4. Vysvětlení

Když jsem se vzbudila, podívala jsem se na pohovku. Tom spal. Oddechla jsem si. Je v pořádku. Není zraněný. Strašně moc jsem se ho chtěla zeptat na včerejšek. Ale zároveň jsem chtěla jít pryč. Včera to po mě chtěl. Abych odešla a už se nevracela. Tak proč bych tu zůstávala? Aby mi to řekl znova? To už bych nezvládla. Proto jsem se rozhodla odejít bez rozloučení.

Opatrně jsem se zvedla a chtěla odejít. Jenže když máte vymknutý kotník, tak to moc nejde. Snažila jsem se jít potichu. Když jsem došla ke dveřím do ložnice, naposledy jsem se otočila a prohlédla si ho. Můj hrdina. To byly nejlepší slova, která mě v tu chvíli napadla. Pak jsem pokračovala pomalu ke dveřím v kuchyni. Na stole jsem si všimla mého vzkazu. Položil ho přesně tam, kam jsem ho dala já. V hlavě se mi mihla vzpomínka na včerejší ráno. Byli jsme spolu na louce a smáli se. Vybavovala jsem si každičký detail. Ani nevím, jak dlouho jsem tam tak stála. Musela jsem však pryč dřív, než si to rozmyslím. Vydala jsem se tedy ke dveřím, ale omylem jsem strčila do židle, která následně spadla.

Vzbudil jsem se. Posadil jsem se na postel a rozhlédl se. Kate byla pryč. Doufal jsem, že se to nestane. Že se vzbudím dřív a počkám, až se Kate probudí. A pak jí všechno vysvětlím. Jak se ale zdá, včerejšek mě musel vysílit víc, než jsem čekal. Je to moje chyba. Teď ji už neuvidím. Teda spíš, teď mě už nebude chtít vidět, po tom, co jsem ji řekl. V hlavě jsem si přehrával její hlas. Vzpomínal jsem na to, jak jsem ji včera ráno uviděl smějící se na louce. Na to, jak je krásná.

Když v tom se z kuchyně ozvala rána. Rychle jsem vstal a rozběhl se do kuchyně.

Slyšela jsem Toma, jak běží po ložnici. Tohle se nemělo stát. Rozběhla jsem se také. Nechtěla jsem ho vidět. Nechtěla jsem mu nic vysvětlovat. Jenže jsem neměla nejmenší šanci. Stačila jsem doběhnout ke dveřím, když v tom mě chytil.

„Proč jsi chtěla odejít?“ Vážně se mě ptal? Však on sám mi to včera řekl. Nechápala jsem to.

„Tome, nech mě jít. Já si myslím, že včera jsem ti to už vysvětlila dost. A navíc…“ Ale než jsem stačila cokoliv říct, stalo se něco, co jsem rozhodně nečekala. Přitáhl si mě k sobě. Podívala jsem se mu do očí. Byly tak krásné. Pomalu se ke mně nakláněl. Myslím, že mi dával čas, abych mohla couvnout. Já jsem ale nechtěla. Nejdřív jsem si přála, abych ho už nikdy neviděla. Byla jsem o tom přesvědčená, že už ho nechci vidět. A teď mě chtěl políbit. A já najednou úplně zapomněla na všechno ostatní.

Jenže i přesto, že jsem to chtěla, jsem mu musela něco říct:

„Počkej, tohle nejde.“ Vypadal udiveně, a možná i zklamaně.

„Proč? Já myslel, že…“

„Však mě vůbec neznáš. Nic o mně nevíš. A já o tobě taky ne. Teda až na to, že jsi kouzelník a bydlíš v lese na louce. A pak ještě že tě nesnáší Simon.“ skočila jsem mu do řeči.

„Možná toho o tobě nevím moc, ale i tak mám pocit, že tě znám celý život. Když jsem tě uviděl v lese, jak na tebe padá ten strom, bál jsem se o tebe. Cítil jsem potřebu tě chránit. A pak večer když jsi usnula. Byla jsi tak krásná.

