Tajemství Zatracených 2.série 6.díl

 

Kaiso: Uslyšel jsem, jak cvakl zámek. Povzdechl jsme si. Nevěděl jsme co dělat. Sesunul jsem se k zemi a pomalu usínal. Měl jsem toho za dnešek dost a to ještě nebyl ani večer.

Elizabeth si ke mně přidřepla a chvíli na mě zírala.

„Stalo se něco?“ ptala se zbytečně.

Uchechtl jsem se. „Zkus hádat! Andrew se zamkl a nechce se mnou mluvit a proč? Protože jsem mu řekl, že jsem trochu mimo a on si myslel, že je to kvůli němu, ale on jedinej mě teď drží nad vodou. Co se asi stane, pokud mě nechá? Propadnu zpět peklu……Co se sakra stalo!“

Eliz na mě zírala a já se skoro rozbrečel. Ne skoro. Rozbrečel.

„To bude dobrý.“

„Nebude! Nechápeš?! Dříve jsem se mnou nikdo nemluvil a pak potkám jeho…a všechno je jiný, jestli se tohle stane znovu, tak já nevím. Řekl jsem, že se zabiju, jestli nás někdo rozdělí a to se taky děje!“ rozčílil jsem se, brečel jsem. Vůbec jsem nevěděl co říkám. Nevnímal jsem to. Tohle se mi stalo naposledy, když mi zabili mého přítele. Jediného.

Eliz mě objala. Nejspíše nedokázala říct nic, co by mě utěšilo, tak mě jenom objala.

„Nezabíjej se, jsi jediný, kdo dokáže zabránit démonům ovládnout tohle místo,“ šeptla jen.

Pousmál jsem se. „Mě je to už jedno.“

„Nemůže! Jsi teď strážce lesa, nemůže ti to být jedno!“
Smutně jsem na ni pohlédl. „Může, pokud nejsem s ním.“

 

Kira: Byl jsem překvapený, když mi tak rychle uvěřil, ale jeho otázka mě zaskočila.

„Tak dobře tedy,“ řekl jsem a pousmál se.

„Nejmenuje se Kaiso, ale Dark *Jenny!! Změň to!! xDD* a je to syn velitele.“

Přikývl.

„Jeho bratr Lucas je stejně silný jako Dark, pokud se napije krve velitele, ale Dark – Kaiso se krve nenapil nikdy, jen si to myslel. Nemohl jsem to dopustit, protože pak by byl dvakrát krutější a mocnější než je teď.

Jeho Mulon nemá jméno, protože pokud ho dostane, stane se dospělým a pak Dark bude nezastavitelný. Tohle neví. Nikdy se to nesmí dozvědět. Chápeš?“
Váhavě přikývl.

Utekl jen kvůli tomu, že se v naší říši nudil. Zabíjel jen tak pro zábavu a každý z něho měl strach. On byl prostě moc zlý. Každý se ho bál, ale když uspal svoji moc a řekl si že prostě zkusí být normální. Velitel mu odebral jeho nesmrtelnost, protože chtěl být normální. Hledal nebezpečí a svoji moc si nechával do zálohy, kdyby prostě prohrával. On se chtěl stát silnějším jen tím, že bude zabíjet nevinné jen tím, že bude odebírat jejich duše a bude je posílat do meče,“ zatavil jsem se. Tohle  byla lež, tohle dělám jen já. Ušklíbl jsem se, ale tak aby to on nevyděl.

Pak jsem na něho pohlédl. Byl bledý jako stěna a nevěřícně na mě koukal.

