Tajemství Zatracených 2.série 8.díl

 

Andrew: Pár hodin jsem cítil že jsem v místnosti sám. Po chvíli mě oslepilo světlo, které někdo tady rozsvítil. Otevřel jsem oči. Na levé oko jsem sotva viděl, bylo celé rudé a zahnisané. „Jdi pryč.“ Vzlykl jsem. Stačil pohled a věděl jsem že je to on. Kira.

„Slíbil jsem že budeme pokračovat, nemám pravdu?“ Pousmál se a trhl mě za vlasy. Vyděšeně jsem vyjekl. „Máš strach?“ Zeptal se a koukl na mě pohledem který mě děsil.

„Chci domů…chci za Kaisem…prosím…prosím pusť mě.“ Mé zápěstí i kotníky byly celé spálené od pout jak jsem s sebou pořád zmítal.

„Pustit tě? Proč bych to měl dělat? Užíváš si to snad, ne?“ Dravě mě políbil. Nechtěl jsem se nechat. Snažil jsem se vysmeknout a odvrátit hlavu. Držel mne však pevně. Nic víc mi nezbývalo. Hryzl jsem ho do jazyka až bolestně zasténal. Odtáhl se ode mě a z úst vyplivl trochu nahromaděné krve. Vyděšeně jsem vytřeštil zrak. Když mě udeřil venku začala vichřice, společně s hustým deštěm, doprovázeným hromy a blesky.

 

Kovu: Dojdu nepozorovaně domů. Všímám si že dveře do cely jsou otevřené. „Bráška si zase hraje.“ Povzdechnu si a uklidím po něm nepořádek. Po té raději zalezu do svého pokoje. Jen slyším tlumený jekot a pláč. Zavřu oči a snažím se to nevnímat.

 

Kira: Hryzl mě do jazyka.

Flákl jsem ho a vytáhl svou nejhorší hračku.

Hřebík a kladivo.

„Tohle si užiju.“

Ušklíbl jsem se a otočil jsem se na něj. Zhrozeně na mě pohlédl.

„K-kam…c-co s tím….c-cheš..d-dě-lat?“

„První rána půjde do ucha. Protrhnu ti bubínek, možná….pak druhá ta do jazyka…..mňamy, hmm?“

Začal ječet, vřískat a prosit. Nelíbilo se mu to, ale mě to bylo jedno.

Znehybněl jsem ho a dal mu hřebík k uchu. Vřískal, znovu a znovu, ale mě to bylo jedno.

Zvedl jsem kladivo, rozmáchl se a udeřil do hřebíku.

Ječel,  vřískal, křičel. Snažil se vyprostit z těch okovů. Brečel  jak malé dětsko, prosil mě, ať přestanu. Z rány mu crčela krev. Vytáhl jsem ten hřebík a vytáhl jsem mu jazyk.

 „Uhneš a bude tě čekat něco horšího,“ varoval jsem ho.

Nehýbal se, ale mě někdo vyrušil.

„Brácho!!!“ vykřikl Kovu.

 

Kaiso: „Proč ta kytka nejde vyndat?“ vykřikl jsem na celé kolo.

 Eliz se Steavem pokrčili ramena.

Muriel po té kytce vrhl oheň.

Ostatní vykřikli, ale já byl ticho.

„Nic!? Jak to?!“ vykřikl Muriel.

„Tohle je divný,“ řekl Steav.

Přikývl jsem.

„Třeba si jí musíme nějak zasloužit,“ hlesla Eliz.

Zaklel jsem. „Co teď?“

Všichni na mě pohlédli.

„Co?“ vyjel jsem na ně.

„Můžeš jen ty. Ty jdeš zachránit Andrewa,“ řekl mi Muriel.

