Lotte - 7. kapitola

Poslední noc v Bradavicích. Všichni mají sbaleno a těší se domů. Přesto se mnozí jen těžko loučí s přáteli a na chodbách jsou všude k vidění dvojice nebo hloučky studentů, jak si vyměňují adresy, objímají se a slibují si, že si napíší. Ve stínech sloupoví se ukrývají zamilovaní, slibující si přes léto věrnost.

Grenadina se za normálních okolností nějak významně loučila jedině se Salamandrou a s ostatními jen tak letmo. Letos jí ale najednou několik děvčat z ročníku nabízelo, jestli si chce přes léto psát nebo třeba přijet na den či dva na návštěvu. Možná by za pár týdnů byla za takové rozptýlení byla vděčná, nicméně teď, když ví, že svou kamarádku nepřišla na věky, připadalo jí skoro zbytečné, aby se zabývala soucitnými nabídkami od spolužaček. Salamandra na ni ovšem apelovala, aby alespoň předstírala, že to pro ni má význam, ale zatím se jí o tom nechce příliš mluvit. Věděla moc dobře, že by její kamarádka jinak nad těmi nabídkami bezstarostně mávla rukou, což by mohlo vzbudit podezření, že Grenadině po tragické události přeskočilo.

"Co budeš dělat celé léto na hradě, Sal?"

"Nevím. Zdá se, že na léto se profesor Snape vrací do svého domu. Nemluvil však o tom, jestli vezme Lotte s sebou. Chci být rozhodně tam, kde bude ona. I když mi budeš chybět."

"Ty mě taky. Není způsob, jak spolu aspoň mluvit?"

"No, psát nemůžu. Přenášet myšlenky na dálku taky neumím. Nevím, jestli bych se dokázala přemístit, kdybych se nějak dostala za hranice školních pozemků."

"Ty se umíš přemístit?"

"Pár lekcí jsem za života stačila absolvovat, tudíž bych to rozhodně neváhala zkusit. Co se může stát?"

"To je pravda, mrtvá už jsi."

"Díky!"

"Promiň, ale co jiného by se ti mohlo během přemístění stát!"

"Otázka zní, jestli se nehmotná existence může rozštěpit."

"Neblázni!"

Obě kamarádky se zamyšleně zamračily. Vzduch v místnosti jako by ztěžkl usilovným přemýšlením. Pak se Grenadina zadívala na stěnu a řekla: "Vidíš ty fotky?"

V tu chvíli bylo jasno. Jako by si četly myšlenky. Grenadina posbírala ze zdi všechny společné fotografie a společně vybraly tu, podle níž si nechá namalovat Salamandřin portrét. Pak už jen zbývá doufat, že se tam bude Salamandra moci nějak dostat. Jak se duch dostane do portrétu? To jim nebylo zcela jasné, ale bylo to jediné řešení, které je napadlo.

"Snad na to přijdu. Kdybych se tak na to mohla zeptat některého portrétu nebo ducha."

***

Profesor Snape pročítal asi tak padesátý dopis. Všechny vypadaly stejně. Kromě asi šesti obsahovaly jen krátký text o tom, že dotyčná má velký zájem o nabízené místo chůvy a miluje děti a blá blá blá. Dal si stranou těch šest kandidátek, které byly schopny napsat i něco relevantního a zbytek hodil do krbu. Strávil pročítáním těch žvástů více než dvě hodiny. Jak může někdo popsat skoro celý pergamen, aniž by sdělil jedinou hodnotnou informaci? Bylo to skoro stejné jako když jisté studentce dal za trest napsat esej o Elixíru lásky, protože ho stále obtěžovala dotazy ohledně výrobního postupu té nesmyslné břečky. Chtěl, aby podrobně popsala jednotlivé variace a porovnala jejich účinky. Stěží rozlišila nuance v postupu přípravy, natož aby napsala něco kloudného o účincích. Podle její eseje se jednotlivé variace lišily hlavně názvem. S dopisy kandidátek to bylo dost podobné.

