Kapitola 5. Gallienus

Jakub jenom zalapal po dechu. Tušil, že to bude zlé, ale tohle? Nejvyšší symbol? Kde ho asi tak proboha chtějí vzít? A navíc rychle? Měl na jazyku milion otázek, ale než se stačil vzpamatovat, všichni členové kapely až na Karin byli pryč.
„Ovis... teda Karin. Teda… To je fuk,“ zablekotal ještě pořád zmatený Jakub, „to byl teda jako doufám vtip. Ale pěkně blbej, o tom by se nejspíš…“ Větu ale nedokončil, Karin mu totiž položila ruku na rameno.
„To nebyl vtip, Jakube,“ řekla tiše, „budeme ho muset sehnat. Nikdo zatím netuší kde a jak. Michal už naznačil Terezce a Markovi…“
„Cože?“ málem vykřikl Jakub, „panebože, to snad není pravda! Hele, já končím! Už tam s váma ani jednou nepůjdu! Nechci s tím mít nic společnýho, jasný? Za tohle mi to celý vážně nestojí!“ rozhodil nešťastně rukama.
„Ale prosím tě,“ usmála se Karin podivně, „samozřejmě, že nekončíš. Moc dobře víš, že to nejde. Něco jim dlužíme. Musíme jim pomoct.“ Teprve v tuhle chvíli to Jakubovi pořádně došlo. Došlo mu, jak byl pošetilý, když si myslel, že je bude stačit postrašit jako minule, došlo mu, jak byl hloupý, když si s tím nelámal hlavu a došlo mu taky, že Karin má pravdu. On nemohl couvnout. Nemohl a už ani nechtěl. Nebyl sice zodpovědný, ale pořád ještě byl chlap! Zamyšleně začal do auta nosit části své bicí soupravy, své lásky. Jindy mu s tím ostatní pomáhali, ale dnes se snad na ně ani nezlobil, že odjeli téměř bez rozloučení. Všechny to vzalo, samozřejmě. Když se vracel pro poslední kus, uvědomil si, že neuklidil činely. Musely tedy ještě zůstat v šatně. To mi ještě scházelo, povzdechl si a začal prohledávat celou místnost. Nakonec je objevil zpola zastrčené za jednou skříní, asi si je tam odložil, aby mu nepřekážely. Mohl tedy jet. V autě se jenom těžko dokázal koncentrovat na řízení, hlavou se mu honily tisíce myšlenek a on nevěděl, na kterou otázku si má začít dřív odpovídat. Kdybych měl někoho, s kým bych se o tohle všechno mohl podělit, bylo by všechno jednodušší, uvědomil si trpce. Jenže to by taky nebylo jednoduché, uvědomil si vteřinu poté. Kdyby ta dívka nebyla jako já, stejně bych jí nemohl nic říct. A kdyby byla? Chtěl by vůbec takovou? A je vůbec ještě nějaká taková?
Přemítání nad jedinečností jejich druhu mu zabralo celou cestu domů. I když bylo pozdě, nebo lépe řečeno brzy ráno, vůbec se mu nechtělo spát. Teď, když si uvědomil svoji dosavadní pošetilost a hloupý nezájem o věci, o které se zajímat měl, měl najednou pocit, že by neměl spát už nikdy. Že by měl místo toho neustále přemýšlet o věcech, o nichž do téhle chvíle přemýšlet nechtěl, zdálo se mu to totiž zbytečné. Ne, teď už nebude tak nezodpovědný a tvrdohlavý, slíbil si pevně, teď konečně jim budu prospěšný. Teď, když situace začala být opravdu vážná, bylo potřeba každé ruky, očí a hlavy a on jim to nehodlal ztěžovat jenom tím, že bude zase duchem nepřítomný, nebo se bude někde flákat. A taky… musí přece chránit Karin… ta myšlenka mu proletěla hlavou a srdcem jako šíp, píchla ho, ale hned zase polevila. Jakub zmateně zatřásl hlavou a odemkl domovní dveře. Výtahem dojel až do třetího patra a už když z něj vystupoval, snažil se sám sebe přesvědčit, že je vlastně strašně ospalý a hned usne. Ksakru, pomyslel si vztekle, mám milion různých schopností, ale když něco opravdu potřebuju, jako teď spát, nemůžu s tím nic dělat. Všechno je mi na nic, nemůžu přesvědčit svoje tělo k únavě, a vlastně ani k ničemu jinému, kromě…
Prásk!
