Vlk a pes

Byli doma již týden, ale jako kdyby to byla věčnost. Víceméně se nic nezměnilo, jen se všichni učili žít v rovnováze s drakem. Arya naštěstí dokázala Viserionovi vysvětlit, že smí lovit jen jednou za čas a to v Cleganových lesích a nebo se spokojí s ovcí, krávou či jiným dobytkem, který mu přivedou. Drak jí za začátku nechtěl naslouchat, ale ona mu v obrazech poslala to, co spatřila dole v chodbách pod Královým přístavištěm a on nakonec poslechl. Ale ještě několik hodin mohla vnímt jeho strach, který v něm vyvolaly vzpomínky na kostry jeho vzdálemných a dávno mrtvých bratří a sester.

 

Ser Arthur se nakonec ukázal jako zcela jasný přínos pro muže, které měl Sandor k dispozici. Starší muž se projevil, jako jasná autorita a nebylo již nutné, aby Ohař svým mužům vládl železnou pěstí tak, jak byl do nynějška zvyklý. Ze začátku ho to poněkud roztrpčovalo, ale nakonec i on došel k závěru, že díky tomu má o trochu více času na spravování panství, což bylo jen dobře. Přece jen chtěl, aby jeho zděděné panství prosperovalo a on tak mohl zabezpečit nejen sebe, ale i svou choť. Při vzpomínce na ni se usmál svým zvláštním, pokřiveným způsobem.

 

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře, ktré se vzápětí otevřely. Ohař se rezignově opřel o opěradlo křesla proto, že mu bylo jasné, že jen jediná osoba má takovou drzost a rozhodně nebude čekat, než ji někdo vyzve ke vstupu. A když slyšel ty lehké kroky na kamenné podlaze, tak věděl, že jeho odhad rozhodně nebyl mylný.

 

„Drahá?“ dotázal se podrážděněji, než měl původně v úmyslu. Mezi nimi dvěma vládlo jakési napjaté příměří, které však bylo velice křehké a oba si toho byli dobře vědomi.

„Chci ti jen oznámit, že si beru koně a jedu na vyjížďku,“ pronesla prostě a vyčkávavě hleděla na svého manžela, který se konečně uvolil otevřít oči a podívat se na ni.

„Jedeš sama?“ Arya se zhluboka nadechla, narovnala ramena a bojovně vystrčila bradu.

„A kdyby ano, tak co uděláš?“ zeptala se ledovým hlasem, za nímž se skrývalo ostří vzteku.

„Nepustím tě,“ konstatoval a vyzývavě nadzvednul jedno obočí.

„Beru si s sebou sere Arthura a pokud bude chtít, tak i Viseriona,“ odpověděla nakonec, ale napětí z jejího těla stále neodcházelo. Přišlo jí, že je to přesně naopak. Ve společnosti svého manžela se vždy cítila napjatě.

„Proč Arthura?“

„Protože Gendry mě odmítnul,“ odsekla a již se otáčela. Ohař se však nerozpakoval a hbitě jí chytnul za zápěstí.

„Tys chtěla jet s ním?“ Arya najednou cítila, jak jí krev vře vzteky a snažila se mu vyškubnout svou ruku. Nedařilo se jí to. „Mluv!“ zasyčel na ni a ona věděla, že je něco špatně, ale nedokázala určit, co přesně a to ji dráždilo.

„Ano,“ odpověděla nakonec.

„Proč?“ další zasyčení. Ohař se zvednul ze svého křesla a vztek doutnající v jeho očích ji propaloval, když na ni shlížel ze své výšky. Vzdorovitě mu hleděla do očí.

„Protože je to tady můj jediný přítel. A taky proto, že ty se mnou jet nechceš!“ vmetla mu nakonec do tváře a čekala na jeho reakci. Ale vztek, jako by z něj najednou vyprchal nebo se alespoň utlumil.

„Chtěla bys moji společnost?“ zeptal se nakonec. Arya přikývla, nže promluvila. „Ale ne dnes, kdy na mě máš tak akorát vztek. Jestli s námi poletí i Viserion, tak potřebuji být v klidu,“ uznala nakonec a konečně dokázala vymanit svou ruku z jeho sevření. Chápavě přikývnul.

„Buď opatrná, má paní,“ zavolal za ní, když procházela dveřmi. Neodpověděla, jen mu věnovala jakési výsměšné pukrle a to i přesto, že byla v mužském oděvu. Zavrtěl hlavou a ztěžka se zhroutil do svého křesla, které unaveně zaprotestovalo pod jeho vahou. Jeho manželka ho unavovala, rozčilovala a přece ho to k ní nemilosrdně přitahovalo, jako by byl můrou lapenou ve světle večerní lampy.

 

Arya se po mnoha dnech konečně uvolnila a to v okamžiku, kdy klusem vyrazila z brány. Její společníci vypadali, že i jim dělá vyjížďka dobře. Viserion jí posílala obrazy ze svého letu a jeho nadšení z protažených křídel bylo nakažlivé. Arya se rozesmála. Ser Arthur jí věnoval zvláštní zkoumavý pohled. Oplatila mu ho s omluvným úsměvem.

„Kam pojedeme, má paní?“ otázal se. Nad hlavou se jim mihl mohutný dračí stín. Arya se na okamžik zadívala na oblohu na svého draka, než promluvila.

„Až na kopec, kde nikdo nebude,“ rozhodla nakonec a popohnala koně do ostrého cvalu. Starší muž neotálel a stehny popohnal svého koně, aby jí stačil.

