnej Maf, moc šikovnej," odměňoval jej uzenář poctivým kusem šunky, „Hlavně si tu cestu dobře zapamatuj. Zítra se tam vydáš ještě jednou."

 

Do večeře si Myril promyslel své nároky na vybavení. Varg byl dlouhým seznamem očividně zaskočen a Myril měl neblahé tušení, že se ztratil už někde u druhé položky. Druhý den ráno byl však mile překvapen, když mu rabiáti beze slova zaplnili místnost do posledního detailu kompletním požadovaným vybavením. Varg se musel obdivuhodně překonat. Myril neváhal a pustil se do seřizování náčiní. Právě když dopolední slunce nasměrovalo své paprsky skrze úzké okno a zalilo sklepní místnost svým svitem, vstoupil Mistr. Přinesl Myrilovi smlouvu.

 

„Tak tady se nese smlouva, mistře ševče," oznámil s přehrávanou úslužností v hlase.

 

„Děkuji," se stejně přehrávanou úklonou Myril smlouvu přijal. Zběžně ji přečetl a přikyvoval na souhlas s uvedeným počtem párů a výší odměny.

 

„V pořádku, Mistře. Deset párů se s tímto množstvím podaří vytvořit, již jsem si to propočítal. Myslím, že týden až dva mi práce zabere, v pořádku?"

 

„Bez problémů. Jídlo dostaneš, spát kde máš a o odměnu se neboj. Naše společnost nezůstává nikomu nic dlužna." Myrilovi se vybavil výjev nad vstupním portálem.

 

Práce nešla Myrilovi zpočátku tak od ruky, jak si představoval - přeci jen deset let bez ševcoviny se muselo projevit. Zkoušel si proto složité vzory nejprve obyčejnou nití. Měl však v podzemní místnosti na vše klid a tak se ochablé spoje v mozku i prstech rychle oživovaly a vzory se stávaly stále přesnějšími. Když se slunce počínalo ztrácet za střechami domů, zaslech Myril drobné zapraskání v místech stropního okénka. Cosi mu říkalo, že se nejedná o pouhou kočku, číhající na svou večerní kořist. Vstal a natáhl se k okénku jak jen nejvíce dokázal.

 

„Maf, maf," ozvalo se neumělým šepotem, spíše přiškrceným skřehotem. Myril, ač skrze okno neviděl, ihned věděl, kdo se nachází na druhé straně mříže. „Je tam šfec?, zasyčelo zpoza mříže."

 

„Jo, Mafe, jsem to já, Myril. Copak tady děláš?"

 

„Mam pro tepe spráfu!" ztišil hlas, jak jen to bylo v jeho možnostech, „děsně tajnou!"

 

„Tak my jí rychle předej, než tě někdo chytne," počal mít Myril oprávněný strach o bezpečí nepříliš tajného posla. Skrze mříž mu na hlavu propadl několikrát přeložený list papíru.

 

„Máš?"

 

„Mám! Děkuju, Mafe! A teď koukej rychel zmizet! A hlavně nenápadně!"

 

„Mizim! Čau šefče!" s těmito slovy opět zapraskalo křovisko na druhé straně mříže a pomalu se plíživě vrátilo naprosté ticho.

 

Myril po přečtení dopisu plně domyslel svůj plán. Ač doposud pochyboval, zda Společnost obelhat, nyní byl pevně rozhodnut. V listě, jehož autorem nebyl nikdo jiný než jeho nový přítel uzenář, totiž stálo důrazné varování. Myril se dočetl o vedlejších předmětech zájmu Společnosti a také o tom, že mnoho z osob, o něž se Mistr zajímal, zmizelo navždy beze stopy. V závěru dopisu stálo přání, aby Myril pokud možno co nejdříve opustil sídlo Společnosti a dostavil se urychleně do chrámu Světla - nejbezpečnějšího místa v Regii.

 

Zmizet momentálně Myril nemohl, to mu bylo jasné. O svůj život se také nebál - neměl důvod - starali se o něj v rámci možností obstojně a hlavně měl svou smlouvu. Utvrdil se však v odhodlání pomoci Mistrovi a jeho Společnosti jen do určité míry. Aby karmium působilo na svého nositele, musí být s pokožkou ve styku v přesných vzorech, které jsou přísně střeženým královským tajemstvím a naučit se je trvá mnoho let. Švec, který tyto vzory vytváří, má na sobě nesmírnou odpovědnost - pakliže je vzor proveden špatně, může mít působení karmia na nositele nedozírné trvalé následky. Stejně tak lze pomocí drobných modifikací vzorů určit intenzitu působení na organismus. A právě toto byla podstatná část Myrilova plánu. Bylo mu jasné, jakých násilností a krádeží by se Mistrovi kumpáni dopouštěli, byli-li by díky své rychlosti a výdrži doslova nepolapitelní. V příštích dnech proto skutečně vytvářel požadovaný počet párů bot, vzory však upravil takovým způsobem, aby jejich majitelé pocítili výrazný účinek, nikoliv však účinek absolutní. Myril věřil, že tímto upravením účinnosti, který ani Mistr nepostřehne, zvýhodní případné pronásledovatele rabiátů z řad armády a Regijských pořádkových jednotek. Siláci budou velmi rychlí, nikoliv však nedostižitelní - což nebudou tušit a tak budou moci býti díky své sebejistotě snadno dopadeni.  A pak - to hlavně - Mistrovi kumpáni jistě nebudou na snášení karmia v krvi cvičení. Proto se dříve či - s jejich váhou bohužel pravděpodobně - později dostaví efekt přetížení organismu. Budou vlastně na nohách nosit jed, který postupně otráví a zničí jejich organismus. Švec se s chutí pustil do práce.

