Tajemství Zatracených 2.série 5.díl

Andrew: Máchl rukou a jakkoliv s ní pohnul já reagoval jako loutka. Otevřel jsem oči, při čemž jsem vlastně spal. Náměsíčnost. „Prober se, je načase abys mě představil svým kamarádům.“ Zazubil se a já vstal z postele. Zamířil jsem bezmyšlenkovitě ven z pokoje a prošel do pokoje mého otce, který ležel jako připoutaný k posteli.

„Andrew…“ Koukl na mě.

„Edgare.“ Ozval se jeho hlas. Byl ve dveřích a bavil se jeho bezmocností.

„Andrew…uteč.“ Šeptl otec, ale já ho neposlouchal.

„Nechce ublížit, je hodný, tati.“ Natočil jsem hlavu na stranu a koukal na něj jako kdybych ho ani neviděl a díval se skrz něj.

„Andrew…“

„Jak asi chutná kousnutí od hada, hm?“ Ušklíbl se a z pod kapuce mu začaly vypadávat rudé vlasy.

„Ty?!“ Zděsil se Edgar.

„Můj pán už na Andrewa čeká, slíbil jsem mu že ho k němu přivedu.“ Přešel ke mně a objal mě okolo pasu, při čemž mi zabořil nos do vlasů. „Je stále stejný, že ano?“ Ušklíbl se.

„Pusť ho!“ Zavrčel.

„Nebo co?“ Naklonil mojí tvář k té jeho. „Nijak neprotestuje, má mě radši než vás.“ Ušklíbl se.

„Neřekl bych, Andrew vzpamatuj se!“ Křikl otec, ale já se ani nehnul.

„Víš Edgare, to musíš takhle.“ Ušklíbl se a koukl mi do očí, při čemž mi přejel ukazováčkem po tváři. „Andrewe, věříš mi?“

„Jsi můj nejlepší přítel.“ Odvětil jsem jako robot.

„Zmanipuloval jsi ho!“ Křikl.

„Možná.“ Přikývl. „Stejně jako jsem na tebe poslal svého nejlepšího hada, který dovede otupovat mysl a ochabnout končetiny viď?“ Zasmál se. „Andrewe, dokaž že mě máš radši, zabij ho.“ Zašeptal mi do ucha a podal mi nůž.

Bezmyšlenkovitě jsem ho přijal a přistoupil k otci. Napřáhl se. V tu chvíli se však otevřely dveře a já pocítil že ve stejnou chvíli dotyčná bytost zmizela. Já se však neuklidňoval. Stále jsem byl pod jeho vlivem.

 

Kaiso: Vletěli jsme do pokoje Edgara a když jsem spatřil Andrewa s nožem v ruce, chvíli jsem zůstal překvapeně zírat, ale v další chvíli, když se přiblížil nebezpečně k Edgarovi s nožem, jsem po něm skočil.

Sedl jsem si na něj a ruce mu sepnul nad hlavou. Nůž už neměl dávno v ruce, ale začal sebou házet na všechny strany a i když byl o hodně slabší než já i tak se mi snažil vyvlíknout.

„Andrewe, klid!“ křikl jsem na něj.

Začal na mě křičet a řvát, ať ho pustím, že ho musí zabít.

„Proč?!“ vykřikla Eliz.

„Protože mi to nakázal!“ vykřikl.

„Kdo?!“ zajímal se Steav.

Neodpověděl a já se začal strachovat o Edgara, který sebou zatím ani nehnul.

„Podívejte se na Edgara…“ řekl jsem jen.

„No ták, Andrewe!“ vykřikl jsem.

Nic. Pořád na mě řval a házel sebou.

Edgar nám řekl, že se nemůže hnout, protože ho prý nějakej had uštknul a teď se kvůli jedu chvíli nehne.

To byla situace a já nevěděl, jak dlouho musím Andrewe držet, než ho to přejde. Pokud vůbec.