Vím, že jsem ti ublížil. Strašně moc mě to mrzí. Ale prosím, dej mi ještě šanci. Přísahám. Už nikdy ti neublížím.“ Očividně čekal na moji reakci. Nevěděla jsem, co na to říct. Včera mě vyhodil a dneska chce, abych s ním zůstala. Byla jsem zmatená. Ale na druhou stranu mě k němu pořád něco táhlo. A čím déle jsem s ním byla, tím to bylo silnější.

„Já, nevím, co ti na to mám říct.“ Odpověděla jsem nakonec.

„Tak neříkej nic.“ Než jsem stačila zareagovat, naklonil se ke mně a políbil mě. Jeho polibek byl něžný, dlouhý a tak krásný. Jakmile se trochu vzdálil, stoupla jsem si na špičku zdravé nohy a začala ho líbat. Cítila jsem, jak mnou proudí energie. Položila jsem mu své ruce okolo krku a začala si pohrávat s jeho vlasy. Tom si mě k sobě přitáhnul a začal mě hladit po zádech. Cítila jsem, že mi dochází dech. Ale nechtěla jsem, aby přestal. Bylo to tak krásné.

Nakonec jsem od něj trochu odstoupila a zadívala jsem se mu do očí. Vypadal šťastně. Stejně jako já.

„Vážně jsi si myslela, že mi s tím kotníkem utečeš?“ zeptal se mě a usmál se.

„Samozřejmě že ne. Ale co jsem mohla dělat.“ Vzal mě do náručí a řekl:

„Tak se na něj jdeme podívat. Včera jsme se k tomu už nedostali.“ Šel do ložnice a tam mě opatrně položil na postel. Prohmatával mi kotník. Vypadal jako profesionál. Dělal přesně to samé jako doktor, když jsem si v osmi letech vymkla kotník.

„Je to jenom naražené. Zavážu ti to, a za pár dní to bude v pořádku. Jen bys neměla moc chodit.“ řekl a odešel pro obvaz. Mezitím, co mi nohu obvazoval, jsem mu řekla:

„Tak to není moc dobrý. Co když ti budu chtít utéct? Nebudu mít šanci!“ Usmála jsem se na něj a sledovala jeho reakci. Když skončil, odpověděl:

„Já doufám, že nebudeš mít důvod ode mě utíkat.“ Byl skvělý. Můj vysnění přítel. Možná ještě lepší. Je pravda, že ho znám teprve pár dní…Ale i tak mi připadá, že ho znám již hodně dlouho. Dívala jsem se mu do očí. Pozorovaly mě. A pak se ke mně začal naklánět. Já jsem však byla rychlejší a políbila jsem ho první. Jeho rty se vpíjely do mých. Nebyla mezi nimi jediná mezírka.

„Proč jsem tě nepotkala dřív. Život by byl krásnější!“ řekla jsem, když jsem se trochu odtáhla a objala ho. Políbil mě do vlasů.

„Tak co bys teďka chtěla dělat? Nějaké zvláštní přání?“

„Jediný co teď chci, je být s tebou. Nic víc nepotřebuju.“ Usmál se. „Ale jestli chceš nějaký úkol. Jeden by tu byl.“

„Povídej.“

„Moje auto. Mám v něm všechny svoje věci. A pár by se mi jich hodilo. Do města jsem jela na dovolenou, odpočinout si od práce. Sice pracuju z domova, ale i tak jsem prostě potřebovala odjet a na chvíli vypnout. Mám tam i čisté oblečení. A to bych popravdě celkem uvítala.“

