Příběh Olenidiaru - Kapitola II. V2 - Naira

Celý Příběh Olenidiaru tvoří prolog, epilog, tři intermezza a dvacet kapitol rozdělených na různý počet vhledů. Vhledy sledují příběhy jednotlivých postav, které postupně odhalují příběh celého světa - Olenidiaru. 

Předchozí část naleznete zde.

Více informací naleznete zde a zde.

Naira – Přesun sil

16. 3. 1. 672 PS

            Byl vskutku pěkný den. Slunce hřálo a na obzoru se líně převalovaly mraky. Obvykle by se ji takový den mohl líbit, dnes však neměla náladu vůbec na nic, jako by jí přes noc duše jaksi potemněla. Nebyl to nijak neobvyklý stav, stávalo se to běžně.  Rozhlédla se po nádvoří kněžské části. Budova pro raněné a léčené, oltář se sochou Matky Elorin, přestupový můstek k sadu a zahrádkám a hned vedle můstek ke smuteční části, kněžská škola, přestupový můstek k Velkému háji, nespočet obytných budov, domů, domků a věží pro členy služebníků Matky a velký přestupový most do městské části. Vzpomněla si na chlapce, kterému slíbila návštěvu, ale neměla ani v nejmenším chuť na hovor s umírajícím dítětem, vyrazila tedy na most, kde se zastavila a zahleděla do propasti. Pod nohama jí pluly mraky a zakrývaly svět. Jejich dokonalá běloba jí připomínala jak daleko má k dokonalosti. Na chvíli spatřila lesy Dai – Eloru a snad i Saenir, avšak mraky byly neúprosné. Přešla. Městská část byla plná Elfů různých hodností nebo postavení, kteří se proplétali uličkami a davy. Z tržiště se ozýval křik počínajícího obchodu, z ulic zvuky hovoru nebo spěchu. Město žilo. A co ty Nairo, žiješ? Procházela se městem a rozjímala. Ponořila se mezi domy, kam slunce dopadalo jen zřídka. Proplétala se uličkami, jejichž sled měla stabilně zarytý do paměti. Některé byly prázdné, v jiných si hrály děti, ženy věšely prádlo nebo muži provozovali řemeslo, ale žádná nebyla plná jako hlavní ulice. Proklouzla mezi posledními z domků a dostala se ke korytu západního ramene městské řeky. Městská řeka Rhinea pramenila hluboko kdesi v zemi vprostřed městské části, odtud putovala do veliké kašny na náměstí, kde se rozlila do čtyř toků, čímž rozdělila město na čtyři části. Poté doputovala k okraji země a padala dolů na Dai – Elor, proto nikdy v Mokrolese nepřestává pršet. Koryta řeky byla velmi často navštěvována kde kým, milenci, básníky, zpěváky, kněžími, druidy i vojáky, kteří si chtěli na chvíli oddechnout nebo jen obyčejnými lidmi, v takto ranní hodinu však bylo koryto prázdné. Rozhlédla se a nechala na sebe působit krásu zelených koryt a bílého proudu. Broukala si melodii, smutnou a táhlou, která vystihovala její náladu. Nech toho, než tě někdo uslyší, víš přeci, jak strašlivě zníš. A s tím se odebrala zpět na kněžskou část, tentokrát však do háje.

            Háj bylo místo rozlehlé, pokryté mechem a plné kamenů, keřů a stromů včetně toho největšího ve středu. Byl jím prastarý javor s velikým kmenem, bílou kůrou a zelenými listy. Kolem byly do kruhu naskládané kameny s Elfími znaky. Chtěla soukromí a odešla tedy téměř až na samý okraj hvozdu. Lehla si do mechu a průzorem ve větvoví pozorovala plující mraky. Chtěla bych odletět, tak jako mohou oni. Letět kamsi, tam se usídlit a žít v klidu a pouze podle vlastních pravidel. Postrádal by mne zde někdo? Všiml by si vůbec někdo, kdybych zmizela? A co kdybych zemřela? Neměla bych vlastně ukončit svou mrzkou existenci, která beztak nenese nic dobrého? Co by na to řekla Matka Elorin? Pokud nás všechny miluje jako své děti, nemělo by jí to vadit. Snad by mé znovuzrození za trest oddálila nebo by mi nedala všechny výhody duševní formy, ale rozhodně by mě nezatratila. Nebo ano? Nepředhodila by mne Chéren, aby s mou duší naložila dle svého? Přistoupila k okraji samotného Sha´deathu. Pláty mechu zde trčely do prázdna, stejně tak kořeny stromů vyčnívaly z odkryté hlíny. Dívala se pod sebe a sledovala oblaka. Jaké by bylo propadnout jimi? Je to vůbec možné?