 

Andrew: Pořád jsem s sebou zmítal. Slyšel jsem hlas toho jediného v hlavě. Mluvil ať se nevzdávám, že můj úkol je zabít je jednoho po druhém. „Pusť.“ Šeptnu. Po chvíli už to Kaiso nevydržel. Pach toho dotyčného se opět probral. Neodešel daleko, hrál si s náma všema. Jen co jsem pocítil mírný tlak v hlavě, to když ty neviditelné nitky za které tahal zmizely, jsem zavřel oči a vrátil se zpět do říše snů.

„Kaiso.“ Oslovil ho Edgar a když k němu zvedl hlavu mohl pokračovat. „Byl náměsíčný, ovládal jeho spící mysl.“ S tím se mu podařilo pohnout levou rukou. Jed začínal odeznívat.

„Kdo to sakra je?!“ Křikl vynervovaný Muriel, ale nikdo mu neodpověděl. Nikdo to nevěděl.

„Je to náš problém.“ Odpověděl mu po chvíli ticha Edgar.

„Jo, to teda vidím.“ Odvětil mu.

„Cítíte to? Zase je blízko!“ Zavrčela Elizabeth a koukla k chodbě odkud šla ta divoká nespoutaná síla.

„Eliz, zůstaň s Edgarem“ Nakázal Muriel. „Kaiso, Steave, jdeme to s ním vyřídit!“ Zavelel. Síla dotyčné bytosti je zavedla opět ven.

„Konečně se zase potkáváme, Steave.“ Ušklíbl se muž zahálený v kápi. „Doufám že si stále vyčítáš že jsi ho nemohl nijak zachránit.“

„Kdo jsi?“ Zajímal se podrážděný Steav.

„Jsem jen pouhý služebník mého pána.“ S tím ukázal své temné oči.

 

Kaiso: Vyběhl jsem ven a jakmile jsem ho spatřil, zatajil se mi dech. Neměl mě vidět. Rychle jsem se otočil, ale on si mě už všiml.

„Copak tady dělá ztracený synek velitele? Mysleli jsme, že jsi mrtví. Ale ty se těšíš ke šťastnému zdraví, zatímco náš velitel pomalu stárne, ty jsi zestárl jen o pár let. Co se stalo? Mysleli jsme že už jsi mrtví, když jsi přijal svoji lidskost,“ řekl posměšně.

Ušklíbl jsem se a vytáhl jsem svůj meč. „I když jsem přijal svou lidskost, jsem tady a nestárnu.“

„Našel jsi už svého mazlíčka, co?“ ušklíbl se, když se zaměřil na můj meč.

„Jo, no a?“

„Jen se tomu divím. Ještě nedávno, jsme ho nemohli analyzovat, protože zmizel před dvaceti lety,když jsme vypálili tu louku, kterou hlídal Andrew.“

„Hmm…ale kdo asi vypálil tu louku? Ty? Pochybuju, pro tebe by to bylo pod úroveň, nebo se pletu?“

Chvíli bylo ticho, protože až teď jsem si uvědomil, jak mluvím nevraživě, jak je mi to všechno lhostejné a Muriel se Steavem, sledovali naši slovní přestřelku a nemohli vyjít z údivu.

„Došla ti slova? Nebo se stydíš za to, že jsi udělal něco tak podřadného, jako vypálit louku někomu, kdo neznal ani své síly?“

Zasmál jsem se tím smíchem, který u mě dlouho nezazněl. Vracel jsem se ke svému špatnému já a to jsem nechtěl.

 

Andrew: * Já ti ho tam nechám…nadávejte na sebe dál mě to baví xD *

„Andrewe.“ Šeptl Edgar, když se s pomocí Elizabeth dovedl lépe pohybovat.

„Je v pořádku, bratře, jenom usnul.“ Šeptla Elizabeth a své zelené oči upnula na spící postavu.

„Dej ho na postel, nenecháme ho přece na zemi.“ Povzdychl si. „Cítím se tak slabý.“ Špitl tiše. „Prosím, doprovodíš mě do kuchyně, udělám oběma čaj.“ Řekl, když se koukl na svojí nejmladší sestru, ze čtyřčat, které se narodili byla ona ta poslední.

