3. Černá magie

Běžela jsem tak dlouho, až jsem nemohla popadnout dech. To mě přinutilo, abych se zastavila. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Podle polohy Slunce jsem usoudila, že je krátce po poledni. Nevěděla jsem, kde se nacházím. Otočila jsem se a hledala cestu, po které jsem přiběhla. Ale žádnou jsem neviděla. Zvláštní. Možná jsem si prodírala cestu skrz větve a ani jsem si to neuvědomovala.

Vzpomněla jsem si na Toma. Hlavou mi vířily nejrůznější myšlenky. Co jsem udělala? Proč už mě nechce vidět? Bylo mi strašně. Stála jsem někde v lese. Zmatená. Stejně jako včera. Opřela jsem se o strom. Ještě pořád jsem popadala dech po mém dlouhém běhu. Podlomila se mi kolena a svezla jsem se na zem. Byla jsem naštvaná. Smutná. Nešťastná. Začala jsem brečet. Hlavu jsem si schovala do dlaní.

            Chvíli jsem tam jen tak seděla, když v tom se zvedl vítr. Připadalo mi, že se nepatrně setmělo. Ale hlavu jsem zvedla až poté, co jsem uslyšela křupnutí větvičky. Přede mnou stál záhadný muž. Byl vysoký, na sobě měl černý plášť. Svým způsobem byl krásný, měl krátké tmavé vlasy, ostře řezané lícní kosti. Pak jsem si ale všimla něčeho zvláštního. Jeho oči byly černé. Sálala z nich temnota. Vzpomněla jsem si, jak mi Tom vyprávěl o špatných silách. A myslím, že jednu jsem právě teď našla.

            Zvedla jsem se a chtěla jsem utéct. Ale než jsem se rozběhla, muž skočil přede mě a přimáčkl mě ke stromu. Vykřikla jsem bolestí.

            „Přece mi nechceš utéct tak brzo? Ještě jsme se ani neseznámili. Mé jméno je Simon,“ řekl záhadný muž.

            „Co po mě chceš? Nech mě jít!“ snažila jsem se utéct. Nešlo to.

            „To není úplně nejmilejší odpověď Kate. Čekal jsem, že Tom si vybere někoho lepšího. Ale co bych mohl čekat.“ Měla jsem strach. Proč jsem jenom utíkala. Musela jsem ale něco udělat. Protože Simon mě očividně jen tak pustit nehodlal. Podívala jsem se za něj a předstírala, že něco pozoruju. Simon naštěstí mou lest neprokouknul a otočil se. Využila jsem toho okamžiku. Kopla jsem ho do nohy a chtěla jsem ho udeřit rukou. Ale opět byl rychlejší. Chytil mě za ruku a přimáčknul ji ke stromu.

            „Au! Pusť mě. To bolí!“ vykřikla jsem. Byla jsem v pasti. Nemohla jsem se hýbat.

            „Ale pak by to nebyla žádná zábava. Pěkně si tě vychutnám.“ řekl, a přitisknul mě k stromu ještě blíže. Snažila jsem se vymanit z jeho sevření, ale marně. Neměla jsem šanci. Chtěla jsem ale zjistit, proč mě chce zabít. Při pomyšlení na svoji smrt mě zamrazilo. Tohle bylo podruhé ve dvou dnech, kdy mi jde o život. Najednou mě něco napadlo.

            „To tys mě chtěl včera zabít!“

            „Dochází ti to rychle. Asi jsem tě podcenil. Máš pravdu. Ale ON mi to překazil. Jako vždycky. Tentokrát však nevyhraje. Vaše hádka byla velmi zábavná. Tak dlouho tě hledal, a když tě konečně našel, radši tě vyhnal,“ řekl tónem, v kterém jsem rozeznala předstíraný smutek.

            „Proč to děláš? Co jsem ti udělala?“ nechápala jsem. Jsem si jistá, že jsem ho nikdy v životě neviděla. Jak jsem mohla udělat něco člověku, kterého teď vidím poprvé v životě. A proč do toho plete Toma.

            „Tys mi nic neudělala. To ON. A jelikož ty jsi teď jeho milá, musím se tě zbavit. Stejně jako před lety Mary.“

„Milá? Vůbec nic nevíš. Včera jsem ho viděla poprvé. A kdo je Mary?“ Byla jsem zmatená. Ten muž byl vážně divný. Ale aspoň jsem věděla, proč mě chce zabít. Kvůli Tomovi. I když jsem ho znala jenom jeden jediný den. Zvláštní.

