Lotte - 4. kapitola

Grenadina Chattybabblerová seděla na břehu Černého jezera a nepřítomně se šťourala klacíkem v zemi. Postrádala svou kamarádku. Strašně. Ostatní havraspárská děvčata z ročníku na ní byla velmi milá a nabízela jí veškerou svou podporu a soucit, ale o to ona nestála. To jí Sal nevrátí. Za pár dní by spolu jely strávit léto u ní a jejích rodičů. Poručnice Sal to vítala jako skvělou příležitost strávit dalších několik týdnů po svém. Na své chráněnce příliš nelpěla.

 

Vyhlídka prázdnin a volna ale Grenadinu vůbec nevzrušovaly a vlastně se na ně ani netěšila. Několik týdnů ve společnosti své rodiny, která je sice skvělá, ale těžko vynahradí ztrátu kamarádky, se kterou sdílela všechno už od prvního ročníku. Spolu se učily, zkoušely nová zaklínadla a hledaly v knihovně další. Spolu probíraly kluky a pomlouvaly spolužačky. Nerozlučná dvojka, teď však navždy odloučená.

 

Její bolest rozhodně neumenšoval také fakt, že se Salamandře Lendwirtové za jejího života zavázala nezrušitelným slibem. Nemohla snést ten pocit, že jako jediná ví, kdo je otec malé Charlotte a nesmí to tomu dítěti nikdy prozradit. Musí si to tajemství vzít do hrobu. Připadalo jí to děsně nespravedlivé, že ona jeho identitu zná a to dítě se to nikdy nedozví. Studovala v knihovně, co mohla, ale nepřišla na žádný způsob, jak se vyhnout tomu, co by následovalo po porušení slibu. Smrt ji nelákala. Chtěla žít. Chtěla vědět, co vše ji ještě v životě potká. Pořád si v hlavě přehrávala text slibu.

 

"Já, Grenadina Fionella Chattybabblerová se zavazuji nezrušitelným slibem, že nikomu nevyzradím, slovem ani písmem, identitu otce Tvého dítěte, a to po celý svůj život."

 

Takhle jí to Sal napsala a ona se to musela naučit nazpaměť. Říci to slovo od slovo přesně a bez chybičky, aby slib neměl žádnou skulinku, jak jej obelstít. Uvažovala už, že by se svěřila deníku, ale bála se, že by tím porušila tu část písmem, navzdory tomu, že svůj deník dávala číst jedině Sal a ta už si jej nikdy nepřečte. Hodila klacík do vody a chvíli se dívala, jak pluje po hladině. Pak ho vzala a znechuceně si prohlížela řasu, která se na něm zachytila. Visela tam slizká a mokrá, jako by chtěla stéct zpátky do jezera.

 

"Myšlenka!" vykřikla náhle a rozeběhla se zpět k hradu. Celá udýchaná vyřešila hádanku u vstupu do havraspárské společenské místnosti a letěla rychle do svého pokoje. Prohledávala všechny své věci, až konečně našla malou zkumavku s korkovou zátkou. Kouzlem ji vyčistila a pak si přiložila hůlku ke spánku. Myšlenka se třpytila a zářila. Grenadina ji opatrně uložila do zkumavky a zazátkovala. Nalepila na ni štítek hlásající "NEPORUŠITELNÝ SLIB". Uložila ji do malé kovové krabičky a zabezpečila ji všemi zaklínadly, které znala. Až bude Charlotte dost velká, bude stačit zařídit doručení zásilky, aby se dozvěděla o svém otci. Nedozví se to ani slovem, ani písmem. Takže Grenadina slib neporuší.

 

***

 

"Profesore Brumbále, opravdu myslíte, že je rozumné, aby se poručníkem Charlotte Salamandry Lendwirtové stal někdo z profesorů a dítě vyrůstalo zde na hradě? Nebude to příliš? Máme přece kouzelnické sirotčince po celé zemi!" Zástupce Odboru péče o nezletilé kouzelníky nemohl uvěřit dopisu, jenž jeho návštěvě Bradavic předcházel. Že by dítě mělo vyrůstat zde, na hradě? Ve škole? Chudák děvče!

 

"Jsem si plně vědom, jak neuvěřitelně vám to může znít, pane Chumpsey. Sám jsem tuto variantu považoval za přinejmenším nepravděpodobnou. Nicméně byl jsem překvapen, že se zájemce skutečně našel a vzhledem k jeho osobní historii, s níž jsem dobře obeznámen, se domnívám, že má všechny předpoklady se vynasnažit zajistit co nejlepší prospívání malé slečny Lendwirtové. Mimochodem, chcete se na ní nejdřív podívat, než se s profesorem Snapem setkáte?"

"TÍM profesorem Snapem?" vypískl Chumpsey.

"Ano, právě tím. A já o něm nemám žádné pochybnosti. Chcete ji tedy vidět? Měl byste ji vidět, je neuvěřitelně roztomilá."