„Jistě, bratře.“ Pousmála se a jakmile se ohlédla na spící tělo otočila se na Edgara. „A bude v pořádku?“ Ptala se starostlivě.

Přikývl. „Celou dobu spal, budeme doufat že si nic nepamatoval.“ Pokusil se o úsměv, po té odvedl s sebou do kuchyně i svojí sestru. Pokoj ve kterém ještě před chvíli byli, byl najednou prázdný. Až na spící tělo ležící na posteli.

 

Kaiso: Steav a Muriel si vyměnili zaražené pohledy. Nechápali o co tady jde a kdo je ten naproti nim. Jediný co, tak se obávali, že se nevzpamatuju.

„Kaiso…,“ ozval se opatrně Steav.

Otočil jsem na něj svou hlavu a křivě se usmál. „Jsem v pohodě, ale tohohle mám chuť zabít.“

Muriel se ušklíbl. Věděl jakou mám moc, i když pocítil jen její zlomek a věděl, že dokážu lehce a jednoduše zabít, bez jakéhokoliv hluku.

„Proč jsi přestal mluvit? Ztratil jsi slova nějak rychle! Takového tě neznám!“ křikl jsme na něj.

Podíval se na mě tím vražedným pohledem. „Jen jsem přemýšlel, jak dlouho asi bude trvat, než ostatní přijdou na to, že ještě žiješ?! A taky jak dlouho bude trvat, než tě naše přítomnost přiměje se vrátit do starých koleji?“
 „Proč si myslíš, že se to stane?!“ Zase jsem ztrácel kontrolu. Poslední dobou se mi to stávalo často. Proč? Přivřel jsem oči a svoji sílu potlačil.

„Už zase ztrácíš kontrolu? Nestávalo se ti to dříve méně často? Nebo vůbec?“ řekl výsměšně.

„Ztichni!“ křikl jsem, ale vůbec to nepomohlo, moje síla se probouzela a ostatní to cítili.

„Kaiso….,“ řekl vystrašeně Steav a Muriel mě chytl za ramena a otočil k sobě.

„Uklidni se. Andrew je v pořádku a tenhle hlupák se neodváží vůbec na nás zaútočit! Nic nám neudělá, jen tě chce vystresovat!“ řekl mi přísně.

„A daří se mu to!“ začínal jsem mít fanatický výraz. Moje moc, mě začala ovládat a ten, co tohle sledoval se jen samolibě ušklíbl.

„Kaiso. Tvoje jméno? Svoje jsi už zavrhl co? Divím se, že ti někdo dal nové. Kdo by dal  jméno, někomu jako ty? Oh…nech mě hádat, Andrew, že?“

„Buď ticho!“ křičel jsem na něj.

Můj meč začal slabě zářit a já pocítil něčí mysl ve své.

„Uklidni se. Neztrácej kontrolu. Není ten, kdo si myslíš.“

Ozval se. Had v mém meči.

Svoji tvář jsem zklidnil a začal se uklidňovat ve své mysli. Moje síla se uzamykala.

„Ale, ale..takže ty se dokážeš uklidnit jo?“

Vrhl jsem na něj vražedný pohled.

 

Andrew: „Není nebezpečné nechat ho tam samotného, Edgare?“ Bála se Elizabeth, obzvlášť když slyšela jak Kaiso nadává. Ano, jeho hlas doléhal až k jejich uším.

„Nikdo zde není, je jen venku, mimo to…bojím se že to nebylo naposled kdy ho Andrew viděl, bojím se toho co bude následovat…divím se že ho tu nechal, jindy by dal kdo ví co za to zopakovat vše co mu bylo odtrženo. On ho jen tak nenechá jít, Elizabeth.“ Povzdechl si a schoval hlavu do dlaní.

„Hm.“ Přikývla. „Ale co můžeme dělat, brácha?“ Ptala se naléhavě.

„To je to, můžeme jenom Andrewa hlídat, pokud ale ovlivní jeho mysl, nebude to jako tenkrát, půjde za ním sám…jen pokud se delší dobou nebude dařit ho ovlivnit, je možné že někde na něj počká a odtáhne ho pryč násilím.“ Řekl bezmocně.