Nadechl jsem se a pokračoval. „Sem šel jen kvůli tomu, že chtěl dostat moc tvého otce, ale když zjistil, že mu jí dobrovolně nedá tak tu zůstal zakletý. Nesnažil se přerušit kouzlo, které by jednoduše zlomil. Chtěl tu zůstat, protože věděl o tobě. Protože věděl, že jsi jeho syn. Věděl, že jednou tvůj otec ti dá tu moc a pokud se s tebou sblíží ty mu to moc pak dáš. On  si to vše naplánoval Andrew. Chápeš?“
Přikývl, ale měl na mě otázku, kterou hned vyslovil. „Proč mě můj otec držel od tebe, když jsi můj ochránce?“

Falešně jsem posmutněl. „Protože jsem tohle všechno věděl. Říkal jsem mu to, ale on mi nevěřil. Řekl že jsem blázen a věřil nějakému osudu, který pochybuju, že byl správný. Odehnal mě od tebe a pak tě poslal do lidského těla. Držel mě od tebe dlouho, ale teď už budeme zase spolu, dobře?“

 

 

Andrew:Mírně přikývnu. Jen co už ke mně natahoval ruku a já tu svojí k jeho, zarazil jsem se a ruku zase odtáhl. „Bylo by to podezřelý.“ Šeptnu tiše.

„Čím dřív odejdeme, tím líp.“ Pověděl a snažil se mě přesvědčit.

„Přijdeš večer?“ Zajímám se.

Odtáhl ruku. „Chceš tady zůstat?“ Zajímal se.

„Jen dokud budu vědět že je to už všem jedno. Pak odejdu.“ Přikývnu zaslepený falešnými řečmi.

„Dobře, večer přijdu a budu ti vykládat o tvém minulém životě.“ Pousmál se a sehnul se ke mně, při čemž mě pohladil po tváři a políbil do vlasů. „Večer.“ Podíval se mi do očí a pak zmizel.

Chvíli jsem vydýchával ten mírný šok. Nechápal jsem to. Ani nevím proč jsem mu začal věřit. Ale uvěřil jsem šíleně. Odemkl jsem a chtěl si zajít pro pití. Ale místo toho jsem viděl vyváleného Kaisa u dveří a jak ho Eliz křísí.

„Co se děje?“ Zajímám se starostlivě, ale jen co vidím jeho pohled, oklepe mě. „Vypadáš děsně, měl by sis jít lehnout.“ S tím ho překročím a odejdu z jeho dohledu.

 

Kaiso: Eliz se mě snažila uklidnit, ale já ji nevnímal. Zapadl jsem do svého vědomí a končil s okolním světem. Už nechci vnímat. Už ne!

„No ták Kaiso! Prober se, sakra! My tě potřebujeme!“ křičela na mě Eliz.

„Bratři! Pomoc!“ křičela, ale oni ji neslyšeli.

Náhle se otevřeli dveře a já jsem slyšel jeho hlas. Byl jsem mu náhle ukradený. Teď už mi to bylo jasné. Prostě vypínám a budu jen ve své mysli.

„Promiňte mi to,“ hlesl jsem nakonec, když Eliz zavolala své bratry pomocí vody.

Moje oči koukali do neznáma a já jsem přestal vnímat okolí. Už nebudu cítit bolest ani lásku. Nikdy více.

„Kaiso! Co se tady stalo? Kde je Andrew!“ křičel Muriel, ale tohle jsem vnímal jen okrajově.

Dál už jsem nevnímal. Ponořil jsme se do své mysli a promítal si vzpomínky.

 

Andrew: Uplynul už týden. Jediné co jsem o Kaisovi slyšel bylo že je pořád mimo. Jako kdyby se dočista zbláznil.

„Nejdeš za ním?“ Zajímal se otec, já si jen vzal jablko a s hlavou upínajíc do země jsem si ho umýval. „Neuděláš nic?“ Zajímal se znova.

Jen mírně zakroutím hlavou. „Dokud nebude chtít nevzpamatuje se, nemám mu do toho co kecat.“ S tím jsem se otočil a zapadl zpět do pokoje.

„Co s ním je?“ Vrčel Muriel. „Nelíbí se mi to.“

„To nikomu z nás.“ Šeptla Elizabeth a dala talíř jídla na tác k pití. Vzala ho do rukou a vykročila z kuchyně.

„To je pro Kaisa?“ Zajímal se Edgar.

