(Ne) Andělská mrcha IV.

Vanilkově sladká chuť zmrzliny se mi ve vzpomínkách nevinně převaluje na jazyku, jenže místo slastného potěšení, které mi přinesla před dvěma týdny, mi tentokrát nečekaně a zrádně způsobuje pocit, kterému se odborně říká nauzea, tedy pocit, že brzo vrhnu.

Víte, nešťastný vedlejší efektem mého andělského napojení na lidské bytosti je třeskutá bolest hlavy. Není to v mém případě příliš častý jev, hodnoceno odborně, ale dle mého soudu se u mě objevuje až nechutně často. Má to svoji logiku. Lidská tělesná konstrukce, její tak často šálené smysly a jen částečně využívaná kapacita mozku jednoduše nebyly navrženy pro přijímání a zpracování takové spousty informací, které většinou i přesahují lidské chápání. Zkráceně řečeno, když je úkolů příliš a já to přeženu s pozorováním lidí nebo s vlastním zápalem pro pomoc, tak to dříve či později schytám. Mělo mi dojít, že to bude brzy po třech měsících klidu.

Z autobusové zastávky jsem byla domů prakticky odvlečena neznámým dobrodincem, který si všiml mé malátné a nejisté chůze. Domnívám se, že šlo o popud seshora a že i tady na mě někdo dává pozor. Zajímalo by mě kdo, čistě z profesionálního hlediska. Stala jsem se obětí vlastní nepozornosti. Všechno probíhalo hladce. Cesta ubíhala za okny, nebe se na svět mračilo ocelovou šedí, která slibovala déšť a já se těšila na velmi pozdní oběd u dílu mého oblíbeného seriálu a klid. Úkoly splněné, další den za mnou, nová knížka v mé osobní knihovně, jupí. Jenže mé vidění se rozostřilo, uši mi v nepravidelných intervalech vynechávaly a přísahala bych, že strop a střecha autobusu si spolu začaly hrát na škatulata. Pak už si toho moc nepamatuju, jen adresu a svoje jméno. Migréna. Ovšem parádní.

Pro ty z vás, kteří ještě neměli tu čest se s ní osobně seznámit ji lehce představím. Ano, bolí mě celá hlava. Dominuje ovšem jen jedna její strana, většinou pravá polovina, včetně oka, za kterým mi bolestivě pulzuje, takže ve finále stejně neudržím obě oči otevřené a musím je zavírat, abych jim dopřála utišující temnotu. Ta se nejsnáze vyhledá v zatemnělém pokoji, se zavřenými okny i dveřmi, protože stávkující uši se proberou k životu a i nepatrný zvuk zesílí tak desetinásobně. Můj žaludek trénuje salta tak obratně, že by mu záviděli i artisté z Circu de Soleil. Potím se a přesto se třesu zimou. Tělo mě neposlouchá a je slabé jako třikrát louhovaný čaj. V hlavě mám asi tak miliardu maličkých trpaslíků, kteří pevně třímají kladívka v obou ručkách a nadšeně si ťuknou do každé nervové buňky, kterou při svém řádění potkají. Prý je taková i kocovina. Nemůžu posoudit, nikdy jsem opilá nebyla, i když jsem se o to už párkrát intenzivně snažila. Nešlo to. Alkohol na mě nepůsobí. V jakémkoli složení, při jakémkoli množství, nehledě na důvody jeho požití ani na společnost, ze které se u běžných smrtelníků později stává banda svědků a porota zároveň. Modlím se, aby to brzo skončilo. Bohužel mě ta bolest skolí na příštích dvacet čtyři hodin. Když se tyto stavy opakovaly i v dětství, rodiče se pochopitelně snažili nalézt řešení a s pomocí dětské lékařky mě protáhli po vyšetřeních. Rentgen v pořádku, krev v pořádku, tlak v normě, EEG taky neukázalo nic převratného, krom faktu, že ano, mám mozek a ten vykazuje fyziologickou aktivitu. Jedním slovem zdravá. A já nesměla nic říct. Tak se vše svedlo na hormony a tím se mé záchvaty zametly pod koberec, kam taky patří, protože v podstatě o nic nejde, jen o to, že si chci hlavu utrhnout z krku. Po letech si na to doma už zvykli, ale stejně jim ten pohled na moji bledou, upocenou maličkost, krčící se v temném pokoji a se zataženou hlavou nedělá dobře.

