Západ slunce 18. díl

Jenže pocitu svobody jsme si neužili dlouho. Úplně jsme zapomněli na to, že by to také mohl ještě někdo být. A teď na nás čekalo zbývajících dvanáct skřetů a žoldnéřů v čele s Maneaterem. Othello, Pankreas a Anseth se jim okamžitě vtrhli vstříc. Pustili se do nich s nově nabytým optimismem získaným s nabytím Sinielinu. Já jsem se na ně taktéž vrhla. Jednoho skřeta jsem zabila naprosto neočekávaným zásahem. U druhého už jsem takové štěstí neměla. Bojovala jsem seč mi síly stačili, ale v jednom prudkém nárazu jsem se zapotácela a přepadla přes tělo mnou zabitého skřeta. Meč mi leknutím vypadl z ruky a skřet se ke mně plížil s dychtivým výrazem. Snažila jsem se nahmatat svůj meč, ale byl příliš daleko. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Propadala jsem panice, skřetova hlava se neúprosně blížila. Už jen kousek. A v tom mě napadlo. Rianveleinova dýka. Nenápadně jsem jí nahmatala a vytáhla ji. Skřetova hlava už byla kousek u té mé. Chtěl něco promluvit, ale jakmile se soustředil na pro něj tak složitý úkol, bodla jsem ho do krku. Jeho tmavá krev mi potřísnila šaty a obličej. Odvalila jsem ho stranou a porozhlédla se okolo. Blížil se ke mně Maneater. Okolo mě poletovali Othello s Ansethem a bojovali s posledními pěti skřety. Anseth i Othello lehce krváceli z menších ranek po celém těle.

„Tak se zase setkáváme, Me lien.“ Zasmál se Maneater.
„Nejspíš to tak bude.“Procedila jsem mezi zuby, snažila jsem se nedát najevo můj strach. Jenže to bylo dost těžké, když se mi před očima stále zjevovala ta fialová koule.
„Vidím, že jsi získala Sinielin. Gratuluji. A teď když ho máš, přejdeme k věci. Přidej se ke mě.“Nabídl mi.
„Co?“Zeptala jsem se na míru vyvedená. Co mi to nabízí? Přeci je mu jasné, že to nikdy neudělám.
„Slyšela jsi dobře. Přidej se ke mě a dostaneš všechno po čem toužíš.“
„A jak ty můžeš vědět, co to je? Po čem tedy podle tebe toužím?“
„Po tom co každá žena.“ Z jeho úst slovo žena vyznělo tak nechutně, až se mi chtělo zvracet.
„Například bohatství, obdiv, moc. To a mnoho dalšího. Sheině se ta nabídka líbila.“
„Ale já nejsem ta mrcha!“
„Dobře, jak chceš, ptal jsem se po dobrém. Teď to půjde po zlém.“Vyhrožoval mi.
„Snad si nemyslíš, že se nechám zastrašit?“
„To bych si ani nedovolil tvrdit.“Zasmál se, ale smích ho rázem přešel a on zamumlal nějaká slova a z jeho ruky vyletěla fialová koule. Ach jak já ji nesnáším. Na poslední chvíli jsem se jí vyhnula. Stačila jsem uskočit jeden krok stranou a už na mě letěla další. A další.
„Nevěděl jsem, že to bude tak jednoduché. Čekal jsem od tebe víc, Me lien.“Posmíval se mi Maneater.
Zastavila jsem se v půli kroku. Původně jsem chtěla uskočit stranou, nýbrž rozmyslela jsem se. Nastavila jsem meč do bojové pozice a čekala co bude následovat.
„Přece se mi nepostavíš s mečem? Ten tě nezachrání. Ha, ha, ha.“Rozchechtal se z plných plic, jestli ovšem nějaké má. Ani bych se u něj nedivila, kdyby je neměl. Chvíli se prohýbal v záchvatu smíchu a pak mu z ruky vystřelil fialový blesk. Stačila jsem jen nastavit čepel svého meče a zabránit tak největšímu nebezpečí, ale věděla jsem jistě, že mě to nezachrání. Nikdy jsem to neměla podstupovat, neměla jsem se nechat uvrtat do tohohle šílenství. Ale čím víc jsem si nadávala, tím víc jsem se snažila zabránit mu v mé porážce. Stiskla jsem rukojeť zářícího meče a pevně se zapřela nohama o zem. Pak do bíle zářící čepele narazil blesk. Byl to silný náraz, který mě odhodil stranou o pár metrů a vyrazil mi dech. Ale nic se mi nestalo.Blesk se srazil s bílým světlem a kolem mě se z náhrdelníku a meče šířilo bílé světlo. Jako splétající se pavučinka. Blesk se odrazil zpátky a místo fialové barvy byl zbarven do ruda. Maneater byl ohromený tím, co se stalo a málem nestihl nijak zareagovat. Tohle vlbec nečekal, nečekal to ani v tom nejdivočejším snu, spíš noční můře. Stačil udělat půl kroku a blesk ho zasáhl do ramene. V místě, kam blesk dopadl, se mu vznítil plášť. Nevypadalo to, jako by mu to působilo bolest. Jen jeho fialové oči ještě více zmrzly.
„Vybrala sis tedy Eleonoro, příště tě jít nenechám. Na viděnou.“Jen co to dořekl se otočil a zmizel.

