Lotte - 19. kapitola

 

 

 

Jeden chovanec ukradl v jídelně nůž. A Rohypnius ten nůž dnes ráno ukradl zase jemu. Skoro každý den si říkal o léky na bolest. Po tom "záchvatu" při návštěvě té ženské mu personál vydal analgetika, kdykoliv o ně požádal. Snažil se jich většinu neužít a schovat pro tuhle příležitost. Schovával si je do matrace. Sice mu měnili ložní prádlo každý den, protože trpěl nočními děsy a díky tomu často ve spánku neudržel stolici, ale do matrace se nikdo nedíval. Dával si dobrý pozor, aby léky ukládal pěkně zespoda. Nechtěl, aby mu léky rozmáčel jeho vlastní odpad. Bylo mu z toho všeho na nic.

 

 

 

Teď jen doufat, že ho nebude nikdo hledat. Věděl, že kontrola pokojů probíhá přibližně každou hodinu. O víkendech to ale nebylo ani zdaleka tak přesné. Běžně se stávalo, že některé pokoje byly naprosto bezprizorní třeba i tři hodiny. A právě na to Rohypnius sázel. S trochou štěstí ho při další kontrole najdou už mrtvého.

 

 

 

 

 

 

***

 

 

 

Severus Snape spěchal po měnícím se schodišti. Dneska zjevně neměl svůj den. Ráno zaspal a ještě ke všemu to vypadalo, že se všechna hradní schodiště spikla proti němu. Když už to vypadalo, že se konečně dostane do čtvrtého poschodí, milé schodiště se začalo otáčet. Trochu litoval, že nemá křídla. Nebo třeba koště. I když na koštěti neletěl už zatraceně dlouho. Ostatně to nikdy nebyla jeho parketa. Vyhýbal se té proklaté věci, jak se jen dalo.

 

 

 

Konečně se mu podařilo se dostat tam, kam potřeboval. Lotte už byla oblečená, u dveří měla připravenou školní brašnu a právě snídala, zatímco její domácí skřítek Stanny jí zaplétal vlasy do copu.

 

 

 

"Dobré ráno!", vydechl uštvaný Severus.

 

"Dobrýtro strýčku Severusi!", zahuhlala Lotte s plnou pusou.

 

"Dobrýtro?"

 

"Co?", podívala se na něho nechápavě Lotte.

 

"To není zrovna zdvořilý pozdrav, mladá dámo."

 

"Aha! A dobré ráno se může?"

 

"Ano."

 

"A dobré jitro?"

 

"Ano.", odpověděl Severus už poněkud netrpělivě.

 

 

 

Vůbec nebyla pravda, že by bylo cokoliv zařízené. Ve skutečnosti ale vůbec netušil, co bude vlastně dělat. Profesor Brumbál mu dal jasně najevo, že si nepřeje, aby do výchovy Lotte zatahoval jakékoliv další zaměstnance školy. Bradavický školník, Argus Filch, si totiž byl řediteli postěžovat, že po něm Severus požaduje, aby odváděl Lotte ráno do školy. To se Filchovi vůbec nezamlouvalo. A Lotte by z toho zřejmě také nebyla nadšená. Kdyby o tom tedy měla tušení.

 

 

 

Takže 1. září ráno se profesor Snape vypravil s malou Lotte do Prasinek do školy. Cesta se mu zdála nekonečná, neboť Lotte měla spoustu otázek.

 

 

 

"A proč nejde taky Ghandi?"

 

"Protože musela odjet."

 

"A kdy se vrátí?"

 

"Nevrátí."

 

"Cože? Proč? Ty jsi ji určitě nějak naštval, strýčku, že jo!"

 

"Ne.", zasyčel Severus a v duchu si přísahal, že Ghandíi ještě dnes pošle omluvnou sovu. Bude to sice ponižující, ale pořád lepší než tohle. Chvilku bylo ticho.

 

Ovšem ne na dlouho: "A proč teda odjela?"

 

"Jistá neodkladná osobní záležitost."

 

"Co to je záležitost?"

 

 

 

Severus Snape si povzdechl a zoufale hledal slova, jimiž by ten pojem Lotte osvětlil. Uvažoval také, jestli by domácí skřítek zvládl učit dítě psát a číst. Bude se muset zeptat, zda nemají v Prasinkách i internát. Každé ráno Lotte doprovázet nemůže. Z toho by se jedině tak zbláznil. Už teď litoval, že si neudělal trochu kávy s sebou. Nebo nějakého uklidňujícího lektvaru. Co kdyby na ni použil umlčovací kouzlo. Ke své smůle věděl, že všechny kouzelnické děti mají na sobě hlídáček, a tak by se o tom ministerstvo okamžitě dozvědělo. A odebrali by mu ji.

 

 

 

Severus se zachmuřil. Vůbec nevnímal, co mu Lotte vypráví. Na jednu stranu by se mu bylo ulevilo, kdyby mu Lotte odebrali. Za těch šest let mu ale přirostla k srdci. Snažil se to nedávat najevo a raději se tomu vyhýbal i v myšlenkách, ale měl ji rád. Nikdy to neřekl. Párkrát se na ni křečovitě usmál. A to dítě jako by z toho, spíš úšklebku než úsměvu, vyčetlo všechno. Kdykoliv jel někam mimo Bradavice, vždycky Lotte něco malého přivezl. Jednou omalovánky, jindy Bertíkovy lentilky, někdy dětskou knížku. Lotte ho pak vždycky objala. S hlasitým "JÉ! DĚKUJU, STRÝČKU SEVERUSI!" To ho vždycky silně dojímalo a připomnělo mu to Lilly. Nikdo jiný v něm totiž tolik emocí neprobouzel. Jen kdysi Lilly. A nyní Lotte.