Dolil si hrnek svým oblíbeným "Snape tomu říká káva, všichni ostatní trolí moč" a rozložil si před sebe těch šest vyvolených, jimiž se hodlal zabývat. První byla jistá Chloe Philiakidová, jejíž dopis zahrnoval dlouhý seznam rodin, kde pracovala jako chůva. Na to, že jí nebylo ani třicet, stihla vystřídat již patnáct rodin. U každé však strávila jen velmi krátkou dobu. "Raději nechci vědět proč." ucedil a hodil dopis do krbu k ostatním. Jestli to takhle půjde dál, bude skutečně muset to dítě vychovat osobně. Profesor lektvarů a chůva v jedné osobě, v minulosti Smrtijed. Ještě, že se on neuchází o práci.

Další kandidátkou byla mladičká slečna Xandra Rednackwardová. Bylo jí pouhých 23 let, vyrostla v kouzelnickém sirotčinci, kde poslední dva roky pracuje jako vychovatelka a ráda by si našla klidnější zaměstnání. Jistě, vychovávat cizí dítě ve škole čar a kouzel bude zřejmě náročné, ale jistě by se v budoucnu dalo jednat o jistý změnách, jako třeba přesunout výchovu dítěte do Prasinek, kde je i škola a kde by děvče mohlo vyrůstat v obvyklejších podmínkách. "Ani náhodou, chci mít děvče pod dozorem buď zde nebo ve svém domě."

Další dva dopisy byly velmi podobné. Slečna Quendoline Mindholowová a slečna Mania Deepgulfová se lišily sice značně věkem, ale obě ke svému dopisu přiložily reference od rodin, pro něž dříve pracovaly a také byly ochotné přijet do Bradavic, aby se seznámily s děvčátkem a jeho poručníkem hned, jak dostanou zprávu, aby tak učinily. Navíc obě dvě absolventky zmijozelské koleje. Znamenitě!

Pátá kandidátka měla sice skvělý profil, ale jakožto absolventka Nebelvíru nepřipadala v úvahu. Navíc požadovala, aby v případě ukončení smlouvy ze strany poručníka, dostala měsíční plat jako odstupné a to bez ohledu na důvod ukončení. Vskutku lákavá nabídka. Poslední kandidátka neměla s péčí o děti takové zkušenosti, které by bylo možno si ověřit. Absolventka Havraspáru, posledních sedm let pracovala jako chůva v nějaké prominentní rodině v Itálii. Její jméno mu ale bylo povědomé. Ghandía Daridra. Rozhodl se prohlédnout si školní záznamy všech tří vybraných kandidátek a pak se uvidí.

***

Rohypnius si sbalil to málo, co vlastnil a začal za sebou zametat stopy. Zporážel opravený nábytek ve svém pokoji a nanosil tam špínu a chuchvalce prachu z jiných částí domu. Zabednil okna i dveře. Naposledy se podíval na dům, kde vyrostl. Jeho rodina se odsud odstěhovala už dávno. Rodiče teď bydleli na kraji Londýna a měli se docela dobře. Jeho matka vždy zhypnotizovala nějakého mudlu a obrala ho o mudlovské peníze, které pak směnila v Obrtlé ulici za galeony. Na černém trhu byl kurz lepší než v Gringottově bance. Byli tací, kteří byli ochotní za pravidelný přísun mudlovských peněz platit spoustu zlata.

Witchcrookovi nezajímalo, jestli skutečně pomáhají či podporují nějaké spiknutí proti mudlům. Hlavně, že oni se měli dobře. Jejich syn je nezajímal. Moták v rodině - taková potupa. Jakmile se to potvrdilo, chtěl ho otec dát do sirotčince. Matka mu v tom zabránila. Když mu ale bylo sedmnáct, nechali ho v lesích jeho osudu. Od té doby je neviděl.

Naposledy se podíval na rodný dům. Nemůže tu zůstat. Jestli je pravda, co stálo v tom včerejším vzkazu, tak by ho tu mohli vypátrat. Ten člověk věděl, že tý huse udělal dítě on a sliboval mu pomstu. Neměl ve zvyku platit za cokoliv. Vydal se na cestu. Nevěděl jistě, kam půjde, ale byl si jistý, že to musí být někde zatraceně daleko.