(Ne) Andělská mrcha II.

 Možná bych vám měla povědět něco málo o Elis, Bety, Alovi a o své zanedbatelně nepodstatné maličkosti. Ne, oni o mé skutečné podstatě nic nevědí, dost na tom, že já vím všechno o té jejich.  Svoje ví jen Bety. Ale vezmu to podle abecedy. Al, to je Aleš.  Jediný majitel chromozomu ypsilon a z té naší party snad jediný vždy akceschopný a na nic se neptající, když u něj ve dvě ráno zazvoníte s flaškou zelené v jedné ruce a s čokoládou ve druhé. Jediná jeho otázka by byla – proč toho nemáš víc? Neocenitelná vlastnost. O mém poslání neví nic, ale já vím o jeho. Dlouho tu s námi nepobude, jeho život bude pokračovat tak, jako doteď. Stylem nepříjemné horské dráhy. Náročné dětství. Mizerný dospívání, šílená dospělost, spousta zmatku. Přesto má tenhle kluk věčně pusu od ucha k uchu a vypadá spokojeně, i když venku padají trakaře. Málokdo se na něj totiž umí skutečně podívat a ten, kdo to umí, vidí v jeho hnědých očích spoustu temných stínů a za sladkým úsměvem stopu hořkého. Je v tom hodně dobrý. Ale tahle hra mu jednou vynese nepříjemnou kartu, která pro něj bude konečná. Neví o tom a já mu nesmím nic říct, což je jedna z krutostí mé vědoucí existence. Mají svůj osud a já tu nejsem proto, abych právě do toho jejich zasáhla. Krutý? Je to ještě horší. Třeba proto, že tenhle klučina vždycky ví, co říct, co potřebujete slyšet. Vždycky. Někdy si říkám, že tím andělem by měl být on. Lidi mají obecně vžitou představu, že andělé se jen líbezně usmívají a jsou trvale šťastní. Doufám, že jste už stačili pobrat, že já mezi ně nepatřím, rozhodně ne tady na Zemi. Ne, Aleš je andělem, který by vám všem vyhovoval. Ráno dojedete podmračení do třídy, nevyspalí a protivní a stačí jediné Alovo zářivé „Čááu“ a sluníčko je rázem tam, kde má být.

Další v abecedě je Alžběta, nebo-li Bety. S touhle holčinou mám vztah vážně neobyčejný. Zbožňuje koně a dlouhou dobu jezdila, ale neptejte se mě jak a co přesně, sama tomu rozumím asi jako vy mně. Láska ke koním se pro naši Betynu stala osudově zhoubnou. V den svých jednadvacátých narozeniny, v době, kdy v USA by slavila plnoletost, nebo by se poflakovala po obchoďáku, seděla v kině, pařila s kamarády, sfoukávala svíčky na dortu nebo jednoduše si vyzvedla klíčky od nového auta od tatínka, se tahle kráska proháněla na koni. A spadla z něj. Na jednu stranu šťastně, protože krom pár naražených žeber, otřesu mozku, vyraženýho dechu a zlomenině předloktí, to nebylo nejhorší. Pokud ovšem neřešíte tu nešťastnou stránku věci, a sice že zůstala slepá. Celý vtip je ovšem v tom, že z lékařského hlediska má vidět. Tedy teoreticky. Prakticky se to má tak, že nevidí nic. I kdyby viděla nic, viděla by hodně. A tak se nahlas rozlišuje její život na před a po. PŘED to znamená dobu, kdy jsme spolu chodily na jízdárnu, na romantický filmy a okukovaly jsme mediky na lékařské fakultě. Tehdy byla o hodně naivnější, veselejší, trošku povrchnější, chcete-li uvěřit tomu, že slepota lidem vtiskává charakter. Období PO znamená, že se usilovně snaží žít tak, jako kdyby se jí nic nestalo. Hůl přijala čistě pro její praktičnost, jinak se snaží být za každou cenu samostatná jednotka, což je na jednu stranu hodno obdivu, na druhou protáčíte oči v sloup, když ji najdete, jak zmateně obchází sloup a ve výsledku klepe čelem do zdi. Tedy ze začátku to tak bývalo, postupně se začala zlepšovat. A taky v sarkasmu a cynismu, takže si notujeme tak dobře, jako nikdy. Jo a půl roku se mnou nemluvila. Co oslepla, tvrdí, že jediný momenty, kdy vidí záblesky světla je, když jsem poblíž ní já. Je to zajímavé, ale ona se začala vyptávat.

