Lotte - 15. kapitola

Severus Snape seděl na zemi v dětském pokoji v Casa Lotte a pozoroval pětiměsíční holčičku. Pokoušela se lézt, ale moc jí to nešlo. Lotte se plácala na zemi a zkoumavě si prohlížela figurky draků před sebou. Tedy alespoň tak vypadala. Co se jí skutečně honilo hlavou, to Severus nevěděl. "Jak to jen to dítě dokáže?", uvažoval. Někdy jako by najednou procitl a držel dítě v náručí. Spokojené a smějící se dítě. A za chvíli už zase bylo vše rozmazané a nejasné.

 

 

 

Bylo jeho povinností navštěvovat Casa Lotte, aby viděl, jak se jeho chráněnce daří. Také veškerá komunikace s Ghandíou se uskutečňovala v Lottině bytě. Ghandía mohla kdykoliv pověřit dohledem nad Lotte domácího skřítka, kterého jí přidělila škola k ruce, ale příliš této možnosti nevyužívala. Nejraději se věnovala Lotte přímo ona osobně. Jediný, koho nechávala s Lotte samotného, byl Severus. Důvěřovala mu. Věděla, že chlad a opovržení jsou jen zástěrkou pro nešťastnou a osamělou duši. Možná právě proto se tehdy do něj zamilovala.

 

 

 

Vzpomněla si, jak spolu poprvé hovořili. Její lektvar byl druhý nejlepší. Samozřejmě hned po výtvoru lektvarového génia Severuse Snapea. Profesor Křiklan se z něho mohl pokakánkovat. Nemohla pochopit, že jeho lektvary byly vždy tak dokonalé!

 

 

 

"Nechápu, v čem jsem udělala chybu, že ten můj utrejch má tak strašnou barvu. Postupovala jsem přesně podle učebnice!"

 

"Dobře děláš. Vyneslo ti to krásné druhé místo.", řekl jí tehdy s úšklebkem.
"Jasně.", odsekla a chtěla pokračovat dál, když v tom jí to došlo. "Tak moment! Co jsi udělal jinak?"

 

"Kdybych ti to řekl, byla bys stejně dobrá jako já.", odpověděl se zřetelnou nechutí v hlase a pokračoval chodbou dál.

 

 

 

Od té doby bedlivě sledovala jeho počínání - krájení krysích ocásků, míchání bublajících tekutin, jak přičichával k výparům. Jednou si všimla, že místo aby některé přísady krájel, drtí je. Nemohla však popřít, že mnohdy to přípravu dost usnadnilo. Některé ingredience bylo vážně snadnější rozdrtit nežli nakrájet. Každopádně mu později tvrdě vmetla do tváře, že ví, v čem tkví jeho kulinářské úspěchy. Prosil, aby to nikomu neříkala. Souhlasila pod podmínkou, že jí vždy bude k dispozici, aby jí objasnil příčinu nedokonalosti jejích lektvarů. Neměl na výběr. Po každé hodině lektvarů na ni čekal před učebnou a pak jí v některém z tmavých výklenků sklepení vysvětloval, co je třeba v postupu pozměnit a co naopak za všech okolností striktně dodržet. Fascinoval ji jeho zápal pro ten obor. Někdy je tam zahlédl profesor Křiklan: "Snape! Slečno Rosebloodyová! Co tady vy dva, k čertu, děláte? Snape, doprovoďte laskavě slečnu na její kolej. Není zdvořilé krčit se s dámou v temném koutě jako nějaký padouch!"

 

 

 

Podívala se do dětského pokoje. Lotte se vesele smála, jak na ni Severus dělal různé obličeje. "Jak to jen to dítě dělá?" Takhle ho neznala. Ano, tehdy se jí tu a tam podařilo jej trochu rozhovořit, ale zábavný rozhodně nikdy nebyl. Byl jako vyměněný. Jako by ho snad někdo zhypnotizoval či co. "Tak moment!"

 

 

 

 

 

 

"Dám vám něco, co vám uleví od křečí a zmírní ty výkyvy nálad, ale rozhodně vám nehodlám víc vyhovět, Minervo. Nevidím důvod, proč bych měla sterilizovat zdravou ženu. Je mi líto. Jsem lékouzelnice, ne strom splněných přání."

