Bílý Jasmín

Prolog

Krčila se, za skálou na pláži a srdce jí splašeně tlouklo. Strachy se téměř dusila. Bála se pohnout, aby jí nenašel. Věděla, že tam je. Jeden z lovců, které za ní poslal, aby ji přivedli zpátky. Podařilo se jí utéct až sem. Nejedla několik dní a nohy měla rozedřené do krve, od cest, kterými prošla. Rty se jí třásly zimou a po tvářích jí tekly slané slzy. Byla na konci svých sil.

Co mohla udělat víc?

Mohla se mu podrobit. Sklonit před ním hrdou hlavu a žít pro jeho slávu. Být mu služebnicí. Proto ji přece Pán stvořil. Jenže to nedokázala. Cítila, že raději zemře, než aby zůstala pouhou loutkou v jeho rukách. A nechápala, co je na hrdosti, které se odmítala vzdát, hříšného.

Zaslechla kroky a do nosu ji praštila vůně rosy. Zavřela oči a připravila se na nejhorší.

 

Snesl se na bílou písčitou pláž a pozorně se rozhlédl.

Je blízko.

Cítil její strach a vůni. Jenže ji neviděl. Věděl, že je jen otázkou času, než se sama prozradí. Jen stál a čekal.

Když ho Pán vyslal na tento hon, nechápal jeho smysl. Věřil, že to Adam udělal chybu, když byl přesvědčen, že mu jeho žena není rovna. Přitom byli stvořeni stejným Bohem, ona z ohně a on z hlíny.

Jenže on, pouhý anděl nebyl tím, kdo udává řád. Nebyl hoden soudit boží rozhodnutí. A proto je zde. Připraven polapit tu, jež se vzepřela Pánově vůli a odmítla se Adamovi podrobit.

Vycítil pohyb, přicházel zprava, od nevelkého skaliska. Zadíval se tím směrem a poslouchal hukot moře. Doufal, že se mu podaří zachytit tlukot jejího srdce.

Opatrně, se několika lehkými kroky dostal až ke skále. Na okamžik se zastavil. Přestal foukat vítr a moře se zklidnilo. Rychle se podíval za chladný kámen a… Nebylo tam nic, než písek.

Zamračil se.

Byl si jistý, že ji tam najde. Už se obracel k odchodu, když jasně zaslechl jasné da-dam, da-dam. Srdce bilo tak rychle, jakoby chtělo vyskočit z hrudi svému majiteli.

Nebo spíš majitelce, pomyslel si. Sklonil se níž a objevil malou průrvu. Stěží se do ní mohla protáhnout, napadlo ho, ale zvuk sílil. Podíval se dovnitř. Ze tmy zářily dvě zelené oči. Zatajil se mu dech. Nezdály se, ani trochu zpupné nebo zlé, jen k smrti vyděšené.

 

Sotva zavřela oči a pomalu se připravovala na porážku, pocítila pod rukou, kterou se opírala o skálu, otvor. Nezaváhala ani na okamžik. Sklonila se a vtěsnala se do úzké průrvy.

Jenže teď, se jí díval přímo do očí. Byla ztracená.

Čekala, že jedním pohybem roztříští skálu na kousky a odvede ji zpátky do Edenu, ale on na ni jen zíral. Zaváhala.

Možná, ji nikdo nehledá. Celou tu dobu, prchala zbytečně?

„ Kdo jsi? A proč jsi tady?” Zeptala se roztřeseným hlasem.

Když promluvila, zdál se překvapený.

„ Jsem Michael a…“ zaváhal „ Nechci ti ublížit.”

Zamračila se.

„ Proč bych ti měla věřit?” Chtěla vědět.

Michael se uchechtl. „ Dostanu tě ven i jinak, když chceš.”

Představila si, jak se skála, která ji těsně obepínala, rozpadá na kousky a ona s ní. Živě si vybavila nedávný rozhovor Pána s Gabrielem, který bezděky vyslechla. Archanděl nebyl spokojený s Michaelovou obratností. Nepatřil právě k nejobratnějším z andělů. Zpanikařila.

„ Dobře. Už jdu.” zvolala a opatrně se protáhla z průrvy.

