Váš příběh - Kapitola XIV.

 

Drncání vězeňského povozu ustalo. Nikoliv proto, že by vůz sjel z vyschlé a popraskané spálené země na pohodlnou královskou cestu, nýbrž proto, že kůň, který tento vůz táhl, padl právě k zemi. Vysílen, vysušen a k smrti vyděšen místy, kterými byl nucen táhnout svůj vůz. Posledních několik dní neviděl ani kapku vody. Sám, bez starého vozky, který se popálen ostrým sluncem v mrákotném spánku svalil z kozlíku před několika hodinami, bloumal jednolitě mrtvolnou krajinou. Stín kdysi statného koně, chlouby královských jízdáren, nyní naposledy zasípal a život se z něj s prvním paprskem poledního slunce vypařil nadobro. Starý vězeňský vůz stanul osamocen uprostřed rozpálené pustiny, jejíž skličující jednotvárnost od obzoru k obzoru narušovalo jen nespočet vysokých železných trojnoží s řetězy mířícími z jejich těžišť kamsi do temných hlubin jam pod těmito podivnými stavbami. Nad zemí hnel vítr oblaka rudého prachu a písku. Obloha i slunce tak byly krvavě rudé. Smrt, která za popraskané otěže odvedla mrtvého koně do nebeské jízdárny, se vracela. Mířila k vozu. Náhle však ustrnula v úleku. Toho, co vylézalo po řetězech z hlubin jam, se totiž i sama smrt děsila.

 

Průměrně mělo každé z těchto nevelkých stvoření přesně tři a půl končetiny. Někteří, zřejmě ti mladší jedinci, měli čtyři, starší již měly místo některé z končetin jen pahýl a ti nejstarší, kteří se jen s největším vypětím sil šplhali po řetězech vzhůru, měli často jen tři. Která z končetin byla ruka a která noha, bylo očividně nepodstatné. Tyto chuchvalce blátem, prachem a krví slepených zrzavých chlupů se v neskutečné kombinaci plazení a poskoků blížily ze všech stran k opuštěnému vozu. Z ostrými zuby přeplněných tlam na lysých hlavách jim divoce vlály a do všech stran rozstřikovaly smrduté sliny potrhané jazyky. Mrtvé tělo koně se za několik okamžiků proměnilo v obří klubko kvílejících a vzájemně se o poslední kus morku z kostí rvoucích bestií. Z koně nezbyl ani chlup, ani kopyto, dokonce ani podkova - prostě zhola nic.

 

Chlupatci, většinou neskrývající svůj vztek z toho, že se na ně při hostině tentokrát nedostalo, se pomalu trousili zpět ke svým jámám, když v tom se z vozu ozval zvuk. Tělo, které v něm bylo převáženo, se pohnulo a suchá prkna vozu hlasitě zapraskala do ticha pustiny. Vteřina je nekonečně dlouhá oproti mžiku, v němž byl vůz obalen desítkami po mase lačnících slintavců. Mračna prachu výřila a vřela. Zuřivé kreatury narážely do vozu ze všech stran, ti se čtyřmi končetinami se snažili vyrvat prkna či alespoň vůz porazit. Všichni kvíleli, vyli, rvali se a okusovali navzájem - bylo rázem jasné, jak někteří z nich přišli o své končetiny. Vůz se jim po chvíli skutečně podařilo převalit na bok, avšak ten - hoden svého účelu - nepovolil a i nadále odolával náporu desítek drobných těl.

 

 

 

 

