(Ne) Andělská mrcha V.

Do zad mě tlačí asi miliarda malých kamínků. Je květen, zkouškové, období aktivních i pasivních prokrastinací. Už jsem shlédla další 3 řady jakéhosi nově objeveného seriálu, který mě vůbec nebavil, ale byla jsem zvědavá, kolik jeho postav tvůrci nechají umřít. S těmi, které sleduji pravidelně, je to v tuto chvíli teprve šestý v pořadí. Nové díly svých oblíbenců už jsem viděla taky. A dva jsem pro jistotu stačila projet od začátku. Přečetla jsem všechny nové knížky, které se mi hromadily v knihovničce. Vymalovala všechny omalovánky černobíle a modrošedě. Uklidila jsem si pokoj tak vzorně, že už ani moji maminku nenapadá, co dalšího bych na něm ještě mohla vylepšit a to je tedy vyznamenání.  Vyluštila jsem každou křížovku, která mi padla pod ruku. Vytrhala jsem plevel na zahradě. Pročesala kočkám kožíšky. Myslím, že bych mohla doma vymalovat předsíň.

„Hele, vidíte ten mrak? Vypadá jako holub.“

Ležíme všichni na velké dece v městském parku a koukáme do nebe. Je modré jako Šmoulí prdelka a jen tak občas, jako by kvůli udržení formality, se na něm objeví naducaný mráček. Jako právě teď. Alešova nejnovější vymyšlená hra se jmenuje Oblačná abstraktizace. Jemně šťouchnu loktem do Bety, která leží vedle mě s rukama za hlavou.

„Ne, nevypadá jako holub, ale jako tenisák s křídlama.“

Usměje se. „Ještě že mi zbyla bujná fantazie.“

Elis, která leží z druhé Bětčiny strany, nesouhlasně zamlaská.

„Nemáte fantazii  nikdo. Vždyť ten mrak vypadá jako anděl.“  Ztuhnu a Bety to okamžitě zaznamená. Ztuhne taky. Očekávám horkou debatu a nejraději bych se rychle ztratila. Vážně nesnáším, když jsem donucena lhát nejlepším přátelům pro jejich vlastní dobro. A navíc mě vážně tlačí ty kamínky. Tráva je hrozně zrádná, spousta detailů v ní není vidět, dokud si na ně člověk nelehne. Kolem nosu mi proletí vosa.  Dnes mám štěstí, Bety debatu mění.

„Takto to jsme v háji, protože fantazie je to jediný, co by nám pomohlo u zkoušek, když děláme do školy kulový.“

Z mojí druhé strany se ozve Aleš.

„Mluv za sebe kočko, já mám nastudováno.“

Bety na něj zasyčí. „Šprte.“

Elis se ale nenechá odbít. „Ale to vážně vypadá jako anděl…“

„Možná je to znamení.“

„Aleš má pravdu. Je to znamení že má sklapnout a nemachrovat s učením.“

Bety a já se rozesmějeme. Elis ne.

„Já myslím, že to je znamení. Andělé jsou přece poslové, třeba se něco dovíme. Copak ty jej tam, nevidíš, Stefi?“

Ano, měla bych se konečně představit. Jmenuji se Štěpánka Mikulášková. A celé, i se jménem po mé babičce, která mi byla kmotrou při křtu, je to Štěpánka Anna Mikulášková.  Dokud jsem bylo dítě, nebyl to problém. Štěpánka zní roztomile, ale říkejte Štěpánko holce, které je dvacet tři let. Moc dlouhé, moc roztomilé. Na základce spolužáci vymýšleli všelijaké variace k oslovení  mé maličkosti a některé nebyly vůbec lichotivé. Jak jinak. Na střední zdravotnické škole jsem si prošla obdobím „Sestra Stefanie“ a na vysoké došlo k přeci jen příjemnějšímu zkrácení. Prostě jen Stef nebo Stefi. Stačí.

A téma andělé dneska stačí taky. „Nevím Elis, já tam pořád vidím ten tenisák.“

Eliška se lehce načuří, ale na pomoc přispěchá Aleš.