Nějak vycítila, že nejsem jako normální lidi a že jim neříkám vždycky ve všem pravdu. Chápejte, patří to k mé roli. Ale ona začala následkem vlastní slepoty vnímat až nepříjemně moc, což mě silně znepokojovalo do té doby, než mi povolily nervy a já jí řekla část pravdy. Jednak jsem už chtěla mít klid a pak taky mi lhát slepé přišlo nemorální. Na její první reakci nikdy nezapomenu. Trvalo mi dvacet minut jí vysvětlit, že křídla už jsou dávno z módy. Jenže další reakce – vrátíš mi zrak? Proto ta půlroční pauza. Drásalo mě to víc, než ji. Ale naštěstí pochopila a od té doby mi kryje záda, když se potřebuju nečekaně vypařit z hodiny a plnit své úkoly jinde. Je jediná, kdo něco málo ví. A když si vzpomenu, jaký předtím byla neznaboh… Vyléčit se může jen ona sama a já pořád čekám na pokyn, kdy jí to budu smět říct. Kdybych patřila do elity, věděla bych víc a znala bych příčinu i následek. Ale já nevím. Vím jen, co je teď a tady a možná, občas, pár mlhavých záblesků toho, co bude a trošku bližší představu o tom, co bylo. Je to strašně ubohý, ale i s tím musím pracovat a žít.

Eliška, to je úplně jiný kafe. Pokud Aleš má pro Boha vlídné slovo jen o zkouškovém a Bety si není jistá, čemu, proč a jak věřit, tak Elis je věřící každým coulem a Bibli zná i pozpátku. Podle vás bych se asi měla radovat, ale věřte mi, já Bibli moc nefandím. Netvrdím, že je plná nesmyslů, ale předpojatá je dost a nejvíc mi vadí, jak ji každý bere doslovně. Cit pro metafory lidstvo postrádalo a postrádá a samo si tím pod sebou podřezává větev. No schválně, kde se vzal zbytek lidstva, když Adam s Evou měli údajně jen dva syny, z nichž jeden druhého zabil,  hm? A to je přesně jedna z otázek, které mezi Elis a mnou zažehnou válku rovnou seči mezi Templáři a Saracény o Jeruzalém. Nebo další perly – proč jsou jen čtyři evangelia? Kdo je vybral? Kam se poděl zbytek a proč? Divný, co? Já, anděl, celého příběhu znalý a v mnohých případech i jeho očitým svědkem a nedokážu decentně vymluvit jediné dušičce, že věří bludům, který sepsali lidi. A v případě Bible dokonce autor neznámý. Tak jsem to vzdala. Přivádět ji k pravdě taky není moje práce, ale je ďábelsky úsměvný, když spustí o andělech a jeden sedí vedle ní. Někdy si schválně představuju, jak by asi reagovala. Buď by na mě poštvala inkvizici za rouhání, nebo by ji napadla jiná šílenost. Elis se v tomto ohledu musí brát s rezervou. Jinak je to jedna z nejčistších duší, jaké jsem za svůj život viděla. Neznám hodnější a milejší dívčinu, která vždycky podá pomocnou ruku tam, kde je třeba. Navíc je z nás všech v podstatě nejslušnější, nejférovější a nejkrásnější, čímž mi někdy pije krev, ale na ni a ta její velká upřímná kukadla se člověk nemůže zlobit, ne dlouho.  Navíc se o nás o všechny krásně stará. Po měsíci už přesně věděla, co mi má strčit pod nos, když se naštvu. A taky se od ní dobře opisuje a dělá vynikající opékané brambory.