Někdy mám pocit, že mě tyto bolesti netrápí jen kvůli nepoměru mezi informacemi, které dostávám s omezenými možnostmi mého lidského těla. Někdy, občas, mám pocit, že je to něco nedomluveného, co patří k mé ne-andělské profesi. I když možná to domluvené bylo a já zrovna nedávala pozor. Ale myslím si, že je to varovný signál, abych nezapomínala, kdo jsem, odkud jsem a že i moje možnosti při celém mém duševním stáří a zkušenostech jsou omezené a řízené a že nemám právo se povyšovat, ani zasahovat do lidských osudů. Taková malá připomínka pokory, která spoustě lidem okolo mě i vás chybí. Jenže já nejsem člověk, proto nejsem a nebudu nikdy jako člověk posuzována, až přijde můj čas a já se vrátím Domů. Možná to tak je, možná není. Ovšem kdyby to tak bylo, musela bych souhlasit. I když plán plním na sto deset procent, svých schopností nevyužívám a jsem ve službě nonstop přesně dle smlouvy a prakticky bych varování ani nepotřebovala, přesto je dobré. Není to trest. Jen varování. Tedy možná, je to jen moje teorie. A momentálně mi to přijde jako za trest.

Tohle přemítání ale šíleně unavuje a po nějaké době se mi konečně podaří usnout a větší část mé dávky utrpení jednoduše zaspat. Možná by vás teď mohla napadnout palčivá otázka. Mají andělé sny? Ano, ale jen ti, co spí a protože jsem široko daleko jediná bytost s podstatou nebeskou, kdo spí, tak je to tutovka. Prospala jsem zbytky čtvrtka a větší část pátku. Během mého milosrdného bezvědomí mě musel sežvýkat kombajn a vyplivnout někde pod stádo rozdivočených slonů ve středozápadní Indii. Scházím do kuchyně a cestou ujišťuju sebe i zbytek rodiny, že už je to pryč a bude mi mnohem líp, když se najím. Nechci ale dráždit už tak dost vydrážděný žaludek a proto mu nabídnu studené kakao a pár piškotků. Zdá se, že je to jako omluva přijato.

Sedím u jídelního stolu a přemýšlím o své teorii, jejíž hlubší zákoutí mě ukolébala do spánku. Co když nejde o nepoměr, ani o připomenutí pokory, ale jednoduše jde o to, abych si uvědomila, kdo tady doopravdy trpí. Srovnání fyzické a duševní bolesti. Jenže k čemu by to bylo, já tu duševní dokážu cítit celkem slušně, i tu fyzickou. A čím jsem starší, tím jich naštěstí dokážu snést víc, tak proč ještě návdavkem trpím migrénami? Abych se dokázala více vcítit? Abych dokázala chápat a pochopit? Rozlišit? Nevím. Pravý význam mi uniká a nepochybuju, že se jej jednou dozvím. Vím jen, že když skončí, neskonale se mi uleví. Nejen od ní samotné, ale prostě uleví. Jen tak, jednoduše. Zkrátka i já mám slabinu, i když se mi dvakrát nelíbí. Ale slabost mám i na vše čokoládové a proti tomu se nedá protestovat.

Opravdu se chci vymanit z této nálady, ale před očima mám pořád vzpomínky za poslední dny. Studentka, která ztratila peněženku v parku, mladík týraný platonickou láskou, paní s nově diagnostikovanou cukrovkou, starší pán ztrácející víru v život, zatoulané kotě, úmrtí tříletého chlapečka. Míhají se mi před očima a postupně blednou. Nemůžu si všechno a všechny pamatovat, zešílela bych. Chce to jen čas a kromě nejsilnějších příběhů, kterých je jen pár, vyblednou časem úplně všechny. Už teď mám problém vzpomenout si, co jsem dělala předevčírem a to je dobré znamení.

