(Ne) Andělská mrcha I.

"Nebudu nikomu nic vysvětlovat, od toho tady totiž nejsem. Je na vás, abyste četli pozorně. Za chyby se platí, že? Asi ano. Já myslím, že svoji cenu má i každé rozhodnutí. Taky platím. Rozhodla bych se jinak? To ještě nevím. K tomuto závěru dojdu postupně. A vy možná se mnou. Jedno rozhodnutí a moje existence už neexistuje tak, jak měla. Učím se. Plním úkoly. Chráním duše. Od toho tady totiž doopravdy jsem. A z vlastní vůle."

Nesnáším cestování MHD. Minimum prostoru a totální omezení možnosti zhluboka se nadechnout. Navíc mi dělá zle to vedro. Nic vám nezlepší den natolik, jako stružka chladného potu razící si dobyvačně cestu po vaší páteři. Fuj.  Navíc je úplně jedno jaké je zrovna počasí a které roční období se alespoň tváří, že právě probíhá, v MHD je vedro snad předepsanou nutností. Ale mě se nikdo neptá, co se mi líbí nebo ne a co už je na mě prostě moc. Stejně tak by nikoho nezajímalo, že vstávat ráno před sedmou hodinou by mělo být zakázané ze zákona a káva by se měla na všech školách i pracovištích vydávat hned u vchodu, bez ptaní, bez placení a bez front. Mimochodem káva, čokoláda a žvýkačky považuju za jedny z nejlepších lidských vynálezů.

Úmyslně píšu lidských, protože technicky vzato, já nejsem člověk. Šok, co? A hodlám zajít ještě ne dál. Kdo vlastně jsem? Těžko se to vysvětluje a i pro mě samotnou byl problém uvažovat o sobě jako o JÁ  a v ženském rodě. Vysvětlím. Ne, nejsem nesmrtelná, tedy momentálně, ale nápady jako upír, zombie, vlkodlak a podobný nesmysly, na to raději zapomeňte. Samá voda. Já kdysi bývala něčím, co vy, lidé, nazýváte andělem. Překvápko.  A ne, necharakterizuje mě ani to slovo, které jste vynalezli, nefilim, nemá se mnou nic společného a abych plně dotáhla tu vaši terminologii do konce a zhatila vám iluze – mám dva lidské rodiče, i když je můj původ nebeský. Mít rodiče je jakýsi takový standard, když chcete přijít na tento svět a oba musí být lidé. Však to znáte, při biologii jste snad dávali ve škole pozor. Ano, mám DNA a mám tělo, i když o jeho schopnostech a vizuální stránce nemám valné mínění.

Tak už víte, kdo jsem, ale nevíte, kam jedu a proč. Jednoduše, dostala jsem úkol. Proto tu jsem, to bylo součástí dohody. Krom toho, že povedu normální lidský život, po kterém mé nezdravě zvědavé bytí nerozumě toužilo, budu plnit Jeho vůli a Jeho pokyny. Někdy si myslím, že když byla zrovna moje existence tvořena, měl Tvořitel opravdu extrémní záchvat tvořivosti. Strašně ráda bych napsala, že Mu sloužím k trápení lidí, které nemá rád, ale není to tak. On má totiž rád všechny, což jsem ještě tak před dvaceti lety, než jsem se octla zde, plně chápala. Teď tomu přestávám rozumět, ale ptaní se nebo stěžování není důvodem, proč tu jsem a jak jsem předestřela výše, nikoho to nezajímá. Stejně, jako nikoho nezajímá, že ta ženská, co sedí naproti, jede na poštu poslat balík, který se omylem ocitl u ní a obsahuje poměrně drahou elektroniku. Jo, poctivci vymírají rychle a jistě. Jak to vím? Prostě to cítím. A ten pán, co stojí vedle mě a strašně smrdí, jede do nemocnice po noční šichtě za svojí malou dcerkou, které diagnostikovali leukémii a ještě se nestihl umýt. Právě teď přemýšlí, co bude dál a jestli to všechno zvládnou. Má strach. Jak tohle vím? Tak znova. Já to cítím. I to, že smrdí, i když to asi především. Cítím, vnímám a někdy vidím. Tak jsem se narodila. Správně, další součást dohody. Naštěstí se to dá vypnout, jinak bych z přemíry těchto trablů brzo explodovala.