„Moc ti toho neřekl. Nevadí. Teď už na tom nesejde. Ale připadáš mi milá. A navíc jsi taky pěkná kočka. Asi si s tebou nejdřív trochu pohraju, než se tě zbavím. Co na to říkáš?“ řekl. Byla jsem vyděšená. Rozhodně jsem mu nehodlala odpovědět. Asi to poznal a tak řekl:

„Když nic nenamítáš.“ Po těchto slovech se ke mně začal naklánět. Nevěděla jsem, co budu dělat. Hrozně jsem si přála, aby tu byl Tom. Opět jsem zalitovala, že jsem utekla. Ale něco jsem udělat musela. Volnou rukou jsem se ho snažila odstrčit. Jenže on se nehnul ani o kousek. V jeho očích jsem spatřila pobavení, které bylo patrné i z jeho úsměvu.

 Jednou rukou chytil obě mé a přitiskl je nad mou hlavu ke kmeni stromu. Svým tělem se přitlačil k mému. Chtěla jsem ho odstrčit nohama, ale on byl rychlejší a dal jednu svou nohu mezi mé. Teď jsem se nemohla hýbat už vůbec. Srdce se mi rozbušilo. Cítila jsem, že jsem v koncích. Volnou rukou mě začal hladit po tváři. Chtěla jsem otočit hlavu a setřást tím jeho ruku, ale nedokázala jsem spustit pohled z jeho očí. Dívaly se na mě a já jsem v nich postřehla touhu a vzrušení. Ale ne tu samou touhu jako u Toma. Tohle byla spíš radost, že již brzy bude mít svou kořist.

Volný pramínek vlasů mi zastrčil za ucho. Jeho prsty pokračovaly níž, obkroužily má ústa, bradu. Pak sjely po krku dolů a pomalu mi začaly rozepínat knoflíčky na košili. Zdálo se mi, že mezi dalším knoflíčkem dělá schválně co největší mezeru. Užíval si to. Ale já rozhodně ne. Do očí se mi hrnuly slzy. Začala jsem rychle mrkat, abych je rozehnala. Rozhodně jsem nechtěla, aby mě viděl brečet.

Když košili rozepnul, sjel rukou na záda mezi košili a mé tělo. Přitáhnul si mě k sobě ještě blíže. To už na mě bylo příliš a tak jsem se snažila pohnout rukama. Jenže jeho sevření ještě zesílilo. Navíc, jakoby ztrácel trpělivost, naklonil svůj obličej k mému a začal mě líbat. Jeho polibek byl drsný. Chtěla jsem uhnout, ale neměla jsem nejmenší šanci. Poté se trochu odtáhnul a svými polibky si razil cestu po mém krku níž. Rukou mě začal hladit po zádech. Přála jsem si, aby to skončilo.

Pak přejel rukou přes má prsa a pokračoval stále níž, až našel lem mých kalhot. Pokračoval po vnější straně mé levé nohy, a když došel do půlky stehna, zastavil se. Trvalo to celou věčnost. Chtěla jsem se mu podívat do očí, abych vyčetla důvod toho čekání, ale než jsem to stačila udělat, znovu mě políbil. Jeho jazyk si snažil prorazit cestu do mých úst. Mezitím se jeho ruka opět dala do pohybu. Tentokrát zajela na vnitřní stranu stehna a stoupala stále výš. Palcem narazil na knoflík kalhot, který bez nejmenšího zaváhání rozepnul stejně rychle, jako zip. Ruku, která stále byla v mém klíně, lehce přitlačil blíže ke mně. Vydala jsem tiché zasténání, které zachytila jeho ústa. Cítila jsem, jak se usmál. Tak strašně moc se mi hnusil. Opět mě začal líbat na krku. Pevně jsem zavřela oči. Doufala jsem, že to všechno zmizí.

„Simone!“ Rychle jsem otevřela oči a podívala se směrem, odkud vyšel hlas. Tom! Byla jsem nesmírně ráda, že tady je. Simon zvedl hlavu od mého krku. Podívala jsem se Tomovi do očí. Dívaly se přímo na mě. Viděla jsem v nich bolest. Cítila jsem se strašně poníženě, že mě takhle vidí.

„Ale ale ale. Tak ty jsi nakonec přišel? Škoda. Zrovna jsme si tak pěkně užívali. Ale když chvilku vydržíš, než to skončím, tak si pak můžeme popovídat.“ řekl Simon a otočil se zpátky ke mně.