„Ano.“ Přikývla. „Když už se nesnaží Andrew…“ Pokrčila rameny. „Když to vzdal neznamená že to vzdám hnedka taky.“ S tím odešla chodbou k pokoji, který stál na konci té nejtemnější chodbičky.

 

Kaiso:  Nevzpomínal jsem na svou minulost. To ne. Ale na tu část při které jsem byl s Andrewem. Nevím proč, ale všechno se to jednou změnilo na horor. Všechno se změnilo, byl jsem náhle zase zpět v podsvětí se svým bratrem, kterého jsem nesnášel, ale přitom vím, že jsem silnější než on. Byl jsem arogantní debil, kterého nic nezajímalo, ale teď mi došlo, že jsem vlastně takový. Nikdy jsem nebyl takový, jako v lese. Proč jsem byl něčím co vlastně nejsem? Teď to vím, jsem ten arogantní debil, který jen tak zabíjí. Pro své potěšení. Nikdy jsem nebyl ta osoba, která byla v lese.

Ale i tak, jsem rád, že jsem ztratil pojem o světě. Nechci se probrat a ani být zpět. Prostě takhle je to lepší. Nevnímat svět a být uzavřený ve své mysli.

Uslyšel jsem šramot po své pravé straně. Nevnímal jsem ho dokut nepromluvil. Tedy ona. Eliz. Byla tu zase a mě to začalo trochu otravovat, ale byl jsem i rád, že mám společnost, která se mě snaží přesvědčit jít zpět. Nemohl jsem, i když…….ne! Jsem arogantní, tak proč vlastně přemýšlím nad tím, proč se neprobrat?

Proberu se, ale jindy. Teď mi to kazí mé plány.

 

Kira: „Vzal jsi si jablko, co? Máš ho nejraději, pokud si pamatuju, že?“

Přikývl.

Byl jsem tady už snad týden a mě to začalo štvát. Mluvili jsme spolu celý den a on mi naslouchal, někdy promluvil, ale jinak nic. Bylo to zvláštní. A hrozně mě to štvalo.

„Tak co? Už se mnou odejdeš?“

Tuhle otázku jsem probírali každý den. Nikdy neodpověděl.

Zuřil jsem, když neodpověděl, ale doufal jsem, že dneska……

 

Andrew: „Hm.“ Přikývnu a kousnu do jablka. „Proč je takový?“ Zeptám se když se zvedl z postele a byl připraven se mnou odejít.

„Kdo?“ Ptal se.

„Proč se Kaiso přetvařoval?“ Posmutním.

„Aby dostal tvojí sílu, nepamatuješ, je zlý.“ Připomněl mi. Mátl mi hlavu již déle jak týden, jednou jsem povolil a nebylo cesty zpět. Jedno malé zaváhání a měl mě ve své moci.

„Hm.“ Přikývnu znova.

„Nezabývej se otázkami proč to tak je, důležité je, že to víš, nemyslíš?“Pousmál se a napřímil ke mně ruku. „Pojď, opusť je, bude zase líp.“

„Ještě nemám sbaleno-“

„O to se nestarej!“ Zvýšil hlas. Zkamením. „U mě budeš mít lepší věci…všecko bude lepší.“ Pousmál se.

„A co rozloučení s otcem a-“

Chytil mě pevně za zápěstí. „Na ně zapomeň, oni ti nevěří Andrewe, já ano.“ S tím jsem mírně přikývl a nechal ho ať se i se mnou teleportuje. Teleportování ho však stálo mnoho síly, což znamenalo probudit svojí moc, kterou po chvíli pocítili všichni v úkrytu. „Jdeme domů, Andrewe.“ Šeptl mi do ucha, ihned na to jsme spočinuli na jiném místě.

 

Kaiso: Na chvilku jsem poctil známou sílu, kterou jsem dlouho nepocítil. Bylo to zvláštní, ale mě to bylo jedno. Teď už jo. Mě nikdo nepotřebuje. Jasně to dali najevo. Nebo dal? Co já vím. *Eris mele nesmysli xDDD* Chvíli jsem přemýšlel nad tou nenadálou změnou, dokud se mnou někdo nezaklepal.