Mým úkolem ale není se o ně starat. Rozuměje, ne o tyto a ne právě teď. Já se vůbec obecně nemusím starat o každého, kdo se mi připlete do cesty, naštěstí. To bych ve finále pro jistotu nevytahovala paty z baráku. Ne, já dostávám přidělené denní úkoly a někdy celé týdenní plány. Jo a nemám prázdniny. Nikdy, nikde. Každé ráno, když se probudím a vidím, jak sluneční paprsky protínají zatažené žaluzie a kreslí mříž na protější zdi, v těch paprscích na mě čeká zpráva od Něj. Jediná výhoda – přímé spojení se zdrojem, jenže jednosměrné. Opačně to nefunguje. A pokud je zrovna zataženo, nebo vstávám za tmy, tak to pro mě rozhodně neznamená výhodu. To zprávu najdu v páře nad rychlovarnou konvicí, ve štěbetání kosa nebo na zrcadle. Obyčejně po obdržení zprávy mě nohy už zcela reflexivně zavedou do kuchyně, pokud v ní už nejsem, kde rozespale tápu  v kredenci a hledám kafe. Mohla bych to zvládnout už i po paměti nebo po čichu, ale to by mamka nesměla provádět nepravidelné přesuny v rámci úklidu. Další instituce, kterou nemám ráda. Úklid. Jakmile jej u sebe v pokoji nebo kdekoli jinde spáchám, záhadně se mi začnou ztrácet věci, které původně měly své místo. Ale protože musel přijít úklid a s ním pravidla pro uložení věcí v pokoji, tak se tato původní místa mění na nová a vyhovující a já ztrácím přehled. Rozčiluje mě to. Ovšem co by člověk neudělal pro udržení klidu v rodině, že. A anděl to musí udělat taky, i když je bývalý.

Abyste rozuměli, být bývalým andělem na plný úvazek není můj hlavní pracovní poměr, i když to tak zní. Ne, zatím se můžu pyšnit statutem studenta a  tudíž je moje pole působnosti dosti omezené. Naštěstí. Ale tohle nebude trvat dlouho. Studium jednou končí a  i moje úkoly se tomu logicky uzpůsobí. Z této fáze mám osobně strach. Ano, i já můžu mít strach a mám jej a docela intenzivně. Dokonce jsem i zažila situace, kdy to celé bylo opačně a někdo měl strach ze mě. Ale o tom až později. Tady na Zemi, v této sféře, v této dimenzi a obecně na této planetě mám zkrátka jasně dané místo a s ním nemůžu hnout. Ne, nevadí mi to a tečka. Jsem ráda, že vím, aspoň náznakově, co mě čeká a jaké schéma života pro mě bylo navrženo. V tomto směru mám oproti vám výhodu. Vy o svém nevíte nic a já do mého mohla remcat a navíc si pamatuju všechno, co předcházelo mému transferu sem, k vám. Další výhoda, protože vy po narození všechno zapomenete. Možná líp pro vás, protož kdybyste si pamatovali, rostl by počet dětských sebevrahů. Všichni by chtěli zpátky domů. Já už jsem na to naštěstí dost stará a snažím se ze svých vědomostí těžit. Jako dítě jsem to viděla jinak a všichni mí příbuzní, včetně a hlavně rodičů, byli docela na prášky z toho, že jejich dítě o nich ví i to, co neví mezi sebou a o sobě navzájem. Popravdě z toho byli nesví, nervózní a jen jejich rodičovská láska jim zabránila zavolat na mě exorcistu. To a taky spousta pravidel o tom, co se smí a co se nesmí říkat a hlavně před kým a kdy, a to celé pod pohrůžkou přísných trestů. Zní to banálně, ale nemyslete si, dostat za trest týden bez televize kvůli tomu, že před sousedkou prásknete, že víte o jejím malém podvodu s vodoměrem, to zanechá své hluboké šrámy na duši. Zkrátka má pouť nezačínala zrovna snadno a potýkala jsem se s řadou problémů, nedorozumění a velkých dětských křivd, na kterých by si řada světových psychologů smlsla a ještě by si na nich mohli vystavit minimálně docenturu, neb by přišli s popisem spousty nových dětských traumat.

Ještě dvě zastávky a konečně vypadnu z toho přehřátého autobusu. Na skle vedle sebe bych mohla smažit vajíčka. Není divu, když venku je na začátku dubna nečekaných třicet ve stínu. Potřebuju frappé. Ještě že nesedím a jen se přidržuju tyče u okna, jinak bych byla zpocená ještě víc. Po páteři mi mezitím spěchá další kapka potu. Dvakrát fuj. Rozhlížím se po autobuse a zapínám svůj vnitřní radar. Krom paní jedoucí na poštu a ztrápeného pána s jedinečným aroma zaznamenávám hned vedle sebe skupinku dětí. Podle batohů hádám základka, první stupeň. Velké bágly, malá záda. Celou dobu štěbetaly, ale najednou je cosi ponouklo a začaly se hecovat, kdo to dýl vydrží bez držení. Parádní hra pro vytvoření úrazu. V duchu vidím vyražené zuby. Snažím se ignorovat jejich povykování a rozhlížím se dál. Vidím pár hlav, několik profilů a ve zpětném zrcátku řidiče. Nic extra. Běžné problémy a starosti, krom jednoho profilu mladé ženy, kterou bolí zub. Osmička vlevo dole. Dozadu se otáčet nebudu. Někdy ráda pozoruju lidi, ale dneska ne. Ta paní naproti mně s balíčkem má ustaranou vrásku na čele a hlínu za nehty. Cítím její obavy, aby se balíček dostal do správných rukou. Taky se bojí, že nezaprší a poschne jí většina zahrádky. Má odřené koleno. Včera zakopla, když hlídala sousedce kočku. Ten voňavý pán  apaticky zírá z okna, jako by se jej svět netýkal, ale jeho vnitřní bouře na mě doléhá silou horké koňské houně. Asi ten radar vypnu.

