1.Ztracená

„Nesnáším navigace! Vypadá snad tohle jako město?!“rozčilovala jsem se během řízení auta. Zastavila jsem u krajnice a vystoupila. Kolem mě byl jenom les, les a zase les. Cesta, po které jsem přijela, byla kamenitá a poměrně zarostlá. Z obou stran do ní zasahovaly větve keřů, uprostřed rostla tráva a v dáli jsem snad zahlédla i hřib. Vypadalo to, jako kdyby po téhle cestě nikdo už velmi dlouho nejel. A nejspíš to také byla pravda, protože po cestě jsem nikoho nepotkala. Žádné jiné auto, ani nikoho na kole nebo pěšky.  

Netušila jsem, kde se nacházím. Jediné, co jsem věděla určitě, že nejsem tam, kde jsem chtěla být. Mohlo mě napadnout, že cesta do města asi nebude vypadat takhle. Příště tu navigaci poslouchat nebudu. Ale co jsem mohla udělat. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Stála jsem pod velikým smrkem, který byl plný obrovských šišek. Na vedlejším stromě bylo hnízdo, sem tam rostla nějaká houba, ale jinak nic zvláštního. Prostě klasický les jako každý jiný. Když už jsem chtěla nastoupit zpátky do auta, všimla jsem si cesty vedoucí do lesa. Byla úzká, zarostlá mnohem víc než ta, po které jsem přijela. Autem bych tam nikdy neprojela a tak jsem se rozhodla jít pěšky. Třeba budu mít štěstí a někoho potkám. Z auta jsem si vzala mobil a doufala, že po cestě najdu signál. Zbytek věcí jsem v autě nechala, zamkla jsem ho a vydala se na cestu.

Prodírala jsem se skrz větve, občas jsem musela z cesty sejít, protože bych přes to chroští nikdy nemohla projít. Ale dávala jsem si veliký pozor, abych cestu nezpustila z očí. Bylo to moje jediné vodítko. Jinak bych byla ztracená. Sama, uprostřed velikého pustého lesa.

Ušla jsem asi 2 kilometry, když v tom nade mnou něco přelétlo. Vyděšeně jsem se podívala k obloze. Nejprve jsem hledala původ mého vyděšení, ale to, co jsem uviděla místo toho, nebylo hezké. Obloha byla tmavá, v dálce jsem slyšela hromy. První moje myšlenka byla dostat se co nejrychleji k autu. Ale než bych se tam dostala, trvalo by mi to půl hodiny a to už bych byla mokrá až na kost. A tak jsem se rozhodla zkusit štěstí a pokračovat v cestě. Třeba najdu nějaký přístřešek, kde se budu moci před deštěm schovat. Šla jsem tedy dál. Čím déle jsem šla, tím méně jsem věřila, že opravdu něco najdu. Aspoň nějakou jeskyňku, nebo krmelec pro zvířata, pomyslela jsem si.

Najednou začalo silně foukat a pršet. Vlasy mi vlály kolem hlavy a dalo mi velikou námahu, abych přes ně něco viděla. Větve na stromech se ohýbaly, a když jsem pod jedním prošla, jeho větev mě škrábnula. Podívala jsem se na svoji ruku. Nejen, že moje bílá košile byla nasáklá vodou, ale byla na ní také skvrna od krve. Netušila jsem, kde jsem, kde je moje auto ani nejbližší město. Byla jsem ztracená. Uprostřed lesa. Během té nejhorší bouře, kterou jsem zažila. Začala jsem utíkat, ale netušila jsem kam. Doufala jsem, že nebloudím v kruzích. Cestu, po které jsem se vydala, jsem už neviděla. Takže moje jediné vodítko k mému autu bylo pryč. Snažila jsem se najít nějaký přístřešek. Marně. Byla mi strašná zima. Zkoušela jsem i volat o pomoc, ale nikdo nepřicházel. Nedivím se. V tomhle počasí asi nikdo venku nebude. Leda by to byl sebevrah.

Z mého přemýšlení mě vytrhnula strašná rána. Podívala jsem se nad sebe a uviděla příčinu. Blesk zasáhl do stromu a ten se teď řítil k zemi. Přímo na místo, kde jsem stálá já. Začala jsem křičet. To bylo to jediné, na co jsem se zmohla. Chtěla jsem utíkat. Ale nemohla jsem. Stála jsem jako zmrazená, nebyla jsem schopná jediného pohybu. Pomalu jsem se smiřovala, že je to můj konec, když v tom se stalo něco neuvěřitelného.