„Kaiso! Prosím prober se! Prosím!!“ křičela Eliz.

NE! Chtěl jsem zařvat, ale nedal jsem najevo žádnou emoci ve svém obličeji. Jsem rád, že všechno jde ode mě dál, když jsem mimo.

„Nech ho. On nám nepomůže. Když se nervově zhroutil asi nebude tak silný, jak tvrdil,“ ozval se Steav, který mě už začal štvát.

Měl by si najít jiného obětního beránka, kterého by mohl peskovat.

Trochu jsem se probral, ale dělal jsem, že jsem pořád mimo. Jediné co jsem takhle bez pohybu mohl udělat, bylo kouzlo, které by ho shodilo na zem a  pokud se správně, tak se praští do hlavy a snad dá pokoj. Debil jeden.

Vzápětí jsem uslyšel ránu a nadávku.

Eliz se nejspíše usmála, protože s posměškem řekla: „On tě pořád slyší a myslím, že se mu to nelíbí.“

„Mě je jedno co se mu líbí a co ne, ale Andrew zmizel a já z toho nejsem vůbec nadšený,“ začal se rozčilovat.

Pousmál jsem se. Teď se mi to začíná líbit. Ten nemožný kluk je pryč a já jsem ukázal, že pořád vnímám.

„On se pousmál? To si ze mě dělá prdel ne?“ začal křičet Steav a zabouchl za sebou dveře, aby mě mohl….zmlátit?

„Nech ho!“ vykřikla Eliz.

To se mi líbí, když se nevinná holka snaží zachránit grázla. V tomto případě mě.

Dobře už se nudím. Tam v realitě to bude lepší. Vrátil jsem se zpět a okamžitě řekl: „Takže Andrew zmizel, jo? Ani se tomu nedivím, je lehlo přesvědčitelnej, že je každý dobrý,“ uchechtl jsem se.

Steav bobtnal vzteky, když jsem na něj pohlédl a Eliz? Ta se tvářila zmateně, ale byla ráda, že jsem zpět. Vzal jsem si svůj meč, který jsem měl opřený o zeď, připnul jsem si opasek, otočil se usmál jsem se na ně. „Tak ho jdeme zachránit, ne?“

Vytřeštěnýma očima na mě hodnou chvíli čučeli, jako na blázna.

„Ty snad víš, kde je?“ zeptala se Eliz.

„Jasně, když s ním mám společnou moc, najdu ho kdekoliv,“ řeknu se samozřejmostí.

„Jdu pro bratry,“ ozval se konečně Steav a zmizel na chodbě.

Eliz se za ním podiveně ohlédla a když se otočila zpět, stál jsem před ní s rozverným úsměvem na rtech.

„Vyděsil jsi mě, Kaiso,“ řekla mi, ale nevypadala vyděšeně, spíše se jí rychleji rozbušilo srdce a zrudla ve tváři.

„Neříkej mi Kaiso, jmenuji se Dark,“ zašeptal jsem ji do ucha.

„Přestaň,“ řekla zadýchaně.

„Proč? Měl bych se ti nějak odvděčit za to, že jsi za mnou chodila každý den a mluvila se mnou.“
 „Nemusíš.“
Svoji rukou jsem ji nadzvedl tvář a zlehka ji políbil.

Neodstrčila mě, místo toho odvrátila tvář.

„Přestaň. Máš jiného!“

„Myslím, že jemu to je jedno,“ odvětil jsem a znova jí políbil.

Uslyšel jsem rychlé kroky a tak jsem ji pustil a oddálil se od ní.

 

Kira: Rychle jsme se přemístili a na chvilku jsem se na něj zadíval. Vypadal, že se snad zblázní, protože tohle místo poznal. Ušklíbl jsem se.

„Takže víš kde jsme?“

Neodpověděl. Jen fascinovaně a s hrůzou koukal, kde to jsme.