Nechápejte mě špatně. Možná si říkáte – jsi anděl, zasáhni, řekni mu něco, pomoz mu uzdravit jeho dcerku. Ale musíte vědět, že takto to nefunguje. Já tu od toho opravdu nejsem. Od toho má každý svůj vlastní specifický osud a svého vlastního, osobního anděla, aby jej prosil a jeho úkolem je mu pomoci. Ale nečekejte, že poprosíte a stane se zázrak, pokud možno hned, teď a tady. A když už se stane, často to není způsobem, který si přejete vy, ale způsobem, který schválí a vede On. Souhlasím, je to na prd, ale takto to prostě je. Normálně má každý svoji cestu a ta je pevně stanovená. Takové ty řeči o změnách osudu jsou strašně fajn a v Hollywoodských trhácích zní nesmírně dobře a fakt motivačně, ale upřímně – žádná změna osudu není, respektive k ní z našeho úhlu pohledu nedojde, pokud není daná. Chápete? Nemusíte to chápat, ani tomu věřit, dokonce ani nad tím přemýšlet. Od toho tu nejste ani vy. To všechno ví On. Prostě ví. Ví, proč teď trpíte, proč se nedaří, proč se daří, proč je všechno na pytel, proč vás někdo podrazil, proč jste nemocní. On Ví. Zná ten koloběh příčin a následků, karmy a dluhů, vidí vše jako celek. A jistá sorta andělů ( ano, i my máme hierarchii) to ví taky. Ale většina řadových andělů to neví. Ti mají za úkol pomoci vám přežít dopady ran osudu. Přežít je, dostat se přes ně, jít dál a zlepšit okolnosti, ale sami o sobě neudělají nic, pokud je nepožádáte. No vážně, nutili byste vy svoji pomoc, kdyby o ni nikdo nestál? Můj problém je, že já jsem momentálně člověkem a nic nevím a i kdybych jím nebyla, nic nevím ani tak, já do elity nepatřila. Zklamaní? Není důvod. Stejně se všechno jednou dozvíte taky.

Radar se rozblikal. Ta děcka zašla moc daleko. Přesouvám těžiště blíže k jejich rozjívené skupince a očima hledám chlapce, který právě riskuje nejvíc. Na příští zastávce sebou autobus silně cukne a stanou se tři věci naráz. Dítě rychle ztratí rovnováhu a orientaci v prostoru, otevírají se dveře a hrozí, že z nich během zlomku vteřiny vypadne, vystřeluju ruku a chytám jej za batoh přesně v momentě, kdy se začalo nebezpečně vyklánět ze dveří a hrozil mu okamžitý pád. To bylo o prsa ploché Kláry. Klučina se na mě otáčí a zírá a ostatní zírají taky. Prosté děkuji by stačilo, ale to bych chtěla moc. Navíc, jednu položku na dnešním seznamu si právě odškrtávám.

„Co takhle nedělat blbosti a držet se?“ Děti dál koukají, ale poslechnou. Navíc jsem si vysloužila dva uznalé pohledy od dvou přísedících babiček, obě mají vnoučata stejného věku jako tahle malá smečka. Nedívám se na ně, nemusím, cítím, jak se jim ulevilo a jsou rády, že jsem tam stála a zareagovala. Zbytek autobusu si totiž ničeho nevšiml. Běžný jev. Totální ignorace okolí ve spojitosti s obecným veledůležitým myšlenkovým vzorcem, který se ve spirálách neustále vrací k vlastnímu egu a otázce – co si o mě asi myslí tamten/ta. Horší, než narazit na sebestředné, je narazit na utrápené a úplně nejhorší skupina jsou čerstvě zamilovaní. To mám raději lidi čučící do iPhonů. Zapípá mi SMS, píše mi Eliška, řečená Elis:  „DRZIME TI S BETY MISTO V UCEBNE“ Paráda. Ještě větší radost by mi udělala doložka o ledové kávě, ale nesmím být neskromná a spokojit se s tím, že pro dnešek mám kde sedět. Ostatně kdo jiný by se měl umět radovat z maličkostí, když ne já. Poslední zastávka. Konečně vystupuju. Hluboký nádech, výdech. Vypínám alarm, strkám si sluchátka do uší a kráčím vstříc dalšímu dni, dalšímu plnění úkolů. Ale jeden už mám a to je dobrý začátek dne, no ne? A bude to ještě lepší, až mi oschnou záda.