Měl-li Severus Snape nějakou delší prodlevu mezi jednotlivými hodinami, trávil tu dobu obyčejně zavřený (někdy i zamčený, dle nálady) ve svém kabinetu, pročítal Denního věštce a popíjel záhadný utrejch, kterému sice říkal káva, ale každý, kdo ten nápoj viděl či dokonce okusil, by jej určitě nepopsal jako kávě se, byť třeba vzdáleně, podobající nápoj.
"Kam zmizel chlapec, který přežil?"
"Žvásty."
"Madame Coconelle a její neotřelé střihy - netopýřím hábitům odzvonilo!"
"Neuvěřitelné, přesto...žvásty."
"Dojemný příběh malé Lotte Lendwirtové..."
"Žvásty, žvásty, žvá-" profesor Snape si málem poprskal celé noviny.
"Dojemný příběh malé Lotte Lendwirtové se ubírá zcela neočekávaným směrem. Podle informací Denního věštce se jejím poručníkem nestal nikdo jiný než Severus Snape, profesor Lektvarů na Bradavické škole čar a kouzel...
...se bohužel odmítl k věci vyjádřit. Stejně jako vy, milí čtenáři, i my máme plné hlavy otázek. Proč se poručnictví ujal právě profesor Snape? Jaké jsou jeho úmysly s budoucností malé Lotte? Co přimělo profesora Snapea k takovému kroku? Stal se poručníkem dobrovolně? A byl-li donucen - kdo za touto neuvěřitelnou skutečností stojí? Bylo to snad přání její nebohé matky? Záchvěv šílenství?...“
Dál už raději nečetl. Nechal poprskané noviny ležet na stole a vyřítil se ze svého kabinetu. Spěchal chodbami hradu a jeho netopýří plášť za ním vlál jako prapor ohlašující bouři. Byl rozčilený. Vzteky bez sebe. Vezme to zpátky. Prostě řekne, že se unáhlil a že o takovou zodpovědnost absolutně nestojí. Kdyby věděl, že se jeho jméno objeví na stránkách bulvární přílohy Denního věštce, tak by se do toho určitě nepouštěl. Jako by snad měl tenkrát na vybranou...
***
Malá Lotte se během posledního týdne stala hvězdou školy. Všichni ji chtěli vidět, někteří jí nosili hračky. Starší studentky se domluvily s madame Pomfreyovou, že vypomohou tu a tam s hlídáním, když nebudou zrovna mít výuku. Div se nepohádaly, která kdy bude mít dítě na starosti. Madame Pomfreyová se jenom modlila: "Už aby ten Severus najal tu chůvu, nebo přísahám Bohu, že se tady z toho zblázním!"
***
Salamandra seděla v okně a kdyby byla naživu, ani by nedýchala. Grenadina se pomalu začala zvedat z podlahy. Otírala si zarudlé oči a vrtěla hlavou. Neřekla nic. Ani slovo. Došourala se k posteli, opět bez jediného pohledu k oknu, a svalila se na ni. Pak se překulila na bok a zadívala se před sebe. Vzpomínala, jak tady se Salamandrou hledaly v knihách inspiraci na nová zaklínadla a pak zkoušely, zda se jim zdaří. Vzpomínala na jejich nekonečné drbání ostatních spolužáků a spolužaček a jak se tu spolu stresovaly před závěrečnými zkouškami. Anebo na to, jak Sal vždycky seděla v okně a zírala do dálky a byla duchem nepřítomná.
Při té vzpomínce pohlédla k onu a překvapeně zamrkala. To není možné. Musí mít halucinace ze smutku. Třeštila oči na ducha Salamandru a nebyla schopná slova. Salamandra vyčkávala. Nechtěla ji vyděsit, tedy spíš ji chtěla vyděsit co nejméně. Nicméně když už to vypadalo, že Grenadina snad zkameněla, odvážila se promluvit: "Koukáš, jako bys viděla ducha, Gren." Grenadina vykřikla a omdlela.
"Výborně, teď se musím někam schovat, než ji někdo přijde křísit. To bylo fakt geniální! Zřejmě jsem během své smrti přišla o značnou část své inteligence!" pomyslela si Salamandra a vletěla rychle pod postel. Krčila se tam jako by ji v tom prachu snad mohl někdo vidět. Šedivý duch v šedivých chuchvalcích prachu. Poprvé ocenila ztrátu všech svých barev. Ze začátku želela svých vlasů, očí, pleti. Nikdy si nepřipadala dokonalá, ale jako šedá vybledlá existence si připadala vysloveně odpudivá. Ku podivu ale pořád nikdo nepřicházel.
Sal si dodala odvahy a opustila svůj úkryt. Sama teď vypadala jako jeden velký chuchvalec prachu. Oklepala se. Naštěstí to šlo snadno setřást. Asi by to nepomohlo, až se Gren probudí. Jako by jí snad mohla v bezvědomí číst myšlenky, Grenadina se začala probouzet. Chvíli mžourala a snažila se zaostřit.