„Co tvoje síla? Nemůžeš ji nějak probudit?“ Zajímala se.

„Regeneruju se, a regenerace síly mi vždy trvala z nás nejdéle, to ty víš.“

„Takže tvá síla bude zpět až uplyne pátý rok od chvíle cos ji předal?“ Zajímala se.

Edgar přikývl. „Andrewovi zůstane, jen mě se jako kdyby objeví znova, takže budu zase stejně silný jako tenkrát, ale tohle je nevýhoda v tom, že dítě může podědit vážně všecko...čekat pět let na to až se mi znova objeví moje síla…nečekal jsem že bych to mohl někdy zažít.“

 

Kaiso: „No, přemýšlím, jestli vážně jsi pořád ten zabiják jakého jsem kdyby znal. Už ve svým dvou letech, jsi dokázal vypálit zámek a sním i celou rodinu. Pamatuješ si na to?“

Byl jsem ticho. Nedokázal jsem promluvit. Vybavilo se mi to. Ten zámek, který jsme s Andrewem viděli…proto mi připadal tak povědomí. Já ho vypálil.

Svěsil jsem hlavu. „Jo. Pamatuju.“

Pokýval hlavou. A pamatuješ na Werigiho? Tvého parťáka? Vypálili jste spolu tolik vesnic. Zabili tolik lidí. Chybí mu to a tobě taky. Cítím to z tebe.“

Vzorově jsem se na něj podíval. „Svýho “parťáka“ jsem skoro zabil. Zeslábl jen kvůli tomu, že ho náš velitel nenechal napít se krve, co?“

Ušklíbl se. „Máš pravdu, ale já jsem krev pil a jsem silnější než předtím a můžu si Andrewa znovu vzít. Víš co jsem s ním dělal, když jsem ho měl? Ne? Mučil jsem ho. Křičel jak malá holka a řval, ať ho pustím. Užíval jsem si to.“

Znovu jsem začal zuřit, ale nenechal jsem se znovu vytočit, ale Muriel a Steav ano.

„Ty jeden zmetku!“ křikl Muriel a poslal na něj své plameny.

Steav mu pomohl. Zkombinovali své síly a vytvořili tak ohnivý vír, který mířil přímo na něj.  Jednoduše se mu vyhnul a já jsem to čekal. Vytáhl jsem svůj meč a objevil se vedle něj.

Řízl jsem ho do tváře dříve než zmizel.

„Ten hajzl, ještě se tu předváděl, jak mučil našeho synovce!“ vřískal Steav a já jen kroutil hlavou, jak se někdo jako on dokáže takhle vytočit.

Muriel kopal do věcí a spaloval je.

Já jsem seděl na zemi a snažil jsem se ještě pořád uklidnit své emoce, které ve mně budili toho zlého démona. Podíval jsem se na meč. Nevím co mě přimělo, zase olíznout krev z meče, ale když jsem ji měl v puse, vytvořila se mi vzpomínka. Jeho vzpomínka. Jeho bratra, který mu ubližoval a snažil se ho přimět k něčemu zlému.

Když vzpomínka odezněla, zaklel jsem.

 

Andrew: Elizabeth chvíli uvažovala a pak Edgara mírně a opatrně objala. „Všecko bude v pořádku, Andrew je silnější než kdysi, nenechá se tak lehce, uvidíš.“

„Tím bych si nebyl tak jistý, je pořád stejný a kdo ví jestli ne víc zranitelnější.“ Povzdychl si.

Zelenovláska ho plácla po rameni. „Neměl bys všecko vidět tak pesimisticky, bude to dobré, jednou Andrew bude silný natolik, až se přestane bát.“ Pokusila se o úsměv.

„Neřekl bych.“ Zasyčel v místnosti tajemný hlas.

Edgar okamžitě zpozorněl. „Kdo je tu?!“ Zamračil se a snažil se svojí sílu, která mu ještě zbyla soustředit na zlepšené smysly, ale nic.