            „Fascinující pohled, že?“ zaskřípal vedle ní starý a vysoký hlas. Hbitě se otočila a málem by spadla, kdyby její nohu neobmotal čerstvý výhonek a nepřidržel by ji. Stál před ní Stařešina An´dialen a měřil si ji pohledem. Rychle mu vysekla pukrle:

            „Dobré jitro, pane.“

            „Dobré, sestro. Díváš se přes okraj?“ zahihňal se. „Také se rád dívám přes okraj. Je impozantní, jakou pokrývku pro nás oblaka připravují den, co den, nemyslíte, slečno Nairo.“ Vždy ji bavil způsob, jakým se druid vyjadřoval.

            „No, já pane…“ mluvil dál.

            „Věděla jsi, že když se dotkneš mraku, je to jako dotknout se pěny, tvořené jenom párou s trochou rosy? Ne? Je to zajímavé, no ne? Ty jsi ale nepřišla za pohledem, že? Takže rozjímání?“ přikývla.

            „A o čem pak? O životě? O rodině? O chlapcích? Nebo tě něco trápí?“ jeho oči se rozšířily a starostlivě se na ni upřely. Byly jasně modré.  

            „Mám-li být upřímná, pane, tak od všeho trochu.“ Nevěděla proč, ale An´dialenovi mohla vždy věřit a vše mu říci. Nikdy by ji nezradil.

            „Ach, to je mi líto, dítě, ale neboj se…“ přívětivě se usmál „všechna trápení časem pominou a nás mohou hřát pouze malinké jizvičky, které nás zocelily, nikoliv ranily.“ Ta slova ji skutečně hřála a jaksi rozpouštěla temnotu v jejím nitru.

            „Děkuji.“

            „Musím se vám, sestro, k něčemu přiznat. Jsem starý a hloupý muž a neumím nic tajit.“ Následoval chichot.

            „Ale to přeci nejste, pane.“

            „Jsi laskavá a také příliš mladá, abys poznala, kdo je co zač. Budeš se to muset rychle naučit, jinak se ti nevyhne zklamání.“

            „A co že to neumíte tajit?“

            „Právě, že nic. Ani to, dítě, že jsem tě nenašel náhodou. Musel jsem vám oznámit jednu důležitou věc a tak jsem vás, slečno Nairo, celé ráno sledoval.“ Zachichotal se a pak náhle zvážněl:        

„Odpustíte mi?“ Naira si neuměla představit, že by vůbec měla právo cokoliv Stařešinovi zazlívat.

            „Není co, pane. Co mi to musíte oznámit?“

            „Jakožto starý a hloupý Stařešina mám právo na ledacos. Tedy i na to, pozvat tě dnes večer do středu Velkého háje.“

            „Ale, pane, při vší úctě, vstup do háje po setmění je zakázán všem, kteří nesložili druidskou zkoušku, což já nejsem a navíc, každého třetího dne se koná rada a…“

            „Přesně tak, drahé dítě. A té ty se zúčastníš, pokud tedy chcete, slečno Nairo. A musím říct…“ chichot „že by bylo velmi nezdvořilé odmítnout.“

            „Na své zdvořilosti si zakládám, pane. Znamená to tedy, že nemohu odmítnout?“

            „Obávám se, že ano. Budu se těšit na večer, slečno Nairo. Mír a pokoj s tebou.“

            „Děkuji. I s vámi, pane.“ Ve vší milé a příjemné panice listovala pamětí a snažila se najít zmínku o kněžce, která kdy vyrušila zasedání rady druidů, nikdo ji nenapadl. Co se to děje? Že by tvůj život skutečně dostal směr a smysl?

***

            Den uplynul rychleji než by chtěla a nastal večer. Její nohy stáli na hranici mezi kamenným mostem a mechovou zemí, avšak její mysl se vznášela někde mezi domovem a dalekým světem. Vykročila. Háj byl jiný, stromy jako by šeptaly a ukazovaly si na ni haluzemi. Jako by si zakrývaly kůrové oči a hrozili se nad její troufalostí. Na některých seděli Raighové a upírali na ni své žluté oči. Háj, jindy místo klidu, pokoje a míru, byl strašidelný a hrůzný. Procházela a v dálce hledala středový javor. Přeci zde bylo něco, co háj mírně zpříjemňovalo, barevná světélka světlušek a bludiček. Došla do místa, kde by měl být kruh z kamenů a velký strom. Kameny zde skutečně byly, ale místo stromu zde stál jen široký pařez, na kterém stál stojan s velkým červeným kamenem, který slabě zářil.