 

Ministerský úředník Donald Chumpsey následoval profesora Brumbála jako v mdlobách. Horší poručník by mohl být snad už jen Ten-Jehož-Jméno-Se-Nesmí-Vyslovit. Nehledě na to, že Severus Snape byl dříve jeho stoupencem. Navzdory tomu, že se později obrátil proti němu jako dvojitý agent. "Ach bože, ach bože!" rezonovalo mu v hlavě.

 

***

 

Severus Snape se probudil s těžkou hlavou a pomotanými myšlenkami. Hodiny na stěně ukazovaly sedm hodin. Vrávoravě vstal a nahmatal svůj černý netopýří hábit. Začal se rozpomínat na předchozí večer - na Poppy Pomfreyovou, jak ji křísil ve dveřích ošetřovny i na děvče, které předtím choval v náruči. "Tak moment..."

 

Najednou byl zcela při sobě. Vymrštil se z postele a v chůzi si navlékal hábit. Rychle vytáhl z kapsy hůlku a přiložil si ji ke spánku. Nechal myšlenku stéct do myslánky a čekal, co uvidí. Ne, že by to nevěděl. Pamatoval si to docela přesně, ačkoliv chvilku trvalo, než si uvědomil, že se nejedná o sen, ale o skutečnou vzpomínku. Stál a sledoval sám sebe, jak hledí do očí té malé. Ta pláče. Najednou ale plakat přestane. A začne se na něho usmívat a vztahovat k němu ručičky.

 

Musí to vidět znovu! Vše se odehrává ještě jednou a on pozoruje zase sám sebe, jak láskyplně chová kojence v náruči. Pak křísí Poppy Pomfreyovou a pak míří rovnou do Brumbálovy pracovny. Oznamuje mu, že je rozhodnutý poručnictví přijmout. Brumbál vyjadřuje údiv, ale i podporu. Vše je domluveno a po večeři mu ostatní profesoři toporně gratulují a vyjadřují obdiv.

 

Chvíli postával nad myslánkou a marně hledal logiku v událostech minulého dne. Samozřejmě, že mohl své rozhodnutí zrušit, neměl ovšem v úmyslu si to nechat od Brumbála pak předhazovat. Navíc se mu velmi líbilo, jak se kolegové tvářili, když se tu novinu dozvěděli. Koneckonců bude jen poručníkem. Slečna Lendwirtová je bohatý kojenec. Z jejího trezoru vybere dostatek peněz na zaplacení chůvy a také pořídí domácího skřítka, aby si chůva mohla tu a tam oddechnout. Jinak by mu asi dlouho nevydržela a musel by to dítě snad ještě vychovat sám. Na druhou stranu, vychovat si typicky zmijozelskou osobnost a pak z ní udělat premiantku ročníku...

 

***

 

"Vážení studenti, vážení kolegové, pane Chumpsey, je mi velikou ctí vám oznámit, že osud malé Charlotte Lendwirtové, nebo jak jí říká madame Pomfreyová, Lotte, je rozhodnut. Jejího poručnictví se ujal člověk, od kterého to sice nikdo z nás nečekal, o to více však shledávám jeho odvahu a dobrou vůli potěšující. Jistě jste velmi zvědaví, nebude tedy vaše napětí prodlužovat. Prosím o potlesk pro profesora Snapea!"

 

Velkou síň na pár vteřin ovládl tichý šok, ale naštěstí se brzy všichni přidali k potlesku vedenému profesorem Brumbálem. Profesor Snape se velmi decentně, za to nesmírně prkenně, uklonil a jeho výraz byl stejně nečitelný a ledový jako vždycky. Mezi studenty padaly poznámky jako "To snad ne!" nebo "Chudák děvče!" a Grenadina Chattybabblerová jen seděla a zírala s pusou pootevřenou. Nemohla uvěřit, nemohla pochopit, nebyla zkrátka s to si to srovnat v hlavě.

 

"Slečna Lotte bude vyrůstat zde na hradě v péči chůvy, která bude najmuta na účet jejího dědictví po nebohé Salamandře Lendwirtové. Bradavice poskytnou domácího skřítka, který bude péči chůvy sekundovat. Profesor Snape pak dohlédne na její prospívání a zajistí vše, co bude potřeba, aby z ní vyrostla studentka nadaná při nejmenším tolik, jako byla její matka. Připomínám také, že kdo budete chtít uctít její památku, můžete se dnes zúčastnit jejího pohřbu, který proběhne ve tři hodiny na hřbitově v Prasinkách. Veškerá výuka se dnes na památku Salamandry ruší, aby se kdokoliv, jehož srdci byla blízká, mohl zúčastnit pohřbu. A nyní, prosím, zachovejme všichni minutu ticha pro dívku, která by jistě ve svém životě dosáhla velkých úspěchů, kdyby zoufalství nebylo zlomilo její srdce."