Z lesa vyběhla osoba. Přes déšť jsem na ní pořádně neviděla. Ale to, co udělala, jsem viděla moc dobře. Nechápala jsem, co se v tu chvíli stalo. Nemělo to žádné logické vysvětlení. Osoba namířila ruce na strom a ten se najednou zastavil ve vzduchu. Nevěřícně jsem na strom koukala. Nechápala jsem to.  Prostě visel ve vzduchu.

„Utíkej!“ zakřičel na mě mužský hlas. Neváhala jsem ani vteřinu a rozběhla se. Každý normální člověk by utíkal pryč. Přece jenom kdo by kdy běžel za někým, kdo dokáže zastavit strom v pádu. Já ale nemohla běžet pryč. Byla jsem tak fascinovaná tím hlasem. Něco mě k němu přitahovalo, jako magnet. V hlavě mi znělo: „Běž za ním, běž!“ Nemohla jsem vzdorovat. Rozběhla jsem se k němu. Když jsem byla z dosahu stromu, spustil ruce a strom spadl na zem. Lekla jsem se a obrátila se. Spadl přímo tam, kde jsem před tím stála. Kdyby nebylo toho muže, byla bych mrtvá.

Zděšeně jsem se na něj podívala. Pod mokrým trikem se mu rýsovaly svaly. Měl krátké hnědé vlasy, které mu padaly do čela. Oči, které jsem jen tak tak viděla přes vlasy, byly tak nádherné. Řekla bych, že měly čokoládovou barvu, ale tím jsem si tak jistá nebyla. Byl daleko a navíc silně pršelo. Rozběhl se ke mně. Chtěla jsem udělat to samé, ale nešlo to. Stála jsem tam a jenom ho pozorovala. Když ke mně doběhl, chtěla jsem mu poděkovat. On mě však pevně objal, a to mi vyrazilo dech. Sevřel mě tak pevně, jako kdyby se o mě vážně bál. Což bylo zvláštní, protože tohohle muže jsem určitě nikdy předtím neviděla. Tak krásného chlapa bych určitě jen tak z hlavy nedostala. Stále mě objímal, ale mně to nevadilo. Byla jsem ráda. Zvláštní. Cizí chlap mě objímá a mě je to jedno. Chtěla jsem mu to objetí oplatit, ale on se najednou odtáhl, podíval se na moji ruku a zeptal se:

„Bolí to hodně?“ Když jsem znovu uslyšela jeho hlas, rozbušilo se mi srdce.

„Je to jenom malé škrábnutí,“řekla jsem a doufala, že to nebude nic vážného.

„Pojď se mnou,“řekl mi, vzal mě za ruku a rozběhl se hustým lesem. Nevnímala jsem, kudy běžíme. Nevnímala jsem nic okolo sebe. Vnímala jsem jenom jeho. Jeho dotyk. V hlavě mi pořád zněl jeho hlas.  Najednou jsme se ocitli na louce. Uprostřed stála chatička. Běželi jsme přímo k ní. Muž rychle otevřel dveře a pustil mě dovnitř.

Ocitla jsem se v malé kuchyňce. Uprostřed byl stůl a čtyři židle. Na stole stál hrnek, podle vůně jsem usoudila, že s kafem. Překvapilo mě však, že z kávy se ještě kouřilo. Nechápala jsem, jak je to možně. Přece by si neuvařil kafe, pak ho nechal jen tak ležet na stole a nešel by se podívat do lesa. Nedávalo to smysl. Otočila jsem se k němu.

„Já…Děkuju.“ Vykoktala jsem ze sebe. Byla mi strašná zima, celá jsem se třásla.

„Co jsi dělala v lese v tuhle dobu?“ zeptal se mě.

„Ztratila jsem se, navigace mě měla dovést do města, a ne do lesa. Uviděla jsem cestu, a tak jsem se po ní vydala.“ Odpověděla jsem. On mezitím chodil z místnosti do místnosti, jakoby něco hledal. Pak mi přinesl ručník a něco na převlečení.

„Vedle je ložnice. Usuš se a vezmi si tohle. Je to moje košile, nic jiného, co by sis mohla vzít, tady nemám. Až budeš hotová, zavolej na mě, podívám se ti na tu ruku.“ Poděkovala jsem a odešla vedle.

