Kapitola 3. Velké změny

Probudila se před sedmou, ale navzdory časné hodině se cítila dokonale vyspalá. Možná to bude tím, zauvažovala, že jsem usnula, sotva jsem dorazila na pokoj a osprchovala se. Vlastně je to docela podivné, zamyslela se. Odešla od přítele, dorazila do úplně cizího města, přišla do hotelu a usnula jako špalek. Žádné výčitky svědomí a probdělá noc. A navíc se ani jednou v noci neprobudila, což se jí doma často stávalo. Doma… jak cize to teď znělo… Petr asi teď zrovna vstává do práce a dělá si snídani. Vždycky mu ji dělávala ona… možná ani neví, kde je uloženo všechno nádobí a potřebné suroviny, musel si sám dojít pro rohlíky…nemá mu kdo udělat čaj…
Pohodila hlavou, až se jí vlasy rozletěly kolem obličeje. Jenom žádnou nostalgii a nářky, přikázala si. Tak mu už hold služku dělat nebudeš, no! Určitě si na to najde jinou…nějakou, co bude lépe vyhovovat jeho inteligenčním a sociálním požadavkům, ušklíbla se nad představou jeho nové přítelkyně a poodešla k oknu, z kterého měla krásný výhled na celé městečko. Záměrně si vybrala jedno z těch menších, předpokládala, že po Praze to bude docela příjemná změna a v tu chvíli ji ani nenapadlo, jak moc jí budou chybět všechny ty kulturní akce, které v Praze pravidelně navštěvovala. Angažmá v divadle tady asi nedostane, to moc dobře věděla, ale hlavu si z toho nedělala, stejně už ji nebavilo a hlavně neuspokojovalo zpívat ve sboru. Až dodělá konzervatoř, najde si angažmá jiné, lepší a důstojnější, umínila si. Zatím se hold bude muset spokojit s něčím, co úplně nebude vyhovovat jejím požadavkům… Rozhrnula závěsy na všech oknech a otevřela je dokořán. Jarní vzduch, zcela pročištěný včerejším deštíkem, začal proudit dovnitř a naplňoval svojí charakteristickou vůní celý hotelový pokoj. Vyklonila se z jednoho okna a přemýšlela, do čeho se pustí jako první. Bude dřív hledat práci, nebo bydlení? Chvíli nad tím uvažovala, a potom se rozhodla, že to nechá náhodě. Prostě se vydá do města, porozhlédne se po okolí a uvidí, co se dá dělat. Koneckonců, na to, aby zůstala pár nocí v hotelu navíc, snad ještě peníze má. Začala se tedy oblékat, s tím nikdy moc velkou vědu nedělala. Džíny, tričko, vlasy do copu, namalovat řasy a může jít, nač nějaké velké krášlení? Vlastně se pořádně malovala, jenom když šla na jeviště, možná ještě někdy, když šla do divadla. Běžně si ale jenom zvýraznila řasy a rty přejela leskem, nebyla zvyklá na nic víc. Obula si tenisky a zamkla dveře od svého pokoje. Klíče potom hodila do kabelky, která jí vůbec neladila s barvou ani stylem oblečení, byla totiž spíše společenská. Toho si taky právě teď Sára všimla, a velmi ji to rozladilo. I když módní oblečení moc neřešila, vždycky dbala na to, aby byla oblečená vkusně a oblečení jí ladilo. Chtěla se vrátit do pokoje pro jinou, ale potom si uvědomila, že má s sebou zatím tuhle jedinou, ty dvě další si nechala v Praze a bude si je muset dovézt se zbývajícími věcmi. A kdoví, kdy na to dojde. I když jí tato maličkost dost zkazila náladu, rozkázala si, aby se tím neznepokojovala a začala sestupovat ze schodů. V recepci teď byla jiná žena než předešlý večer. Tahle byla mladší, a také mnohem sympatičtější. Sára k ní přistoupila a rozhodla se pozeptat se na poměry v tomhle městečku.
„Dobrý den,“ usmála se na ni.
„Dobrý den,“ opětovala jí úsměv slečna, „máte nějaké přání? Nebo něco není v pořádku?“
„Všechno je v naprostém pořádku,“ ujistila ji Sára, „chtěla jsem se vás spíše na něco zeptat. Promiňte mi tu otázku, ale žijete v tomto městě?“ Slečna se na ni sice nejprve pochybovačně podívala, ale potom se zřejmě rozhodla důvěřovat jí, protože kývla a dokonce zanechala rozdělané práce.