 

"Je vám doufám jasné, že se tím můj postoj k rodinnému životu nezmění."

 

 

 

Poppy Pomfreyová jen mávla rukou. Bylo jí to teď ukrutně jedno. Pořád si pamatovala to ponížení. Už to sice bylo pár dní, ale hořkost neustupovala. Kdykoliv se přestala soustředit na práci, rezonovalo jí v hlavě to jedno jméno. Netušila, že k Lilly Potterové někdy něco cítil. Ale přece si vzala Jamese Pottera, a navíc už to byl více než rok od její smrti.

 

 

 

"Poppy? Jste v pořádku?", profesorka McGonagallová se na ni ustaraně dívala přes své drobné brýle.

 

"Samozřejmě, že jsem!", řekla madame Pomfreyová snad až příliš nahlas. Profesorka Přeměňování rychle poděkovala za lektvar, který jí pomáhal přežít každoměsíční ženské utrpení bez větší újmy a nechala lékouzelnici na ošetřovně samotnou. Ta chvíli předstírala, jak se věnuje svým běžným záležitostem a pak se posadila na postel, kde předtím seděl on. Jen tam tak seděla a hleděla před sebe. Možná to měla prostě přejít. Teď už však není cesty zpět.

 

 

 

***

 

 

 

Salamandra pozorovala svou dceru, jak spí. Vlasy jí slabě zářily. Děťátku také. Zřejmě se jí zdálo něco komplikovaného. Do pokoje nahlédla Ghandía a posunkem Salamandře naznačila, aby za ní přišla.

 

 

 

"Byla bych vám nabídla, abyste se posadila.", řekla, snažíce se znít omluvně a zdvořile, nicméně trocha jízlivosti přeci jen prosákla mezi pečlivě volenými, uhlazenými slovy. Salamandra neřekla nic a vklouzla na židli za stolem. Její vlasy už nezářily a na tváři jí hrál vítězoslavný úsměv.

 

Ghandía předstírala, že ji to vůbec nevyvedlo z míry a pokračovala: "Už vím, proč se poručníkem vaší dcery stal právě Severus Snape. Zhypnotizovala ho."

 

"Cože?"

 

"Pozorujete ty dva pokaždé. Musela jste si všimnout, jak se Se-profesor Snape vždy najednou promění, jako by ho někdo očaroval."

 

"Ale to je přeci velice vzácná schopnost. To by byla příliš velká náhoda."

 

"Mohla ji zdědit."

 

 

 

Místnost zaplnila záře Salamandřiných vlasů. Ona sama takovými schopnostmi nedisponovala. Nevěděla toho mnoho o Rohypniusi Witchcrookovi. Pravda ovšem byla, že to bylo jediné vysvětlení, proč by se tak chladný člověk jako Severus Snape angažoval v poručnictví osiřelé kouzelnické holčičky. "Může duch omdlít?", pomyslela si Salamandra. Nestalo se tak.

 

 

 

"Budu to muset Snapeovi říct. S vaším souhlasem nebo bez něj. Tohle je vážná věc. Nevím, jak vychovávat hypnotičku. Mohl by to v budoucnu být problém. Však víte, až přijde na to, jak tu schopnost ovládat."

 

Salamandra nebyla s to promluvit. V hlavě měla vymeteno. "Ten hajzl byl hypnotik?"

 

"Máte snad jiné vysvětlení?"

 

Zavrtěla hlavou. "Asi máte pravdu. Měly bychom okamžitě informovat profesora Snapea. A také profesora Brumbála."

 

"Mohla byste je oba přivést sem?"

 

Přikývla a skrze nejbližší zeď opustila byt.

