Kapitola 4. Synkopes

Budova v centru městečka byla oprýskaná a na pár místech dokonce počmáraná barevnými klikyháky, ale jinak vypadala docela útulně. Zčásti byla porostlá břečťanem, a dokonce u ní rostly růže, a také dřevěná terasa a vrata a uměleckým kováním jí dodávaly skoro romantický vzhled. Jenom neonový nápis, který hlásil do širokého okolí, že se za jeho zdmi ukrývá music klub Netopýr, napovídal, že tady asi rodinka s dětmi nebydlí. Dalo se to ale vlastně poznat i podle hudby, která byla i přes okna a stěny budovy slyšet do širokého okolí. Mladý muž před ním právě zaparkoval, a když vystupoval z auta, vyběhl mu vstříc druhý.
„Ahoj, Jakube,“ zahlaholil vesele a otevřel kufr jeho Fabie. Snažil se vypadat hodně bezstarostně, i když to, co měl na srdci, bylo docela vážné.
„Ahoj, Michale“ zamručel druhý, „dík, že mi pomůžeš. Člověče, že já nehraju radši na housle. To je pane nástroj! Žádné zdlouhavé přemýšlení, jak je naskládat do kufru…“
„Ale prosím tě!“ zasmál se Michal, „vždyť to by tě ani nebavilo. Přišel jsem ti pomoct, to jo, ale chtěl jsem ještě…víš, jak jsme včera…!
„Ne!“ zastavil ho Jakub uprostřed věty, „Michale, zmlkni! Na něčem jsme se dohodli, pamatuješ? Dnes ne!“ Vztekle vytáhl z auta další díl svého nástroje. Michalova slova mu zkazila náladu. On se tím dnes nechtěl vůbec zabývat a doufal, že on to bude respektovat. Včera ho prosil, aby mu alespoň jeden den dal oddech, daná věc ho totiž nesmírně unavovala a vysilovala. A sem si přece přijel odpočinout, a ne o ní znovu přemýšlet!
„Dobře, dobře,“ stáhl se hned káraný, „já jen, že…“
„Hele, laskavě už fakt mlč, nebo jedu domů a hrajte si dneska bez bubeníka, jo?“ ještě podrážděněji zareagoval Jakub. Dnes si opravdu bude stát za svým, tím si byl jistý. Michal pochopil, že dnes s ním opravdu nic nepořídí a i když věděl, že mu to slíbil, stejně ho to trochu zamrzelo. Je tady opravdu jediný, kdo má nějakou zodpovědnost? Asi ano, povzdechl si smutně. Já a Karin, opravil se ale vzápětí, když před dům vyběhla nápadně hezká blondýna. Té na tom taky záleží, ne jako Jakubovi a ostatním.
„Ahoj, Jakube,“ zašvitořila teď právě vesele a políbila ho na přivítanou na tvář.
„Ahoj,“ odpověděl ji nejistě Jakub a nemotorně si otřel mokré místo, které mu zůstalo na tváři po jejím polibku. Co to dnes sakra s těma lidma je? pomyslel si ne zrovna klidně. Nejprve ho Michal málem ani nepozdraví a už porušuje jejich úmluvu, a teď ho Karin na přivítanou líbá. Zbláznila se? Nervozita v něm ještě narostla, když z domu vyběhli další dva lidé a taky oni se chovali velmi nezvykle. Terezka nebyla přátelská a bezstarostná jako jindy a Marek se zase zdržoval veškerých uštěpačných poznámek. Něco se děje, uvědomil si Jakub, něco, co mi chtěl Michal prve říct. A já ho nenechal. I když jeho smysl pro povinnost nebyl právě moc vyvinutý, přece jenom nyní zalitoval, že byl na Michala tak zlý. Jistě to bylo něco důležitého, a teď to všichni vědí, a jediný on ne. A může si za to sám. Jakub horečně přemýšlel, ale nic, co by na včerejší cestě shledával neobvyklým, ho nenapadlo. Jeho důstojnost mu naneštěstí nedovolovala, aby teď za Michalem šel a požádal ho o vysvětlení jejich nervozity a podivného chování. Musel doufat, že o tom někdo začne sám. Michal se právě teď ujal slova a jako kapelník jejich skupiny je poučoval:
„Marku, pomoz nám s těmi bicími, prosím. Víte, že hrajeme u Netopýra teprve podruhé a že poprvé jsme měli docela úspěch. Je potřeba, abychom ho dnes měli znovu, jasný? Jestliže se to podaří, máme zajištěný kšeft na každý měsíc, rozuměli? Takže to musí bejt paráda, a to myslím vážně. Jakube, drž tempo, Karin, tvoje sóla musejí každého zvednout ze židle. Terko, důrazně, prosím. Synkopy musí jenom zvonit, jazz jako v Americe, ok? Záleží na tom. Hodně na tom záleží. Dneska jsme tu jako kapela, takže zapomeneme na všechno ostatní a vydáme ze sebe maximum. Pojďme,“ zakončil svoji řeč a jednotliví muzikanti, obtěžkáni svými nástroji i částmi bicí soupravy, ho následovali do domu. Sakra, zaklel Jakub v duchu, tak to už se nic nedozvím, když na to bylo uvaleno embargo, jsem já to ale kus vola! Jako poslední vešel do šatny, kde už si Marek ladil basu a Tereza se rozezpívávala. Jakub nic takového dělat nemusel, a proto se šel podívat na podium, aby se domluvil s Michalem, kam se má postavit bicí souprava, aby se celá kapela na nevelké podium vešla. Michal se právě na něčem dohadoval s majitelem klubu a Jakub si, jako už několikrát, oddechl, že funkci kapelníka, tedy organizátora, vzal na svoje bedra Michal a nezbylo to na něj. To by se z toho musel zbláznit! Michal by ale rozený organizátor, domlouval vlastně všechno i mimo kapelu, takže to pro něj nebyl zase takový problém. Když Michal dořešil svoje, otočil se na Jakuba. Ten právě v duchu bojoval sám se sebou. Mám se ho zeptat a znemožnit se tak, nebo si mám zachovat svoji hrdost?