 

Promluvila na něj. Zarazilo ho jak hluboký a zároveň hedvábně jemný, má hlas. Z nějakého důvodu, jí nechtěl ublížit. Požádal ji, aby vylezla. Když odmítla a pohrozil ji násilím, podvolila se. Překvapilo ho, jak snadno.

Stála před ním, s drobnou bradou vystrčenou vpřed a snažila se skrýt slabost svého lidského těla. Marně. Třásla se zimou a stěží se držela na nohou. Zatoužil ji chránit. Natáhl k ní dlaň, aby jí pohladil po tváři. Ucukla. V zelených očích se jí zračila nedůvěra.

„ Neboj se mě.” Požádal tiše a podal jí ruku.

Zamračila se.

Pochopil, že nebude snadné ji přesvědčit o tom, že nechce být jejím nepřítelem, ale taky věděl, že ji musí dostat někam do bezpečí a hlavně do tepla. Zakroutil hlavou, nad jejím nesmyslným hrdým postojem a jedním rychlým pohybem, ji vzal do náruče. Snažila se mu vymanit. Bez úspěchu. Těžko by ho přemohla v plné síle. Natož teď, když sotva stála.

Odnesl ji, do nedaleké jeskyně, rozdělal oheň a dal upéct rybu, kterou předtím chytil. Nedůvěřivě ho pozorovala, ale jídlo ani teplo neodmítla. S úlevou zjistil, že se jí vrací do tváří barva. Byla krásná už venku, u té skály, když byla smrtelně bledá a pod očima měla tmavé kruhy. Ale teď, byla nepopsatelně nádherná. Uvědomil si, že mu ji nedokáže odvést, protože se od ní nechce odloučit. Její plaché oči a rozechvělé rty, v něm vyvolávaly dosud nepoznané pocity, jež nedokázal ovládnout.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola 1

Poslání nebo prokletí?

Po cestě pusté a setmělé
kde chodí zlí jen andělé,
kde jeden Idol zvaný Noc
na černém trůnu třímá moc.

Edgar Allan Poe

 

„Nemůžeš jí tam brát, je ještě malá.” křičí matka, když mě otec obleče do nejlepších šatů a chystá se, se mnou odejít na exkurzi, do místa zvaného Jáma. Nikdy jsem tam nebyla, ale slyšela jsem o ní dost, abych věděla, že se mi tam nechce.

„Podle tebe, bude vždycky moc malá, Lillith. Je nejvyšší čas, aby pochopila, jak to tady chodí.” odsekne jí otec.

„Já ti to nedovolím.” řekne matka a postaví se před nás, aby nám zatarasila cestu.

Vyděšeně sleduju, jak jí otec prudce uhodí, až upadne na černou dlažbu v hale.

„Nebudu se tě ptát.” zasyčí, když prochází kolem ní a mě táhne za sebou.

„Maminko!” zafňukám a natahuju k ní volnou ruku.

„To bude v pořádku, miláčku. To nic. Běž s otcem. Přijdu za vámi.”

Nedůvěřivě se zamračím, ale udělám, co mi říká.

„Pojď. Bude se ti to líbit. Jsi, přece po mně.” povzbuzuje mě otec, když se blížíme k dlouhým prudkým schodům, které klesají do hlubin temné průrvy v zemi. Protože jejich stupně, jsou vysoké, musím si dávat dobrý pozor, abych nespadla, každý krok mi trvá dvakrát déle, než jemu.

„Tak dělej, neflákej se Yasminne. Nemám na to celej den.” zavrčí.

Maličko zrychlím, ale bojím se.

„Ach, jo. Tak pojď.” řekne a bere mě do náručí. Pevně, se ho chytím kolem krku.

Čím blíže, jsme k našemu cíli, tím hlasitěji se kolem nás, ozývají úzkostné skřeky a steny. Vystrašeně, se k němu přitisknu blíž.

„Tady už půjdeš sama.” rozkáže a pustí mě na zem, plnou asfaltových hrbolů. Vezme mě za ruku a vede mě dlouhým, černým tunelem ve skále, na jehož konci, je několik klenutých oblouků. V každém jsou zasazena velká dřevěná vrata s černým kováním. Síra tu páchne víc, než jinde v Pekle a přes křik trpících hříšníků, neslyším ani vlastní myšlenky. Nelíbí se mi tu!

„Chci domů.” vzlyknu.