Na kamenech seděli všichni druidové Sha´deathu, přesto některé zůstávaly prázdné. Přišla blíže a zaslechla hovor druidů. Dříve než však stačila slyšet cokoliv, co by stálo za zmínku, přehlušil je ženský hlas:

            „Co to má, u Matky, znamenat?!“ pohledy druidů teď směřovaly jen na ni. Druidka Feirea, velitelka léčitelských jednotek mluvila dál:

„Co tu chceš, kněžko?! Pro tebe snad zákazy neplatí? Za tohle tě stihne trest!“

„Určitě pro nás má vysvětlení, nech ji mluvit.“ Pravil druid, kterého teď nemohla zařadit.

„Já žádné vysvětlování nepotřebuji. Tohle si zkrátka nesmí nikdo dovolovat!“

„Odlož svůj vztek, sestro, třeba nám má, co říct.“

„O ničem takovém nevím. Kam jsme to došli, když nerespektujeme vlastní zákony?!“ ozval se další hlas:

„Navíc nevíme, jak dlouho tady stála. Co když něco slyšela? Navíc mohla vidět nebo slyšet věci, které neměla, tohle, bratři a sestry, není jen tak.“ Vypukla hádka, která v mžiku utichla, když promluvil An´dialen:

„Já ji sem pozval a moc dobře jsem věděl proč. Slečna Naira může být řešením jednoho z našich problémů…“ opět se ozvala Feirea:

„Nikdy jsem neslyšela o kněžce, která by měla takový význam, že by mohla narušovat radu druidů.“ Tohle už Nairu nemohlo nechat klidnou:

„A já zase nikdy neslyšela o druidce, které by si byť jen hláskou dovolila přerušit Stařešinovu řeč.“ Jakoby se náhle ochladilo a z místa zmizel veškerý život. Vše utichlo a sledovalo Nairu s její troufalostí.

„Výborně…“ zachichotal se a pokračoval An´dialen „vzpomeňme, jak jsme projednávali nutnou přítomnost jednoho z našich bratrů zde v Sha´deathu. Proto myslím, že by jej mohla slečna Naira nahradit v jeho pozici.“

„To přece nemůžete myslet vážně! Není dostudovaná, nesložila zkoušky a navíc nemá předpoklady.“ Feirea se nehodlala vzdát, tentokrát ji však podpořili i jiní druidi.

„Kolik pak ti je let, děvče?“

„Krátce po sedmnáctém roku.“

„V čem vynikáš?“

„V ničem nezaostávám.“

„Víš něco o Asanii?“

„Je to země bez víry, ale s velkým bohatstvím a mocí.“ Měla pocit, jako by každá její odpověď ještě prohlubovala pobouření ostatních druidů, ale nehodlala povolit. Znovu mluvil An´dialen:

„Samozřejmě to nebude hned. Jak nejrychleji to bude možné, ji připravíme na zkoušku a vysvětlíme jí vše, co je potřeba, aby svou funkci zvládla. Nikoho jiného teď nemáme.“ Druidové museli souhlasit. Promluvil Oth´ranil, opatrovatel Raighů:

„Mám informovat Trai´neritha?“

„Buď tak laskav, bratře.“ Poté promluvil Gathlian, učitel kněží:

„Víš, kolik let bylo nejmladšímu druidovi, když složil zkoušku?“

„Sedmnáct let a byl jím Adrenssirion VaenKael.“

„Velmi dobře. Zdá se, že už na to nebude sám.“ Najednou stál Stařešina vedle ní s rukou na jejím rameni. Otočila se na něj, aby spatřila jeho modré oči. Dlaní oděné v suché kůži ji pohladil po tváři:

„Vítej mezi námi, sestro Nairo, tímto dnem se stáváš druidkou – učednicí.“ Její tělo i mysl zaplavila vlna štěstí. Je to skutečně pravda? Budu druidkou? Mám nahradit Trai´neritha, pána Elfího města v Asanii? Skutečně uvidím zemi písku a povedu vlastní město? Chvíli štěstí samozřejmě musela narušit Fairea“

„Jen se nenech uchlácholit, sestro. Beztak tě vybrali jen proto, že nikdo lepší není k dispozici.“