Kapitola 2. Nepos

Drahý Neposi,
S politováním Ti musím sdělit, že jsou opět tady a tentokrát v mnohem lepší kondici. Bude asi nutné, abys přicestoval a vzal věci do vlastních rukou, jinak by to mohlo mít pro nás, a bohužel, jak víš, i pro Vás trvalé následky. Doufám, že Ti tím nijak nehatím Tvé plány, ale věř mi, že kdyby věc nebyla vážná a Tvůj zásah nutný, neobtěžoval bych Tě. Prosím, zprav i ostatní. Nechci Vás strašit, ale vypadá to, že tentokrát jsou trvalého charakteru.
S úctou a pozdravy
Senex

Mladý muž s povzdechem zasunul list papíru zpět do obálky a oběma rukama si promnul spánky. Ne, tohle se mu teď opravdu ani trochu nehodilo, ale co mohl dělat? Nervózně přecházel po pokoji sem a tam a znovu a znovu si opakoval znění dopisu. Když Senex píše, že je to nutné, není tedy zbytí. Bude muset zavolat ostatním, uvědomil si vzápětí, dnes se s nimi přece neuvidí. Chvíli ještě uvažoval, jestli by to nepočkalo do zítřka, ale potom tento nápad zavrhl. Dopis, který mu poslíček donesl, měl červený pruh, a bude tedy nejspíše nejlepší, když se na cestu vydají ještě dnes. Vlastně už teď je pozdě. Poodešel k obrovskému obrazu, visícímu na zdi za ním a vyobrazujícímu jakousi hudební kapelu. V popředí obrazu byly dvě ženy, jedna seděla u piana, druhá držela v ruce saxofon. Obě vypadaly moc hezky a mile, ač se sobě vůbec nepodobaly. Blondýnka s alabastrově světlou pletí měla krásný úsměv a jemné ruce, zřejmě z hraní na nástroj, který se blyštěl před ní, tmavovláska se tvářila zadumaně, ale přesto byla na první pohled sympatická. Za nimi stáli dva muži, vytáhlý hezounek se samolibým úsměvem, opírající se o kontrabas a také nám známý obyvatel tohoto bytu, Nepos, sympatický, ale nepříliš hezký kudrnatý brunet, který v rukou svíral trumpetu. Úplně v rohu plátna byl potom hráč na bicí nástroje, silnější, černovlasý a usměvavý. Příjemce dopisu chvíli zauvažoval, komu by měl onu novinu sdělit jako prvnímu, a posléze se rozhodl pro basistu, protože věděl, že tím se věc dozví také klávesistka, a on už se s ní nebude muset spojovat. Přišel k obrazu ještě blíže a natáhl ruku. Sotva se dotkl zmiňované osoby, plátno se začalo vytrácet a na jeho místě se objevilo jiné, na kterém byla pouze žádoucí osoba. Basa už ale na fotce nebyla a také muž byl oblečen jinak, měl na sobě pyžamo a přes rameno přehozený ručník.
„Ach, promiň, Ventusi, vzbudil jsem tě?“ polekal se Nepos.
„To je v pořádku,“ zabručel Ventus, tedy vlastně vyobrazení Ventuse na zdi, které se pohybovalo, jakoby bylo živé, ale postava na ní se moc mile netvářila, „vstával jsem před chvílí, šel jsem zrovna do koupelny, když jsem uslyšel, že mě voláš.“
„Omlouvám se,“ zatvářil se Nepos pokorně a vytáhl z kapsy dopis s červeným pruhem, „před chvílí to poslíček přinesl.“ Ventus sebou polekaně trhl. Nebylo už pochyb, že Nepos vidí vše, co Ventus právě v tuto chvíli dělá, stejně jako Nepos vidí a slyší svého společníka.
„Co zase chtějí?“ začal Ventus rozčileně přecházet po plátně sem a tam, „pořád po nás něco chtějí! Nemůžou nás nechat v klidu?“
„Ne… to nemůžou,“ odpověděl Nepos klidně, „ a ty moc dobře víš, že nemůžou. Máme k nim snad nějaké závazky, nebo ne? Něco jim dlužíme, za něco jim vděčíme, zapomněls?“ Ventus se zamračil a jeho hnědé oči ještě více ztmavly. Vztekle přehodil ručník z jedné ruky do druhé a z obrazu odešel. Nepos vzdychl, ale spojení neukončil. Věděl, že je potřeba nechat Ventuse vyvztekat se a teprve potom si s ním rozumně promluvit. Poodešel tedy od obrazu a uklidil dopis do zásuvky ve svém psacím stole. Mohl bych si uvařit čaj, zauvažoval, ale potom mávl rukou. Musel by totiž odejít do kuchyně, a nechtěl zrovna riskovat, že by se Ventus v obrazu znovu objevil, a když by ho neviděl, ukončil by spojení. Nešlo přece jenom o něj, musí se to dozvědět také Lumina. Sedl si tedy pouze do křesla a sáhl po novinách. Nohy v džínách si opřel o židli před ním, a oprášil si smítko z červeného trička. Nepřečetl si ale ani jeden článek a Ventus byl zpět.