Jakub sebou trhnul. Oči mu zmateně těkaly po pokoji. Co tohle sakra bylo? pomyslel si vztekle a zároveň trochu vystrašeně. Prásk! Jakub znovu nepotlačil trhnutí a po pravdě řečeno už začínal trochu panikařit. Znělo to jako…rozbíjení něčeho a vycházelo to přímo z kuchyně, jak Jakub postřehl s druhým prásknutím. Zloději? Ne, zavrtěl hlavou, dveře i zámek byly neporušené a zamčené, když vcházel do domu. Zbývala tedy jediná možnost… Bázlivě se podíval na místo na zdi, kde visel stejný obraz jako v Neposově bytě. Ti už ale všichni přece spí, přesvědčoval sám sebe Jakub a ruce se mu třásly, když popadl do ruky dřevěnou sošku, která ležela na stolku u počítače a kradl se do kuchyně. Prásk! A znovu sebou trhl. Na okamžik si pomyslel, že by snad přece jenom bylo rozumnější rychle utéct, ale za vteřinu už se za ten nápad nenáviděl. Nejsem přece srab, ušklíbl se, a stejně to bude někdo od nás. Malými, téměř nepostřehnutelnými krůčky se blížil ke dveřím od kuchyně, když uslyšel, že z místnosti vychází hlasité mlaskání a chroptění. Někdo se láduje v mojí kuchyni, mým jídlem! uvědomil si Jakub a začalo to v něm pěnit. Bílý rozčilením dvěma skoky zdolal zbylou vzdálenost ke dveřím a hlasitě je otevřel.
„Co to tady sakra…“ Nedopověděl. Zarazil se uprostřed věty, když spatřil vychrtlého, středně velikého mužíka, který právě s velkou rozkoší otevíral sklenici s marmeládou. Vlasy měl na hlavě podivně uhlazeny, jakoby snad byly mokré a na nohou neměl boty. Nemohl mít, protože neměl ani prsty na nohou. Měl ptačí, slepičí pařáty, a teď, když si ho Jakub důkladněji prohlédl, viděl, že má také krátká, a asi ne moc výkonná křidélka. A dupal ve třech rozbitých sklenicích s kompoty.
„Á, tak jste nakonec dorazil,“ ušklíbl se teď ten podivný tvor a lehce se Jakubovi uklonil, „měl jsem sice zprávy, že asi nebudete přes noc doma,“ strčil ten nezvaný host další svůj dlouhý a hubený prst do sklenice s marmeládou, „ale netušil jsem, že to bude trvat tak dlouho. No…dostal jsem mezitím trochu hlad, takže jsem využil vaší pohostinnosti, kterou byste mi jistě poskytl, kdybyste byl přítomen, že. No, tedy,“ odkašlal si, „posílá mě můj pán.“ Teprve teď se Jakub vzpamatoval z omráčení, které ho postihlo hned poté, co tohohle tvora spatřil. Tedy, ne že by nikdy nic podobného neviděl, setkal se už s mnohem prapodivnějšími bytostmi, ale tady? V jeho bytě, v tomhle městě?
„Jak jste se sem proboha dostal?“ dostal ze sebe, „a neviděl vás někdo?“ Tázaný, který právě olizoval svůj prst pokrytý velkou vrstvou marmelády, se na něj podíval téměř opovržlivě.
„Bože, to jste tak hloupý? Samozřejmě že mě nikdo neviděl.“
„Ale jak tedy…?“
„To není vaše starost,“ usadil ho mužík, „tedy, dovolte, abych se představil. Jmenuji se Gallienus a posílá mě, jak už jsem řekl, můj pán. Tedy, jde o to…“
„Váš pán? Kdo je váš pán?“ zeptal se stále ještě zmateně Jakub. Gallienus se zamračil.