Vězeňský vůz explodoval modrým zábleskem. Nezdolní krvežížnivci, kteří se nerozstříkli na směsici chlupů, krve a potrhaného masa, byli tímto výbuchem omráčeni a odhozemi mnoho metrů do dálky. Někteří dokonce prachem a pískem dojeli až zpět ke svým jámám a s kňučením zmizeli v jejich bezedných hlubinách. Uprostřed hromady třísek a pokřivených železných výstuží stál průměrně vysoký, avšak statně stavěný muž obyčejných tmavých vlasů s upraveným strništěm na tváři. Oblečen byl v poctivě šité kožené kazajce a loveckých kalhotách, rozhodně nesedících k údajnému vězňovi vezenému na nucené práce v karmiovém dole. Nečekal, až z přeživších požíračů mršin opadne šok z nenadálého zvratu situace. Popadl nejdelší prkno, z jehož konce trčelo několik dlouhých ostrých hřebů a jal se energií karmiem obohacených rukavic zesílenými údery dorážet tyto ďábelské bestie. Křičel. Zuřil víc než zaskočené a znetvořené bestie. Obratně poskakoval mezi plazícími se zbytky ještě nedávno energické tlupy a hbytě uhýbal před útoky několika vztekem zaslepených chlupatců, kteří nebyli prvně zasaženi výbojem energie. Tyto srážel ze vzduchu a druhou ranou měnil jejich hlavy na kaši. Dostal jich většinu. Zbytek se vyděšeně odplazil zpět do jam. Když byl se svým dílem zkázy u konce, znaveně usedl na vyprahlou zem a rozhlédl se s odeznívajícím hněvem, avšak rostoucím smutkem v očích kolem sebe. Ač zde byl poprvé, znal tuto krajinu více než dobře. Putoval po ní ve svých nejtemnějších nočních můrách. Nyní však nespal. Noční můry se staly skutečností.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zkoumavě hleděl na nyní čirou tekutinu v lahvičce. Věděl, že je její moc momentálně nulová a musel by velmi dlouho spát a bojovat s přízraky nočních můr, aby tekutina opět zmodrala a on mohl využít její sílu. Spát však bylo nyní nemožné - musí opustit toto peklo na zemi co nejdříve a co nejrychleji! Kdo ví, kolik stovek a tisíců dalších krvežíznivých bestií čeká v hlubinách jam všude kolem? Rudým prachem krvavé slunce vysáválo pot z jeho těla. Posledních několik loků a bude na suchu. Rychle vstal. Kde vlastně je? Poslední vojenská hlídka prováděla kontrolu někde na Nadzgrebské náhorní plošině. Když uváží, že hlídky jsou na královských cestách rozmístěny prý po zhruba půldni cesty, museli sjet z cesty někde v samém srdci náhorní plošiny. To nebylo vůbec dobré. Nadzgrebsko bylo mizerný a životu nepřející kraj odjakživa, ale nyní, když byla velká část plošiny přeměněna nejdříve na karmiový důl, zjizvena nespočtem těžebních jam a následně vypálena, opuštěna a nechána svému osudu, nežilo zde již vůbec nic a nikdo. Kromě bestií a mutantů osidlujících opuštěné a vytěžené doly. Po okolí rozeseté ostatky tlupy chlupatců - skutečně se jim tak říká - byla skvělým potvrzením této domněnky učenců z chrámu Světla.

 

Situace skutečně nebyla ani trochu přívětivá. Převor Klička Myrila před odjezdem z chrámu sice varoval, že cesta bude velmi riskatní, ale jistě i on sám doufal, že se starému vozkovi podaří Myrila dovézt alespoň k úpatí Severních hor. Během Myrilova nejistého přešlapování na místě se zvedla nová prachová bouře a hnala se s hukotem pustinou. Slunce počalo pomalu klesat k západnímu obzoru. Myril tak nalezl přibližný směr k severu a dle hvězdy Esperanzy běžel po celou noc tímto správným směrem. Hnal se nocí jako přízrak - karmiové boty odváděly znamenitou službu. Nedostihly jej ani tlupy chlupatců, ani smečky pouštních vlků, ani smrt, která se za ním hnala pustinou po velmi dlouhou dobu. Kdyby se zastavil a ohlédl se, pohlédl by jí přímo do očí. Do těch nejkrásnějších modrých očí ve Vesmíru. Utonul by uprostřed vyprahlé pouště v hlubokých studních. Myril se však ani nezastavil, ani se neotočil. Utekl tak nad ránem i samotné smrti, která tento marný závod nakonec vzdala - avšak zařekla se, že bude pilně trénovat a příště, příště jí už nikdo neuteče!

 

 

 

 

 

 

 

Krátce po rozbřesku zahlédl v dálce mihotavé stíny kopců předhůří Severních hor. Celonoční běh byl však příliš i na karmiové boty. Musel si odpočinout. Ukryl se do trsu keřovité trávy, které kolem rostlo stále víc a víc. Zklidňoval dech a tep. Cítil, jak v jeho žilách proudí karmium. Poklad jeho věku - prokletí všech věků budoucích. Zdroj nekonečné energie - zdroj smrti a věčné záhuby. Miluji? A koho? Deset let staré vzpomínky zašedlé prachem? Stíny tváří ve své paměti? Poznají mne? Přijde mi jistě otevřít dveře od mého domu statný muž - bude to stále můj syn? Nebo to bude jeho nový otec? Ech Ell... S roztrženým srdcem opustil svůj úkryt a vydal se opět vpřed. Vpřed či zpět? Slunce pálilo. Mračna rudého prachu a písku s jekotem vířila krajem, barvila oblohu a slunce do ruda a zasypávala stopy toho, který tudy měl kráčet o mnoho let dříve...