Někdy bych ráda všechny tyto příběhy s někým probrala. Popovídala si o nich, řekla před někým své myšlenky a postřehy nahlas bez obav, že za ně budu kritizovaná nebo že se mi někdo vysměje. I když to by si někdo mohl zkusit. Nejde to. O mém tajném životě ví jen pár mlhavých střípků Bety a té stejně neříkám všechno, jen drobnosti, které stačí k ukojení její nezměrné zvědavosti. Vážně, co oslepla, je horší než ženský na pavlači. Všechno musí vědět, všechno slyšet a všechno zkombinovat. Už tak jsem porušila pravidlo, že jsem jí řekla i to málo, co ví. Nikdo mě při tom ale nezastavil, takže to asi tak moc nevadí. Přesto je tahle práce krutě osamělá a vyčerpávající a jediný, o koho se můžu opřít, je kafe. A moje osobní knihovnička.

Můžete namítat, že přece mám rodiče, sestru a přátele. Mám, ale nemůžu jim nikdy říct všechno, takže se opírám sotva z poloviny. Většinu svých vnitřních bojů musím svést sama se sebou a svoje myšlenky jednoduše někam schovat a probírat se jimi až na to budu mít čas a sílu. Což zase není tak často, jak by se mohlo zdát. Další námitka by mohla znít – najdi si chlapa. Dobrý vtip. Já totiž žádného mít nesmím. To nebylo v plánu, proto jsem sem nepřišla. Zarážející? Chápu. Ale tak to je. Další pravidlo mého života – musím jím projít sama. Žádný manžel, žádné děti, žádný zlatý retrívr ani domek s bílým plotem. Nejsem tady od toho, abych chlapům motala hlavy. Nikdy. Pokud si je zamotají kvůli mně sami, je to jejich vina, ovšem k tomuto zatím v dlouhé historii mé existence naštěstí ještě nedošlo. Nebo o tom nevím a je to tak lepší. Ještě bych musela cítit jejich zklamání.

Asi vás napadne, proč tu vlastně teda jsem. Sousta práce, spousta cizí bolesti, migrény, lži a vytáčky před nejbližšími, odsouzená k životu bez lásky v domě se spoustou koček a žádná odměna za to. Když nad tím tak uvažuju, v podstatě máte pravdu, nezní to tak, že by to stálo za to. Kolikrát se já sama v duchu nakopávám, že jsem nezůstala tam, kde jsem byla a prostě jsem musela strčit nos sem a kývnout na spoustu omezení a problémů. Už jsem vám to přece řekla. Byla jsem zvědavá. Někteří andělé pořád ještě jsou, ale moc jich není. Zbytek je poučen zkušenostmi staršími, než si myslíte, že vaše civilizace je. Napřed jsem chtěla poznat lidské tělo a ne, logické není studium medicíny. Nechtěla jsem znát člověka chemicky, ani fyzikálně, mě zajímal člověk a ne biochemické složení jeho moči, i když je důležité. Mě zajímaly lidské příběhy, jejich osudy, jak snášejí bolest, na co myslí, když trpí, jak u toho vypadají, jak se radují. Jaké mají zkušenosti, jak se vyrovnávají s osudem. Jak žijí. Věřte mi, nikde není taková koncentrace lidských neštěstí i radostí na jednom místě, jako v nemocnici. Lidé tu trpí, rodí se a umírají, radují se i propadají na nejhlubší dna svých možností. Někteří tam zůstanou, jiní se zvedají. A já u toho všeho mohla být. To všechno jsem mohla cítit. Dokonce i víc, než bych sama chtěla. Tolik duší, tolik očí. Navíc se mi pro mé současné účely hodí bílá uniforma, orientace na odděleních a visačka s označením student. Ale to už víte. Potom mi byla naplánována pedagogická dráha. Moc bych si přála, aby to znělo jako happy end.