„Ano, žiji zde. Proč se ptáte?“
„Totiž, abyste rozuměla,“ vydechla Sára a opřela se oběma rukama o recepční pult, „chtěla bych si zde najít práci a taky nějaký slušný nájem. Ráda bych tedy toto město nejprve trochu poznala. Jak to tu vypadá, chodí, jaké je zde kulturní a sportovní vyžití, dopravní situace…“ Nyní se na ni slečna zadívala ještě nedůvěřivěji. Proboha, snad si nemyslí, že jsem z nějaké inspekce, nebo tak něco, zděsila se Sára a potom ji dokonce na okamžik napadlo, že se slečna tak zděsila její neladící kabelky. Nesmysl, okřikla se ale vzápětí, nebuď paranoidní!
„No…“ začala recepční rozpačitě, „tedy…“ Co to je proboha za recepční, když se ani nedokáže pořádně vymáčknout? zavrtěla Sára v duchu hlavou. Takovou by ona tady nezaměstnala ani na chvilku!
„Máme tady kino,“ vzpamatovala se slečna konečně, „tedy kino a taky takové malé divadlo… Žádný zázrak tedy, ale…“
„Vy tomu snad rozumíte?“ zadívala se na ni Sára pochybovačně.
„Co prosím?“ zalapala slečna po dechu. Od začátku se jí zdálo, že se tahle klientka chová trochu povýšeně, ale tohle už na ni bylo moc. Na něco se jí ptá, něco od ní potřebuje a chová se jako primadona! Ve chvilce se rozhodla, že si to nenechá líbit. V tu chvíli zrovna přicházel k recepčnímu pultu další host hotelu, čehož uražená recepční okamžitě využila.
„Dobrý den, pane,“ usmála se na něj přesladce, „hned se vám budu věnovat, okamžik, prosím.“ Potom se otočila na Sáru a úplně změněným, odměřeným, ale zdvořilým hlasem ji odpověděla.
„Asi máte pravdu, slečno. Nerozumím. Asi tedy bude pro vás lepší, abyste se obrátila na někoho, kdo tomu rozumět bude. Na shledanou.“ Potom se hned otočila na druhého hosta a Sáry, stojící jako solný sloup, si už nevšímala. Ta se za okamžik vzpamatovala a zamrkajíc naposledy nevěřícně řasami, odešla z hotelu. Teprve venku dala průchod svému rozladění.
„Slepice jedna,“ ulevila si nahlas, „co si o sobě vůbec myslí? Kdo si myslí, že je? S kým si sakra myslí, že mluví?“ Vzápětí si ale všimla, že se za ní začínají otáčet lidé, a protože vždycky dbala na to, co si o ní ostatní myslí, zmlkla a vydala se po chodníku od hotelu k centru města. Cestou už se úplně uklidnila, nebude si přece kazit náladu a radost ze začátku nového života!, a v celkem příjemném rozpoložení si prohlížela město. Líbily se jí domy z období 30.let, kterými byla tvořena celá jedna ulice a na chvíli zalitovala, že není bohatá, aby jí jeden mohl říkat pane. Z vilkové čtvrti se dostala až do novější části městečka s paneláky a supermarketem. Tohle už je pro mě reálnější, pomyslela si trochu trpce a začala se rozhlížet, jestli někde ve vývěsce neobjeví nabídku nějaké realitní kanceláře. Takto došla až na náměstí, které se jí sice příliš nezamlouvalo, ale zase si říkala, že mohlo být i hůř. Mrzelo ji ale, že po žádné nabídce nájmu nebylo nikde ani vidu ani slechu, představovala si, že všechno půjde jako po másle, a teď najednou nevěděla, co dál. A kde tady proboha má sehnat nějakou práci? To má snad obcházet firmy a nabízet se jako nějaká žebračka? To tady není ani personální agentura? Poprvé od chvíle, co odjela, začala litovat, že nezůstala v Praze, tam by jí totiž podobné věci vůbec nehrozily. Nájem i celkem slušnou práci by snad našla vždycky. Mohla jsem se odstěhovat někam na druhý konec Prahy a bylo by, pomyslela si vztekle a chvíli si dokonce pohrávala s myšlenkou, že to udělá. Vždyť tady není ani pořádné divadlo! Potom ale sebe sama okřikla. Dala ses do boje, holka, tak bojuj! Jednou jsi tady, tak dokaž světu, co v tobě je a že se dokážeš prosadit i v tomhle zapadákově! Tenhle nával optimismu a sebeodhodlání musím využít, usmála se v duchu vzápětí a zašla do prvního obchodu, který potkala. Byla