„Potřeboval jsi něco?“ optal se ho Michal.
„Já jen,“ vzpamatoval se Jakub, „kam bicí?“
„Asi doprostřed,“ zauvažoval Michal, „jo, basa nalevo od tebe, klávesy doprava dopředu a dechy před tebe. Tak to bude nejlepší.“
„Fajn,“ kývl Jakub a začal sestavovat soupravu na Michalem určené místo. Nemohl si pomoct, ale upjatá atmosféra dnešního večera ho zneklidňovala. Takhle asi výborný výkon nepodají! Na podium přišla Karin se saxofonem zavěšeným na krku a nevysvětlitelným, tedy alespoň pro Jakuba, napětím ve tváři. Nasadila si na svůj nástroj plátek a začala se rozehrávat. Taky Michal se postavil na kraj podia a začal na trumpetu hrát nějakou stupnici. Jakub si jich už tedy dál nevšímal, radši si hleděl co nejrychleji dostavět bicí, aby se mohly nazvučit. Když skončil, měla už Terka postavené klávesy a basa byla opřená vedle něj. Zvukař na ně mávl a Jakub, jako vždy první, začal zvučit. Když skončil a byla nazvučená už i basa, otočil se s prosebným výrazem na Marka.
„Co to s váma všema dneska je?“ přivřel oči, „děje se něco? Terezka se dneska ještě ani jednou neusmála. A ty? Jsi jako vyměněný. Žádné rýpavé poznámky, nic.“
„Hele, zeptej se Michala, jo?“ nechtěl se o tom očividně bavit Marek, „já ani pořádně nevím…“ Do háje, zamračil se Jakub. Takže se tomu asi stejně nevyhnu. Ale když už i Marek ztratil svůj pověstný humor, tak to bude zlé.
„Jdeme, jdeme, Autumn leaves pro zvukaře,“ zavelel Michal a Jakub se musel začít soustředit.
Ten večer zahráli oproti Jakubovu očekávání jeden ze svých nejlepších koncertů. Jako by opravdu s prvními tóny zapomněli na všechny svoje starosti a opravdu si to užívali. Lidi byli opravdu skvělí, tleskali s nehraným nadšením, a bylo jich tady snad ještě víc než jindy.

„Máme to,“ vběhl do šatny konečně rozveselený Michal, „máme to, fakt že jo. Děkuju všem. Každý první pátek v měsíci je tohle podium naše!“
„Super, bezva, skvělý,“ ozývaly se nadšené výkřiky od všech muzikantů. Tohle vždycky chtěli, konečně se jim tedy jejich sen splnil. A teď už to přece musí být jenom lepší. Všechno…
„Ehm, Michale,“ odkašlala si Terezka důrazně, „já mám teda samozřejmě taky radost, dokonce velikou, ale víš, na čem jsme se dohodli, že? S prvním stálým angažmá sháníme zpěvačku. Můj hlas na to nestačí, a ty to víš. Všichni to moc dobře víme. Musíme někoho najít, už jsme to odkládali příliš dlouho.“
„Terka má pravdu,“ objal ji Marek kolem pasu a políbil ji do vlasů, „ona je skvělá klávesistka, ale na zpívání nestačí. Potřebujeme zpěvačku.“
„Já vím,“ ujistil je Michal, „hned zítra podám inzerát a vylepím plakátky po městě.“
„Po městě?“ zapochybovala Karin, „kde by se tu nějaká dobrá vzala?“
„Zkusím to,“ rozhodl se Michal, „nějakou najdeme, nebojte.“
„A teď snad jdeme oslavovat, ne?“ zvedl Jakub do výšky ruce. Úspěch jeho milované kapely ho nesmírně rozjařil, ale pohled na tváře jeho kolegů ho okamžitě vrátil zpátky na zem.
„No…já půjdu spát,“ zamumlal Michal a zapíchl oči do země, „ale vy klidně běžte a užijte si to.“
„Kdepak,“ zavrtěla Tereza hlavou, „já jdu taky domů.“
„Já taky,“ pokývala hlavou Karin.
„Marku?“ otočil se Jakub na posledního člena a věřil, že ten ho nezklame.
„Nemám náladu, promiň,“ sklopil ale oči i on.
„Nemáš náladu?“ nevěřil vlastním uším Jakub, „lidi, dostali jsme angažmá! Synkopes mají angažmá, nechápete?“
„Půjdeme jindy,“ pokýval Michal klidně hlavou, a už zaklapoval zámky u kufříku od trumpety, „dobrou noc.“ V téhle chvíli už to Jakub nevydržel. Kašlu na důstojnost a hrdost, pomyslel si vztekle.
„Může mi sakra někdo říct, co se děje?“ rozkřikl se naštvaně, „celý večer kolem sebe chodíme a bojíme se podívat jeden druhému do očí. Co je za tím?“ Lidé z kapely klopili oči, nikdo nechtěl Jakubovi říct tu špatnou zprávu. Odhodlal se až, jak jinak, Michal. Podíval se mu pevně do očí a nadechl se ke větě, po níž si všichni uvědomili, že je to opravdu skutečnost.
„Od naší včerejší návštěvy se tam vůbec nic nezměnilo. Teď už je to jisté. Potřebujeme Nejvyšší symbol. A potřebujeme ho rychle, Lapide.“