Lotte - 14. kapitola

Běžel, jak nejrychleji dovedl. Neohlížel se. Nezastavoval. Bylo mu putna, kam míří - jen aby byl co nejdál od toho místa. Ani nevěděl, jak se to tam jmenuje. Jako by na tom snad záleželo. Ať prchne kamkoliv, sova si ho vždycky najde. A s každou sovou přijde další dopis. Snad už ho ani nezajímalo, kdo se za výhrůžkami skrývá. Jen si přál, aby to už skončilo. Přespával v lese na zemi, zahrabával se pod napadané listí. Ke konci listopadu ale začalo sněžit. Jestliže se mu listí dříve nezdálo jako příliš hřejivá přikrývka, od první noci ve sněhu na něj s láskou vzpomínal.

Onen neznámý se nikdy neobtěžoval byť naznačit svou identitu. Obsah dopisů byl pořád stejný: "Jednou tě najdu." a "Zaplatíš za všechno, čím si Salamandra prošla a čím si bude muset projít to děvče." Poslední dopis už ani neotevřel. Nechtěl to číst znovu. Připadalo mu, že na to nemá sílu. Jen otevření obálky se mu jevilo jako přeprat obra malíčkem. Hodil dopis na zem a dupal po něm. Když dal takto průchod své frustraci, vykročil dál. "A je to.", pomyslel si. "Že mě to nenapadlo dřív!"

Neměl ani nejmenší tušení, jak moc se přepočítal. Udělal pár kroků a najednou za sebou uslyšel výbuch. Otočil se a viděl, jak z dopisu šlehají vysoké plameny. Chvíli na ten výjev ohromeně zíral. Najednou plameny zezelenaly a celým prostorem se rozlehl neznámý hlas, vycházející jako by odnikud.

"Budiž prokleto tvé jméno, Rohypniusi Witchcrooku. Nechť nikdy nenalezneš klidu. Nechť navždy tě pronásleduje tvář té, jejíž krev máš na rukou.", dunělo prostorem. Rohypnius se rozběhl pryč. Běžel a běžel, jako smyslů zbavený. Utíkal a křičel. Neviděl přes slzy, neslyšel přes vlastním vyděšený jekot. Běžel pořád dál a dál. Doběhl na okraj lesa a běžel dál sněhovou plání. Najednou se k němu začalo něco přibližovat. Rohypnius zpomalil a zaostřil. Vypadalo to, že mu v ústrety běží vlk. Pokusil se změnit směr a před zvířetem prchnout, ale pozdě. Statný saarloosův vlčák jej povalil na zem a zlověstně vrčel.

"Cookie! Cookie! Ke mně! Fuj je to! Slyšíš mě?!", křičela nepříčetná panička. "Pes praštěnej!", pomyslela si a sprintovala k blížící se tragédii. Cookie sice paničku slyšel, ale nemínil se vzdát kořisti. Tato rasa nemá v povaze si brát servítky, pokud se jednalo o cizí osoby. Když k němu ale udýchaná panička dorazila, nakonec poslušně slezl z na smrt vyděšeného Rohypnia. Rozhodně se však od něj nemínil vzdálit a stále výhružně vrčel.

"Promiňte, prosím! Jste v pořádku?" Nad Rohypniem se skláněla asi třicetiletá mudlovská žena. Měla oči barvy máslového ležáku a z pod čepice jí koukaly karmínově červené vlasy. Spodní ret jí zdobil piercing. Vyčerpaný moták slabě pohnul rty, ale nevydal ani hlásku. Pokusil se ještě jednou promluvit a pak omdlel.

***

Profesor Snape seděl na schodech Hagridovy chýše. Všude kolem byla tma. Ne že by toho viděl o moc víc, kdyby bylo světlo. Tma nebo šmouhy, račte si vybrat. Nenáviděl večírky toho kolohnáta, ale vzhledem k tomu, že mu ředitel dal na výběr pouze účast na Hagridově večírku nebo hlídání jeho chráněnky, aby se Ghandía mohla seznámit s ostatními a trochu se pobavit. Rozhodl se, že se radši pobaví on. Zítra ráno toho bude zřejmě těžce litovat. Pokud tedy zítra ráno neznamená už dnes ráno. Chtěl se podívat na hodinky, ale nebyl si moc jistý, jestli by se z jejich ciferníku moc dozvěděl. Byl rád, že se trefil do dveří.

"Aha, Severus! Bude vám vadit, když si na chvíli přisednu, profesore?", řekla Poppy Pomfreyová a aniž by čekala na odpověď, přisedla si. Silně intoxikovaný učitel Lektvarů jen zamumlal něco nesrozumitelného. Svět okolo něj se točil.

"Je vám dobře? Možná by vás někdo měl odvést zpátky na hrad."

"Odvedu se sám, kam budu chtít a kdy budu chtít.", blekotal Severus Snape.

"To jistě. Tak pojďte, profesore. Na ošetřovně mám něco, po čem se vyspíte hezky do růžova a nebude vám ráno špatně. Hm?"

Severus Snape na chvíli procitl z alkoholového opojení, jak se snažil pojmout obsah Poppyina sdělení: "Takže mě jako vezmete k sobě na ošetřovnu?"

"Víte snad o jiné ošetřovně na hradě, Severusi?", zpražila ho Poppy a zakroutila hlavou. "Za střízliva taky není zrovna příjemný, ale zase nemá tak hloupé otázky.", pomyslela si ještě a jala se svého kolegu přimět vstát a vyrazit zpět k hradu.