Ve chvílích, kdy si byl jist, že nikdo nevstoupí, počal Myril přebytky niti obohacené o karmium vylepšovat své vlastní boty a oblečení. Vrcholem učení jak prácovat s karmiem, tedy znalostí, která byla předávána jen skutečným mistrům oboru, bylo, že vzory se dají do vybavení zapracovat i tak, aby byly vnějším pozorovatelem nepostřehnutelné. Myril proto vyšil na vnitřní stranu svých otrhaných bot silné a plně účinné symboly. Taktéž své ševcovské rukavice obohatil o mocné vzory. „Může se to hodit," říkal si.

 

Popis dalších dní lze s klidným svědomím vynechat - je vcelku nezajímavý, až téměř nudný. Jeden den se nelišil od druhého. Pouze počet hotových párů v Myrilově pracovně přibýval. Jen jedna událost byla možná velmi podstatná, což však Myril zatím nevěděl. Stalo se to přibližně v době, kdy dokončoval šestý pár bot. Ze sálu za krystalem chráněnými dveřmi se většinou neozývaly žádné zvuky. A to se Myril mnohokrát pokoušel poslouchat... Toho odpoledne však byl za dveřmi slyšet emotivní rozhovor plný vzrušení a zvýšených hlasů. Myril nedokázal rozlišit jedotlivá slova hovoru, poznal však, že jedním z hovořících je Mistr. Hlas druhého neznal, bylo v něm však cosi nepřirozeného a cizího. Myril odtušil, že Mistr je kárán. To jej překvapilo - považoval Mistra za mocného a jediného vůdce Společnosti. Zvědavost v něm přímo vřela. Neznámý hlas jej okouzloval a děsil zároveň. Klepl proto smluveným signálem na dveře, spojující jeho místnost se sálem. Dveře se pootevřeli a silák, který měl právě hlídku, překvapivě tiše sykl, co že Myril zas chce? Myril požádal o doplnění džbánu na vodu. Když jej svalovci předával, podařilo se mu úzkou štěrbinou zahlédnout kárajícího muže. Byl vysoké postavy, o hlavu Mistra převyšoval. Byl štíhlý jako žena a dlouhé světlé vlasy mu volně splývali pod lopatky. Jeho ostré rysy v obličeji ostře kontrastovaly s pozoruhodným půvabem. Šarlatově rudý, zlatem zdobený upnutý oblek jen dotvářel nadlidský vzhled této postavy. Myril nevěděl, zda tohoto muže přirovnat k bohu či démonu. Bylo v něm vše a nic zároveň. A pak se dveře zaklaply.

 

Ačkoliv onen tajemný muž na Myrila velice zapůsobil, zapadl mu po dalších několika dnech jeho obraz do hloubi paměti - musel totiž zrychlit výrobu dalších párů bot - Mistr začínal být každým dnem více netrpělivý. Odhadem desátý den ve sklepení sídla Společnosti byl Myril konečně hotov. Mistr si přišel výsledek jeho práce prohlédnout. Byl očividně šťastný a s Myrilovou prací spokojený. Přikázal svým kumpánům boty ihned vyzkoušet. Ti se proto odebrali trochu nedůvěřivě se svým novým vybavením na cvičiště. Varg zůstal.

 

„Jsem spokojen," pronesl Mistr, když s Myrilem opouštěli jeho, již bývalou, pracovní místnost a vstupovali do podlouhlého sálu, který byl opět příjemně osvětlován světlem plamenů živelně plápolajících v krbu. „Doufám, že budou spokojeni i moji hoši," dodal zamyšleně. Usadil se do honosného křesla před krbem. „Co se týká tvé odměny..." zamyslel se. Myrilovi připadalo, že až na příliš dlouhou dobu.

 

„Šest set zlatých, Mistře," připomněl mu proto snad až příliš netrpělivě znění jejich smlouvy, která jej hřála v náprsní kapse. Varg si pro sebe cosi nesrozumitelně zabručel.

 

„Ano, jistě, děkuji za připomenutí, ševče," sladkost z Mistrova úsměvu přímo odkapávala. Sáhl pomalu k pasu a uvolnil z opasku váček plný zlaťáků. „Mám tu u sebe bohužel jenom stovku. S tím tě nebudu urážet. Víš co? Já se nyní půjdu přesvědčit na cvičiště, jak jsou tvé boty funkční a tady Varg tě doprovodí do pokladnice, kde ti oproti smlouvě bude vystavena odměna."

 

Varg si pro sebe opět cosi zabroukal.

 

Mistr se zvedl, potřásl Myrilovi pravicí a pronesl vážným tónem, že mu bylo ctí, poznat takového mistra ševcovského umění, jako je on. Poté vystoupal po schodišti do velkého sálu a ozvěna jeho kroků se rozplynula do nicotného ticha, rozrušovaného pouze praskáním silných smrkových špalků v krbu. Myril sám sebe důsledně přesvědčoval, že se jedná o naprosto běžnou a bezpečnou situaci. Při pohledu na obrovského Varga, který nyní stál u krbu, otočen k Myrilovi zády, se mu však do duše vkrádal stín pochybnosti. Srdce mu bušilo v hlavě. Za vteřinu může být pozdě, varoval jej vnitřní hlas.

 

* * *