„Přerušovat někoho v řeči je velmi nezdvořilé, Lapide. Tedy, byl jsem varován, že jaksi…nedodržujete pravidla, ale…tedy poslouchejte. Posílá mě můj pán,“ zopakoval už potřetí, jakoby chtěl právě tahle slova jaksepatří zdůraznit, „a jde tady o to, že by si přál, abyste se rozhodl správně a přidal se na Druhou stranu. Tedy, nevím, proč tolik touží právě po vás, ale budiž…já jsem jenom hloupá sl…sluha.“ Nato sjel Jakuba dlouhým, zkoumajícím pohledem a potom znovu zabořil své prsty do marmelády. Jakub, ač stále ještě rozčilený, si přikazoval, aby se uklidnil. Nevěděl přesně, odkud Gallienus přichází, ale věděl, že musí udělat všechno, co bude v jeho silách, aby to zjistil, protože očividně nebyl z jejich strany. Opatrně, nakazoval si, když se zhluboka nadechl, aby řekl:
„Abych se mohl rozhodnout, na kterou stranu se dám, musím vědět, kdo tě posílá.“ Gallienovy oči se semkly do dvou úzkých čárek. V jediném okamžiku vytáhl svůj kostnatý prst ze sklenice a zabodl ho do Jakubova břicha.
„Nedělej ze mě hlupáka!“ zaječel, „vím, že jsi dostatečně inteligentní na to, abys pochopil všechno, co ti říkám. Moc dobře víš, co znamená moje otázka! Tedy? Můj pán se ptá jenom jednou!“ Jakub polkl. Je to zlé, to už teď věděl jistě. Ale co má proboha dělat? Poslat Galliena pryč, nebo se přidat k nim a dělat špiona? Byl absolutně bezradný. Potřeboval se poradit s Michalem, tedy jejich nepsaným vůdcem Neposem, ale tušil, že to bude teď nemožné. Nemůžu dělat špiona, nemůžu, i kdybych chtěl, prolétlo mu hlavou, nemám v sobě dostatek disciplíny a sebeovládání. Navíc, uvědomil si bolestně, kde má jistotu, že když přejde na Druhou stranu jenom naoko, nebude se mu to nakonec líbit? Neměl dobré srdce, byl sobecký, to o sobě věděl. A co kdybych se k nim přidal doopravdy a dělal špiona jim? Prolétlo mu hlavou. V první chvíli se té myšlenky dost zalekl, ale ve druhé už o ní začal docela vážně uvažovat. Mělo by to přece značné výhody pro jeho osobu, jak se právě před několika hodinami dozvěděl, byli přece ve výhodě a nám se těžko podaří sehnat, co potřebujeme… Nám… To slovo mu proťalo srdce, břicho, plíce a snad i celou bytost. On je Purita, čistý a neposkvrněný Purita, on je bubeník Synkopes. Ne, nemůže je zradit, v sázce bylo příliš mnoho. Ale jak tedy reagovat? Možná bych se mohl nějak nenápadně přemístit k obrazu a zkusit se s Michalem spojit, aby mi poradil, uvažoval zoufale, i když realisticky musel připustit, že to je nemožné. Ruce se mu bůhví proč klepaly. Jsem takový zbabělec, nadával sám sobě v duchu, srabe! Srabe, no tak, dělej něco! Třeba ho zabij, nebo se na něj usměj, ale hlavně něco udělej! A pak to najednou přišlo.
„Jsem se svojí stranou spokojený,“ slyšel mluvit sám sebe klidně a vyrovnaně, „prosím, odejdi.“ Gallienus zvedl hlavu od zavařeniny a když pokládal poloprázdnou sklenici na stůl, podíval se na něj už přímo zhnuseně a ještě než chvatně opustil kuchyň a posléze se překvapenému Jakubovi ztratil bůhví kam, prohodil:
„Říkal jsem mu to, ale on ti věřil…“