Lotte - 1. kapitola

Salamandra Lendwirtová stála na vrcholu astronomické věže bradavického hradu. V rukou svírala sotva týdenní dcerku a třásla se po celém těle. Takhle si to tedy nepředstavovala. Nikdy neměla do Prasinek chodit, měla zůstat na hradě s mrňaty a těmi, kteří neměli to štěstí, aby jim jejich rodiče nebo poručníci podepsali povolení k návštěvě Prasinek. Kdyby zůstala na hradě, nestála by teď tady.

 

Po tváři jí začaly stékat slzy. Chudák to dítě, holčička přece za nic nemůže. Není vina tím, že potkala toho nemožného a sobeckého ničemu. Navíc motáka. Nemá podíl ani na jeho kouzlu osobnosti, nádherné vysoké postavě; jako by byl spíš uměleckým dílem než lidskou bytostí. Temný uhrančivý pohled a hnědé vlasy ledabyle přičísnuté - aby se neřeklo, že na to kašle. Jeho hlas zněl jako karamel. Nikdy nechápala, proč přirovnává barvu hlasu k chuťovému vjemu, ale prostě jí to tak vždycky připadalo.

 

Když procitla ze vzpomínek, otřásla se znechucením, zlobou a chladem. Byl sice červen, ale schylovalo se k dešti. Vítr byl prudký a studený. Děvčátko v Salamandřině náruči se rozplakalo. Přitiskla si je vroucně k sobě a rozplakala se znovu. Prostupovala ji vlna něhy a mateřské lásky k děvčátku. Otočila se a sešla o pár schodů níž do závětří. Vytáhla z kapsy kus pergamenu a docela malý cestovní brk (vždycky měla u sebe brk a pergamen, tak ráda psávala verše, než podlehla tomu zpustlíkovi), a psala.

 

Pak položila děvčátko opatrně na zem a složený pergamen opatrně zasunula do přikrývky, kterou bylo děvčátko ovinuté. V tom uslyšela spěšné kroky ze spodní části schodiště: "Saly! Salamandro! Jsi tam? Hledají tě po celém hradu!" Hlas kamarádky se jí zdál vzdálený a cizí, za to její kroky vnímala, jako by jí dupala takřka v hlavě. Naposledy se podívala na dceru, pohladila ji po vlasech a zašeptala: "Odpusť mi to. Nedokázala bych žít s takovou hanbou. Postarají se o tebe - doufám. Sbohem." Pak vyběhla k okraji věže.

 

Stála tam na kraji a připadalo jí to, jako by stála na samém konci světa. Čas jako by se zastavil. Přestala vnímat chladný vítr i první dešťové kapky. Ještě naposled se ohlédla zpátky ke schodišti. Ne, nemůže takhle žít. V honosném sídle jejích zesnulých rodičů by ji čekali jen duchové jejích předků a poručnice Bronilda a především ponížení. Všechny plány a sny krachly, nic už jí nezbývalo.

 

Odhodila šál, který nosila přes ramena a dívala se za ním dolů. Chvíli na to se vydala za ním. Zavřela oči. Ještě zaslechla výkřik své kamarádky. Nerozuměla tomu, co křičela. Už ji to ani nezajímalo. Hučelo jí v hlavě a pád jí připadal nekonečný. Najednou přestala vnímat prostor, pád i sebe samu. Všechno ztichlo a zčernalo.

 

***

 

Strnule zírala na své rozbité tělo. Cítila se zmateně, ale tak nějak lehce. Nehmotně. Pokusila se pohnout. Tělo, nebo spíš to, co z něho zbylo, však zůstávalo ležet a nepohnulo se. Zvedla ruce před obličej. Byly ledově šedobílé a průhledné. Pohlédla si na špičky nohou a zjistila, že se tak nějak vznáší v prostoru a tělo, na něž shlíží, je jen prázdnou schránou, kterou právě opustila. Stala se duchem. Další zbloudilá duše do hradní sbírky. Zmocnilo se jí zoufalství. Opustila svou dceru zbytečně. Nyní se stala věčnou obyvatelkou Bradavic. Beznaděj a žal, které ji dohnaly k zoufalému činu, jí budou dělat společnost na věky. Nejenže se neosvobodila z okovů utrpení, ale navíc bude možná přihlížet části sirotčího života své dcery. Otřásajíce se vzlyky odplachtila do nitra hradu hledat úkryt pro sebe a své věčné břímě.

 

***

 

"Ach bože, Albusi, snad opravdu neskočila!"

"Obávám se, že ano, Minervo."

"A co to dítě? Mám dojem, že slečna Lendwirtová byla poslední ze svého rodu. Měla poručnici, pokud vím. Snad ta by mohla…“

"Ihned jí pošlete sovu, prosím. Já, když dovolíte, zde ještě zůstanu a dohlédnu, aby bylo o dítě řádně postaráno."

"Samozřejmě." řekla profesorka McGonagallová a odspěchala do sovince.

 

Albus Brumbál vstoupil zpět do prostor ošetřovny a spatřil jejich novou léčitelku, jak se sklání nad kolébkou: "Ubohá malá Lotte, jaký osud tě asi teď čeká."

"Lotte, říkáte?"

"Pane řediteli, nevěděla jsem o vás! Ano, Lotte. Nešťastná slečna Lendwirtová nechala v přikrývce, do níž bylo děvče zabaleno, vzkaz."

 

"Nenávidím sama sebe, že Lotte opouštím, ale nemohu jinak. Nemohu již dál žít sama se sebou. Dítěti dávám jméno Charlotte. Odkazuji jí všechen svůj zděděný majetek, včetně trezoru č. 420 u Gringottových. Sbohem."