Trochu se mi projasnilo v mysli. Sáhl jsem na kytku a řekl jsem jí: „Prosím, potřebujeme  zachránit jednoho kluka, kterého miluju. Prosím. Je zraněný. Kira ho mučí, vím to. Poznám to podle toho počasí. Prosím, můžeš nám pomoci?“

Eliz s bratry na mě hleděli. Nechápali co to melu.

Trochu jsem trhl kytkou a….ona povolila.

„ANO!“ vykřikli za mnou.

 

Andrew: Valily mi slzy jak vodopády. Pevně jsem semkl oči. Cítil jsem jak vytáhl můj jazyk z pusy a snaží se mi ho probodnout. „Ne…“ Snažím se uhnout, ale varoval mě. Tak jenom zatnu pěsti a tiše vzlykám.

„Brácho, jsou poblíž!“ Křikl na mého mučitele jeho bratr a mě mírně projasnila naděje. Po chvíli jsem začala ječet. Nervně třískl kladivem do hřebíku a mě to protrhlo jazyk. Hřebík mi v něm nechal a otočil se na Kovua.

„Cože?“ Zajímal se a doufal že jenom blbě slyšel.

„Omlouvám se ale jsi silnější než já, já je neporazím a…mimo to…“ Koukl na mě. Věděl jsem že chce něco zdělit. Ten strach v jeho očích…já však zaujatě poslouchal…alespoň tím jedním uchem. „Kaiso má stříbrnou růži, vzal si ji cestou pro jistotu že bys Andrewa mučil.“ Řekl a já se mírně pousmál. Dal mi naději. Vzkázal mi něco, na co jsem čekal, i když jinak ale vzkázal!

„Ho epoazis, zabie tě.“ Vyšišlám ze sebe trochu srozumitelnou větu. „Řial jsem ti e přijde.“ Vydal jsem ze sebe další větu. A jestli mi nerozumí ať jde do háje, neměl mi poškozovat jazyk!

I přes to že jsem mluvil jsem brečel. Slzy mi tekly ale já byl klidný. Cítil jsem jak to bodá v uchu a na jazyku, svůj obličej jsem už ani necítil stejně jako prsty.

„Kovu, jdi do svého pokoje a nevycházej!“ Okřikl svého sourozence a vražedně mě probodl pohledem. Zamrazilo mě. Asi jsem řekl něco co jsem neměl.

 

Kira: Ten jeden hajzl. Takže Dark je tady. Musím si pospíšit. Doufal jsem, že budu mít několik dalších dní, nebo minimálně pár hodin, ale teď jdu udělat to nejhorší.

Odvázal jsem okovy ze židle a vytáhl ho na nohy.

„Jdeš se mnou,“ zahučel jsem na něj.

Zaskučel, ale já ho táhl dál. Tam kam jsem dlouho nezavedl žádnou svou oběť.

Shodil jsem ho do té jámy. Skočil jsem tam taky a připoutal ho k zemi. Nechal jsem mu trochu volnosti, aby se mi hned neutopil. Takže si mohl stoupnout a trochu plavat, i když pochybuju. Když je tak moc zraněný.

Vylezl jsem ven a pustil jsem vodu. Ať se topí pomalu.

„Užij si vodu,“ řekl jsem ještě a zabouchl za sebou dveře.

 