to drogerie a Sáře vůbec nedocházelo, že prodavačka v ní bude mít zřejmě jiné starosti, než se zaobírat jejími problémy. Začala se jí vyptávat, stejně jako recepční v hotelu, na informace o městu a také na to, zda by se zde někde dal sehnat příjem a nájem, a dokonce se snažila nechovat povýšeně, ale postarší paní za pultem se vůbec nesnažila být na ni milá. Velmi chladně se jí zeptala, jestli si u nich v obchodě hodlá něco koupit, a když jí Sára vysvětlila, že jenom shání informace, zdvořile ji vyprovodila ze dveří. Sára to zkusila ještě v jednom obchodě, ale u prošedivělého čtyřicátníka dopadla podobně. Už zase zpátky ve vilové čtvrti Sáře konečně došlo, že to nebude takové, jaké si představovala. Že tady na ni nečekají s otevřenou náručí, a že s nějakou budoucností se tady nedá vůbec počítat. Za několik měsíců bude mít dostudovanou konzervatoř a s tím, že by se tady, nebo alespoň v blízkém okolí dostala nějaké slušné angažmá, se může předem rozloučit. Bylo tedy třeba, aby si promyslela, zda je dobré tady zůstat alespoň nějakou dobu, nebo odjet do nějakého velkého města hned. Když zvážila všechna pro a proti, usoudila, že vlastně nebude vůbec na škodu, když se tady těch pár měsíců pěkně schová, najde si nějakou obyčejnou, třeba i podprůměrnou práci, malý byt, přečká tady, než dostuduje a než na ni Petr úplně zapomene a pak se, jako už hotová zpěvačka, vrátí do Prahy, připravená přijímat role. Během svého přemítání došla zpátky k hotelu. Právě se duševně připravovala na to, že se bude muset znovu tváří v tvář setkat s ženou, která ji předtím tak ponížila, když zaslechla rozhovor probíhající mezi onou recepční a postarším mužem.
„Sama to tady nemůžu zvládnout! Mám taky svůj soukromý život, nemůžu tady být věčně zavřená, to přece chápete.“
„Jistě, Adélko, já vás chápu, ale koho sem mám takhle narychlo shánět? Pochopte taky vy mě, pár dní to ještě vydržte, prosím!“
„Týden, víc ne.“ Sára okamžitě pochopila situaci a srdíčko se jí zatetelilo radostí. Sáro, ty jsi přece jenom dítě štěstěny! Příležitost je tady, zbývá se jí jenom chytit! Počkala, až muž, jak pochopila, šéf hotelu, zajde za roh a pospíchala do svého pokoje. Na recepční se za rychlé chůze jenom ušklíbla. Já ti ukážu, kdo z koho, pomyslela si pomstychtivě. Rozhodla se, že se s oním mužem pokusí sejít hned, ale moc dobře věděla, že jako uchazečka o místo recepční musí působit reprezentativně, že tady to s džíny a mikinou opravdu nevyhraje. V pokoji se tedy převlékla do smetanového kostýmku a bot na jehlovém podpatku, obličej si přetřela make-upem i pudrem, nalíčila si oči i rty a vlasy si vyfoukala do efektních vln. Celá tato procedura jí sice trvala něco přes hodinu, což byl pro ni obvykle ztracený čas, ale dnes cítila, že by se jí to mohlo vyplatit. Když se na sebe zálibně podívala do zrcadla, už jako proměněná Popelka sešla znovu k recepci.
„Ráda bych mluvila se šéfem tohohle hotelu,“ odměřeně a bez pozdravu oznámila recepční. Ta se na ni podívala pobaveně a vyjeveně zároveň.
„Máte nějaký problém, slečno?“ zeptala se, „snad by to šlo vyřešit tady mezi námi. A pokud jde o to ranní nedorozumění, tak snad to probereme raději samy spolu…“
„Ale prosím vás,“ zasmála se Sára uštěpačně, „o vás opravdu nejde! Nebudu dělat scénu kvůli tomu, že nějaká recepční neví, jak se má chovat k hostům. To si ostatně musí vyřešit vedení tohoto hotelu samo. Tak mohu mluvit s ředitelem?“
„Zavolám mu a uvidím, co se dá dělat,“ odpověděla recepční, která stále ještě nevěděla, jak se má tvářit. Byla už z téhle nafoukané ženské pěkně otrávená, pořád jí jenom znepříjemňovala jinak klidnou službu.
„Já si počkám,“ ujistila ji Sára. A za pár minut už vstupovala do ředitelské kanceláře.