„Nikdy nezesílí, protože ten koho miluje ho táhne ke dnu, nebo snad ne Edgare?“ Zasmál se ten děsivý hlas.

„Ty-“ Zavrčel. Poznal ho.

„Měla by ses rozmyslet na čí straně jsi Elizabeth, jestli na mé nebo jejich.“ Upozornil tajemný hlas, nijak na Edgarové slova nereagoval.

„Měl by ses držet dál, jak od mé sestry i od mého syna!“ Zavrčel. Už opravdu zuřil. Měl strach. Strach o to že se bude minulost opakovat, nebo že bude ještě horší.

 

Kaiso: Muriel a Steav se na mě otočili s nechápavostí v obličeji.

Podíval jsem se na ně a nuceně jsem se usmál.

„Děje se něco?“ optal se Steav.

Svěsil jsem hlavu k zemi, křivě se usmál nad svoji nechápavostí a pak jen řekl do země: „To je jedno.“
Pootočili hlavu na stranu, ale nic neřekli.

Chvíli jsem byl zticha a pak jsem až řekl: „Dvojčata. Já debil.“
 „Cože?“ nechápal Muriel.

Rychle jsem se zvedl. „Jsou to dvojčata.“
 „Nechápu,“ přiznal Steav.

„Ten kdo tu byl. Je dvojče toho, co vypálil ten palouk.“

Oba na mě vytřeštili oči.

„Abych vysvětlil líp. Ten kdo vypálil ten palouk je zlé dvojče a ten co tu teď stál byl ten lepší, i když tak nevypadal.“

„Co tím chceš říct?“
 „Jen to, že jestli tohle byl ten dobrý, kde je ten zlej a proč tu jsou oba.“
 „Chceš tím říct…..,“ začal Muriel.

„Že tady někde je ten druhej,“ doplnil Steav.

Přikývl jsem.

„Edgar s Elizabeth!“  vykřikl náhle Muriel.

„V klidu jsem se točil na dům a Steav s Murielem už vyběhli do skrýše.
Já jsem nikam nespěchal, protože jsem čekal, že jestli u je tady, tak nezmizí, dokud mě neuvidí. Není kam spěchat.

Zároveň mi proběhlo hlavou, že se se mnou něco muselo stát. Proč už mě nezajímá co se děje? Třeba už mě to nebaví a nebo už to tak neprožívám.

„To je otrava,“ řekl jsem si pro sebe.

A vešel do skrýše.

 

Andrew: * jsem měla už dlouho pauzu že? Bych měla svojí postavu probrat…jo to bude šok ou yeah! xD*

„Nevadilo by mi kdyby se mnou odešel hned teď.“ Pověděl a ukázal se oběma přítomným.

Edgar nenávistně vrčel a Elizabeth stála s hlavou svěšenou. Po chvíli se pokusila o kouzlo, kterým se ho snažila zahnat, ale gejzír vody proletěl a jejích nepřítel nebyl ani za nic mokrý,

„Odrazil to.“ Šeptl modrovlásek a přemýšlel co má dělat.

„Stále stejně překvapený?“ Povytáhl obočí a mírně se pousmál nad jejich bezmoci.

„Nech ho.“ Šeptla zelenovláska a postavila se před Edgara. „Vypadni!“ Křikla.

„Ale, takže kočička vystrčila drápky jo?“ Rozesmál se.

„Až vystrčím drápy tak to poznáš, zaryju ti je přímo do hlasy a vyrvu ti jimi mozek!“

„Moc velké slova na tak drobnou holčičku.“

„Přestaň a zmiz!“ Elizabeth najednou byla klidná jako led. Její vlasy se začaly ježit a její oči celé zezelenaly.

„Dost!“ Křikl Steav, když právě doběhl a viděl svojí sestru jak se snaží otevřít svojí pečeť která zdvojnásobuje její moc.

„Slyšela jsi? Neměla bys riskovat, kotě.“ Ušklíbl se, pak se snažil přejít k posteli.

