Váš příběh - Kapitola XI.

 

Nekonečně dlouhou dobu tiše klečel u drobné nepřirozeně pokroucené kostry chlapce, s nímž ještě včera večer hovořil. Jemuž dal vojáčka. A od něhož dostal krásné jablko. Ač to nedovedl nijak vysvětlit, neměl pochyb, že jsou to pozůstatky onoho chlapce, jemuž dal předchozí noci jméno po svém synovi. Srdce, které se zoufale snažilo zaplnit, bylo nyní opět prázdné a bolelo. Zoufalý otec, který od narození svého syna neviděl, přijal na pokraji smrti prvního chlapce, kterého potkal. Na pokraji smrti. Či již za tímto okrajem? Usedl těžce na vlhkem studenou kamennou dlažbu podzemní síně. Studený pot mu stékal z čela.

 

„Včera v noci jsem byl mrtvý!" zašeptal pro sebe nevěřícně. Náhle vše dávalo smysl - živý se s mrtvým setkat nemůže. Pakliže včerejší noci hovořil s mrtvým, musel on sám být... na druhé straně. Jak se však dokázal vrátit z cesty, z níž není návratu? A proč?

 

„Tohle je pro tebe. Jen pro tebe!" zněl mu v hlavě chlapcův hlásek. No jistě! Jablko! Živik mu dal své jablko!

 

„Děkuji za tvůj dar, neznámý Živiku," zašeptal tiše, skláněje se k popraskané lebce. Vstal a natáhl ruce před sebe dlaněmi vzhůru. Jednal instinktivně. Znal postup rituálu za zemřelé (bohužel) dobře. Prováděl jej ve svém životě již třikrát - poprvé za matku, podruhé za otce a naposledy za svého bratra, který zahynul neznámo kde v jedné ze zbytečných bitev války s Gorgony.

 

Pomalu a soustředěně sevřel dlaně natažených rukou v pěst. Zdvihl paže nad hlavu. Prudce dlaně rozevřel a zkřížil paže přes prsa. Rozvážně poklekl k lebce, zavřel oči a sklonil se k zemi. Od čela mrtvého dělilo jeho ústa sotva několik centimetrů. Pronesl první ze zádušních modliteb. Sklonil se o zbylých několik centimetrů a jemně studenou lebku políbil. Vrátil se do kleku a prudce otevřel oči. Celým tělem mu proběhlo známé mrazení. Poté se jeho tělem rozlilo teplo. Pronesl druhou z modliteb - mantru osvobození. Zpíval čistým pevným hlasem a hleděl přitom na tělo před sebou. Položil dlaň pravé ruky na hrudní koš kostry do míst, kde odhadoval bývalé srdce. Opět povstal, zaklonil hlavu a hleděl vzhůru ke stropu, z něhož visely chuchvalce mechu a odkapávaly kapky ledové vody. Rozpřáhl ruce a z úst mu plynula slova třetí - závěrečné modlitby. Prosil bohy, aby duši tohoto nebožáka přijaly do své říše a aby mu odpustili všechny hříchy, kterých se za svého života dopustil. Celým Myrilovým tělem počalo prostupovat drobné mravenčení. V hlavě vnímal hučení a výrazné vibrace. To jej překvapilo - takovéto pocity nikdy při podobném rituálu nezažíval. Dokončil však rozhodným zvoláním poslední část obřadu.

 

Lahvička s tekutinou na Myrilově krku, která až doposud vydávala tlumené bílé světlo, se po posledním slově závěrečné modlitby počala rozzařovat intenzivněji. Po chvíli zářila tak, že byl Myril schopen spatřit i nejvzdálenější holé prostory rozlehlé podzemní síně. Světlo vydávané tekutinou se pozvolna začalo měnit ve světlo růžové. Zmatený švec se rozhodoval, co s lahvičkou udělá - přeci jen se nyní trochu bál mít něco takto zářícího na svém krku. Než se však dokázal rozhodnout, zda přívěšek z krku sundá, světlo se s bliknutím změnilo na zářivě červené. Myril strachem a oslepen intenzivní září přimhouřil oči. Pomalu přivykal tomuto světlu a s překvapením shledal, že kamenné bloky stěn síně nejsou ani zdaleka tak holé, jak mu v bílém světle připadaly. Byly pokryty rudými nápisy a malbami. Celá mohutná podzemní síň s korytem podzemní řeky uprostřed se před Myrilovým zrakem v červeném světle přeměnila na podivuhodnou obrazárnu.