„Nech ji být!“ řekl Tom. Simon ale nevypadal, že by to s ním něco udělalo. Najednou se stalo něco zvláštního. Jakoby zafoukal silný vítr. Simon letěl vzduchem, až narazil na kmen vzdáleného stromu. Podívala jsem se na Toma. Ruku měl ve vzduchu. To on ho musel srazit k zemi. Chvíli jsem na něj jenom koukala. Až pak mi došlo, že jsem volná. Neváhala jsem ani vteřinu a rozběhla jsem se k Tomovi.

 Ale udělala jsem jenom pár kroků. Něco mi pevně sevřelo kotník a zabránilo mi to v pohybu. Jelikož jsem to nečekala, spadla jsem na zem. Podívala jsem se na svoji nohu. Simon mě držel jednou rukou, a když jsem se podívala na druhou, vykřikla jsem hrůzou. Držel v ní nůž. Snažila jsem se zvednout, ale nešlo to. Držel mě tak pevně. Tom však neváhal ani vteřinu a opět Simona zasáhl tak velkou silou, že letěl asi deset metrů vzduchem.

Simon asi pochopil, že dnes nevyhraje. „Ještě jsme spolu neskončili,“ řekl a díval se při tom na mě. Poté zmizel. Bylo to zvláštní. Stál tam a najednou byl pryč. Seděla jsem na zemi. Zmatená. Vyděšená. Ale pořád jsem se dívala na to místo, kde Simon zmizel.

„Jsi v pořádku? Neudělal ti nic?“ vyrušil mě Tom. Otočila jsem se. Běžel ke mně. V očích měl ustaraný výraz.

„Já…Kdo to byl? Kdo je Mary?“ ptala jsem se naléhavě.

„To ti vysvětlím, až budeme v bezpečí. Pojď. Musíme zpátky do chaty.“ řekl a podával mi ruku, abych vstala. Snažila jsem se zvednout. Ale najednou mnou projela ostrá bolest. Nemohla jsem chodit.

„Můj kotník. Asi je vymknutý.“

„Chytni se mě kolem krku.“

„Ne! Zvládnu to sama.“ Nebyla jsem zvyklá na cizí pomoc. Ale Tom nevypadal, že by moji odpověď respektoval. Zvedl mě ze země a rozběhl se směrem k chatě.

„Nemáme čas na diskutování. Takže ať se ti to líbí nebo ne, ponesu tě.“ Jakoby to teď mělo nějaký význam. Stejně mě už nesl. Položila jsem mu tedy hlavu na rameno, nasála jeho neskutečně přitažlivou vůni a zavřela oči.

……………………………………….

Snažil jsem se běžet tak, abych ji nevzbudil. Za chvíli jsme již byli u chaty. Opatrně jsem otevřel dveře a šel jsem do ložnice. Tam jsem Kate položil na postel. Vzadu z pohovky jsem vzal deku, kterou mi ráno dala Kate a chtěl jsem ji přikrýt. Všiml jsem si ale, že má stále rozepnutý knoflíček od kalhot. Opatrně jsem ho zapnul a to samé udělal i s košilí. Při pohledu na její tělo mnou projelo mravenčení. Byla tak krásná. A já ji nedokázal ochránit. Když jsem byl hotový, přikryl jsem jí dekou. Ani se nepohnula. Musela být opravdu vyčerpaná.

Sednul jsem si na okraj postele a chvíli jsem ji pozoroval. Byla tak zranitelná. Tohle se nikdy nemělo stát. Neměl jsem dopustit, aby ji našel. Měl jsem ji chránit. Kdybych ji jenom nevyhodil. Je to moje vina.

Vstal jsem tak, abych ji nevzbudil a odešel jsem do kuchyně. Dal jsem vařit vodu na čaj, aby byl připravený, až se vzbudí. Do hrnku jsem nasypal bylinky na uklidnění. A když už jsem si chtěl sednout, slyšel jsem, že se vzbudila.

Když jsem otevřela oči, zjistila jsem, že ležím v posteli. Košili jsem měla zapnutou. Chvíli jsem přemýšlela o tom, kdy jsem si ji zapnula, ale pak mi došlo, že ji musel zapnout on. Rozhlédla jsem se po ložnici a zjistila jsem, že Tom tu není. Byla jsem tam sama. Chtěla jsem ho jít hledat, ale v tom přišel sám.

„Tohle vypij, bude ti pak lépe.“ Řekl a podal mi hrnek s čajem. Posadila jsem se na postel.