„Jasně. Chápu. Až budeš spát tak ti pro něj zajdu.“

„Já chci jít s tebou!“

„Víš, že bys neměla chodit. Takže žádné odmlouvání.“

„Dobře. A ještě je tu jedna věc, co bys pro mě mohl udělat.“ Podíval se na mě a čekal, až mu řeknu svoje přání, plně odhodlaný mi ho splnit. „Polib mě.“

„S největší radostí.“ Odpověděl a znovu mě políbil. Nejdříve byl polibek něžný, ale pak se proměnil ve vášnivý. Byl stále naléhavější. Jakoby konečně dostal to, po čem tak dlouho toužil. Tom mi pomalu začal rozepínat knoflíčky mojí košile, kterou následně sundal. Nezaváhala jsem ani chviličku a přetáhla jsem mu tričko přes hlavu. Páni, pomyslela jsem si, když jsem uviděla jeho hruď bez trička. Rýsovaly se mu tam dokonalé svaly. Chtěla jsem se ho dotýkat. Prozkoumat každičkou část jeho těla.

Lehce jsem se zvedla ze sedu a obkročmo si sedla na něj. Položil mi ruce kolem mého pasu a podíval se mi do očí. Nevím, jak bych měla nejlépe popsat to, co jsem uviděla. Radost, obdiv, touha, vášeň. To vše jsem spatřila v jeho pohledu. Už už jsem se chtěla naklonit a opět ho políbit, ale Tom mi zaklonil hlavu a začal mě líbat na krku. Pak mi opatrně shrnul vlasy přes jedno rameno a jeho polibky pokračovaly k odhalenému rameni. Bylo to tak nádherné. Vzala jsem jeho obličej do svých rukou a přitáhla jsem si ho ke svým ústům. Poté mě opatrně začal tlačit k posteli, takže jsem na ní po chvíli ležela. Energie mnou proudila a mě bylo čím dál větší teplo. Jeho doteky byly tak nádherné. Pod každým jsem ucítila to známé mravenčení. Potichu jsem zasténala. Ruce jsem mu zapletla do jeho vlasů a jeho polibky ještě zesílely. Opět byly intenzivnější a dychtivější. Jeho ruce mě hladili po břiše, ale pak sklouzly níž. Začal mi rozepínat kalhoty. A mě došlo, že takhle daleko zajít nechci. Ne tak brzo.

„Tome, počkej.“ Řekla jsem zadýchaně. „Tohle je na mě moc rychlý.“

„Promiň. Já..tohle jsem neměl v plánu. Ale..ty si..prostě se s tebou nedokážu ovládat. Jsi tak nádherná. Ani nevíš jak moc.“ Řekl a opět mě políbil. Tentokrát ale něžně a pomalu. Jakoby si ten polibek vychutnával.

Když se ode mě odtáhnul a lehl si vedle mě, cítila jsem potřebu být mu co nejvíce nablízku. Přitulila jsem se k němu a položila mu hlavu na hruď. Slyšela jsem, jak rychle mu tluče srdce. Leželi jsme tam beze slov ještě dlouho. Vnímala jsem, jak se jeho dech pomalu zklidňuje. Rukou jsem mu lehce přejížděla po hrudi tam a zpátky. Pak vzal mou ruku do své, přitáhl si ji k ústům a políbil ji. Zvedla jsem se, opřela se o loket a zadívala se na něj. Vypadal tak šťastně a bezstarostně.

„O čem přemýšlíš?“ vyrušil mě z mého uvažování.

„Ani nevím. Přemýšlím, kde jsi byl celých těch 24 let mého života,“ odpověděla jsem mu. Usmál se na mě, a odpověděl: „nemáš si na co ztěžovat. Já si musel počkat ještě o 10 let déle. Ale teď, když jsem tě konečně našel, tě neopustím.“

„Páni. Tobě je 34? To bych do tebe vůbec neřekla. Vypadáš na míň.“

„To děkuju. S tebou si připadám mladší.“ Všechno, co řekl, znělo tak hrozně krásně. Naklonila jsem se k němu a opět ho políbila.