"Tak je to pravda. Jsi to ty, Sal?"
Salamandra přikývla.
"A můžeš mluvit?"
Salamandra opět přikývla.
"Páni. Tak řekni sakra něco!"
"No dobře. Bála jsem se, že zase něco plácnu a ty se mi tu znova složíš."
Grenadině vyhrkly slzy. Takže svou kamarádku neztratila úplně! Budou spolu moct dál rozmlouvat a trávit čas. I když to asi nikdy nebude takové, jako když byla Sal naživu. Ale moment, co když se s ní třeba Sal jen přišla rozloučit a zase zmizí.
"Sal, ty jsi duch?"
"Ne, kořen mandragory! Jasně, že jsem duch. Ne že bych z toho měla tak úplně radost, ale jsem vážně ráda, že tě vidím!"
"Vtipné. Musíme to všem povědět! To bude novina!"
"Zadrž, Chattybabblerová! Na to okamžitě zapomeň! Nechci, aby se mě všichni ptali, proč jsem to udělala a kdo byl otec a vůbec na cokoliv. Jediný člověk na celém hradě, kterého chci kdy vidět nebo s ním mluvit, jsi ty. A taky moje zlatíčko. Často se na ni chodím dívat. Je nádherná. Tak moc mě mrzí..."
Teď se pro změnu rozvzlykala Salamandra. Bylo zničující vědět, že zanechala svou dcerou samotnou a ještě navíc zbytečně. Navíc věděla, že ji její dcera stejně nepozná, když se tam objeví. Takže se na ni chodila dívat jen v noci, když bylo pravděpodobné, že bude spát a madame Pomfreyová taky. Jak by tu ženskou přiměla, aby si nechala tohle tajemství pro sebe, to teda nevěděla.
"Gren, nesmíš o mně nikomu říct. Jasné?"
"Ale já mám takovou radost! Jsem tak ráda, že jsem tě neztratila úplně!"
"Gren!"
"Já vím. Musíš se cítit hrozně. Kdy zase přijdeš?"
"Budu tady klidně denně, ale musíš mi slíbit, že nic neprozradíš a hlavně se musíš chovat jako by se tohle nestalo, aby to nikomu nebylo divné a nevyptávali se tě třeba. Mohla by ses podřeknout a já bych se pak musela schovávat."
"Dobře." řekla sklesle Grenadina a smutně se usmála.
"Kdybych mohla, objala bych tě." řekla Salamandra a zmizela.
***
"Pane řediteli, chci okamžitě vzít zpátky své rozhodnutí!"
"Co se stalo, Severusi?"
"Už o to zkrátka nestojím. Je to příliš zodpovědnosti. Přecenil jsem, zcela zjevně, své síly."
"Tomu ani za mák nevěřím." řekl profesor Brumbál a v očích mu pobaveně zasvítilo.
Profesor Snape otevřel pusu, aby něco řekl, ale zřejmě si to zase rozmyslel, neboť pusu po pár vteřinách zase zavřel.
"Četl jsem bulvární přílohu Denního věštce, Severusi. Myslím, že vím, co vás tak rozčílilo."
Snape jen tázavě zvedl obočí.
"Čtu ji samozřejmě kvůli naší Lotte. Chci vědět, co o ní píší. Všechno, co o ní napíší, přitahuje pozornost také k naší škole a musím přece vědět, jaké světlo to na nás vrhá."
"To zajisté, nicméně stále trvám-"
"Ne, Severusi, obávám se, že vám to nemohu dovolit. Samozřejmě, že by to bylo možné. Ale věřím, že ani vám by nedalo spát vědomí, že jste to děvče připravil o zázemí, kde o ni bude postaráno, bude jí dopřáno veškeré podpory a bude přísně dohlíženo na její výchovu a prospívání."
"To je sice velice závažné, ale já si nepřeji-"
"To stačí, Severusi! Nevidím žádný důvod v této debatě pokračovat. Lilly by na vás byla hrdá, že jste se nakonec přidal na stranu dobra a že činíte tak mnoho pro cizí dítě, které jednou bude za všechny své úspěchy vděčit vám a vaší péči. A teď, když dovolíte, musím se vrátit ke své práci."
Profesor Snape se tvářil jako kyselá okurka. Považoval sice zmínku o Lilly Potterové za manipulaci, nicméně nemohl nic namítnout, protože by zřejmě skutečně byla ráda, že její kamarád z dětství našel cestu ke světlu.
"Pane řediteli." řekl a odešel z Brumbálovy pracovny. Profesor Brumbál se uchechtl a pobaveně zakroutil hlavou. A to ho Minerva přesvědčovala, že se to Severus nedozví, pokud mu to někdo neřekne. Ten přece bulvár určitě nečte. Jistě.
irtové se ubírá zcela neočekávaným směrem. Podle informací Denního věštce se jejím poručníkem nestal nikdo jiný než Severus Snape, profesor Lektvarů na Bradavické škole čar a kouzel...
Komentáře (0)
Doporučit
Tisk