2. Ráno

Probudila jsem se a pomalu jsem otevřela oči. Nevěděla jsem kolik je hodin, ale cítila jsem se vyspalá. Už dlouho jsem se tak necítila. Protáhla jsem se a ucítila bolest na své ruce. Opatrně jsem si rozepnula knoflíčky na košili a lehce ji stáhla. Podívala jsem se na obvaz. Rána musela být asi hlubší, než jsem si myslela, protože krev prosákla až na povrch. Při pomyšlení, že mi to Tom převáže, jsem se zatřásla. Těšila jsem se na jeho dotyk.

Skrz okénko do místnosti pronikaly sluneční paprsky. A když jsem se zahleděla za ně, spatřila jsem Toma. Ležel na pohovce a spal. Na sobě měl jenom kalhoty. Byl tak roztomilý. Chvíli jsem tam jenom tak seděla na posteli a pozorovala ho. Pak mě napadlo, jestli mě i on včera večer takhle pozoroval. Doufala jsem, že ne! Teda spíš, že jsem nechrápala! Ale zase na druhou stranu by to znamenalo, že se mu líbím. S tou myšlenkou jsem si začala pohrávat.

Ale pak mě napadlo, že kdyby se probudil a uviděl mě, jak na něj civím, asi by ho to vyděsilo. Zapnula jsem si tedy knoflíčky, opatrně jsem se zvedla z postele a už jsem chtěla odejít pryč, ale pak mě něco napadlo. Vzala jsem deku a šla k němu. Opatrně jsem ho přikryla a doufala, že se nevzbudí. Trochu se pohnul, deku si přetáhl přes sebe, ale jinak spal dál. Oddechla jsem si a šla do kuchyně.

Zavřela jsem dveře. Měla jsem děsný hlad. Ale nechtěla jsem ho vzbudit tím, že bych omylem třískla nějakým talířkem nebo skleničkou. A proto jsem se šla podívat ven.

Vyšla jsem ze dveří a opřela se o zábradlí naproti. Venku bylo tak krásně. Svítilo sluníčko a v dálce zpívali ptáčci. Dokonce kolem mě prolítl i čmelák. Po nějaké bouři nebylo ani vidu, ani slechu. Nadechla jsem se. Cítila jsem vůni lesa, květin. Sestoupila jsem po schodech dolů. Až poté, co jsem si stoupla na trávu, mi došlo, že jsem bosá. Cítila jsem ranní rosu, a jak jsem šla dál, tráva mě šimrala mezi polštářky prstů. Napadlo mě natrhat si nějaké květiny. Jelikož okolo chaty byla veliká louka, nemusela jsem hledat moc dlouho. Trhala jsem nejrůznější květiny od pampelišek, sedmikrásek, hvozdíků přes lilie až k řebříčku. Za chviličku jsem již měla plnou hrst květin. Přičichla jsem k nim, voněly tak krásně.

Rozhlédla jsem se okolo. Na okraji lesa jsem uviděla keř s borůvkami. Čím dál lepší, pomyslela jsem si. Rozběhla jsem se k domu a vešla do kuchyňky. Květiny jsem položila na stůl a začala hledat vázu. Trvalo mi to pěkně dlouho, ale nakonec jsem ji našla. Napustila jsem do ní vodu a položila ji na stůl. Kytky jsem do ní opatrně vložila a doufala, že se do ní vejdou. Perfektní, pomyslela jsem si, když jsem spatřila kytky ve váze.

Ještě než jsem se vrátila zpět na louku, vzala jsem z kuchyňské linky prázdnou misku. Poté jsem potichu vyšla z chaty a rozběhla jsem se k okraji lesa, kde jsem před tím viděla keř s borůvkami. Milovala jsem je. A tyhle byli navíc vážně velké. Trhala jsem pečlivě každou borůvku, sem tam jsem i ochutnala. Když jsem trhala poslední, uviděla jsem berušku. Musela jsem se usmát. Pomalu mi přelezla na prst a pak roztáhla krovky a odletěla. Podívala jsem se na misku, byla skoro plná. Už jsem se natahovala, že oberu další keř, ale v tom jsem spatřila něco ještě lepšího. Lesní jahody. Nemohla jsem tomu uvěřit. Když se snažím při procházce v lese něco najít, borůvky, jahody, houby, prostě cokoli, tak nic nenajdu. Možná tak muchomůrku. A teď se nesnažím a je tu všechno.