Andrew: Vyjukaně jsem hleděl okolo sebe. Snažil jsem se sundat okovy, s vykloubenými prsty to šlo však ukrutně špatně. Nešlo to. Jen co voda připlavila ke mně, musel jsem zahučet bolestí. „Ne!“ Křičel jsem stále dokola a snažil se sundat ty hnusné okovy které mi spalovaly kůži na uhel. „Ne! Pomoc!“ Řval jsem. Můj hlas se rozléhal uzavřenou místností a já cítil jak mě štípe otevřené zranění na nohách. Mé ruce se snažily všemožně okovy sundat, ale moje zápěstí už taky bylo rozežráno. Jen jsem seděl a vydýchával se. Vyplázl jsem jazyk a nahmatal ten ostrý předmět. Zahučel jsem bolestí ale nakonec jsem dlaněmi onen kov vytáhl ze svého jazyka. Do vody začala stékat krev z mých úst i ucha. „Pomoc!“ Hlesl jsem a snažil se postavit, ihned jsem ale sletěl do lehu a namočil si jak zraněný obličej i všecko ostatní. Ukrutně to bolelo a štípalo. „Ne! Kaiso! Pomoc!“ Vydával jsem ze sebe jenom tyhle tři slova. „Kaiso!“ Voda mi sahala již do půl pasu, vstát jsem se již neodvážil. Nejhorší na všem bylo že mě připoutal doprostřed celého bazénu. Nemám se kde opřít. Nemám naději na záchranu. Svěsím hlavu a slzy mi dráždily poničený obličej. Voda, kterou napouštěl byla slaná. Bodalo to, štípalo, bylo to mučení a jenom samé utrpení. Po chvíli jsem jenom tak seděl a pozoroval vodu. Čekal jsem až se dostane k mému obličeji, to teprve bude bolet. A taky vím jak, před chvíli jsem do stejné vody zahučel i s mým zraněným obličejem. Nechci to zažit znovu! Ne! „Pomoc!“ Vydal jsem ze svého hrdla ječícím tónem.

 

Kaiso: Zahřmělo a pak se několikrát za sebou ukázali blesky. Nahánělo to hrůzu, mě to však bylo jedno. Měl jsem kytku a teď se musíme dostat do jejich doupěte.

„Přemístění?“ ptal jsem se jich.

Přikývli.

„Všichni najednou, co?“ optala se Eliz.

Přikývl jsem. Oni neví, kde to je a já je musím dostat do místnosti, která zastiňuje jakoukoli moc. Ale je to horší, protože já si ten jejich komplex moc nepamatuju a proto nevím, jestli je dostanu do té místnosti, nebo do bazénu. Sakra.

„Chytněte se mě,“ poručil jsem.

Eliz mě zase objala a její bratři mě chytli za ruce.

„Jdeme na to.“ Přemýstil jsem je, ale na poslední chvíli jsem pomyslel na tu druhou místnost a rozdělilo nás to.

Já s Eliz přistál u bazénu a kluci bůh ví kde.

„Kde to jsme?“ optala se mě.

„Asi u toho bazénu, kruci!“ zaklel jsem.

Elizabeth se ohlédla na ten bazén a vyjekla.

Zareagoval jsem okamžitě, přikryl jsem ji pusu, aby neječela dál. Pak jsem to zahlédl taky. Někdo byl v tom bazéně připoután a topil se.

„Naneštěstí je takhle místnost kouzlu vzdorná, takže Kira nepozná, že jsme tady, ale ani nemůžeme pomoci tomu chudákovi,“ řekla Eliz.

Trochu mě tím překvapila., že to tak rychle věděla.

Zahleděl jsem se na něj. Sundal jsem si svůj opasek a skočil do vody. Nevím, co mě k tomu přimělo, ale když jsem viděl, kdo tam je, skoro jsem vyjekl zděšením. Vypadal jako Andrew, ale přitom…ne.

Připlaval jsem blíže k němu. Začal ztrácet vědomí. Chytl jsem jeho tvář, nevnímal jsem, že jí má popálenou, a vdechl mu trochu kyslíku do plic.

Podíval jsem se na ty okovy. Zamčené. Vyplaval jsem. Hrubě jsem se nadechl a křikl na Eliz. „Meč!“

Hodila mi ho a já se zase potopil. Nejdříve jsem zase Andrewovi vdechl trochu vzduchu  a pak se zaměřil na ty okovy.

Sekl jsem nejdříve u nohou. Jednou….dvakrát…třikrát.

Povolili.

Jednu nohu měl volnou.

Vyplaval jsem a zakřičel: „Najdi někde vypínač a pokud možno i odčerpávač té vody! Dělej!“

Okamžitě se rozeběhla hledat.