 

Švec nevěřícně s otevřenými ústy zíral na výjevy, které se před ním na stěnách objevovaly a mizely, nahrazovány stále dalšími - podivně tvarované postavy v nejrůznějších činnostech, neznámé a děsivé stvůry, válečné a nejspíše i erotické výjevy, jakési plánky a mapy neznámých měst a kontinentů, tisíce nápisů v jazyce, který Myrilovi ani vzdáleně nic nepřipomínal, vzorce, schémata, tajuplné symboly, šipky a nespočet bodů, rozesetých v pravidelných symetrických formacích. To vše pokrývalo do posledního volného místa stěny, strop i podlahu této podivné síně zalité rudým světlem. Myril ani v nejmenším netušil, co si počít. Stál bezradně jako přimražený a uchváceně zíral na všechnu tu nepochopitelnou krásu kolem. Na jednom kamenném bloku sahajícím až k podlaze sálu Myril rozpoznal nákres dveří. Byl to zřejmě jediný symbol, který se neměnil a kterému švec rozuměl. Rozloučil se s ostatky chlapce a vydal se jako omámený k těmto dveřím. Byly alespoň o tři hlavy vyšší než Myrilova postava a široké byly tak akorát, aby jimi prošli dva lidé současně. Když k nim Myril přistoupil a instinktivně se na kámen pokusil zatlačit, objevil se na ploše dvěří nápis:

 

 

Myril nerozuměl jedinému slovu a proto, když se pod nápisem objevil symbol dlaně, přiložil na něj ihned a bez rozmýšlení dlaň svou. Dveře se zasunuly do stěny a na pravé straně vzniklého výklenku Myril nalezl úzké strmé schodiště stoupající točitě kamsi do neznáma. Události posledních několika hodin jej donutily dospět k názoru, že se již nesmí ničemu divit a že každá cesta někam dál je vždy lepší než uzavřený konec chodby. Proto vykročil po točitém schodišti vytesaném ve skále vzhůru.

 

Hlava se mu nepříjemně motala neustálým kroužením kolem středového sloupu a také z rychlé změny tlaku a složení vzduchu. Blížil se k povrchu. Stanul před dalšími dveřmi nakreslenými rudými liniemi na stěně. Po přiložení dlaně na vyznačené místo se, k Myrilově úlevě, bez jediného hluku zasunuly vpravo do stěny. Červené světlo vydávané tekutinou v lahvičce na ševcově krku zesláblo a prostor schodiště zalilo jasné denní světlo. Myril se zaradoval a s chutí se nadechl po dlouhé době opět skutečného, ničím nezkaženého, vzduchu. Překročil několik překážejících proutěných košů naskládaných u zdi a otvor za ním se opět neslyšne uzavřel. „Zjevně nikdo z těch, kteří sem koše a tohle další harampádí stavěli, netušil, co se skrývá za zdí," pomyslel si, když věci pečlivě vracel zpět na původní místo k nyní již jednolitě uzavřené stěně. Rozhlédl se, kam se to dostal. Nevelký dlážděný dvorek s několika stromy obehnaný úzkým podloubím byl utopen mezi vysokými zdmi budov, stavěných z hrubého šedého kamene. Uprostřed stála studna. Žízní ztrápený švec se s chutí napil z vedle ní stojícího vědra plného chutně ledové vody. Ta mu rozjitřila mysl a došlo mu, že místní lidé zajisté nebudou mít pochopení pro jeho vysvětlení, jak se na jejich dvůr v potrhaném a zaschlou krví zbroceném oděvu dostal. Než však stihl promyslet případné výmluvy a krycí verze, zavrzaly za ním jedny z dveří a na dvorek vešla drobná postava v mnišském hábitu s kápí zakrývající pohled do obličeje.

 

„Budiž bohové požehnáni, svatý otče!" polekaně zablábolil Myril první smysluplnou větu, která jej při pohledu na před ním nehybně stojící mlčící postavu napadla.

 

„Budiž, budiž," odpověděl po chvíli mlčení zamyšleně mnich, „budiž celý dnešní den požehnán! Neznámý, pověz mi, jak jsi se dostal na tento náš klášterní dvorek?"

 

„Svatý otče, nechci si vymýšlet a obelhávat vás, obávám se však, že má cesta na tento dvorek je natolik neuvěřitelná, že mne budete mít za blázna."