„Doma se nic nenaučíš. A ty se musíš učit, Yasminne. Až se naplní tvůj čas a strýček Lucifer, tě pošle na Zem, abys nás všechny konečně osvobodila, budeš podobný věci vídat denně. Protože lidi, jsou zlí a my jsme jediní, kdo je dokáže zastavit.” vysvětluje mi otec trpělivě a zatlačí do dřevěných vrat, která jsou k nám nejblíž.

„A proč jsou zlí?” zeptám se zvědavě.

 Maminka totiž, tvrdí něco docela jiného.

„Tak třeba tenhle.” řekne a ukáže na muže, přivázaného za ruce a nohy k obrovskému dřevěnému X.

„Představ si, že jen pro svoje potěšení, zabíjel malé holčičky, přesně jako jsi ty. Přivázal je právě, takhle, jako je teď spoutaný on sám. A potom, jim propaloval kůži horkým pohrabáčem, dokud nepřestaly plakat.”  Popisuje mi otec detailně, čeho všeho, jsou lidi schopní.

„To je přece, muselo hrozně moc bolet.” divím se.

„Taky, že bolelo. A to, se mu právě líbilo.”

Spodní ret se mi rozklepe. Budu brečet.

V tom, se odkudsi objeví hrbatý démon s chlupatými zády a kopyty místo nohou. V ruce drží dlouhou železnou tyč, která se na konci stáčí, do zrcadlově obráceného čísla šest.

Zvědavě se dívám, jak tyč strká, do blízké žhnoucí výhně. Drží ji tam právě tak dlouho, až je šestka na jejím konci, rozžhavená do ruda. Vytahuje ji a než stačím sklopit oči stranou, spatřím, jak se železo zanoří do kůže, na hrudi připoutaného muže, až to zasyčí.

Ten nelidsky zařve. V nose cítím nepříjemný pach spáleného masa a po tvářích mi stékají proudy slz. Chci se otočit, ale otec, mě před sebou pevně drží dlaněmi za hlavu, tak, abych se musela dívat, jak celou věc, démon opakuje pořád dokola. Pevně stisknu víčka k sobě a drobné tělíčko, se mi otřásá křečovitými vzlyky.

Maminko, kde jsi?                                                                                                                                §§§§

Jako každý den, stojím schovaná za kamennou zídkou a sbírám odvahu, přejít ten krátký úsek, vedoucí od školy k domovu. Dětské hřiště. Vystrašeně pozoruju, ty malé zrůdičky, které se zuřivě přetahují o hračky a vztekle na sebe ječí. Vím, že sotva vyjdu ze svého úkrytu, všeho nechají a spustí svou obvyklou říkanku. „Zrzi, Zrzi, co tě mrzí? Ta zrzavá palice, vypadáš jak vopice.”

Vím, že jsou to jen děti. Jenže jaké!

Malý Cresil od sousedů, má kůži po celém těle, jako politou kyselinou. A taky, že ji plive po všech kolem sebe.

 Orthon zase vypadá, jako chodící kostra pokrytá tenkou vrstvou kůže, jeho pohled je schopný, jednoho dokonale znehybnit.

Muréna je pokrytá hadími šupinami, přičemž umí vyšlehnout svůj dlouhý ostrý jazyk, tak rychle a prudce, že svého nepřítele bez problému připraví o kteroukoliv část těla.

A všichni, mají na zádech černá blanitá křídla potažená térem.

Jen já mám peří!

A neovládám, žádné zvláštní schopnosti. Jen těžko se můžu ubránit, jejich krutým výpadům.

Odhodlaně stisknu růžové rty, pohodím dlouhými měděnými vlasy a smaragdově zelené oči pevně upřu k místu, kam mám namířeno. K domovu!

„Už jde!” slyším jejich hlasy, sotva vyjdu zpoza zdi.

„Hej, zrzundo!”

„Tak slyšíš, nádhero!”

Neotáčej se, Yas. Nevšímej si jich.

„Zrzi, Zrzi, co tě mrzí?” začne říkanku Orthon.

„Ta zrzavá palice.” přidá se Muréna.

„Vypadáš jak vopice!” zakřičí všichni tři jednohlasně a hází po ohořelé kamení.

Zrychlím krok. Těch pár metrů, je nekonečných.

Au! Na hlavu mi dopadne tvrdý kámen.

„Tak dost!” zahřmí bratrův hromový hlas.