Vytřeštil jsem zrak. Viděl jsem jenom záblesk něčí postavy. Ty děsivé oči…kde jsem je jenom viděl? Ztuhnu, ale v další okamžik byl ten neznámý přiražen ke stěně mým otcem, který už nechtěl nechávat nic náhodě.

 

Kaiso: Byl jsem zrovna na chodbě, když jsem uviděl Edgara, jak přirazil ho přirazil ke stěně.

Přiběhl jsem do pokoje a podíval se po Andrewovi, který se krčil v koutě a těkal očima z Edgara na toho druhého.

„Dost!“ vykřikl.

Zaraženě jsem se na něj podíval.

„Echm...“ Upozornil jsem na sebe.

Andrew se na mě podíval a rozeběhl se ke mně.

Objal jsem ho.

„Ááá, takže jsem měl pravdu. Opravdu jsi se tu ukázal?“

„Jo. A co tu chceš ty?“

„Hádej! Jeho!“ řekl a ukázal na Andrewa.

Ten se skrčil za mě a já na něj vražedně pohlédl. „Nedovolím ti ho odvézt, Kiro!“

„Mě nezastavíš. Cožpak jsi zapomněl? Nikdo mě nikdy nezastavil, ani tvůj otec.“

Vytáhl jsem svůj meč. „Myslím, že tě zastavím, alespoň pro teď!“

„Hmm…..,“ zapřemýšlel se, „Kde je můj bratr?“ podivil se náhle.

Ušklíbl jsem se. „Možná někde brečí, protože musel tolik ublížit.“

„Co tím myslíš?“

„To se ptáš mě? Kdo ho asi mučil, aby něco takového udělal, hmm?“

Zamračil se a pak zmizel.

 

Andrew:  „Kaiso…“ Špitl jsem. Nic jsem nechápal. Otec a jeho sourozenci náhle odešli z místnosti. „Tati-“

„Teď ne Andrewe! Edgar by si měl pořádně odpočinout!“ Okřikl mě Muriel a já jen pokorně svěsil hlavu. Přemýšlel jsem co jsem udělal. Fakt jsem udělal něco špatně? Připadám si tak…

„Kaiso-“ Šeptnu a zvednu hlavu.

„Hm?“ Zeptal se neutrálně, až mě zamrazilo.

„Je všecko v pořádku?“ Ptám se.

„Hm.“ Přikývl.

„Kdo to byl?“ Zajímám se.

„Co tě to zajímá?“ Ani se na mě nepodíval.

Mírně ucuknu. Odvrátím od něj hlavu zpět k zemi a mírně se pousměju. „Jsi snad slepý? Nebo…nebo snad…byl jsi nějak zraněn?“ Zajímám se.

„Proč?“ Zasyčel. Štval jsem ho, cítil jsem to.

„Nekoukneš se na mě…mluvíš jako kdybych byl cizí.“ Mluvím, ale zdá se mi že asi do prázdna.

 

Kaiso: Cukl jsem sebou, když na mě promluvil. Nemohl jsem dostat z hlavy Kiru. Měl jsem myšlenky zatoulané jinam, ani jsem nevnímal svět kolem sebe´, dokud mě Andrew nezatahal za rukáv.

„Co!“ vyjel jsem na něj, až sebou cukl.

Díval se na mě, jako bych se zbláznil.

„Promiň,“ hlesl jsem a promnul si obličej.

Lehce jsem ho obejmul. „Omlouvám se že jsem na tebe tak vyjel. Jen už toho mám dost. Každý mi připomíná minulost a já už nevím, čím jsem…..Začínám být jiný, než předtím, promiň.“

Taky mě obejmul. Nic neříkal a já jsem byl rád, protože nevím, co by ze mě zase vypadlo. Je mi dost divně. Zdá se mi, jako bych to už nebyl já a to je špatný. Pro Andrewa je to špatný.

„Co se to se mnou děje?“ říkal jsem si v duchu.