„Neposi!“ zavolal už docela mírněji, „co tedy chtějí?“
„No teda,“ zatvářil se tázaný pobaveně „dneska ti to uklidnění netrvalo tak dlouho jako jindy.“
„Prosím tě, přestaň,“ zavrčel Ventus podrážděně, nechtěje kamaráda znovu rozčílit.
„Dobře, dobře,“ zvážněl Nepos, „byl to Senex. Jsou tam zase. A tentokrát to asi nebude tak jednoduché jako posledně. Nezvládneme to napoprvé. A… no… tentokrát nebude stačit… však víš.“
„Sakra,“ zaklel Ventus, „a to jsme si chtěli udělat s Luminou klidný víkend. Musíme vyrazit už zítra?“
„Ne,“ zavrtěl Nepos hlavou, ale Ventusův úlevný výdech ignoroval, „dnes.“
„Ale ne,“ zaúpěl Ventus, „to se teda vůbec nehodí. A když nebude stačit… však víš… jak to uděláme?“ Nepos se podrbal na hlavě.
„Obávám se, že budeme potřebovat Nejvyšší symbol.“ Ventus sebou znovu trhl. Tentokrát se opravdu lekl a i Neposova vážná tvář dávala tušit, že je to zlé. Navíc se za jeho zády objevila vyděšená klavíristka z obrazu, která patrně zaslechla Neposova poslední slova.
„Nejvyšší symbol? Copak oni už tam jsou zase?“ zeptala se nechápavě.
„Ano, miláčku,“ odpověděl jí Ventus a objal ji, „dobré ráno. Musíme vyrazit ještě dnes, takže naše plány… jdou do háje.“
„Ventusi, posloucháš vůbec Nepose? Nejvyšší symbol, víš, co to znamená? Mohlo by to mít následky i pro nás! A ty lituješ náš víkend! Musíme se jít okamžitě připravit a vydat se za Senexem. A vůbec… kde chcete vzít Nejvyšší symbol? To je přece… to není tak jednoduché.“
„Děkuji za přesnou analýzu,“ pokýval Nepos hlavou, „ porozhlédnu se okolo, jestli by někde nebyl nějaký vhodný. Myslím, že teď na něj stejně ještě není ten správný čas. Bude potřeba nejdříve tak za tři, čtyři měsíce. Pokud by se žádný nenašel, museli byste ho ovšem… ehm… obstarat vy.“
„Tys zešílel!“ rozkřikl se na něj Ventus hystericky, „tak s tím teda nepočítej! Stejně tak dobře ho můžeš obstarat ty, do tohohle nás laskavě netahej! Pojď, Lumino, jdeme se přichystat na cestu. Přesně v poledne odlétáme, jasné?“ štěkl ještě a znovu zmizel. Nepos pokrčil rameny a podíval se na Luminu, která stále stála v jeho zorné poli, s neskrývanou pokorou.
„Nemůžu za to, promiň, plním jen rozkazy.“
„Já vím,“ usmála se Lumina mile, ale známky strachu se jí z tváře zaplašit nepodařilo,„vždyť ho znáš. Uvidíme se, a dej vědět taky Lapidovi a Ovis. Tak v poledne. Ahoj,“ řekla ještě, ale s posledními slovy už se asi odpojila, protože obraz na Neposově zdi se začal znovu přeměňovat na plátno s vyobrazením kapely. Nepos si povzdechl. Litoval, že se s Ventusem spojil jako s prvním, teď totiž úplně ztratil náladu mluvit s dalšími. Dost rozladěně se tedy spojil s Ovis, saxofonistkou z obrazu, avšak ta se nad cestou vůbec nepozastavila. Mile Neposovi přislíbila svoji účast a na jeho slova díků jenom vážně poznamenala, že z toho přece nechce mít žádné problémy ve svém osobním životě. Její ochota Neposovi tak zvedla náladu, že s Lapidem se spojoval už docela klidný. Zastihl ho u snídaně.
„Dobrý ráno,“ zívl Lapis a napil se z hrnku, který držel v ruce, „děje se něco?“ Nepos se nervózně zasmál.
„No to je skvělý! To jsem na tom vážně špatně, když se mě přátelé ptají, jakmile se s nimi spojím, jestli se něco děje?“
„Takže děje,“ konstatoval věcně Lapis. Byl příliš inteligentní na to, aby se nechal opít rohlíkem, nebo nedej bože Neposovým smíchem. A Nepos to věděl.
„Musíme tam. Ještě dnes. V poledne je odlet. A… je to horší než minule. Mrzí mě to.“ Lapis znovu zívl. Zpráva ho očividně vůbec nevzrušila. Nepos se nad tím ale vůbec nepozastavil, Lapida totiž dobře znal a věděl, že je sice velice inteligentní, ale také flegmatický a netečný.
„V poledne. Dobře, budu tam.“ A nedochvilný, usmál se Nepos, když mu připomínal, aby přišel včas, ne jako milionkrát předtím, když na něj museli čekat.