Lotte - 3. kapitola

Kambrijský les po ránu. Nádhera! Jediný dům na kilometry daleko působil víc směšně než strašidelně. Jako kdyby se někdo inspiroval lesními ptáky a na stavbu svého obydlí použil cokoliv, co bylo po ruce a zdálo se být alespoň trochu použitelné. V oknech visely šedé cáry kdysi pečlivě udržovaných, ač opakovaně vyspravovaných záclon. Uvnitř byl starý nábytek bez známek jakéhokoliv zdobení a kreativity. Vše jednoduché a čistě účelové, ačkoliv solidní vrstva zaschlého prachu svědčila o tom, že majitel svůj dům buď nadobro opustil, nebo byl alespoň velice dlouho na cestách.

 

Pokud by ovšem někdo byl natolik odvážný, aby vystoupal po vratkých točitých schodech do obytného patra, našel by tam několik menších místností, vybavených vždy jen postelí, malou poličkou a více či méně rozpadlou šatní skříní (v některých dokonce rozkládající se šatstvo). Jeden pokojík však byl někým zbaven prachu a v chatrné skříni uloženo něco málo obnošeného, ale zachovalého oblečení. Jediná momentálně obydlená místnost v domě.

 

Rohypnius Witchcrook byl sice lenoch a povaleč, ale špínu bytostně nesnášel, a tak si svůj starý pokojík uklidil (ač se značným odporem a přemáháním) a v rámci možností zvelebil. Teď zrovna postával u okna a vychutnával ranní klid a ticho lesa. Z návratu domů sice nadšený nebyl, nicméně nevěděl, kam jinam se vrtnout, když se dozvěděl, že ta naivní studentská slípka s ním údajně otěhotněla. "Kdo ví, s kým si to upekla, cuchta jedna! To známe, tyhle studentky!" rozmlouval sám k sobě, "Klidně by se mi pověsila na krk i s tím parchantem. Musím si příště dát větší pozor a zkoušet to svý "charisma" jen tam, kde se nehodlám zdržet."

 

Uvědomil si, že má hlad. Nemohl čekat, že by snad v domě našel něco k jídlu. Určitě nic, co by bylo dosud použitelné. Plísní a hnilobou překypující zbytky by se tu určitě někde našly. Oblékl se tedy a vydal se na cestu z lesa. Musí si promyslet, co dál. Musí najít místo, kde by mohl žít svůj povalečský život a pomocí svého "charisma" (tak sám pro sebe říkal svým hypnotickým schopnostem) si zajistit vše, co se jeho lenivosti zamane. A také by si docela rád přečetl noviny. Jestlipak mu někdo přenechá dnešní výtisk Denního věštce, hm?

 

***

 

"Dobrá tedy. Kolegové, je mezi vámi někdo, kdo by toužil či byl ochoten se ujmout poručnictví malé Lotte? Zástupce ministerstva dorazí hned v pondělí ráno. Do té doby je však třeba, aby bylo jasné, zda a případně kdo se Charlotty Lendwirtové ujme. Ministerstvo bude jednat okamžitě a pak nemusí být cesty zpět."

 

V místnosti panovalo těžké hrobové ticho. Jak se jen rozhodnout tak náhle o něčem tak závažném a tolik zavazujícím. Z poručnictví se nedá snadno vyvázat. Je to přece dítě! Všichni mlčeli. Někdo hleděl upřeně na podlahu či špičky svých bot, jiní se rozpačitě otáčeli na ostatní a doufali, že snad někdo jiný posbírá dost odvahy, aby se zavázal být poručníkem děťátka. Nicméně ticho neustávalo.

 

"Albusi, domnívám se, že je pochopitelné, že nikdo z nás se okamžitě a nadšeně nehlásí k takovému závazku. Jsem přesvědčena, že by snad bylo vhodnější ponechat nám všem lhůtu na rozmyšlenou. Koneckonců máme před sebou celý dnešní den, aby každý z nás zhodnotil svou situaci a možnosti. Navrhuji tedy se sejít znovu po večeři opět zde a uvidíme, zda někdo z nás bude ochoten se tohoto závazku ujmout." řekla profesorka McGonagallová.

"Souhlasím. Kolegové?"