Už chápete? Bylo a je mi dopřáváno a dovolováno dostávat se k lidem tak blízko, jako nikomu žijícímu na světě. Vy lidi jste totiž na jednu stranu fascinující a mnohé z nás řadových a neznalých andělů  nikdy neomrzí vás pozorovat a chránit. Jste jako nikdy nepřestávající existenční experiment s množstvím hypotéz a s nejistými výsledky. O tom jak je to na druhou stranu raději pomlčím. Některé úseky dějin byste možná sami rádi vymazali z vlastní historie i paměti. Sami se rozhodněte, zda je lepší vás posuzovat na základě činů jednotlivců nebo celků. Já tady od toho nejsem, já ani žádný jiný anděl nemáme v kompetenci a ani nechceme nikoho soudit nebo odsuzovat. Dokonce to nedělá ani On, i když vy si to myslíte a hovoříte o něm jako o nejvyšším a nejspravedlivějším soudci. Chyba. Myslete si to dál, pokud doufáte, že je to tak lepší. Ne, největším soudcem budeme jednoho dne vy sami sobě. Až tak jednoduché to je.

Zbožňuju účinek studeného kakaa na moje nervy stejně tak, jako účinek kofeinu. Jedno mě uklidní a druhé probere. Úžasné vynálezy. Zvedám se a mířím k ledničce. Myslím, že by můj hrníček s modrou kachničkou snesl ještě jednu dávku. Dívám se do naší zahrady a konečně se mi podaří nemyslet na nic. Je po dešti a vše zelené se rázem rozhodlo stát se ještě zelenějším a voňavějším, než obvykle. Vypadá to, jako by se ten náš malý svět za oknem rozhodl jako poděkování za vydatný déšť ukázat nebi jak mu to sluší. Napadne mě, jestli už vykvetly konvalinky. Na parapet vyskočila jedna z našich dvou koček. Pak jeden sluneční paprsek proletí sklem okna i záclonou, pošimrá mě na nose a odrazí se od skleničky na kuchyňské lince. Moc dobře vím, co to znamená. Mám další úkol.

=============================================================

Seděl na pohotovosti a velkým kapesníkem se snažil zachytávat krev, která se mu líně, ale vytrvale vytrácela z rozedřených kloubů pravé pěsti. Pod levým okem mu vykvétala modřina.Viděl rozmazaně. Zdi se točily. Pravé obočí měl natržené, přelomený nos, roztržený ret, vykloubené rameno, které si sám nahodil zpátky s rozběhem o zeď polorozbořeného kravína. Modřiny všude jinde po těle ani nepočítal. Jen tiše seděl a snažil se vlastní krev přesvědčit, aby zůstala kam patří a neopouštěla jej. Někdo jej sem přivezl. Někdo byl jeho dobrodincem a v jeho zuboženém stavu, který byl ještě podmalován a umocněn alkoholovým dojezdem, jej nabral kdesi na polích do auta a odvezl do nemocnice. Naštěstí mu mozek pracoval dost jasně na to, aby vymyslel historku o rvačce, únosu a ztrátě paměti. Byla by to neskonalá ostuda přiznat, že zrovna on byl zmlácen, odvezen kilometry daleko za město a tam pohozen do škarpy, ve které se brzy nad ránem probral. Ovšem všechno tohle bylo dokonale bezvýznamné vedle faktu, že si opravdu na nic nepamatoval. Vše pečlivě zamknul jako obvykle. Zabarikádoval se v ložnici jako obvykle. Přivázal si nohy k posteli jako obvykle. A pak se probudil v příkopu mimo civilizaci. Neobvyklé, ale nic nového. Ze zkušenosti věděl, že mohl dopadnout i hůř. A to bylo špatně. Všechno bylo špatně. Ztrácí kontrolu. Už není na co čekat. Ona byla jeho největší nadějí.

„Tak další prosím.“