 Ložnice byla útulná. Vlevo u zdi stála manželská postel. Ale bylo na ní něco zvláštního. Chvíli mi trvalo, než mi to došlo. Spalo se pouze na jedné půlce. Druhá byla úhledně zastlaná, jakoby na ní nikdo dlouho nespal. Napravo se nacházela skříň, naproti posteli pracovní stůl s židlí a vzadu pohovka. Ještě chvíli jsem se rozhlížela po pokoji, ale pak mnou projel záchvěv mrazu. Sundala jsem si proto kalhoty i promočenou košili a oblékla si tu jeho. Byla mi sice velká, ale nevadilo mi to. Byla suchá, bylo v ní poměrně teplo a navíc voněla po něm. Nevím, co se semnou stalo. Nevěděla jsem, jak se jmenuje, ale strašně mě k němu něco přitahovalo. Všechno, co s ním mělo nějakou spojitost, mě určitým způsobem vzrušovalo.

Ručníkem jsem si osušila vlasy a podívala se z okna. Bouře neustupovala, naopak vypadala ještě hůř než předtím. Zamyslela jsem se. Hlavou mi vířili pořád ty samé myšlenky. Stále dokola se opakovaly. Jeho hlas, jeho dotek a jeho oči. Nádherné hnědé oči. Z mého snění mě vyrušilo klepání na dveře. Otočila jsem se a uviděla ho. Konečně jsem si ho mohla v klidu prohlédnout. Byl krásný. Vysoký, štíhlý, svalnatý. Pozoroval mě. A já jeho. Netušila jsem, nad čím přemýšlí. Doufala jsem ale, že ne nad tím, co já. Momentálně jsem se za sebe trochu styděla. Měla jsem na sobě jenom tu jeho košili. Vlasy jsem musela mít rozcuchané do všech stran. Nechtěla jsem, aby si mě prohlížel tak dlouho a tak jsem řekla:

 „Já jsem Kate.“ Čekala jsem, až se představí i on.

„Tom.“ To jméno se k němu hodilo. Nevím proč, ale najednou se mi zdálo, že ho odněkud znám. Byl to zvláštní pocit.

 Doufala jsem, že se mě na něco zeptá, že něco řekne. Ale on tam jenom stál, opřený o dveře a dál mě pozoroval.

„Jak si to udělal? Jak si zadržel ten strom?“ Najednou jako by znervózněl.

„Tys to viděla?“ Mlčky jsem přikývla. „I když ti to řeknu, neuvěříš mi.“ Pochopil, že taková odpověď mi stačit nebude a tak pokračoval. „Jsem čaroděj.“ Řekl to tak lehce, jako kdyby o nic nešlo. Šokovalo mě to. Nemohla jsem tomu uvěřit. Jako malá jsem na kouzla věřila. Ale teď už ne. Kouzla existovala jenom v pohádkách. Ne ve skutečném světě. Ale všechno se tím vysvětlovalo. To, jak zadržel ten strom. A to, proč mě to k němu tak táhne. Byl jiný. Jiný, než všichni ostatní. Byl výjimečný. Nevěděla jsem, co na to říct.

„Vyprávěj mi o tom.“ Moje odpověď ho očividně překvapila. A mě vlastně taky. Nestačila jsem přemýšlet a prostě to ze mě vylétlo. Nepředpokládal, že budu chtít vědět víc. Ale já jsem chtěla. Chtěla jsem vědět všechno o něm. Teda, spíš jsem chtěla slyšet jeho hlas. Nevím proč, ale uklidňoval mě.

„Nejdřív se ti podívám na tu ruku. Sedni si na postel.“ Řekl mi. Poslechla jsem ho. Sedl si naproti mně. Natáhl ke mně ruku, ale pak se najednou zastavil. „Můžu?“ zeptal se. Přikývla jsem. Rozepnul mi horní 4 knoflíčky u košile a opatrně mi stáhnul košili z ramene, aby se dostal k ráně. Jelikož se k ní košile za tu chvilku stihla přilepit, trochu jsem sykla bolestí. „Promiň. Máš to poměrně hluboké. Vyčistím ti to, ale bude to trochu bolet.“

„Dobře. Pokusím se nekřičet moc nahlas.“ Zkusila jsem odlehčit situaci. Očividně to zapůsobilo, protože se usmál. Když mi ránu vyčistil, opatrně jí obvázal. Vypadalo to, že to nedělá poprvé. Jakoby už s takovými ránami měl zkušenosti. Pomalu mi začal knoflíčky zapínat, a když byl u posledního, dotkl se mé kůže. Najednou mnou projelo mravenčení. Pod jeho dotykem jsem se doslova rozplývala. A on očividně taky něco cítil. Při pohledu do jeho očí jsem viděla vzrušení. Najednou se ale rozplynulo.