Já se zase potopil. Andrew už byl při vědomí a zase se začal dusit. Vdechl jsem mu kyslík a  přiblížil se k jeho druhé noze.

Tentokrát jsem musel seknout čtyřikrát, aby to povolilo.  Teď ruce. Rychle jsem sekl do té pravé. Povolila hned, což mě udivilo, ale mě začal docházet dech. Vyplaval jsem a trhavě se nadechl.

Eliz už našla vypínač a voda začala pomalu klesat.

„Nejde to rychleji!“

Zavrtěla hlavou.

„Kurva!“

Rychle jsem se potopil a připlaval k Andrewovi. Opakoval jsem to co obvykle a přemístil se k poslední ruce, kterou ještě držel řetěz.

Sekal jsem jak nejrychleji jsem mohl, ale nešlo to. Vůbec to nepovolovalo. Řetěz držel.

Vyplaval jsem a zjistil, že vody už klesla o deset centimetrů. Andrew jí měl už jen deset centimetrů nad hlavou. Doufal jsem, že to vydrží.

Rychle jsem se potopil a zase mu vdechl trochu kyslíku. Pohladil jsem ho po vlasech, zavrtěl hlavou a ukázal na ten řetěz. Pochopil. Váhavě přikývl, jak jen to bylo v jeho stavu možné.

Vyplaval jsem a voda už skoro byla u jeho hlavy. 

„Ještě chvilku,“ řekl jsem si.

Potopil jsem se zase opakoval to co předtím, ale však tentokrát jsem ho opatrně políbil.

Voda už byla u jeho čela. Přiměl jsem ho, aby se trochu pohnul, ale on zaskučel a vyprskl krev.

Nad vodou jsem se nadechl a vdechl mu trochu kyslíku. Už jen chvilku.

 

Andrew: Byl jsem rád, že voda klesá. Ani jsem si pořádně neuvědomil, kdo mi pomáhal. Když voda klesla ještě o trochu a já se mohl svobodně nadechnout, pocítil jsem, jak mě kdosi objal.

Holčičí vzdálený hlas tiše křičel. Ani pořádně nevím, co křičel. „A-Andrew!“ Moje jméno…to bylo to jediné, co jsem rozeznal. Co jsem zaslechl. Jen to tiché oslovení holčičího hlasu.

Rozkuckal jsem se a vyplivl z plic spolykanou vodu i s krví. „Ne…“ Zahučel jsem tiše. Oči jsem měl zavřené. „Uz ne…“ Hlesl jsem šišlavým tónem.

„Pane bože, Kaiso…co budeme dělat?!“ Křičela Elizabeth a pomohla mu sundat řetěz, který mě držel na tomto místě. „Měli bychom zmizet, najít ostatní a stáhnout se…“ Pověděla. „Co to má s obličejem?“ Odvrátila pohled. Moje popálenina praskala, jak se do ní dostávala solná voda. Nic hezkého ani příjemného. „Je to…seš si jistý, že to je…A-Andrew?“ Vzlykla a opatrně z mé ruky sundala tu pekelnou věc. „Kaiso, zkus mu pomoct! Udělej něco! Pomož mu!“ Křičela a začala do něj mlátit pěstmi.

Její hlas se mi každou chvíli vytrácel víc a víc. I když jsem ho chtěl ještě poslouchat…nakonec odešel úplně. I ten hlas mě opustil, stejně jako já opustil Kaisa.

 

Kaiso: „Eliz přestaň, takhle mu nepomůžeš!“ křikl jsem na ni, namísto toho abych ji praštil.

Přestala. Naštěstí.

„Pomoz mi s ním nahoru. Musím něco vymyslet s tou kytkou.“
Vylezla ven a já jí ho podal. Sice na ní byl moc těžký, ale snažila se.