"To snad né, vy už odcházíte!", zahalekal najednou Hagrid ve dveřích. "Profesore Brumbále, oni odcházejí! Ale večírek přece ještě neskončil!"

"Ale Hagride, od madame Pomfreyové je velmi šlechetné, že odvede profesora Snapea zpět na hrad. Sám by to sotva dokázal. Pokud jde o mě, můžeme oslavovat směle dál.", upokojil Albus Brumbál Hagrida a vrátili se oba zpátky do nitra chýše. Většina účastníků byla ve společenské a uvolněné náladě. Ti moudřejší vypili přibližně jen každou třetí nebo čtvrtou rundu, zbytek nenápadně vylévali. Ale například takový profesor Kratiknot už nějakou dobu pochrupoval spolu s Hagridovým psem na kožešině u krbu. Jako vždy poněkud opomenul fakt, že i požívání alkoholických nápojů patří na seznam činností, v nichž je limitován díky své tělesné konstituci.

***

Rohypnius Witchcrook pomalu otevřel oči a rozhlédl se kolem sebe. Místnost byla skoro prázdná a její čistě bílé stěny jen umocňovaly její nehostinnost. Chtěl se zapřít rukama o matraci, aby se zvedl do sedu, ale nemohl jimi pohnout. Zmateně pohlédl na své ruce. Ležely nehybně podél jeho těla. Zkusil jimi znovu pohnout, ale nemohl. Pak si všiml, že má ruce připoutané k posteli širokými koženými řemeny. Těkal očima po místnosti, ale nespatřil nic, co by mu napovědělo, kde se nachází.

V tom se otevřely dveře. "Á, tak už jste vzhůru. Výborně!", řekl vysoký svalnatý zřízenec Ústavu pro psychicky narušené jedince.

"Kde to jsem? Proč jste mě spoutali? Co ode mě chcete? To vy jste mi posílal všechny ty dopisy?"

"Dopisy? Jaký dopisy jako? Připoutali jsme vás, protože jste sebou házel jako šílenej. Jasný? Máte hlad? Můžu vám přinýst jídlo a nakrmit vás. Jinak za chvíli za váma příde doktor, jo?"

"Doktor? Jako lékouzelník? Takže jsem U svatého Munga?"

"To víte, že jo. Zavolám toho lékouzelníku radši hned.", řekl zřízenec a odešel.

Doktor přišel během několika minut. Byl to starší muž se značně prošedivělými vlasy a tlustými brýlemi. Ptal se Rohypnia na různé otázky a na všechny odpovídal jen: "Hm, hm." nebo "Ale jistě." Vůbec vypadal, že ho nebere příliš vážně. Pokusil se jej zhypnotizovat, ale nic, vůbec nic, se nestalo. "Jak to?"

„…také jste personál častoval dosti zvláštními nadávkami. Nevím ani, co slovo mudla znamená, ale radil bych vám jej víckrát vůči personálu neužívat. No, měl byste se napapat a pak vám dáme další bonbonky.", završil doktor s úsměvem svou řeč. Další Rohypniovy otázky prostě ignoroval.

Rohypnius byl v pasti. Odtud se neměl jak dostat. Navíc nebyl schopen použít svých hypnotických schopností. "Proč?“ Nemohl chudák tušit, že mudlovské medikamenty narušují chemii v mozku natolik, že mohou po dobu působení zcela vyřadit z provozu schopnosti sebemocnějšího kouzelníka, natož motáka jako byl on. Jedno ale věděl jistě. Odtud se jen tak nedostane.

***

Severus Snape seděl na jedné z postelí na ošetřovně a poslušně usrkával lektvar, který mu Poppy podala. Než došli zpátky k hradu, stihl malinko vystřízlivět. Ne natolik, aby byl schopen jakkoliv rozumně uvažovat, ale za to už byl schopen skoro jasně vidět. Lektvar nechutnal nic moc, ale nějak si netroufal své kolegyni odporovat. "Kam se vůbec poděla?"

Ve chvíli, kdy pozvedl svůj zrak ke dveřím, Poppy Pomfreyová vstoupila. Byla již převlečena. Měla na sobě vyšívaný župan a na nohou jen trepky. Plavé vlnité vlasy, které měla za normálních okolností vždy pečlivě spletené v zátylku, jí splývaly na volně na ramena. Takhle ji neznal. Nemohl z ní spustit oči. Usmívala se na něj. Pomalu došla až k němu. Stála těsně u něho a jen se na něho dívala. Něžně a vyzývavě zároveň. Pomalu odložil nedopitý lektvar, aniž by uhnul pohledem.

Pomalu přibližoval své rty k jejím. Ostýchavý a nejistý polibek postupně přerostl ve spalující vášeň. Tiskl ji k sobě a zoufale hltal každý dotek jejích rtů. Tentokrát to ale nebyl jen sen osamělé lékouzelnice. Byla to skutečnost. Hmatatelná a živá. Až do morku kostí. Sebrala odvahu a začala mu něžně okusovat ušní boltec.

"Lilly!", zašeptal Severus v opojení. Poppy strnula. Odtáhla se od něho a do očí se jí draly slzy.

"Běžte.", procedila mezi zuby. Profesor Snape se na ni díval se zmateným a překvapeným výrazem ve tváři. Beze slova se od ní odvrátil a zvedl se k odchodu.

Už byl skoro ve dveřích, když Poppy promluvila: "Severusi?"

Otočil se.

"Tímto jsme skončili. Navždy."

"Rozumím.", odpověděl jí chladně a zmizel ve ztemnělé chodbě za dveřmi. Lékouzelnice osaměla a rozplakala se.