Partička výrostků se rozuteče na všechny strany a Asmodeus se na mě široce zasměje.

„V pořádku?”

Přikývnu.

Naštěstí je vždycky poblíž.

V malém přízemním domku, už bydlím jen s otcem Samaelem a matkou Lillith. Moji starší sourozenci se rozutekli po Pekle a ti šťastnější po Zemi.

„Ahoj, zlatíčko. Jak bylo ve škole?” vítá mě maminka.

Ech! Jako vždycky. Příšerně.

„Jo, dobrý mami. „zalžu.

A snažím se nemyslet na povýšené pohledy mých spolužáků.

„Tvoje křídla!? Jsou úplně šedá od popílku. Musíš na ně dávat větší pozor! Je to poklad, Yasminne.” upozorní mě.

Přitakám, ale osobně bych byla radši za ta obyčejná. Kožená. Jaká mají všichni ostatní.

Unavuje mě být jiná. Nemám žádné přátele.

Jsem tak sama!

„Sedni si, vyčistím ti je.” Protočím oči, ale udělám, co po mě chce.

Tiše sedím, matka mi čistí zaprášená černá křídla a přitom zpívá.

„Panna běžela, co měla sil,
hladký drak, ji ale dohonil.
Panna na lože klesla v soužení,
hladký drak lehl si vedle ní.
Sen o štěstí do rána bílého snili,
ráno se v královském zámku probudili.

Drak z lože vstal a Boha velebil
Teď člověk opět jsem, jak dřív jsem byl.”

Tuhle baladu mám ráda. Skončí dobře.

Otec nechtěl, aby mi matka zpívala, tak to dělá potají, když není Samael doma.

Jejich výchova je víc, než nedůsledná a rozpolcená, podpořená, otcovými sklony k násilí.

Nejednou, jsem od něj dostala řádně nařezáno a maminka jakbysmet. Není se co divit. Jejich manželství je jen obchodním kontraktem, uzavřeným výhradně, za účelem mého zplození.

Můj otec, Samael je samotný princ a kníže Pekel, který vládne plným třiceti legiím temných démonů. Vlastně býval původně archandělem, ale protože se kdysi s Luciferem a dalšími jemu podobnými nedokázali s Bohem rozumně domluvit, skončil tam kde je dnes. V Pekle. 

A matka?

Nikdo jiný, než Lillith. První Adamova žena.

Vyhnali ji z Ráje, protože si docela logicky, chtěla být s Adamem rovna. A protože se později nemohla dívat na to, jak Eva, klamána falešnými iluzemi slepě udělá, nač si Adam vzpomene, byla to právě ona, kdo jí podal jablko hříchu ze Stromu poznání, čímž si zajistila stejný osud, jaký patřil otci.

A právě tady se poznali, aby společně spřádali plány na soudný den. Jehož mám být právě já nedílnou a nejdůležitější součástí.

Žádný dojemný příběh o tom, že jsem se narodila z velké a nehynoucí lásky, jak se to obvykle dětem říká, mi doma nevyprávěli.

Ne, jediným důvodem, proč tu jsem, je, že mám být rozhodující a nejmocnější zbraní, v nikdy nekončícím souboji dobra a zla.

Teda, ne že bych tomu snad věřila, ale přesně takhle, mi to od mala vtloukají všichni do hlavy.

Dcera padlého Archanděla a Démona.

Jediná svého druhu.

Na moje narození se čekalo tisíce let!

Už jen TO, zní přece šíleně! Nebo ne?

Nikdy jsem příliš nepřemýšlela o podstatě svého „velkého poslání”. Vlastně mě spíš děsí.

Nehledě na to, že mám dost vlastních, těžko řešitelných problémů.

Pokud totiž existuje něco, jako zamindrákovaný démon, jsem jeho dokonalý exponát.

Měřítka krásy v Pekle se pohybují úplně jinde, než na Zemi.

Drtivá většina démonů, má děsivou podobu tvorů, o nichž se lidem zdávají noční můry.

Inteligence, obvykle přesně odpovídá jejich vzezření.

Je nevalná.

Temné pohledy mají prázdné a hlas připomíná skřípot brzdící lokomotivy.

Takže, já se svou alabastrovou pletí a téměř andělskou tváří, mezi ně, jaksi nezapadám. A navíc mám ta příšerná labutí křídla. Žádné blány. Žádný asfalt. Jen hladké, lesklé peří!