Když jsme ho konečně dostali nahoru, položili jsme ho na zem a já si konečně mohl prohlédnout, jaký škody napáchal Kira.

Vykloubený prsty, popálená tvář, zarazil mu hřebík do ucha, to bylo poznat podle té krve. Navíc, já už tohle mučení zažil taky a nejspíše i propíchnutý jazyk, asi proto šišlal.

Podrbal jsem se za zátylkem.

„Tohle nebude lehké a potřebuju, aby byl v bezvědomí, abych mu mohl narovnat ty prsty.“
Pohlédl jsem na Eliz, ale ta jen přikývla.

„Promiň Andrew,“ zašeptal jsem, políbil ho na čelo a praštil ho jílcem meče.

Přesunul jsem se k prstům a začal je pomalu narovnávat zpět. Eliz se bolestně šklebila a raději se i odvrátila zády.

Mě to taky nebylo vůbec příjemný, ale musel jsem to udělat.

Když jsem měl hotovo, přemístil jsem svoje ruce k té popálenině na tváři. „Prosím, doufám, že nepoužil ty zapečetěné.“

Použil je. Jenom jsem to zhoršil, když jsem tu tvář chtěl uzdravit.

„Sakra.“
Eliz se otočila zpět a chvilku na mě zírala.

„Nejde to! Kurva!“ začal jsem nadávat a chtěl jsem do něčeho kopnout.

Eliz mi položila ruku na rameno. „Klid. Použij tu kytku.“

„Ale copak já vím jak?? To mám tu kytku otrhat?“

 

Kira: Byl jsem tak utahaném z toho, jak jsem ho mučil, že jsem si musel jít lehnout. Zalezl jsem do své rakve v ložnici a jakmile jsem zabouchl víko, na něco jsem si vzpomněl. Chtěl jsem zajít za velitelem, ale na to kašlu. Den to vydrží.

Zavřel jsem oči a za pár chvil jsem upadl do krutého bezesného spánku.

 

Kovu: Seděl jsem na zemi u umyvadla v koupelně a držel se za vlasy. „Proč se tak chová?“ Ptám se sám sebe. Je mi ho líto. „Kiro.“ Vzlykl jsem, ale nebrečel. Byl jsem zase ve svém stavu, ve kterém jsem věděl jak velká nelidská zrůda je můj bratr.

Odhrnul jsem rukávy mé mikiny a koukl na poškrábané ruce od žiletky. S povzdechem z kapsy vytáhnu svojí nejlepší kamarádku a říznu. Bolest fyzická vždy odháněla tu psychickou. Takhle, jedině takhle jsem byl naučen a donucen žít. Pousmál jsem se o olízl vlastní krev. Mé oči ztmavly a já se konečně mohl zase zvednout na nohy a kráčet tímhle světem bez cíle.

 

 

Kaiso: „Jako fakt? Mám tu kytku otrhat, jo?“ ptal jsem se raději znova.

Znovu Eliz přikývla.

Podal jsem jí tu kytku se slovy: „Jdu najít Muriela se Steavem.“
 „Ale já-“

„Ty je nenajdeš. Jdu já. A navíc, tohle bych nezvládl. Já bych se u toho zbláznil,“ řekl jsem na vysvětlenou a poukázal na to, že bych se asi neudržel a vběhl na Kiru.

Přikývla a začala trhat listy, které pokládala na tu popáleninu, kterou měl přes polovinu tváře.

Já vyšel z místnosti a na minimum jsem povolil svoji moc, aby ji pocítili Vladci.

Za chvíli odpověděli.

Vyběhl jsem chodbou a zabočil doprava.

Málem jsem do nich vrazil, ale nejdříve jsem si všiml nového příchozího. Zavrčel jsem, ale on jenom poukázal na svou jizvu na tváři a já pochopil. Podíval jsem se na Muriela, který přikývl.

„Dobře, jdeme,“ zašeptal jsem. Otočil jsem se k nim zády a vedl je k bazénu, kde ležel na zemi Andrew.

