Lotte - 18. kapitola

Lotte se rozzářily vlasy. Zírala na Salamandru a její malý šestiletý mozek pracoval na plné obrátky.

 

"Takže jsme příbuzné!", vydechla najednou.

 

"Ano, to jsme.", odpověděla pomalu a váhavě Salamandra. Byla velice nervózní, ale snažila se působit tak klidně, jak jen to šlo. Neměla v plánu se Lotte přiznat v tak útlém věku. Doufala, že se vše podaří udržet v tajnosti, dokud její dcera nebude trochu starší, aby mohla lépe pochopit, proč se věci mají právě takto.

 

"A znáš moji mámu? Fakt je to duch tady na hradě?", dychtila Lotte po dalších informacích. Ghandía jí sice vysvětlovala snad už tisíckrát, že její maminka zemřela hned po porodu. O tatínkovi nikdo nic nevěděl. Alespoň jí to všichni tvrdili - Ghandía, strýček Severus, strýček Albus…

 

"Ano.", neochotně přisvědčila Salamandra a její vlasy se rozzářily ještě jasněji.

 

"Takže je doopravdy tady na hradě?", kulila Lotte oči.

 

"Ano."

 

"A proč za mnou nikdy nepřijde?", zeptala se dívenka a upírala své smutné dětské oči na mladou ženu, která se vznášela před ní.

 

"Chodí za tebou pořád."

 

"Ne, nechodí. To bych o tom musela vědět."

 

"Jenom nevíš, že je to ona."

 

"Za mnou chodíš jenom ty. A pak tady někdy straší ten Protiva.", přemýšlela Lotte nahlas. Kdyby to bylo možné, z hlavy by se jí kouřilo jako z komína lokomotivy.

 

Salamandra pozorovala s úsměvem svou zamyšlenou malou dcerku. Schválně, jestli na to přijde. Cítila se strašně rozpolcená. Umírala hrůzou, jak bude Lotte reagovat na to, že její matka je duchem na bradavickém hradě. Bude jí to věřit? A co když jí neuvěří? Mohla by nadobro přijít o možnost se s dcerou vídat. Na druhou stranu byla ohromená dceřiným důvtipem, jak postupovala při řešení této záhady. Byla na ni hrdá.

 

 

 

"Jsi moje máma?", zeptala se najednou Lotte, jako by to byla ta nejobyčejnější otázka na světě.

 

 

 

Salamandra strnula. Měla pocit, jako by se vůbec nemohla nadechnout. "Však se taky nemáš, proč nadechovat.", upozornila v duchu sama sebe. Stálo jí to spoustu úsilí, ale nakonec odpověděla: "Ano, já jsem tvoje máma."

 

 

"Lžeš!", zakřičela Lotte a rozplakala se.

 

***

 

"Cože se Lotte právě dozvěděla?", nevěřila svým uším Poppy Pomfreyová.

 

"Musíte mi pomoct, Poppy. Neumím utěšit malé dítě.", škemral Severus Snape.

 

"Třeba vás zase zhypnotizuje.", odsekla lékouzelnice.

 

"Užívá hypnózu jen, když se bojí. Tohle není ten případ."

 

"Tak to hodně štěstí, profesore."

 

"To mě stále tolik nenávidíte?"

 

"Ale vůbec ne. Je mi vás spíš líto, jste jen zbabělý ubožák. Vždyť se na sebe podívejte, bojíte se i šestiletého dítěte!", posmívala se mu Poppy, "Proč ji vlastně neutěší Ghandía?"

 

"Není na hradě. Nechala Lotte na starosti mě a domácímu skřítkovi."

 

"V tom případě si zřejmě budete muset poradit sám."

 

Profesor Snape už nebyl schopen předložit další argumenty, ani výmluvy, a tak vyrazil zpět do Casa Lotte. Tam už na něj čekala rozlícená chůva, která mezitím Lotte uklidnila a zabavila kouzelnickými omalovánkami. Obrázky na jejich stránkách se zastavily a nechaly se vybarvit jen v případě, že dítko mělo v ruce tu správnou barvu nebo dokázalo obrázek "ukecat", že ta barva, kterou má v ruce, je lepší než ta, kterou je mu vnucována jakožto správná varianta.

 

***

 

"Ghandío?"

 

"Nejste si snad jistý mým jménem? Nevím, co se tady dělo. Lotte mi nic neřekla. Domácí skřítek tvrdil, že s ní byla v pokoji Salamandra a pak najednou bylo slyšet, že Lotte pláče a vy jste utekl!"

 

"Já-"

 

"Mlčte! A zmizte mi z očí."

 

"Ale-"

 

"Do večera se definitivně rozmyslím. Doufám, že vás nebudu muset nahánět po celém hradě."

 

"Jistě, že ne. Přijdu sám.", řekl dotčeně Severus Snape a odplachtil se svým netopýřím hábitem pryč.

 

Ghandía zavřela dveře a vrátila se k přípravě oběda. Z dětského pokoje se ozývala vzrušená výměna názorů mezi Lotte a obrázky v omalovánkách.