My všichni čtyři zoufalci tvoříme spodinu našeho třídního kolektivu a v podstatě mu tak trochu vládneme, ale ten zbytek si to raději nepřipouští. Kam jdeme my a co zařídíme my, tam se jde a to platí. Jinak nestojí nikdo ze třídy za řeč. Jedině snad Marcela, která i přes libozvučnou sladkost svého jména, když ji někdo osloví Marcipánku, je protivná jako osina v zadku a jediné, co ji zajímá, je lak na nehty správně sladěný s odstínem kabelky a přitom neodporující barvě bot ani slunečních brýlí. Člověk by věřil, že těmhle puberťárnám se v našem věku už odrůstá, ale chyba lávky, u někoho přetrvávají. Dokud mě ignoruje, nemám s ní problém. Vlastně by mi jí mělo být líto. Maminka se jí zabila v autě, když jí bylo deset, táta si našel slečnu, která by jí prakticky mohla dělat starší sestru a naše Marci se s tím nikdy nevyrovnala. Tak svoji nejistotu a prázdnotu zabaluje do pěkného obalu, přifukuje s ní své ego a to vše staví na odiv tak dokonale, že náhodnému pozorovateli by se mohlo zdát, že jde o nejvíc sexy holku na pajdáku. Jak říkám, dokud se navzájem ignorujeme, je svět méně třaskavým. Ona neví, že já vím a já vím, že moje trpělivost není svatá.

Další zajímavou figurkou je Alena, její nohsledka a věrná kopie. Na rozdíl od výřečné Marci s ostrými lokty je Alča mírná ovečka, mouchy snězte si mě, a proto vypadá děsně vtipně, když se snaží ve všem napodobovat Marcelu, které taková lichotka pochopitelně zvedá nosík do stratosférických výšin. Alenka pro změnu žije se třemi bratry, z nichž dva jsou nevlastní. Ten jeden jediný vlastní to dlouho nevydržel a jak mu bylo osmnáct, práskl do bot, takže Alča přišla o svého ochránce a nikdy mu to neodpustila. Zůstala doma se dvěma, kteří ji jako sestru absolutně nerespektují a spíš si z ní dělají služku, což jejich matce a Alčině maceše pochopitelně nevadí. A tak, zatímco Marcela má všechno jednoduše proto, že si to může dovolit, Alča maká po brigádách, aby si to mohla dovolit taky a v Marcele vidí svoji sestru, kterou si vždycky přála a nikdy neměla a zároveň i kus maminky, která jednoduše byla a najednou nebyla. Ne, neumřela, jen utekla. Kam a proč, to nevím, ale v jejím případě vím, jak tento nevyrovnaný vztah obrazu a jeho odrazu, tedy Marceli s Alčou, dopadne. Z dálky to vypadá jako symbióza, ale při bližším pohledu je patrné, že se jedná o naivní romantismus na jedné straně a o patologickou nevyrovnanost na straně druhé, i když to možná na obou.  

Vím, že Alča najde sílu postavit se sama za sebe, bez toho, aby dělala něčí ozvěnu a lacinou kopii. Jen to ještě potrvá. A Marcela? Nebojte, každá z těch dvou dostane, co si zaslouží. A nebuďte zlí. Vy to dostanete taky a neodsuzování druhých je polehčující okolnost. Nemyslete si, není to trest. Nikdy to není trest, i když to tak kolikrát vypadá a jedna z nejčastějších vět lidí, které dle jejich úsudku navštívilo neštěstí je „Bože, zač mě trestáš?“. Neexistuje větší nesmysl. Věřte mi, být znalý systému příčin a následků, nemluvili byste tak blbě. On nikdy netrestá a to, co lidi potkává, všechno, má svůj smysl i účel. A někdy je to čistě jen výchovný štulec, který je má postrčit na správnou cestu. No, nikde není psáno, že to vždycky vyjde. Což tak úplně neplatí pro mě a proto můžu s klidem prohlásit, že ta slečna, co stojí u automatu na kávu mě už vážně dostává do vývrtky. To nemá nic lepšího na práci, než na něj civět a uvažovat tak urputně, až se jí kouří z drdolu? Ne, klid, musím zhluboka dýchat. Omluvám se, jsem podrážděná, netrpělivá a protivná. Společný jmenovatel se jmenuje ponocování a jeho důvodem byl jednoduše úkol. Zase. Služba zkrátka non stop. A tamta mi zaclání na cestě ke kofeinu. Znechuceně protáčím oči a odcházím do učebny. Dojdu později a budu doufat, že tu bude volno.