„Upozorňuju, až ho uvidíte, tak nešilte. Kira si vyhrál.“

Přikývli a já otevřel dveře.

Eliz tam seděla a trhala listy. Steav s Murielem zalapali po dechu, ale já si všiml něčeho jiného, zatím co Eliz trhala. Andrew se probral.

 

Andrew: Mírně jsem zamžoural očima. Snažil jsem se je otevřít, ale otevřel jsem jenom jedno, na druhém jsem měl něco položeného, ale pálilo to…šíleně.

Zaťal jsem ruce v pěst a snažil se nekřičet. Jen jsem tiše ronil slzy.

„To ne…“ Šeptl steav. „Kdysi mu sice neudělal nic takového ale…ten pohled v jeho oku…ten je stejný jako tenkrát.“ Přiklekl si blíže ke mně, ale já s sebou jenom cukl.

„Uklidni se, nebo se to nevyléčí.“ Uslyším hlas Elizabeth.

Zase zavřu oko a snažím se zhluboka dýchat, abych to ustál. „Já…on me oblbl a…ja opustil Kaisa.“ Vydal jsem ze sebe, při čemž jsem vyprskl krev z úst.

„Nemluv!“ Uslyšel jsem rázný Murielův hlas.

„Kaiso me nenávidí…vse jsem zkazil.“ Šeptnu tiše a zatnu zuby, má tvář začíná pálit, jak se to hojí. Sice se to hojí pomalu ale právě kvůli tomu to přestávám zvládat.

„Upadá do šoku, Kaiso!“ Křikla ihned Elizabeth, když zjistila jak na tom jsem. „Měl bys být u něj, vůbec neví že tu jsi…“ Šeptla, když přiklekl naproti ní a já pocítil dotek na vlasech.

Z mých zavřených očí valily slzy, na levé straně to šíleně štípalo, na pravé to zabolelo jenom tehdy když slaná kapka dopadla do místa, které bylo poraněno – k uchu.

 

 

Kovu: Odešel jsem k posteli a sedl si na ní. Mé oči byly zase plné života, vždy večer, když se napiju své krve, mám chuť se chovat jako můj bráška. Mám potřebu cítit bolest druhých a nebo rovnou pozorovat jejich smrt.

„Ne…dnes ne, nech si to na jindy.“ Řekl jsem rázným hlasem sám k sobě, při čemž jsem se psychopaticky ušklíbl. „Nyní musím nabrat síly, lovit půjdu příště, musím jít spát…“ Mluvil jsem do zdi tichým tónem s úšklebkem na tváři.

Ulehl jsem a zavřel oči. „Dnes budu zabíjet jedině ve snech.“ S tím jsem se celý natěšený ponořil do říše snů, abych si co nejdéle mohl užít, ovšem až se vzbudím budu zase jiný…budu zase ten pokorný bratr který bude Kiru následovat kamkoliv i za jakékoliv situace.  Můj milovaný bráška, nikdy bych ho nevyměnil…

 

Kaiso: Muselo ho to hrozně pálit. Tu bolest si dokážu jen matně vybavit. Sedl jsem si k němu a pohladil ho po vlasech.

„Vydrž to,“ hlesnu.

Zase se všechno obrátilo. Stačilo abych ho viděl v tomhle stavu a jsem zase zpět. Moje moc mě nechala. Nevěděl jsem proč, ale asi kvůli tomu, že mám v sobě polovinu Andrewovi moci.

„Vydrž,“ hlesl jsem.

Slzy mu tekly proudem a snažil se nedávat moc hlasitě najevo, jak to bolí. Cítil jsem z něho, jak moc ho to bolí a nechce to tam mít.

„Vydrž, prosím. Bude to dobré“
Eliz mu položila na ucho další listy.

Andrew zavil se zaťatými zuby.