Ležela jsem tam na mezi celá ohromená. Zmizel, je pryč. Už na mě nevysílá žádné smrtící koule. Já jsem ho alespoň na chvíli dokázala zastavit. Zhluboka jsem si oddychla.
„Není ti nic Eleonoro? Vstávej.“ Podával mi ruku Anseth. Vesele se na mne usmíval a já jsem byla šťastná, že už je to dnes za mnou. Pankreas a Othello už také měli dobojováno a s jiskřičkami v očích se na mě dívali.
„No musím uznat, že to bylo působivé.“Řekl Pankreas.
„Ano to opravdu bylo.“Přidal se Othello.
„Nepochybně.“Dodal Anseth.
Všichni jsme se začali smát, stáli jsme tam uprostřed pomlácených těl a smáli jsme se. Jak zvláštně jsem se v té chvíli cítila. Jenže to netrvalo dlouho, nevšimla jsem si skřeta, kterému tekla krev z rány na břiše, nepochybně byla smrtelná. Vzal do ruky kuši a poslední, co udělal, že zmáčkl spoušť. Pak zemřel. Jenže šíp už byl vystřelen a měl určitý cíl.

„Ansethe, pozor!“Stačila jsem už jen vykřiknout a lehce Ansetha popostrčit vedle. Ale bylo pozdě. Šíp neminul cíl, zabodl se Ansethovi do boku, naštěstí jsem si šípu všimla včas takže nestačil doletět Ansethovi na záda, leč stejně ho trefil. Anseth se skácel k zemi. Okamžitě jsem k němu přiskočila.
„Děkuji ti, kdybys mě nestočila na stranu, zjevně bych už tu nebyl.“ Těžce se mu mluvilo a zrychleně dýchal. Opatrně jsem mu vyndala šíp z boku a přitiskla mu na ránu látku z jeho pláště.
„To bude v pořádku, nedělej si se mnou starosti.“
„Ale já si je dělám, co když to nebude v pořádku?“Měla jsem o něj hrozný strach. Nevypadal nejlépe. Čelo měl zvlhlé potem a rty popraskané a suché.
„Kdyby se něco stalo, vezmi si ho.“Podal mi něco do ruky a stisknul mi ji. Otevřela jsem dlaň a nevěřila vlastním očím. V ruce jsem měla prstýnek, ten prstýnek, s nímž jsem poznala, že je syn Belieb a on mi ho teď dával.
„Ale to nemůžu.“
„Pšššt.“Přerušil mě. „Můžeš.“Vypadal tak bezbranně a mile, že jsem se k němu naklonila chtěla ho políbit. Koukal na mě těma svýma modrýma očima. Byla jsem už tak blízko u něj, že jsem viděla sebemenší smítko na jeho obličeji. Už jsem ho málem políbila, když v tom vše okolo mě zčernalo a já se propadla do temnoty.

Nikdo z přítomných si nevšiml pozorovatele, který vše sledoval z okraje lesa. Po tom co se Eleonora vytratila, zmizel mezi stromy.

Otevřela jsem oči. Hleděla jsem do bílého stropu. Někde vedle mě pípal přístroj. Píp. Píp. Píp. Píp. Stále ve stejném rytmu, neúnavně, pořád dokola. Pohnula jsem se. Skoro jsem se nemohla hýbat, byl to pro mě téměř nadlidský úkol. Nakonec se mi to podařilo a já se posadila. Naproti mně byly dvě další postele. Za nimi se rýsovala bílá zeď s šedými kachličkami.

„Propánajána, vy jste se probrala!“Zakřičela sestřička s bílým čepečkem na hlavě. „Nehýbejte se prosím, doktore, doktore!“A už běžela nazpět stejnou cestou, jakou vešla.
Kde, kde to jsem? Já jsem se vrátila domů. Jsem zas ve svém světě! Ale,ale přeci to všechno nebyl jen sen! To přece není možné. A co Anseth a ostatní. Z očí se mi řinuly slzy. Ničemu jsem nerozuměla. Tak já žiji tak dlouhou dobu někde úplně jinde a pak se jen tak probudím. Jako by se nic nedělo, a vůbec nevadí, že jsem přitom mohla přijít o život a že tam zemřelo tolik lidí. Byl to jen sen.

Topila jsem se v beznaději. Tak hrozný pocit jsem snad ještě nikdy neměla. V srdci jsem měla prázdno. Na prsou mě tlačila strašná tíseň. Chtělo se mi křičet něco rozmlátit nebo alespoň něco udělat. Nemůžu tu přeci jen tak ležet!

Posadila jsem se plně rozhodnutá něco udělat. Vytáhla jsem ruce zpod přikrývky a zarazila jsem se neschopna pohybu. Na prostředníčku pravé ruky byl navlečen prstýnek.
Co když ….