Vlastně byly jsme v mém úkrytu, který je v horách nedaleko odtud. A taky je to to samé místo, kde jsem ho posledně mučil. Ale on si to nepamatuje, teda dokud ho nezavřu de té místnosti a nezamknu ho v okovech které při jakémkoliv pohybu způsobují bolest.

„Jsme v horách nedaleko odtud. Dál nás bohužel nepřenesu, i když bych chtěl. Nemůžu,“ hlesl jsem s hraným zničeným hlasem.

„V pohodě,“ prohodil a rozhlížel se.

Sedl jsem si do křesla a pozoroval ho, jak se svezl na zem.

„Neříkej mi,že ti je blbě?“ To mě trochu rozesmálo.

 

 

Andrew: „Ne není, jen…“ Zmateně stále koukám okolo sebe. „Tohle místo mi něco říká…něco…“ chytil jsem se za vlasy, chci si vzpomenout.

Křik…pláč…rychle bijící srdce a bolest. Vytřeštím zrak. Zadýchaně se ohlédnu okolo sebe. Něco je špatně.

Rychle jsem přiběhl ke Kirovi a objal ho. Celý jsem se třásl, bál jsem se. „Je tu něco zlého.“ Špitnu. „Nějaká zlá vzpomínka.“ Zmateně bloudím očima po místnosti. „Nelíbí se mi tady, chci zpět, chci za Kaisem.“ Špitnu.

Pocítím, jak mi dal ruku na rameno a objal mě. „Není se čeho bát.“ Pousmál se. Já k němu zvedl pohled.

„Prosím, já tady nechci být.“ Vyteče mi slza z oka. „I když je Kaiso zlý a jen si se mnou hraje…já…já potřebuju vědět proč.“

Setřel si stékající slzy a pak se ke mně mírně přiblížil hlavou. „Neboj se, ochráním tě.“ Šeptl mi do ouška a já jako kdybych ztratil sílu. Pohladil mne po vlasech a snažil se mě políbit, to už jsem ale uhnul pohledem. „Copak? Bojíš se?“

„Ne, jen se necítím dobře.“ Přiznám.

„Ano, to bude možná tím že tvá síla špatně reaguje na tohle místo.“ Ušklíbl se a já se mu podíval do očí.

„Proč?“ Zajímám se.

„Zeptej se Kaisa, to on to tu zaklel, abys tu nevydržel.“ Snažil se mě uklidit. Stále mě svíral v objetí a hladil ve vlasech. Na tváři mu však hrál hravý úšklebek.

 

Kira: Ušklíbl jsem se. On mi uvěří, věří mi ve všem. Chludák jeden.

„Chceš zavíst do ce….pokoje?“ málem jsem se podřekl. V duchu jsem si nadával, jaký jsem idiot, ale on jen přikývl.

„Dobře.“ Vzal jsem ho za ruku a táhl za sebou.

Prošli jsme chodbou k železným dveřím a já je rychle otevřel a skoro jsem ho tam hodil. Dříve než se stačil vzpamatovat, zacvakl jsem první zámek u jeho pravé ruky. Pak cvakl druhý.

Začal ječet. Asi si vzpomenul. Kruci.

Raději jsem použil svoji moc a zámky zacvakli na nohou.

Usmál jsem se a poté samolibě řekl: „Moc se nehýbej, každý pohyb tě bude bolet. Sice trochu, ale po několik dnes to bude nesnesitelný.“ Začal jsem se ďábelsky smát a on na mě jen vystrašeně zíral.

„Jo a svoji moc nepoužívej, jinak se to otočí proti tobě a to bude bolet.“

Zacvakl jsem dveře a přešel do obýváku kde už byl můj bratr. Jak jsem očekával.

 

 

Kaiso: Rozrazili se dveře a v nich stál Edgar a koukal na mě, jako na zázrak. Povytáhl jsem obočí a čekal co z něj vypadne.