Matka je zbožňuje, ale já je nenávidím.

Jsem totiž přesvědčená, že právě, kvůli nim nemám v Pekle žádné skutečné přátele.

Celé dětství, jsem trávila, jen osamělou hrou s matkou, která se mi zoufale snažila vykouzlit na věčně zachmuřené tváři úsměv.

„Věčnost je příliš dlouhá, na to, aby ses celou dobu mračila.“ Říkává mi, i přesto, že ona sama, musí být s otcem hluboce nešťastná.

Občas si říkám, jestli jí to stálo za to. Odcházet od Adama, když ho vyměnila za Samaela, který jí neustále ponižuje a pro ránu nikdy nechodí daleko.

A ona to všechno, beze slova odporu trpělivě snáší. Jediný důvod, proč se mu občas vzepře, jsem já.

Zatímco Samael, mě neustále přesvědčuje lidské zkaženosti a hříšnosti. Matka mi popisuje člověka, jako milující bytost se sklony ke slabostem, kterých Samael a jemu podobní hojně využívají. Vyrůstala jsem na matčiných pohádkách o princeznách, které nikdy neskončily špatně a zároveň jsem musela poslouchat Samaelovi hororové příběhy o vrazích a násilnících, kterých je údajně na Zemi plno.

Informace, které mi takhle sdělují, jsou tak matoucí, že sama nevím, co mě na Zemi, jednoho dne vlastně čeká.

Jestli pohádka nebo horor.

V každém případě, horší než teď, už to být nemůže.

V chodbě se ozve šramot.

Matka okamžitě ztichne a napjatě vzhlédne.

Otec se vrací.

„Ale princezna, je doma. To je dobře, mám pro tebe důležitou zprávu.” řekne místo pozdravu.

Matka se na něj vyděšeně podívá a já zvědavě čekám, co mi chce říct.

„Přišel tvůj čas, děvče. Půjdeš na Zem.”

Konečně!

Lucifer mě konečně posílá na Zem, abych naplnila tu hloupou věštbu, která tvrdí, že jsem chodící pohroma pro lidstvo.

Trápí mě jediná otázka.

Jak toho mám, bez jediné užitečné nadpřirozené schopnosti, asi tak dosáhnout?

O tom se totiž věštba, jaksi nezmiňuje.

Na Zem se chystáme vstoupit skrz Eden, což je s výjimkou Tartaru, jediná brána z lidského světa k nám, do Zásvětí.

N samé hranici našich světů, ucítím ve vlasech jemný větřík vonící solí. Nedočkavá pohledu, který mě čeká, zrychlím tempo. Má to být má první zkušenost s lidským světem.

Tolik jsem o něm slyšela od matky a četla v knihách. Nervózně polknu. Odhodlaně se nadechnu a nakloním se přes okraj, abych spatřila nepopsatelnou nádheru Země.

Sestup se odehrává v noci, abychom eliminovali riziko, že nás někdo ze smrtelníků spatří. Srdce mi rozrušením buší jako o závod. Roztáhnu křídla a pomalu se spouštím k zemi. Až do nynějška jsem je nepoužila a přesto pro mě je let tak přirozený, jako kdybych to dělala odjakživa.

Vůně svěžího mořského vzduchu, která mě uhodí do nosu, vyvolá v celém mém těle příjemné mravenčení. S rozkoší si vychutnávám každičký jediný nádech. Kapky rosy, jež mi smáčí holé tělo, jsou jako výboje elektrické energie. Vyplašeně se ohlédnu po ostatních.

Pořád tam jsou, ujistím se.

Ve chvíli, kdy se bosýma nohama dotknu písčitého břehu pevniny, zmocní se mě omračující pocit blaha a až nepochopitelného uspokojení. Jako bych právě a jedině sem odjakživa patřila. Nemám nejmenší tušení, kde se ve mně podobné dojmy berou a proč, ale nedokážu s nimi bojovat. Oči se mi náhle plní horkými slzami. Cítím se dojatá, vyděšená a zmatená zároveň. Hlava se mi točí a na spáncích cítím krůpěje ledového potu.

Mám takový dojem, že je něco špatně!

Podlamují se mi nohy, pomalu klesnu do písku a pohledem pátrám po bratrovi.