 

 

 

"Strýčku? Ty mě vůbec neposloucháš!", rozčílila se malá školačka.

 

"Ale jistě, že poslouchám!", probral se najednou Snape.

 

"Tak schválně! Na co jsem se ptala?", Lotte si založila ruce na hrudi a vyzývavě vystrčila bradu.
"V kolik tě vyzvednu?", zkusil to.

 

"Na to jsem se tě ptala ještě doma! Přijdeš ve tři hodiny. Teď jsem se ptala na něco jiného.", vyčítala Lotte svému poručníku.

 

"No dobrá, a na co ses tedy ptala, Lotte?"

 

"Jestli je pravda, že Salamandra je moje máma."

 

Do Snapea jako by uhodil blesk: "Prosím?"

 

"Řekla mi to."

 

Profesor Snape zavřel na pár vteřin oči a zhluboka se nadechl: "Ano, Salamandra Lendwirtová je tvoje máma."

 

"Takže to víš. A neřekls mi to."

 

"Nepřála si to."

 

"Jste všichni smrdutý švábi!", vykřikla Lotte a rozeběhla se. Profesor Snape se rozeběhl za ní. Dohonil ji snadno. Chytl ji za ramena a otočil k sobě. Děvčátko mělo v očích slzy.

 

"Strašně se na tebe zlobím, strýčku Severusi.", zaštkala.

 

"Mrzí mě to.", zašeptal Severus Snape a přitiskl ji k sobě.

 

 

 

***

 

Grenadina Chattybabblerová právě prokazovala svou totožnost falešnou mudlovskou občankou ve vrátnici Ústavu pro duševně narušené jedince. Alespoň k něčemu bylo to Studium mudlů dobré. Sice chvíli trvalo, než si zjistila, jak má takový občanský průkaz vypadat, ale co. Zas tak strašně toho zmetka minule nezřídila, aby na to musel hned umřít, ne? Vrátný jí vrátil občanku a otevřel závoru. Grenadina vykročila k budově. Dnes to bude mimořádné. Zjistila si pár kouzel, která sice zdaleka nejsou tak bolestivá jako Cruciatus, ale taky poslouží.

 

 

 

"Už se těším, až to budu moct vyzkoušet na něm. Na těch myších to prostě nebylo ono.", usmála se Grenadina sama pro sebe, když procházela dveřmi ústavu.

 

 

 

***

 

Domácí skřítka Hobbline bezcílně bloumala po vycíděném domě. Už několik let sem nevkročila živá duše. Přesto tady uklízela stejně pečlivě jako vždycky. Nevěděla, co jiného by tu dělala. Ani ji nenapadlo dům opustit. Nic jiného neznala. Navíc pořád doufala, že se slečna Estelle jednou vrátí. Zmizela již dávno. Nikdo o ní nic nevěděl. Nic, co by se doneslo k Hobblininým uším. Rozhodla se, že se podívá, zda by si nenašla nějakou práci na zahradě. Stále opečovávala všechny květiny, keře a stromy, které v zahradě byly. Květinové záhony byly dosti ubohé, neboť ne všechny květiny se podařilo udržet tolik let při životě a rozkvětu.

 

 

 

Hobbline se ploužila po zahradě a sbírala po jednom listy, které napadaly na trávník za tu dobu, co tu shrabávala listí naposled. Nebylo to ani půl dne. Sbírala barevné listy jeden po druhém a ani si nevšimla, že se blíží k brance. Najednou měla dojem, jako by se na ni někdo díval. Vzhlédla a na chvilku jako by oněměla. Za brankou stála mladá žena s dlouhými tmavými vlasy. Byla nesmírně podobná zesnulé paní Rosebloodyové. Hobbline zamrkala. Žena ale nezmizela. Stála tam dál a dívala se upřeně na Hobbline.

 

 

 

Chvíli tam ještě obě stály a zíraly na sebe, než si Hobbline dodala odvahy a zeptala se: "Přejete si, slečno?" a upřela své veliké oči na Estelle.

 

Estelle se usmála a odpověděla: "Nepoznáváš mě, Hobbline?"

 

"Slečna Estelle?", vykulila domácí skřítka už tak veliké oči do té míry, že člověk úplně přestal vnímat zbytek obličeje.

 

"Můžu dál?"

 

"Jistě! Jistě! Samozřejmě!", brebentila Hobbline a kouzlem otevřela branku.

 

  

Estelle vstoupila na pozemek její rodiny a do očí jí vstoupily slzy. Vypadalo to tam skoro stejně jako tenkrát, když odsud potají utíkala. Jen ta zahrada už nebyla tak dokonale upravená, jako bývala dřív, když o ni ještě pečovala její matka. Byl to zvláštní pocit být zase doma. Nějak nemohla sebrat odvahu, aby šla dál. Pak ale ucítila, jak ji Hobbline opatrně chytila za ruku.

 

  

"Pojďte, slečno Estelle, ukážu vám dům a váš pokoj. Jistě máte hlad! Podívám se pak, co bych vám mohla připravit.", skřehotala skřítka radostně. Estelle přikývla a nechala se vést k domu. Třeba to tady nakonec nebude tak špatné.