„Otevři pusu,“ požádala ho Eliz.

Zavrtěl hlavou.

„No ták, udělej to,“ požádal jsem ho.

„Ne.“
Obrátil jsem oči sloup. Začal jsem být naštvaný, čím déle tu jsme, tím je horší udržet kouzlo, které obklopuje mou osobu a je větší riziko tu být, když jsou tu oba bratři.

Pohlédl jsem Andrewovi do očí a lehce jsem ho políbil. „Udělej to,“ šeptl jsem mu do rtů.

Přikývl.

Otevřel pusu a Eliz mu položila na jazyk dva listy.

Zaskučel, ale nechal pusu otevřenou.

„Hlavně je nepolkni. Zbláznil by ses.“

 

Andrew: Mírně přikývnu a snažím se nevnímat bolest. Po asi pěti minutách, kdy mě Kaiso držel za ruku a nepouštěl, ani mi nedovolil žádné pohyby jsem pocítil jak mi z ucha někdo sundává lístek.

„Ucho už je vyléčené.“ Pousmála se zelenovláska. „Dobře Andrew, vyplivni to.“ Požádala a já to s radosti udělal, s tím však šlo ven i trochu nahromaděné krve.

„Tak, teď ještě ten obličej.“ Pousmál se Steav, ale i přes to všecko věděl že má tvář bude po zbytek života nosit ohavnou jizvu na tváři. Zjistil to jen podle toho jak se zahojilo moje čelo, odkud už mi také Eliz odebrala lístek léčivého květu.

„Spálenina zřejmě zůstane.“ Šeptla a koukla na Kaisa. „Dobře, teď by to chtělo aby se posadil, musíme zjistit kolik toho zvládne a jestli vůbec zvládne jít sám.“ S tím požádala Muriela aby ji pomohl. Ale jenom co jsem se dostal do sedu, při čemž mi Kaiso přidržoval lístky růže na tváři aby nespadly jsem zalapal po dechu.

„Něco ho bolí.“ Začal si všímat Steav. Držel jsem to v sobě, nechtěl jsem řvát, nechtěl jsem být jako malé dítě.

„Au…to…bolí…“ Vydám ze sebe a začnu trhaně dýchat.

 

Kaiso: „Co ti ten……udělal?“ zeptal jsem se a polykal nadávky.

Neodpověděl. Nedokázal to, protože zadržoval výkřiky.

„Položte ho,“ přikázala Eliz.

Muriel ho položil a já si uvědomil, na co jsem zapomněl.

„Ten parchant!“ vykřikl jsem. Zjistil jsem, že má zlomené žebro, stačilo jen položit ruku na jeho.

Zvědavě na mě pohlédli.

„Má zlomený žebro.“ Zvedl jsem se a odkráčel dál. Jakmile sem se dostal dál od něho, zase mě pohltila ta moc a Andrew to nejspíše pocítil, protože mi chtěl něco říct, ale vydrali se z něj jen výkřiky.

„Sakra už ho umlčte! Chcete aby nás tu našli?“ vyletěl jsem na ně.

„Tak nám řekni, co udělat!“ vyjel též na mě Steav.

Muriel jen zavrtěl hlavou a Eliz se snažila Andrewa nějak umlčet, protože pochopila, že mám pravdu.

„Co máš za problém?“ pokračoval dál v narážkách Steav.

„Jen to, že jestli tady budeme dýl, tak neudržím svoje kouzlo a pak nás lehce najdou, už teď je zázrakem, že nás ještě nenašli! A přestaň řvát!“
Steav zmlkl a já se vítězně ušklíbl.

„Kaiso! Mohl bys něco udělat?“ optala se mě opatrně Eliz.

Povzdechl jsem si. „Nevím, nic moc s tím neudělám, to kouzlo je silné a já ho asi nedokážu uzdravit. Může to být i horší, pokud mu to špatně sroste, tak je v háji. Museli by jsme mu to žebro znovu zlomit.“

Andrew zaklel.