Ach! Tady je.

Sklání se ke mně s ustaraným výrazem, vyplašeně k němu vzhlédnu, než mě pohltí nenáviděná temnota.                                                                                                             §§§§

Zoufale se topím, v uhrančivé modři jeho očí. Tolik mi chyběl ten vroucí pohled.

O to víc se cítím zklamaná, když nečekaně sklopí zrak.

 „ Kdybych z nějakýho důvodu musel odejít a nestihl se rozloučit, chci, abys věděla, že jsem to tak nechtěl. Jen jsem nemohl jinak.” zašeptá naléhavě a pevně mi při tom tiskne obě dlaně.

Nechápavě se zamračím „ Ale proč bys odcházel?”

Nechci, abys odešel!

Zvedá mi bradu a něžně se mi znovu zadívá do očí. „ Jednou ti to všechno vysvětlím, andílku. Teď se budem jen mazlit, jak jsi chtěla.”

Nejistě se usměju a nechám se sevřít v jeho pevné náruči.

Co by ho mohlo odvést pryč, tak rychle, aby mi nemohl dát ani sbohem?

 

Budím se obložená hromadou saténových modrých polštářů. Oblečená do hedvábné noční košilky s úzkými ramínky. V hlavě, mám nejasnou vzpomínku na hluboké modré oči a v těle mi doznívá, jakýsi neznámý pocit příjemného neklidu.

Za nic na světě si, ale nedokážu vybavit, odkud se obojí vzalo.

Krátkou chvíli, poněkud dezorientovaně těkám pohledem, z jednoho koutu prostorného a luxusně vybaveného pokoje k druhému, nechápajíc, kde to jsem ani proč, než mi dojde, že necítím křídla.

Vyděšeně se posadím, téměř ječím hrůzou, ale nakonec mi unikne jen úlevné „ Aach!”, protože si uvědomím, že jsem na Zemi. Konečně!

Křídla tady nejsou potřeba, pokud je nepotřebuju, jako bych je neměla.

Jsou spíš na obtíž.

A nejen tady.

Navíc stačí jen pomyslet a budou zpět.

Tedy alespoň teoreticky. Nikdy jsem to nevyzkoušela.

Nejistě nakrčím čelo.

O. K. Takže. Právě teď chci mít křídla! Poručím v duchu.

Ramena mi náhle ztěžknou, jak se o ně znovu plnou vahou opírá pořádných pár kilo černého peří.

Oou!

Moje zbrusu nová noční košile je na odpis.

Zadívám se na zatažená okna. Venku už je den.

Temnými sametovými draperiemi do místnosti pronikají tlumené sluneční paprsky. Jsem v pokušení závěsy roztáhnout, ale už teď cítím, že mě od slunce příšerně bolí oči. V Zásvětí jsem s denním světlem vůbec nepřišla do styku.

Kdybych teď podlehla svojí touze, hrozila by mi dočasná slepota.

A já jsem tak strašlivě nedočkavá.

Vzdychnu.

Na nočním stolku, vedle postele, se válí módní časopis. Z obálky na mě kouká nápadně půvabná a pohublá žena s výrazem, který rozhodně nepůsobí pokorně ani bohabojně, spíš jakoby říkal

„Pojď se mnou do postele, zlato”. Natáhnu po něm ruku, s úmyslem prozkoumat jeho obsah blíž, když se ozve cvaknutí dveří a vchází můj bratr.

„Už je ti líp?” ozve se svůdným a hlubokým pozemským hlasem, který jsem zatím neměla možnost slyšet. Docela se k němu hodí.

Zvědavě se po něm otočím, abych spatřila i jeho lidskou tvář. Coby démon má totiž tři.

Ne, že by mu to k něčemu bylo.

Jednu lidskou, nesmírně krásnou. On je totiž pravým synem své matky. A matka je nejkrásnější žena, pardon démon, jakého jsem, kdy viděla.

Jeho otce jsem nikdy nepoznala. Ale v Zásvětí se právě tohle, moc neřeší.

Bratrovým oborem je smilstvo všeho druhu. Rád svádí mladé nevinné panny, aby je pak posedl a jejich duše dovedl až k věčnému zatracení.

Jeho další tvář je býčí, tu má coby démon hněvu a vzteku.