Odpovědí mu bylo souhlasné mručení a brblání jednoslovných odpovědí jako "ano", "jistě" a "dobrá". Všichni se rychle rozešli za svými povinnostmi nebo do svých komnat. Nikomu nebylo lehko u srdce. Někteří i uvažovali, že by jim bylo milé učinit něco tak šlechetného, ale co když to bude přece jen nad jejich síly…

 

***

 

Poppy Pomfreyová se teď z ošetřovny vzdalovala minimálně. Brumbál jí dokonce přidělil jednoho bradavického domácího skřítka, aby dohlížel na Lotte, když madame Pomfreyová přeci jen musela na chvíli odejít. Bylo jí hrozně. I ona uvažovala, jestli se poručnictví ujmout. Dříve si přála rodinu, ale teď už byla smířená s tím, že tento sen zůstane jen skrývanou touhou jejího srdce. Tohle ale byla příležitost si ten sen splnit. Avšak nebyla si jistá. Už si na svůj život zvykla a až doposud se cítila plně vyrovnaná s faktem, že rodinu zkrátka nezaloží. A dnes? Tohle by byla příležitost splnit si svůj sen o rodině alespoň částečně. I když...znamenalo by to přizpůsobit vše dítěti, veškeré své zvyky, práci - a vlastně celý svůj život.

 

Zdálo se jí to velmi, velmi komplikované a složité. Najednou si neuměla něco takového vůbec představit. Že by se už natolik smířila s tím, že její sen zůstane nenaplněn? Že by jej už nadobro opustila? Málem spadla ze židle, když uslyšela zaklepání na dveře.

"Dobré odpoledne Poppy, neruším vás?" zeptal se profesor Snape, když viděl její rozčarovaný výraz.

"Ne, ne, Severusi, pojďte. P-pojďte. Já...byla jsem velmi zamyšlená. Omlouvám se." koktala, jak se marně snažila přimět svou mysl k návratu do přítomnosti.

"Jelikož zde máte v současnosti jaksi povinnosti navíc, napadlo mě, že když se hodlám vypravit do Prasinek pro přísady, které mi již docházejí, zda také něco potřebujete?"

"Severusi, to by od vás bylo velmi laskavé. Myslíte, že byste tu na moment dohlédl na to dítě a já si odskočím pro seznam do své ložnice? Mám ho, myslím, na nočním stolku."

"Zajisté, Poppy."

 

Profesor Snape osaměl s Lotte na ošetřovně. Ne snad, že by měl nějaký vztah k dětem. Tedy možná by se nebránil rodinnému životu, kdyby mohl být se ženou, kterou miloval. Jedinou ženou, kterou kdy miloval. Jenže Lilly Potterová zemřela téměř před rokem při pádu Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit. Tehdy jako by jeho srdce explodovalo a zbyly z něj jen cáry a útržky. Od té doby byl ke svému okolí ještě chladnější a nenávistnější.

 

Poppy Pomfreyová mu byla blízká jednak díky tomu, že byla lékouzelnice a tudíž se jejich sféry zájmu v ledasčem prolínaly, byla to sice velmi zásadová a rázná žena, ale také laskavá, a tak si k němu nějakým způsobem našla cestu a začali se přátelit. Přátelství to bylo zatím vetché, ale i přesto bylo tu a tam Severusi Snapeovi útěchou v jeho vnitřní trýzni.

 

Najednou se dítko v kolébce zavrtělo a trošku vzlyklo.

"To snad ne." zasyčel profesor Snape. Lotte znovu tichounce zavzlykala. Vědom si toho, že slíbil na dítě dohlédnout, přistoupil s odporem ke kolébce a nahlédl do ní. Vnější pozorovatel by řekl, že do ní prostě strčil nos. Upřel své ledové černé oči na dítě. Dítě náhle přestalo vzlykat a jeho oči jako by se změnily. Profesor Snape chvíli otupěle zíral dítěti do očí a pak je opatrně vzal z kolébky a houpajíc ho v náručí, přecházel po ošetřovně a něco dítku brebentil.

 

Když se zlomek okamžiku na to vrátila Poppy Pomfreyová, zůstala jen šokovaně stát ve dveřích.

"Se-severusi?" vykoktala.

"Je krásná, viďte, Poppy." pronesl profesor Snape svým chladným hlasem, pohladil Lotte po buclaté tvářičce a uložil ji zpět do kolébky. Bradavická lékouzelnice se beze slova sesula k podlaze.

 

***

 

Malinkou Lotte probudila rána, jak za sebou lékouzelnice příliš důrazně přibouchla dveře ošetřovny. Když na její tiché stížnosti nebyl brán zřetel, jala se pobrekávat znovu. Přece jí musí věnovat pozornost, když ji vzbudili. Do kolébky se sklonil bledý flek s něčím černým okolo. Polekala se neznámého zjevení a právě díky strachu spustila hypnózu. Její oči se změnily. Rozšířily se jí zorničky a v duhovkách se začaly přelévat barvy. Neuvědomovala si to, vždyť jí byly sotva dva dny, ale díky své vrozené schopnosti zhypnotizovala profesora Snapea a udělala z něj pečující otcovskou bytost, jíž nebylo třeba se obávat. Ozvalo se žuchnutí. Znovu se rozvzlykala, ale znovu se k ní sklonilo to zjevení a uklidnilo ji svým hlasem, ač ledovým. Cítila se v bezpečí.