Váš příběh - Kapitola VIII.

Nádech, výdech. Tma všude kolem. Nádech. Bolest. Ostrá bodavá bolest v koleni. Nesnesitelný tlak kdesi uvnitř hlavy. Výdech. Zde ho snad nenajdou. Konečně má krví zbrocený Myril alespoň chvíli klidu pro urovnání svých myšlenek. Musí uklidnit svou mysl. Musí postupovat rozvážně!

 

 

Kroky. Těžké dunivé kroky a jejich ozvěny všude kolem. Rozzuřením vzrušené hlasy jeho pronásledovatelů. Kolik času mu v této chatrné skrýši zbývá? Musí zmizet. Nyní je důležité poznat ten správný okamžik a poté znovu bleskurychle vyrazit ze svého současného úkrytu do spleti temných ulic obchodní čtvrti královského města Regie. Je lovenou kořistí, vystrašeným zajícem pronásledovaným smečkou hladových vlků.

 

 

Běží, sláva! Bolest v koleni je sice nesnesitelná, ale Myril ví, že se nesmí zastavit. Žene se jako vítr změtí neznámých křivolakých ulic kamsi do temného neznáma. Dokud běží, nedostihnou jej - vytovořil přeci jejich boty tak, aby nedosahovaly plného potenciálu. Nebude však moci běžet donekonečna. A co je nejhoší - je sám proti tlupě mnoha cvičených zabijáků, kteří jistě znají Regii o mnoho lépe než on. Mohou již čekat za následujícím rohem! Bolest v koleni mabírá na intenzitě a vystřeluje již do celé nohy. Adrenalin, který mu až do teď pomáhal bolest překonávat, je poražen. Noha se podlamuje a nadobro vypovídá službu. Myril nedokáže v plné rychlosti zastavit, klopýtá a po řadě kotrmelců mizí v hromadě starého harampádí. Opět tma. Tma a ticho.

 

 

Vše zlé je k něčemu dobré, říká si Myril po probrání se pod hromadou harampádí. Poslední, co si pamatuje před tím, než v noci bolestí omdlel, je dusot nespočtu bot jeho pronásledovatelů, kteří se z opačného směru prohnali kolem jeho nového "úkrytu" a zmizeli v neznámu. Kdyby nazakopl, v několika okamžicích by se s nimi čelně střetl. Jak dlouho se poté nacházel v mbdlobách neví. Dle slunečního světla pronikajícího k němu škvírami mezi starými proutěnými koši, shnilou zeleninou a plesnivými kůžemi, předpokládá, že je již den. Noha nebolí - to není dobré znamení. Nebolí totiž ani nyní, když se do ní Myril vší silou štípe a škrábe. Nedokáže ji ovládat. Musí sehnat ošetření. Ale kde? Chrám Světla! No jistě, rada, kterou mu uzenář po Mafovi do sídla Společnosti poslal! V chrámu snad nalezne ošetření a úkryt, než bude připraven opustit město. Jenže jak se do chrámu dostat? Netuší, kde se nyní nachází. A Mistrovi rabiáti na něj jistě přes noc nezapomněli a hledají jej po celém městě.

 

 

Myril se neohrabaně prodírá ven z haldy odpadu. Dle polohy Slunce odhaduje, že je právě brzké ráno. Nádech, výdech. Bolest hlavy. Ulice je klidná, jen pekařští učni pilně pobíhají a na dřevěných vozících rozvážejí čerstvě napečené pečivo k zákazníkům. Domy jsou nízké, převážně dřevěné a již značně ožrané zubem času. Jistě již není v obchodní čtvrti. V okně přes ulici si Myril všímá stařeny, která patrně nemohla dospat a tak nyní se svou opelichanou kočkou sledují ruch ulice.

 

„Nojoo, panášku, pít se muší umět," posměšně pronáší bezzubá stařena Myrilovým směrem.

 

„Tržní náměstí - kudy?" vysoukal ze sebe trhaně švec. Až nyní si uvědomil, jak těžce ovládá obličejové svaly. A také jakou bolest uvnitř hlavy mu každý takovýho pohyb působí.

 

„Touhve uvicí dou ke štoce a pak požát potél ní. To nemůžou minout. Ae vypadaj došt potvhaně! Se pouvali, čo?"

 

Myril nehodlá investovat ani píď energie do odpovědi stařeně. Kyne na znamení díku a pomalu a malátně se souká zpod rozpadlého vozíku, který mu dosud zatěžoval hruď. Opíraje se o stěny domů kráčí dolů úzkou ulicí. Pravou nohu nedokáže ovládat a tak ji jen vleče za sebou. Lituje, že zahodil kovový pohrabáč, který jej omezoval v rychlém úprku. Teď by se mu podpěra hodila.

 

 

Pouze úzký chodník odděluje hluboký příkop stoky od nejbližších domů. Zápach odpadů a splašek je to jediné, co registrují Myrilovy smysly. Jako ve snu se sune podél vlhkem a plísní prožraných stěn metr za metrem směrem, kterým tuší Tržní náměstí. Zesilující proud občanů Regie jej obtéká tak širokým obloukem, jak jen to úzký chodník dovoluje. Někteří si odplivují. Myrilovi jsou všichni ukradení, jen když nemá nikdo z nich výšku přes dva metry a černý oblek. Musí se co nejrychleji ukrýt do bezpečí!

 

 

Na druhém břehu stoky se začaly městské hradby přibližovat, až nyní vedou přímo po okraji hlubokého kanálu. Brána! Myril nevěří vlastním očím - přes stoku vede úzká lávka, která je zakončena nevelkou bránou pro pěší. Brána je otevřena a na špalku u ní sedí jen jediný hlídkující voják. Starý voják. Velice unavený voják. Vždyť on spí! Myrilovi radostí poskočilo srdce v těle, zároveň se však ozývá opět tupá bolest odkudsi z jeho hlavy. Co ho čeká za branou? Nic než mučivá bolest, bezmoc mrzáka a postupná krutá smrt vyčerpáním? Potřebuje nutně ošetření! Ale dokáže se tímto svým tempem nezpozorován dostat až ke chrámu Světla? Podlamují se mu kolena. Svět se točí. Vše je náhle v jakémsi mlžném oparu.

 

* * *