„Než to vypiješ, podívám se ti na ten kotník.“ řekl a natáhl ke mně ruku. Já jsem ale ucukla. Bylo to zvláštní. Kdyby tohle udělal ráno, určitě by mi to nevadilo. Naopak bych byla ráda.

„Už nemusíš mít strach. Tady jsi v bezpečí. Sem Simon nemůže.“

„Já se nebojím jeho. Mám strach z tebe.“ Znělo to sice děsivě, ale byla to pravda. Přece jenom, viděla jsem, co udělal se Simonem. Jak lehce ho odhodil. Bylo mi jasné, že dokáže zabít. A ani mu to nedá moc práce. A teď jsem s ním byla sama. V chatě. Uprostřed lesa. A znala jsem ho jenom den. Podívala jsem se mu do očí. Viděla jsem v nich bolest. Trhalo mi to srdce ho takhle vidět. Ale musela jsem mu to říct.

„Kate, já bych ti nikdy v životě neublížil. Kdybych chtěl, proč bych tě teď zachraňoval. Musíš mi věřit. Víš, proč jsem byl včera v lese? Protože tě už delší dobu sleduju...“

„Čím dál lepší. A víš, co ti zase povím já? Ještě ráno jsem si myslela, že jsem konečně našla někoho, koho bych mohla mít opravdu ráda. Ráno na té louce jsem myslela, že mě políbíš. Byla jsem tak šťastná. Ale tys to během jedné vteřiny zkazil. Ublížil jsi mi. Kdyby ses aspoň nechoval, jako kdybys o mě měl zájem. Ale ne, to tys nemohl. Nejdřív jsem byla nešťastná, ale pak naštvaná. To, co jsi udělal, nebylo hezké. A jak to teď dopadlo? Viděla jsem, co dokážeš. A upřímně se tě bojím. Mám z tebe strach. A…“

Než jsem však stačila pokračovat, venku zahřmělo. Strašně jsem se lekla. Bylo to tak nečekané. Tom se zvednul a podíval se z okna.

„Zůstaň tady. Nikam nechoď. A teď si nedělám legraci.“ Řekl to tak vážně. Dostala jsem strach. Ale zvláštní na tom bylo, že jsem se nebála o sebe, ale o něj. Nechápala jsem pocity, které se ve mně odehrávaly. V jednu chvíli jsem na něj byla pěkně naštvaná a rozhodnutá, že už ho nechci vidět. A pak stačí jediný okamžik a všechno se změní. Tom mezitím šel ke dveřím, ale než stačil odejít, zastavila jsem ho:

„Tome!,“ počkala jsem, až se otočí, „buď opatrný.“ Lehce se usmál a pak odešel. Zůstala jsem sama. Vstala jsem a podívala se z okna. Chtěla jsem vidět Toma, ale přes hustý déšť jsem nic neviděla. Lehla jsem si proto zpátky do postele. Pořád dokola jsem si opakovala, že nesmím usnout. Ale jak to tak bývá, netrvalo to dlouho a stejně jsem usnula.

Vyběhl jsem na louku. Rozhlédl jsem se, až jsem našel toho, koho jsem hledal. Max. Jeden z posluhovačů Simona. Věděl jsem, že se tady ukáže. Simon by nenechal jen tak být, že jsem ho dneska přemohl. A že jsem mu překazil jeho plány s Kate. Při té myšlence jsem se otřásl. Viděl jsem ji přímo před sebou. Jak je bezmocná. A Simonovi nedělalo nejmenší námahu ji mít tam, kde chtěl. Začínal být čím dál nebezpečnější. Tohle musím začít řešit.

Využil jsem své výhody a už zdáli jsem s ním mrštil do stromu. Louka byla pod ochranným kouzlem. Žádná špatná síla dovnitř nepronikla. Alespoň zatím ne. Když jsem doběhl až k němu, akorát se zvednul. Nechtěl jsem to protahovat. Stále dokola jsem ho odhazoval pryč a doufal, že při dalším zvednutí už odejde. Trvalo to dlouho, ale nakonec přece jenom utekl.

Vyčerpaný jsem se vrátil zpět do chaty, abych Kate všechno vysvětlil. Ale když jsem přišel do ložnice, uviděl jsem ji spát. Za dnešek si toho prožila dost. Přikryl jsem ji a sám jsem si lehnul na pohovku. Divil jsem se, kolik sil mi tenhle boj sebral. Naposledy jsem se podíval na Kate, a pak jsem se oddal snům.