„Ty víš, kde je můj syn?“

Přikývl jsem. „V horách, na západní straně má úkryt. A vím, že tam jsou, protože cítím Andrewovu sílu.“
Vážně přikývl.

„Tak na co čekáme? Jdeme, ne?“ vykřikl Muriel, až Eliz poskočila strachy.

Pousmál jsem se.

„Nelepší bude, když pár z nás se tam okamžitě přemístí a ostatní půjdou pěšky. Pokud pocítí moji magii, jsme v háji a okamžitě nás chytne. Takže já tam musím jít pěšky a připravit si kouzlo, které úplně zakryje moji sílu. Taky by nebylo dobrý aby tam byla Eliz, protože je z nás všech nejslabší, takže by měla jít se mnou. Edgare, ty se přemísti do věže, možná pošleme zraněný, dobře? A Muriel se Steavem se tam přemístí, ale nejdříve zakryjte svoji moc, jinak vás najde. A prozkoumejte okolí, čekejte na mě, jinak vás zabije se svým bratrem. Má tam dokonce své stoupence. Nebude to lehké, ano?“

Všichni  na mě zírali. Nevěděli co to tu vymýšlím za plán, ale přikývli. Věděli, že mám pravdu.

„Dobře.“ Edgar hned zmizel a byl ve věži. Snad.

Muriel se Steavem také přikývli a odešli se připravit na cestu. Já jsem si vzal batoh, který jsem vyhrabal ze skříně a šel zabalit jídlo, protože než se tam dostaneme může to trvat den, možná den a půl. Eliz tam ještě chvilku stála, jak jsem slyšel a pak zmizela ve svém pokoji.

Já se jen usmíval a líbilo se mi, že jsem ji až tak vyvedl z míry.

 

Andrew: 

„Co se to děje?“ Zajímal se jsem. Okovy…bolest…ukrutná bolest…co je to za bolest? Odkud to jde? Křik, strach. Naproti mně je zkrvavená stěna…podlaha…vše od krve. Řetězy cinkají. Bolest. Slzy a prosba o pomoc. Nezastavitelně jsem se třásl. „Kdo…jak…“ Vzlyknu. Cítím jak se mi kůže na rukou spaluje. To je z toho třasu. „Kaiso!“ Křiknu do vzduchu. „Kaiso, promiň!“ Vzpomněl jsem si. Moje mysl byla zatemněná…co jsem to provedl?

 

Kovu: 

„Bratře?“ Oslovím ho a dívám se jak se povalil na křeslo.

„Řekni mi, proč toho kluka jednoduše nezabiju?“ Zeptal se. Nevěděl jsem co odpovědět.

Lehce jsem se pousmál. „Protože máš pro něj slabost, vždy jsi měl, ale také tě štvalo že se tě bál, tak sis myslel že si ho získáš silou.“ Šeptnu.

„Pravda.“ Ušklíbl se. „Zapomněl jsem.“

„Kiro-“

„Už jsem se rozhodl, nikdy by mě nepřijal, má v hlavě jenom toho Kaisa.“ Pohodil nervně rukama, pak se nebezpečně ušklíbl. „A já vím že on si pro něj přijde, možná kdybych ho před jeho zraky zabil, už by na něj konečně zapomněl.“ Mluvil svůj plán nahlas.

„Ale…Kiro…“

„Připrav mi mé nejoblíbenější hračky, trochu ho potrápím.“ Pousmál se na mě a já ztuhnul.

„Které to mají být?“ Zajímám se.

„Víš.“ Probodl mě pohledem. „Ty zapečetěné, jediné zbraně u kterých Darkova moc nefunguje, pokud chce Andrewa zpět, dostane ho ve velmi dezolátním stavu, na to se spolehni, Kovu.“ Zasmál se a pak mě vyhnal.

Já jen cítil jak mi běhá mráz po zádech. Minulost se opakuje. I když minule to bylo pro jeho pobavení, nyní i jako přivítání pro Kaisa. Bál jsem se jak Andrew skončí, doufám že se bráška bude krotit.