„Tak hotovo. Byla jsi statečný pacient. Zasloužíš si čaj. Dáš si?“

„Moc ráda. Ještě pořád mi je trochu zima.“ Byla jsem ráda, že pokračuje v přátelské atmosféře.

 Odešel do kuchyně, ale dveře nechal otevřené. Jelikož mi opravdu byla trochu zima, lehla jsem si a zakryla se dekou. Přemýšlela jsem nad tím, jestli tu bydlí sám, nebo jestli má nějakou přítelkyni. Ale vzhledem k mému závěru ohledně postele jsem doufala, že ne. A pak jsem začala přemýšlet nad tím, co se stalo před chvílí. Nikdy před tím jsem nic takového nezažila. Byla jsem vážně zmatená. Než jsem se tím stačila víc zabývat, uslyšela jsem kroky.

„Tak už se to nese. Jeden čaj pro dámu,“ řekl a usmál se.

„Myslím, že dáma není to správné slovo. Zrovna teďka tak určitě nevypadám.“

 „Nesmysl. Jsi roztomilá.“ Nemohla jsem uvěřit tomu, co právě řekl. Připadám mu roztomilá. Nemohla jsem nad tím však dlouho uvažovat, protože bych se určitě začala červenat.

„Slíbil jsi mi, že mi o sobě budeš vyprávět.“

„Myslím, že by tě to moc nezajímalo. Většina věcí spojená s kouzly je spíš špatná. Pořád musíš zachraňovat svět před špatnými silami. A občas musíš učinit i velmi těžká rozhodnutí.“ Najednou se zamyslel. Jeho oči mi připadaly smutné. Chtěla jsem vědět co tím myslí. Ale připadalo mi to jako moc velká troufalost. Nemůžu předpokládat, že se bude svěřovat mě. Nezná mě ani hodinu. Nic o mně neví. Najednou jakoby si uvědomil, že není sám.

„Hned jak bouřka skončí, tak odjedu a už tě nebudu obtěžovat,“ řekla jsem.

„To jen tak nebude. Tahle bude trvat pěkně dlouho. Zůstaneš tu přes noc. Vyspíš se tady.“

 „A kde budeš spát ty?“ Doufala jsem, že to nevyznělo ve smyslu: lehni si vedle mě.

 „Já si lehnu dozadu na pohovku. Nebo jestli chceš mít soukromí…“

„Ne! To ne. Budu ráda, když tu nebudu sama. Neříkám, že se bouřek bojím. Ale že bych je měla ráda, to se taky říct nedá.“ Usmál se.

„No nic. Odnesu ty hrnky do kuchyně a pokusím se ti najít něco na spaní, aby ti nebyla zima,“ řekl, vstal a odešel. Dveře za ním zůstaly otevřené. Slyšela jsem, jak chodí po vedlejší místnosti. Opět jsem si lehla a přikryla se dekou. Stejně jako košile voněla po něm. Přemýšlela jsem o tom, co všechno se dneska stalo. Podruhé jsem se narodila. Poznala jsem Toma. A teď ležím tady, u něho v posteli. Pousmála jsem se. Najednou se mi ale začaly pomalu zavírat oči. Nechtěla jsem spát. Chtěl jsem s ním ještě mluvit. Být s ním co nejdéle. Ale únava byla silnější. Poslední, co si pamatuju, jsou jeho kroky směřující do ložnice. A pak už byla tma.

Přišel jsem zpátky do ložnice. Už jsem se chtěl na něco zeptat, když v tom jsem si všiml, že spí. Byla tak krásná. Tak zranitelná. Cítil jsem potřebu ji chránit. Chtěl jsem být co nejblíže u ní, ale nechtěl jsem ji vzbudit. Sednul jsem si dozadu na pohovku a pozoroval jsem ji. Tak dlouho jsem si přál, aby mě poznala. Abychom byli spolu. A teď je tady. Je mi jasné, že nemůžu očekávat, že tady zůstane. Ale třeba jednou…