Nutno dodat, že bratr zuřit opravdu umí. To mu pak z nozder šlehá oheň a dští síru.

Jako malá, jsem se tomu vždycky hrozně smála, což ho dohánělo k šílenství. Je totiž přesvědčený, že je to příšerně děsivé.

Ale není!

Třetí a poslední, je tvář berana. Na znamení vlka v rouše beránčím, kterým on nepochybně je.

V Podsvětí si potrpíme na symboliky a rituály všeho druhu.

Což je, podle mě, taky jediný důvod celé té šaškárny se třema hlavama.

Za dlouhá staletí, jsme nasbírali bezpočet tradic a Asmodeovi už táhne na tři tisíce let, ačkoliv teď vypadá sotva na osmnáct.

Měří asi tak sto devadesát centimetrů, takže já mu můžu být sotva po ramena, o čemž se přesvědčím později. A jsou to moc hezká a široká ramena.

 Pleť má dozlatova opálenou. Pohledné tváři s pravidelnými rysy vévodí ostře řezané smyslné rty, zasazené pod rovným řeckým nosem. Rty, které už od pohledu rozhodně svádí k polibkům.

Skoro bych bratra nepoznala, nebýt jeho temně zelených očí. Ty máme společné.

„Jsi docela kus.” řeknu uznale po zevrubné prohlídce jeho zjevu.

„Hm. A to jsi neviděla všechno.” mrkne na mě rošťácky a zvážní „ Kvůli pochlebování tady, ale nejsem, Yas.”.

Zkoumavě si mě prohlíží, jako bych byla nějaký zvláštní přírodní úkaz.

Což se mi zrovna moc nelíbí a nervózně se pod jeho pohledem ošiju.

A pořád zírá!

„Nedívej se tak na mě!” vylítnu vztekle „A příště, bys mohl aspoň zaklepat, už mi není třicet!”.

Uraženě s sebou plácnu na rozestlanou postel s nebesy a zachumlám si odhalené tělo pod přikrývku.

„Ale pořád jsem o víc, než dva tisíce devět set let starší než ty, sestřičko!” ohradí se kousavě.

Došlo mi, že teď už si mě jenom dobírá a o to větší mám vztek.

Posadí se na pelest postele a vrhá na mě další, ze svých starostlivých a zkoumavých pohledů.

Kdy s tím jako hodlá přestat?

„Yas, proč je ti tak zatěžko pochopit, že mám starost? Jsem tvůj bratr a miluju tě.” vysvětluje trpělivě.

Jeho hlas zní skoro omluvně.

No dobře. Je ti odpuštěno. Pro tentokrát.

Navíc s tebou potřebuju probrat, to dnešní ráno.

Ušklíbnu se v duchu, při vzpomínce na to, jak jsem s sebou nemožně plácla do písku, sotva jsem se fyzicky dotkla svojí vysněné mety. Země.

„ Jsem tu poprvé. Je možný, že jsem měla...hm” přemýšlím, jak to nazvat „...menší šok z toho přechodu? To se občas stává, ne?”

S nadějí se dívám do bratrových zelených očí, doufajíc, že řekne něco, o čem nevím, což se samozřejmě nestane.

Pomalu vrtí hlavou. „Nám ne. Taková reakce je běžná u andělů. Jsou křehcí a zranitelní, když vstupují poprvé na zem. Nezatíženi lidskými hříchy. Stejně jako ty. Matka tě držela příliš dlouho stranou. Neměla tě tak chránit. Nechápu, co si od toho slibovala.”

A je to tu! Už zas! Zafuním otráveně.

Stranou? A co jsem měla, asi tak dělat? Mučit v Jámě smilníky?

Nějak se mi nelíbí, kam bratr tímhle rozhovorem směřuje. Nebo co tím vlastně myslí.

„S tebou je to všechno tak těžký, Yas.” utrousí ještě směrem k podlaze a mne si přitom palcem a ukazováčkem hřbet nosu.

„Promiň.” hlesnu v naději, že ho to umlčí a chci mu položit dlaň na rameno, jenže Asmodeus najednou vyskočí jako opařený svěcenou vodou.

„ Yas, ty se nemáš za co omlouvat. Vlastně, vůbec se nemáš omlouvat. Buď na mě zlá, nebo protivná. Hádej se, jestli chceš, ale neomlouvej se mi za to, že jsi! Vychovávala nás oba dva ta stejná Lillith? Jsi démon, tak se tak zatraceně chovej, sestřičko!” křičí a vztekle mi rázuje po pokoji.