 

Konečně dojeli až na určené místo a sesedli z koní. Arya měla tváře zrudlé od větru a očí jí zářily, jako dva kusy leštěné oceli. Arthur viděl svou paní stejně spokojenou, jako když ji spatřil s mečem v ruce. Měl z toho dobrý pocit. Vítr jim čechral vlasy a oba hleděli na krajinu, která pod nimi ubíhala. Pod nimi se rozkládala země, která patřila jejímu muži a tedy i jí. Bylo to zvláštní. Ta zem jí ničím nepřipomínala kraj, kde vyrostla a přesto se s ní cítila svázaná. Nakonec zavrtěla hlavou a usmála se, když spatřila, jak Viserion pomalu plachtí směrem k nim. Když drak dosedal na zem, zvířil vzduch natolik, že se zdálo, že přichází menší vichřice. Arya se zhluboka nadechla a přešla ke svému svěřenci s nataženou rukou. Drakovi oči byly jako roztavené zlato a z jeho dechu cítila horkost ohně, který v něm doutnal a znamenal jeho život. Nechal ji, aby mu dlaň položila na jemné šupiny na čumáku a slastně přivřel pod jejím dotekem oči.

„Co chceš?“ dotázala se ho. Viserion si odfrknul a poslal jí znovu obraz jeho a jí. Byl to ten samý obraz, který jí už jednou poslal. V tom obraze na něm letěla. S obavami odmítavě zavrtěla hlavou. Draka to trochu rozladilo a rozhodně se nehodlal vzdát. Drknul do ní velkou hlavou až se zapotácela a skoro upadla. „Hej!“ vykřikla na protest a nevšímala si starostlivého pohledu, který na ni upíral ser Arthur. Viserion ji v jakémsi omluvném gestu oblíznul hladkým plazím jazykem dlaň, až se musela ušklíbnout. Občas jí připomínal obrovskou, podivnou kočku a ne nebezpečného predátora, kterým ve skutečnosti byl. Nakonec se odhodlala a přešla k dračímu boku, který se v rytmu pravidleného dechu zvedal a zase klesal. Tiše obdivovala jeho ladné, silné a lesklé tělo pokryté zářivými šupinami, které jí připomínaly sníh padající na Zimohradu. Viserion do ní opět šťouchnul čumákem a upřel na ni jantarově zlaté oko. Strach seká hlouběji, než meče, ozval se jí v hlavě opět ten hlas, který kdysi důvěrně znala. Zhluboka se nadechla, aby se uvolnila a položila ruku na místo před křídly, kde by měl sedět jezdec. Šupinatá kůže pod její rukou byla horká, ale Arya věděla, že ji nespálí. Tím jediným si byla jistá již od jejich prvního setkání.

„Má paní, vysedni na něj,“ doporučil ji ser Arthur jeho typicky klidným hlasem. Odmítavě zavrtěla hlavou. „Kdysi jsem slyšel jedno rčení. Myslím, že znělo nějak takto: Strach seká hlouběji, než meče,“ řekl klidně. Arya po něm vrhla nevěřícný a podezíravý pohled.

„Odkud ho znáte, sere?“ zeptala se tvrdě. Možná až příliš tvrdě, napadlo ji příliš tvrdě.

„Jak jsem říkal, kdysi jsem ho někde slyšel,“ odpověděl prostě. Aryu v prvním okamžiku napadlo, že lže, ale pak tu myšlenku zamítla s tím, že je možná jen příliš podezíravá. Přece jen to mohla být náhoda.

 

Znovu obrátila svou pozornost k drakovi, který stál před ní. Viserion se nahrbil, a pak se líně protáhnul a opět jí připomněl obrovskou kočku. Usmála se a tentokrát trochu nejistě položila na dračí hřbet obě ruce. Nehodlala na něj nasednout. Ne dnes, byla si vědoma, že ještě není připravená, ale i tak uklidnila své zběsile tlukoucí srdce a donutila se uklidnit. Nakonec se položila vrchní polovinou těla a obličejem na horkou dračí kůži. Zavřela oči. V okamžiku, kdy se zaposlouchala do rytmu silně a klidně bijícího dračího srdce se konečně uvolnila. Strach a nervozita z ní vyprchávali. Nakonec se usmála a do mysli se jí vetřela spokojenost. Nejdříve si myslela, že jde o její pocit, ale byla to spokojenost Viseriona, který věděl, co jeho jezdkyně cítí a měl z toho radost. Stála by tak až do konce světa, ale nakonec ji z ztransu vytrhnul hlas, který znala.

„Musíme se vrátit, už je pozdě a váš manžel bude mít strach.“

„Já vím,“ odpověděla a donutila se odtrhnout od dračího těla. Kůže na místech, kde se dotýkala Viseriona jí zčervenala a štípala od horkosti.

 

Cvalem ujížděli ke Cleganeovu panství a až kousek před branou zvolnili do klusu, přes kterou projeli krokem.

„Velmi děkuji za doprovod a vaši radu, sere,“ pokývla Arya hlavou, předala koně štolbovi a rázným krokem zamířila k hradu.

 

Dopřála si koupel, aby ze sebe smyla pot a prach z cesty. Horká voda způsobila, že jí ztěžkly končetiny a ona se stěží doplazila do postele. Sotva se dotkla hlavou polštáře a již nevěděla o světě. A neviděla tak, že si ji zvědavě a se zalíbením prohlíží její manžel, dokud nezavrtěl hlavou, nesvléknul se a nevlezl k ní pod pokrývky. Ze spánku se k němu přitulila a on ji ochranitelsky objal, než se taktéž propadnul do říše snů.