Tady se musí bydlet tak krásně, pomyslela jsem si. Představovala jsem si, jaký by to bylo. Každý den takhle vstát, natrhat čerstvé kytky, borůvky, jahody. Ale hlavně, byla bych s ním. S Tomem. Najednou jsem si uvědomila, že asi pořád spí. Rychle jsem dotrhala jahody, až byla miska plná a rozběhla se k domu. Misku jsem položila na stůl vedle vázy s kytkami a přidala jsem ještě sklenici s džusem. Poodstoupila jsem a podívala se na stůl. Něco tam chybělo. Rozhlédla jsem se po pokoji, až jsem spatřila kousek papíru a tužku. Úhledně jsem napsala:

Dobré ráno zachránce. Tohle ber jako malé poděkování za včerejšek. Doufám, že ti bude chutnat. Dobrou chuť.

P.S. kdybys mě hledal, jsem venku.

Kate

                Vzkaz jsem opřela o vázu tak, aby si ho všimnul. Doufala jsem, že přijde. Poděkuje mi za snídani a možná...

Najednou mi něco došlo. Přešla jsem přes kuchyň a šla chodbou. Vlevo byly jedny dveře, které jsem zkusila otevřít, jenže byly zamčené. Otočila jsem se a zkusila otevřít dveře naproti. Tentokrát jsem měla štěstí. Našla jsem koupelnu, přesně tu jsem hledala. Podívala jsem se do zrcadla a k mému zklamání se potvrdilo to, co jsem si myslela. Vypadala jsem strašně! Vlasy mi trčeli do všech stran. A že bych v jeho košili vypadala nějak obzvlášť dobře, to se také říci nedalo. Musela jsem s tím něco udělat. A to rychle, než se vzbudí.

            Upřeně jsem se dívala do zrcadla a přemýšlela, co bych měla dělat. Když v tom jsem v zrcadle spatřila své oblečení. Otočila jsem se a šla k němu. Doufala jsem, že už bude suché. A měla jsem štěstí. Oddychla jsem si.

Oblékla jsem si svojí košili a džíny. Podívala jsem se do zrcadla a musím uznat, že jsem vypadala poměrně dobře. Ale pořád to nebylo skvělé. Obličej jsem si opláchla vodou a utřela se do ručníku. Opět voněl po něm. Pořádně jsem se nadechla a nasála tu vůni. Tak strašně jsem ho chtěla obejmout. Schoulit se mu do náruče. Z mého zamyšlení mě vyrušili zvuky. Doufala jsem, že se Tom nevzbudil. Rychle jsem se rozčesala, naposled se podívala do zrcadla a vyšla z koupelny. Z chodby jsem se vrátila do kuchyně a vyběhla jsem z domu dřív, než bych mohla potkat Toma.

            Vzbudil jsem se. První můj pohled směřoval k posteli. Ale ona tam nebyla. Popadl jsem mobil, abych zjistil, kolik je hodin. Nechápal jsem to. Do 9 jsem nespal už tak dlouho. Možná to bude tím, že jsem ji měl nablízku. Nemusel jsem se o ni bát. Najednou mi došlo, že jsem přikrytý. Pousmál jsem se. Kate mě ráno musela přikrýt. Chtěl jsem ji vidět. Její úsměv, čokoládově hnědé oči i nepatrné vrásky, které se jí dělaly kolem očí, když se usmívala.

Vstal jsem, oblékl si triko a šel do kuchyně. Doufal jsem, že ji tam najdu. Místo toho jsem na stole uviděl přichystanou snídani. Vzal jsem sklenici s džusem a napil se. Když jsem ji pokládal, všiml jsem si vzkazu opřeného o vázu: „Dobré ráno zachránce…Kate.“ Kdyby tak věděla, proč jsem ji zachránil. Chtěl jsem jí všechno říct, ale bál jsem se, že by mě už nemusela chtít nikdy vidět. A taková myšlenka mě bolela.