 

„Ale jdi," odpověděl se znatelným pobavením v hlase mnich, „všechny naše kroky jsou vedeny vůlí bohů. Proto ať byla tvá cesta jakkoliv neuvěřitelná, jak pravíš, věř že tě za blázna mít nebudu - copak je možno mít za blázny bohy, kteří tuto tvou cestu vytyčili? Posaď se zde na tuto lavičku vedle mne. Rád tě vyslechnu." Pokynul Myrilovi směrem k dřevěné lavičce u jedné ze stěn. Švec náhle pocítil k neznámému, dle hlasu starému, mnichovi důvěru. Usedl vedle něj a jeho duší se rozhostil klid a mír.

 

Hovořil dlouho. Hovořil pravdivě a uvolněně. Mnich pozorně naslouchal, pokyvoval hlavou a občas se zeptal na nějaký detail. Myril mu pověděl o uzenáři a Mafovi, o Mistrovi a jeho Společnosti, o svém útěku z jejího sídla, o své smrti a setkání se Živikem i o následné cestě tajemnou podzemní chodbou. Popsal mnichovi síň s ostatky nebohého chlapce i fantastický zážitek po provedení rituálu za zemřelé. Mnich stále pozorněji naslouchal a stále spokojeněji mručel při souhlasném pokyvování hlavou.

 

Velice blízko nad jejich hlavami začal odbíjet zvon. Odbíjel jako žádný jiný v království. Zvon chrámu Světla. Mnich stáhl kápi a pomalu se otočil čelem k Myrilovi.

 

„Vaše velkovelebnosti?!" vyskočil z lavice převapený Myril a překotně se klaněl k zemi.

 

„Ale neblázni, Myrile. Usaď se zpět vedle mne," usmál se převor Klička a gestem přiměl Myrila k usednutí zpět na dřevěnou lavici. Myril dosedl jako v mrákotách a zíral na převora jako na zjevení. Jen málo smrtelníků mělo možnost s převorem osobně hovořit, natož vedle něho sedět. Švec si proto se zájmem prohlížel tohoto starého muže, hlavního duchovního vůdce království. Šedavé pozůstatky kdysi bujné hnědé kštice na převorově hlavě byly vzadu elegantně spleteny do tří krátkých copánků. Drobná očka na léty zvrásněné tváři vyzařovala klid a přátelský úsměv vydával citelné teplo. Mezi lidem kolovaly pověsti o převorově věku - jedni tvrdili že mu je nejméně pětset let a na živu jej udržují modlitby, druzí tvrdili, že se svých bezmála tříseti let dožil díky pravidelnému popíjení vzácného vína dováženého pravidelně do chrámu z jižních říší. Bylo i několik takových, často odpůrců víry, kteří tvrdili, že převor získává životní energii vysáváním krve z mladých učňů. Myrilovi nyní tento stařík jako upír skutečně nepřipadal. Jeho věk odhadoval na sedmdesát let. Chvilku mlčení přerušil převor, Myril se totiž neopovažoval promluvit jako první:

 

„Myrile, děkuji ti, žes mi pověděl svůj příběh tak dopodrobna a pravdivě. Když jsem za tebou na tento dvorek kráčel, byl jsem zvědav, jaký budeš. A jsem potěšen! Vidím, že..."

 

„Vaše velkovelebnosti, vy jste věděl, že jsem na tomto dvorku? A jak víte, že jsem Vám pověděl vše tak, jak to bylo?" vpadl mu do řeči švec. „Omlouvám se vaše velkovelebnosti," dodal ihned, když si uvědomil svůj prohřešek proti církevnímu protokolu.

 

„Ále!" mávl rukou převor, „neomlouvej se pořád a nebuď tak vyplašený. Toto není běžná oficiální audience. Ty nejsi běžný host. Máš právo na otázky a já mám povinnost ti na ně poskytnout odpovědi." Převor se opět přátelsky usmál a podal Myrilovi ruku:

 

„A nelámej si jazyk tou velkovebvelb..." zaškobrtl se převor, „no vidíš, ani to sám neřeknu!" Oba se dali do smíchu, který prolomil i poslední Myrilovu zábranu. Neseděl tu již s nedosažitelnou a všemocnou hlavou kultu Světla, ale s upovídaným veselým staříkem.

 

„Ptej se, Myrile, ptej se na vše, co tě zajímá a já ti odpovím, slibuji."

 

***