 

***

 

Venku pršelo. Den předtím v rádiu hlásili místy přeháňky. To byla vždycky záruka, že na tomhle londýnském předměstí budou padat při nejmenším trakaře. Grenadina seděla v křesle u krbu a četla bulvární přílohu Denního věštce. Přestěhovala se sem hned po první výplatě. S penězi, které dostala od rodičů tzv. do začátku, se jí podařilo u Gringottových směnit dost mudlovských peněz na to, aby koupila tuhle ruinu. Zná dost kouzel, aby si to tu dala dohromady.

 

Byl to malý domek na samém kraji města. Za ním byla už jen pole. Ideální. Tady bude mít klid. Zpočátku se s ní sice pokoušelo pár sousedů seznamovat, ale stačilo je pár týdnů důrazně přehlížet a byl klid i od nich. Její rodiče ten dům neschvalovali. Připadal jim malý, ošklivý a zanedbaný. Ale co víc potřebovala? Všechno si tu postupně opraví a upraví dle svých představ. Rodinu neplánuje - s kým taky? Svou studijní známost pustila k vodě už dávno.

 

Na ministerstvu získala podřadnou pozici asistentky na Oddělení záhad. Neplatí moc, ale zase se tam nikdo hloupě nevyptává na soukromý život. Každý si hledí svého. Všichni až moc dobře vědí, jak sladká je nevědomost. Alespoň má dostatek času na svoji pomstu, když se nemusí zdržovat obligátními pracovními večírky a sedánky.

 

Ghandía nepřítomně popíjela čaj v kuchyni. Lotte před chvílí usnula. Zítra má svůj velký den. První školní den. Mohla by ji sice vyučovat doma, nicméně pořád se ještě nerozhodla, jestli v Bradavicích zůstane. Mohla by prodat dům svého odporného otce a odjet. Tentokrát už napořád. Jestlipak tam stále zůstala rodinná domácí skřítka Hobbline. Celý život napadala na jednu nohu. Alespoň, co si Ghandía pamatovala. Vlastně, co si Estelle pamatovala. Ghandía a Hobbline se de facto neznají. Kdyby si tak nechala vymazat paměť. Ale teď už je pozdě. Ministerstvo nyní ví, že dědička rodu Rosebloodyových je naživu. Starému opuštěnému sídlu svitla naděje. Bude se tam muset vypravit. Třeba tam zůstalo něco, co by si ráda nechala. Jako upomínku na doby, kdy byl její život normální. Mohla by na jeden víkend hodit Lotte Snapeovi na krk, ať se taky jednou stará on.

 

Ze zamyšlení jí vytrhlo zaklepání. Profesor Lektvarů vstoupil beze slova do Casa Lotte, aniž by čekal na vyzvání.

 

"Dobrý večer, Estelle."

 

Odpovědi se mu nedostalo. Ghandía na něj jen upírala své krásné hnědé oči plné zloby a opovržení.

 

"Už jste se rozhodla?", zeptal se a usedl ke stolu naproti Ghandíi.

 

Ghandía opět neodpověděla. Odvrátila svůj pohled od něho a předstírala, že ji něco nesmírně zaujalo venku za oknem. Ve skutečnosti jen nasupeně hleděla skrze prostor, jako by se mohla pohledem provrtat do jiného světa. Někam, kde ji ohavná historie jejího rodu nebude moci dostihnout.

 

"Je tohle vážně nutné?"

 

Ghandía se zpříma podívala Snapeovi do tváře, její oči tvář žhnuly vztekem jako dva řeřavé uhlíky.

 

"Teď jsi spokojený, Severusi? Dosáhl jsi, čeho ti libo? Nejsi nic než obyčejný hajzl!"

 

"Takže si tykáme?"

 

"Jdi do háje!"

 

"Možná bys měla mluvit trochu víc potichu. Předpokládám, že Lotte v tuto hodinu už spí?"

 

"Samozřejmě, že spí, ty podrazáku. Věřila jsem ti."

 

"Hm, tvá důvěra mi lichotí. A tvé rozhodnutí?"

 

"Nemohu tu zůstat, Severusi."

 

"Jsem tak naštvaná, měla bych ho nenávidět.", řekla v duchu sama sobě a přitom se mu zadívala do očí. Pořád věřila, že pod tou vší hořkostí a zákeřností se skrývá bytost schopná citu a náklonnosti.

 

"S konečnou platností?"

 

"S konečnou platností.", potvrdila Ghandía.

 

"Neříkal náhodou tuhle, že je stejně už o vše postaráno?", vzpomněla si v duchu.

 

"Říkal.", odpověděl Severus Snape. "Není třeba se obávat. Moje chráněnka bude vskutku zklamaná, že odjíždíte, slečno Rosebloodyová.", vrátil se náhle zpět k vykání.

 

"Severusi!", vydechla Ghandía šokovaně. "Ty mi čteš myšlenky!"

 

Ghandía zůstala chvíli na Severuse jen zírat. Ten neříkal nic, jen na ni hleděl se svým vítězoslavným úšklebkem na tváři a rukama založenýma na hrudi. Ta ženská si myslí, že se tu bez ní obejde. To se ale pěkně plete. Prasinská škola nabízí i týdenní internát, takže by měl Lotte jen na víkendy. Připadalo mu to jako brnkačka. A odvést nebo přivést ji může přece vždycky Filch. Stejně ten povaleč věčně nemá co na práci.

 

"Možná bych měla odjet hned.", vytrhla ho chůva z jeho vítězných úvah.

 

"Jistě.", odpověděl stručně a nechal Estelle o samotě.