 

 

 

***

 

 

 

Ústav pro psychicky narušené jedince byl vzhůru nohama. Takový případ tam ještě neměli. Ten blázen se dožadoval nějakého Denního věštce a tvrdil, že už ho skoro tři měsíce pronásledují sovy s výhružnými vzkazy. Kdo to kdy slyšel, aby někoho pronásledovaly poštovní sovy? Rohypnius byl ve svém prázdném pokoji sám snad jen v noci. Každou chvíli ho přišel navštívit někdo z personálu ústavu. Ne že by snad budil tolik soucitu. Každý prostě musel slyšet ty jeho story osobně. Neuvěřitelný, co ten chlap vyprávěl. Rohypnius sám doufal, že tu buď brzy zemře nebo se mu obnoví jeho hypnotické schopnosti a dostane se odtud.

 

 

 

***

 

 

 

Na stole ležela neuvěřitelná hromada pergamenů, do níž se profesor Brumbál marně snažil vnést nějaký systém a pořádek. Nebylo by to nic těžkého pro tak mocného čaroděje, nebýt toho, že totálně ztratil přehled o tom, co který pergamen obsahuje za poznámky a jakého tématu se ty poznámky týkají. Najednou ucítil chladný závan. "Hm, kdopak ze zdejších duchů se rozhodl poctít mě svou návštěvou?", řekl nahlas a rozhlédl se po místnosti.

 

 

 

Jeho pohled se zastavil na duchovi mladé dívky se zářícími vlasy: "Salamandro, rád vás vidím! Co vás sem přivádí v tuto hodinu?"

 

"Pane řediteli, omlouvám se, že vás vyrušuji tak pozdě. Je tu jedna neodkladná záležitost. Týká se mé malé Lotte. Profesor Snape je již na cestě do Casa Lotte."

 

"Samozřejmě.", řekl profesor Brumbál, nechal změť pergamenů jejímu osudu a vykročil spěšně z pracovny.

 

 

 

***

 

 

 

"Severusi, vy přece ale ovládáte umění nitrobrany, nemýlím-li se. Jak je tedy možné, že tak malé dítě, nemluvně, vás dokázalo zhypnotizovat?", zeptal se profesor Brumbál po té, co vyslechl Ghandíinu hypotézu.

 

"Zřejmě zde vždy bylo něco, co odvedlo mou pozornost natolik, že jsem jaksi nebyl ve střehu."

 

"Vy, že jste nebyl ve střehu, Severusi? To si dřív já odpustím sladké.", oponoval Snapeovi profesor Brumbál.

 

Profesor Snape se tvářil ještě kyseleji než obvykle.

 

"Je pravda," vmísila se do diskuse Salamandra, "že by bylo jen stěží možno očekávat hypnotický útok od tak malého roztomilého tvorečka jako je Lotte. Navíc, nepoužívají hypnotici v batolecím věku hypnózu jako obranu vůči cizím lidem, kteří v nich vzbudí nedůvěru nebo strach?", Salamandra se na chvilku odmlčela. "Myslím, že jsem to někde četla.", dodala.

 

"Ghandío, je Lotte nyní vzhůru? Podívejte se, prosím. Rád bych vaši hypotézu prakticky ověřil.", řekl naprosto klidně bradavický ředitel, zatímco výraz profesora Snapea byl rozmrzelost sama.

 

 

 

Ghandía se vrátila s Lotte v náruči. Severus Snape přistoupil k děvčátku a naklonil k němu svůj mrzutý bledý obličej. Všichni ostatní upírali svůj zrak na Lotte a její oči. Jak se Snapeův obličej blížil k drobnému obličejíku, dítko vypadalo více a více znepokojeně až se potichu rozeštkalo. Když byl už docela blízko, mezi ním a děvčátkem bylo sotva deset centimetrů, oči děvčátka se změnily. Začaly se v nich přelévat barvy a ty pak vířily v drobných odlescích jejími duhovkami. Tvář profesora Lektvarů najednou jako by zjihla, děvčátko se uklidnilo a oba se na sebe usmívali.

 

 

 

A najednou Severus Snape choval v náručí malou Lotte, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Nezávislý pozorovatel by byl řekl, že to je zajisté ten nejvíc milující otec na světě. Pár vteřin všichni jen nevěřícně sledovali výjev, který dosud nezřeli ani v těch nejbláznivějších snech. Jako první promluvil Albus Brumbál:

 

"Není pochyb, že je to hypnotička. To může být velmi nebezpečné."