„Klid,“ řekl jsem mu.

Chvíli jsem přemýšlel. „Dejte mi jeden list,“ požádal jsem.

Muriel mi jeden dal, když jsem přišel blíže a já jsem si ten list dal na ruku.

„Raději ustupte.“

Položil jsem mu ruku na to zlomené žebro.

„Hlavně nekřič, jasný?“

Ta rána se začala léčit, ale vrátila se na mě. Zlámalo se mi pomalu žebro a já zatnul zuby, abych nevykřikl.

 

Andrew: „K-Kaiso.“ Šeptl jsem. Chvíli to fakt bolelo, ale pak…bolest ustála a já už nic necítil. Bylo to pryč. Mohl jsem zase lépe dýchat.

„Pšt, nemluv…“ Upozornil mě Steav a Eliz se koukla na mé zranění, které jsem měl na obličeji.

„Dobrý, léčí se to pomalu, ale už je to lepší, díky bohu.“ Vytáhla další list, tentokrát jsem viděl i tím zarudlým okem, už mi na něm nic netlačilo a já mohl svobodně zase vidět oběma očima.

Jizva se však táhla od víčka přes tvář, na levé straně mi chybělo obočí i řasy, vše to spálily plameny které mě zohavily.

„Kaiso, problém, někdo je poblíž.“ Šeptl Muriel, když hlídal u dveří a pocítil temnou sílu.

Elizabeth zpozorněla. „Těžko se pohne, je rád že může zase svobodně dýchat.“ Zakroutila hlavou. Věděla co se Murielovi honí hlavou a odpověď byla jasná, ne! „Rozhodně sám na nohou nevydrží!“ Zavrčela, při čemž se ji začaly ježit vlasy na hlavě.

„Uklidni se Eliz.“ Napomenul ji Steav a koukl na Kaisa i svého bratra. „Zvládnete je zdržet? Nebo ještě lépe odlákat?“ Zajímal se.

„Tse, jasně.“ Odfrkl si Muriel a vzplanul. „Bude to hračka.“ Ušklíbl se.

„Nečekejte na nás, sejdeme se na nějakém určeném místě, ne?“ Eliz koukla na Steava a čekala jaké navrhne.

„Dobře, věž, je jasné že Edgar tam čeká a my máme snad dvou denní zpoždění, setkáme se tam.“ Rozhodl Steav a popřál Kaisovi a Murielovi hodně štěstí.

„Nechoď.“ Špitnu, ale to už vyběhl ze dveří. „Kaiso…“

 

Kovu: Když usnu, ucítím tu energii. Kaiso! Otevřu oči, ale moje mysl spí, náměsíčnost. Vstanu z postele a odejdu za bratrem do vedlejšího pokoje. „Bráško…spíš?“ Šeptám tiše.

„Hm..“ Zavrčí. „Proč mě kurva budíš ty zmetku?!“ Zakleje.

„Kaiso…je tady…Andrew žije…jsou tu i ostatní…“ Povídám tiše vše co cítím.

„Cože?!“ Vyletí z postele, pak si toho všimne a zazubí se. „Výborně bratře, tvá náměsíčnost ti vždy dá více síly, hodíš se mi víc než jsem předpokládal.“ Pochválil mě.

„Děkuji, bráško.“

„Až to s nimi skončíme, dostaneš odměnu.“ S tím mě něžně políbil. Ano, jenom na mě vždy byl mírný a na tu odměnu jsem se už těšil. „Teď už musíme jít, běž vzbudit ostatní, pak jdi spát, rozumíš?“

„Ano, bráško, spolehni se.“ Ukloní se a vyběhne ze dveří tiše vzbudit ostatní bojovníky.

„Možná je i dobře že to přežil.“ Ušklíbl se a vzal na sebe svůj temný kabát, který má každý z démonů. Je jejich symbolem.