 

Andrew: „Chápu.“ Špitnu a couvnu od něj pár kroků. „Máš toho hodně, Kaiso.“ Sklopím pohled. „Tohle se mi neříká dobře, nikdy bych…“ Zavřu oči a hluboce se nadechnu. „Znáš mě, že ano? Víš jaký jsem že?“ Počkám než přikývne, když se tak stane, pokračuju. „Proto i víš jak je to těžké, ale dokud si to neurovnáš, do té doby…“ Zadržuju z posledních sil slzy. „Do té doby hlavně kvůli tobě, aby ses z toho lépe vzpamatoval-“ Nechci to říct ale musím. Ať už jsem se snažil sebevíc to obcházet, stále se vracím k tomu jedinému. „Měli bychom si dát na chvíli pauzu.“ Vyhrknu, ani nečekám co odpoví. Moc to bolelo. Tohle si neodpustím. Otočil jsem se na patě a zaběhl do svého pokoje, kde jsem se sesunul k podlaze. „Promiň.“ Vzlykal jsem tiše. Cítil jsem tu jeho bolest. Nechal jsem ho samotného. Udělal jsem to hlavně proto, protože jsem věděl že tohle mu pomůže. Pokud nebude mít alespoň chvíli ode mě klid, nikdy by se to nezpravilo. I když vím že to bolí oba stejně, své rozhodnutí nemůžu vrátit zpět.

 

Kaiso:Vůbec jsem nechápal, co to do něj vjelo. Odběhl do svého pokoje a já jsem tam stál jako kůl v plotě.

„Co to…?“

Otočil jsem se na Elizabeth, která se ukázala za mnou. Pokrčila rameny.

„Běž za ním,“ řekla jen.

Také jsem přikývl a šel k němu do pokoje, ale dveře jsem neotevřel. Raději jsem zaklepal.

„Andrew….prosím tě, tohle není kvůli tobě…..“
Bouchl jsem obličejem do dveří.

„Otevři prosím….“

 

Andrew: „Neposlouchej ho.“ Šeptl hlas přímo přede mnou. Vytřeštím zrak, ale on jen jemně ke mně přejde a přidřepne si. „Neměl bys kvůli němu brečet, nemá v sobě kousku citu.“ Povzdechne si a setře mé horké slzy.

„Kdo jsi?“ Ptám se. „Odkud tě znám?“ Třesu se šokem i pláčem.

„Jsem kamarád.“ Pousmál se.

„Byl jsi-“

„ano, vím, viděl jsi mě když ses vzbudil, viď?“ Vzal mé ruce do svých. „Jsem určen k tomu tě chránit.“

„Když je to tak, proč tě ode mě odháněli?“ Zajímám se.

„Nechtějí, abych ti byl na blízku, nevěří mi.“

„Nedivím se.“ Mírně od něj popojdu.

„Andrewe, otevři ty dveře.“ Ozývá se za mnou ale já se jen dívám do očí tomu klukovy přede mnou.

Zvedne jednu ruku ke klice a cvakne zámkem. „Neměl by nás rušit, viď?“

„Odkud tě znám?“ Tohle nevědění je doslova mučení. Nemoct si vzpomenout i když to máš tak blízko.

„Nevěř mu Andrewe, nakonec tě zradí jako ostatní.“ S tím se postavil a přešel k posteli. Posadil se a koukl na mě. Jednou rukou poplácal peřiny vedle něj. „Pojď si sednout. Zodpovím ti jakékoliv otázky.“ Pousmál se.

„Hm, bude lepší když mu otevřu.“ Šeptnu ale stačilo jak se na mě zamračil a já hned cítil husí kůži na zádech. Naháněl mi strach. „Bude lepší když zůstanu tady, zem je někdy pohodlnější než postel.“ Přiznám a posadím se zase ke dveřím o které se opřu.

Druhý kluk, který se objevil u mě v pokoji jenom mírně pohodí rameny. „Jaká je tvá první otázka?“

„Kaiso.“ Šeptnu. „Kdo je Kaiso? A prosím, pravdu.“ Řeknu odhodlaně. Ani nevím proč jsem se na to zeptal. *Tak co Eris? Řekneš něco více o Kaisovi? =) Jen směle pokračuj v tomhle rozhovoru xDDD *