 Najednou jsem uslyšel smích. Podíval jsem se z okna vedle dveří. Konečně jsem ji uviděl. Byla tak krásná. Mezitím, co jsem spal, se stihla převléknout do svého oblečení. Pobíhala po louce, sem tam přičichla k nějaké kytce a smála se. Vypadala bezstarostně a šťastně. Když jsem ji tam tak viděl, musel jsem se taky usmát.

            Cítila jsem se tak volná. Tak šťastná. A možná i zamilovaná, ale na to byla asi ještě brzy. Sedla jsem si do trávy. Utrhla jsem nejbližší kytku a přičichla k ní.

„Kate!“ uslyšela jsem jeho hlas. Volal mě. Vstala jsem a otočila se k němu. Stál pár metrů ode mě.

„Děkuju za snídani. Ale myslím, že bychom se mohli nasnídat společně. Co ty na to?“ zeptal se mě. Měla jsem chuť se k němu rozběhnout a schoulit se mu do náruče. Ale místo toho jsem odpověděla:

„Když si mě chytíš.“ Jakmile se usmál, věděla jsem, že souhlasí. Rychle jsem se otočila a rozběhla se pryč. Za sebou jsem slyšela jeho kroky. Stále se přibližovaly. Bylo mi jasné, že mu nemůžu utéct. Ale já jsem ani nechtěla. Naopak. Během chvilky mě doběhnul. Zezadu obtočil své ruce kolem mého pasu. Lehce mě zvedl ze země a několikrát se otočil dokola. Oba jsme se smáli. Bylo to tak krásné. Nevím proč, ale s ním jsem se cítila úplně jinak. Šťastně, v bezpečí.

Po chvíli mě položil na zem. Otočil si mě čelem k sobě a zadíval se mi do očí. Ještě chvilku jsme se smáli. Ale pak se něco změnilo. V jeho očích jsem uviděla touhu. Rozbušilo se mi srdce. Tom si mě přitáhl k sobě, ruce stále kolem mého pasu. Stáli jsme tak blízko u sebe, mezi našimi těly nebyla jediná mezírka. Tak strašně moc jsem ho chtěla políbit. A on chtěl nejspíše taky, protože se ke mně pomalu začal naklánět. Zavřela jsem oči a čekala, až se jeho rty dotknou těch mých. Připravovala jsem se na příval emocí. Ale nic se nestalo. Slyšela jsem, jak vydechl. Otevřela jsem oči. Vypadal, jako by se mezi něčím rozhodoval. A pak mě pustil a poodstoupil.

„Co se děje?“ zeptala jsem se. Nechápala jsem to. Nejdřív byl tak milý, přátelský. Ale teď mi připadal spíše odtažitý. Nevím, co jsem udělala.

„Měla bys jít. Než tě začnou hledat.“ Jeho odpověď mě překvapila. Jeho hlas zněl tak chladně. Dívala jsem se mu do očí. Ale on se díval jinam.

„Mě nikdo hledat nebude, žiju sama. Já…“

„Chvilku tu počkej, přivezu ti auto. A nastavím ti navigaci do města.“ Skočil mi do řeči a otočil se. Šel směrem k domu a asi očekával, že půjdu za ním. Já jsem ale nemohla. To co mi řekl, mě zasáhlo. Nechápala jsem jeho reakci. Nejdřív mě chtěl políbit, a když už chybělo tak málo, rozmyslel si to. Místo toho, abych ho následovala, jsem se otočila a rozběhla se do lesa.

Všechny věci jsem měla u sebe. Nebyl žádný důvod, proč se do chaty vracet. Přece jenom chtěl, abych odešla. Tak mu to usnadním. A navíc se mi chtělo brečet. Ale nechtěla jsem, aby to viděl. Utíkala jsem, jak nejrychleji jsem mohla. Už jsem byla na okraji lesa, když jsem za sebou slyšela:

„Kate! Počkej!“ Ale to mě ani náhodou nezastavilo.