Nechápu dvě věci, Proč je jediný materiál, ze kterého se staví nové školní budovy sklo-beton-železo a proč se do těchto učeben, které se v létě mění na skleníky, instalují klimatizace, které se nikdy, ale opravdu nikdy, nepouštějí. Nadhazuji toto téma hned při příchodu do učebny svým třem věrným, kteří sedí vzadu a drží mi slíbené místo. Bohužel u oken. U dveří je už plno. První reaguje zářící Aleš. „Čáu, tys dneska ještě neměla kafe, co?“ Trefa. „Mám to napsaný na čele? Díky za fleka Eli.“

Elis se uculí. „Jako vždycky. Chtělo se dneska někomu vstávat? Já myslela, že padnu…“

„Neblbni Elis, jsou horší dny. Ale nemuset se sem tahat vůbec, dyť je to stejně o ničem a ještě se nám v tom vedru zapaří…“ Dál s Alešem brebentí o všech možných zajímavých místech, která mají tendence se zapařovat a já je neposlouchám. Prodírám se řadou dozadu na kraj. Taktické místo, navíc dneska musím vypadnout dřív a co nejméně nápadně. Cestou jako poslední strčím omylem do Bety, která sedí s pohledem do nikam, ale s ironickým úsměvem.

„To do mě dneska hádám strčíš ještě aspoň třikrát. Jednou kvůli kafi, jednou půjdeš na záchod a pak se vypaříš, mám pravdu?“

„Hele nevím o tom, že bych ti svěřila tajemství svého diáře.“

Bety se obrátí ke mně. Já vím, že mě nevidí a že prakticky kouká jakoby skrz mě. Ale někdy, jako třeba teď, mě vyvádí z míry. „Že dneska odejdeš dřív?“ No má cenu lhát? Skloním se, předstírám, že se přehrabuju v batohu a přitom jí trošku provinile šeptám za zády odpověď.

„Jo.Musím dneska vypadnout.“ Bety nesouhlasně vrtí hlavou. „Nekřič tak, já tě slyším. Jakou máš výmluvu? Lékař? A povíš mi to pak?“

„Jo“ A ani nebudu lhát. Narovnávám se, upravuju si tričko a snažím se tvářit nenuceně.

„A promiň, že tě strkám, ale nemáš sedět tak blbě.“ Odpovědí je mi vypláznutý jazyk.

            Přesně, jak Bety předpověděla, strčila jsem do ní ještě třikrát. Naposledy jsem odcházela z učebny s omluvným úsměvem a téměř pozadu. Povinnost je povinnost a ta má momentálně vyšší prioritu, než absence na semináři. Mířím do nemocnice, kde jsem nebyla už rok od svého studia jako Všeobecná sestra. S sebou mám svoji starou bílou uniformu, boty a visačku. Cestou vymýšlím, kde se převleču a kam schovám věci. Nakonec je plán prostý. Převleču se na záchodech, věci namačkám do igelitky a budu se tvářit jako návštěva z jiného oddělení. Dneska mě úkol volá na hemato–onkologii. Najděte si na Googlu, co to znamená.

Oddělení je naštěstí otevřené. Jen co projdu skleněnými dveřmi, zase mě praští do nosu ten známý pach, který se jednoduše nezapomíná. Dezinfekce, krev, použité pleny, strach a zoufalství. Kolem je spousta zmatku. Je pondělí, to znamená příjmy. Ještě tak, aby mě někdo zapřáhl do práce. Musím být rychlá.

„Sestřinko, vy za někým jdete?“ Pozdě. Otočím se a octnu se tváří v tvář zdejší ošetřovatelce. Jednu ruku má plnou termosek s čajem z prášku a ve druhé má sloupec kelímků. V kapse jí chrastí teploměry. Je menší a kulatější než já a vypadá uštvaně.

„Ano, jsem tu na praxi na Dětském a protože mě teď nepotřebují, tak jdu navštívit naši sousedku, paní Sedláčkovou. Prý tady leží.“ Moje odzbrojující nevinná odpověď ji v mžiku přesvědčí a nevidím na jejím čele ani stín pochybnosti.

„Dobře, dobře, leží na pětce a prosím vás, buďte tak hodná, vemte tam tyhle dvě termosky a k nim kelímky jo, děkuju.“ Strčí mi vše do jedné ruky a odplouvá do víru čísel, povlečení a informovaných souhlasů. A to byla ještě jedna z těch příjemných, to jsem mohla skončit podstatně hůř. Rychle se klidím na pokoj číslo pět.