Mrzí mě, že mu přidělávám starosti. Což je věta, kterou ode mě zjevně nechce v tuhle chvíli slyšet. Takže jen tiše sedím, čekám, jestli se mu pod nohama vznítí měkký vysoký koberec a se smíšenými pocity si vyslechnu další salvu výčitek na téma mojí, pro démona, nevhodně ctnostné povahy.

Už od malička bojuju s vlastnostmi jako je lítost, odpuštění nebo pokora. Matku, otce i ostatní mě nadřazené démony, jsem vždy na slovo poslechla. A co bylo v očích Lucifera nejhorším prohřeškem, vůči kodexu Zásvětí, za svoje chyby a křivdy jsem se vždycky upřímně omlouvala a ostatním jsem je odpouštěla.

Kdyby věděl, že maminka mě v mém počínání ještě podporuje, trest by ji neminul.

Zatímco já v duchu přemítám sama nad sebou, což dělám často. Bratr přestal pochodovat a vypadal, že nad něčím hluboce přemýšlí.

Ucítím na sobě jeho zelený pohled a zamrkám, abych se probrala z transu. Už zase má mou plnou pozornost.

„ Já vím, že to není tvoje vina.” začne opatrně „ Může za to, tvůj zvláštní původ. Mám jenom obavy, jak to tady zvládneš.”

V duchu se usměju. Asmodeus a jeho neustálá potřeba, mě před vším chránit.

A pak, kdo mě držel stranou? Pomyslím si ironicky.

Jemně mě pohladí špičkami prstů po tváři a rezignovaně se ušklíbne. „ Dneska ještě odpočívej. Zítra vyrážíme ven.”

„Už zítra?” vyhrknu překvapeně.

„Nemusíš se bát. Budu celou dobu s tebou. Jeden student Garry Newton, se myslím jmenuje, pořádá zítra párty. Je to večer, takže slunce se bát nemusíš.” klidní mě a dlaní mi jemně přejede po odhaleném bílém rameni, což ve mě instinktivně vyvolá podivný neklid. Nedůvěřivě si ho změřím, jen se pousměje, líbne mě na bílé čelo a zamíří ke dveřím, kde se ještě otočí, aby mě upozornil, že jeho krycí jméno je Ashton Blake.

Po Asmodeově-Ashtonově odchodu, poslechnu jeho rady a odpočívám. Ještě nikdy, jsem se necítila tak vyčerpaná, jako dnes. Dřív jsem spánek nepotřebovala, měla jsem neustálý přísun energie z ohně pekelného.

Jenže, ten je odsud příliš daleko a tak mi nezbývá, než se šetřit, což je jedna z těch příjemných stránek zdejšího pobytu.

Těžká víčka se mi zavírají, sotva za sebou bratr přibouchne těžké dveře, aby se mi mohl zdát můj první pozemský sen.

První? Podiví se, pro mně dosud neznámý vnitřní hlas.

Pokud vím. Odtuším nechápavě, než znovu dočista ztrácím vědomí.

Jsem zase malá holčička a zadýchaně utíkám, před skupinkou posmívajících se démonů různé věkové kategorie.

Už nemůžu!

Vysíleně dobíhám, až k obrovskému temnému tunelu, který jsem nikdy předtím neviděla, přestože Peklo, znám jako svoje vlastní boty. Váhavě do něj vstoupím a hlasy posměváčků náhle ztichnou.

Na konci tunelu, se objevuje oslepující ostré bílé světlo a v jeho záři, se nejasně rýsuje postava muže. Zběsile na něj zamávám, chci, aby mě odvedl pryč od těch zlých dětí. Křičím, žadoním, ale on se přesto pomalu vzdaluje, až nakonec mizí úplně.

 

Zamžikám, budím se zadýchaná a vystrašená, přesně jako ta malá dívenka. Vlasy mám slepené potem.

Venku je pořád ještě světlo, ale už ne tak jasné, jako když jsem se probudila poprvé. Rozespale zamžourám očima k digitálnímu budíku na nočním stolku.

Teprve pět ráno?

Protřu si unaveně oči a snažím se znovu usnout.