„No, já bych teď v mracích viděl i zlatý prase, kdyby to mělo přinést štěstí u zkoušek.“

„Hej, neříkal jsi, že jsi naučený?“

„Však já to štěstí myslel pro vás, dámy.“

Ležím hned vedle něj, čehož využívám a plácnu jej po paži, kterou si stíní oči. Vzápětí mě následuje Elis, která i vstala, jen aby jej mohla lehce nakopnout do stehna. Bety se zvedla na loktu.

„Pojď blíž, taky ti jednu fláknu, blbe.“

Aleš se se smíchem zkroutil na dece a teatrálně se kryje oběma rukama.

„No no, snad jsem tolik neřekl…“  Smějeme se všichni.

„Řekls pravdu, to stačí.“ Bety znovu leží na zádech, ruce za hlavou, nohy překřížené.

Elis se vrací na své místo a já se taky uvelebuji.

„Fakt holky, měly bysme začít něco dělat. Skripta tady máme, tak to někdo vytáhněte a jdem na to.“

„Jasně Eli.“

Nikdo se ani nepohnul. Dál ležíme na zemi a koukáme do nebe a vlastně do nikam. Teplota vzduchu ideální, vlhkost optimální. Sleduju, jak lehký vánek rozhoupává lístky v korunách stromů. Nic víc teď nepotřebuju. Úžasné nedělní odpoledne.

„Zdravím, můžu rušit? Víte, já jen vám chci nabídnout jinou možnost, jak trávit odpoledne…“

Tak nic. Kouzlo tichého okamžiku je ztracené jednou pro vždy. Aleš, Elis a já se nadzvedáváme do sedu. Bety dál leží a tváří se nepřítomně. Možná jediná moudrá reakce. Před námi stojí muž, menšího vzrůstu, věkově kolem čtyřicítky. Vidím znatelný ústup vlasů, oblečení z druhé ruky, obvázané levé koleno a nepříjemný lesk v zapadlých očích, ruce za zády. Něco mi na něm nesedí, ale zatím nic podstatného nevnímám. Aleš se ozve jako první.

„Ano?“

Muž udělá další tři kroky směrem k nám a ruce přesune zpoza zad dopředu. V jedné z nich třímá Bibli s takovou silou, až mu zbělely klouby na prstech. Jako kdyby to bylo poslední záchranné stéblo.

„Víte o tom, že vás všechny Bůh miluje? Ale neměli byste tady takhle ležet. Je neděle, požehnaný den Páně. Měli byste raději sedět v kostele a rozjímat nad sebou, nad svým, životem. Víte, modlitba má velkou sílu a když se budete modlit dostatečně silně a vroucně, tak můžete dosáhnout vykoupení své duše. Bůh vás bude milovat a vezme vás k sobě, ale všichni jsme hříšníci. Napřed si zajděte ke zpovědi a potom…“

Asi by v litanii pokračoval ,ale Aleš jej rázně utne. Takové lidi totiž bytostně nesnáší. Nedivím se mu.

„Děkujeme, ale nemáme zájem.“

Muž se ale nenechá tak snadno odradit. Zjevně je pevně odhodlaný dotáhnout nás do nejbližšího kostela za každou cenu, možná snad i násilím. V skrytu mě napadne, že za to možná získá cenné body od těch sektářů, kteří do něj tahle moudra nasypali.

„To ale nemůžete takto přistupovat k životu, copak se vůbec nezajímáte, co bude s vaší duší? Vy nechcete dojít vykoupení? Tušíte vy vůbec, jak moc jsme všichni hříšní, jak moc Boha urážíme? Jak se sebou můžete žít? Já vám nabízím možnost, jak se zachránit, jak projít nebeskou bránou a být natolik čistí, abyste se s ním mohli setkat beze strachu… Všichni jsme děti Boží…“

Aha. Už mi to došlo. Jeho duše ke mně mluví tak jasně, jako ještě žádná jiná. Cítím, jak se Aleš vedle mě zprudka nadechuje a položím mu ruku na rameno. Překvapuje mě, jak rychle tuto moji neverbální informaci pochopil.

„Na to kašlu, já jsem satanista.“ Znovu si lehá na záda, jednou rukou si stíní oči, nohy pokrčené. Napjatě čekám, jak bude reagovat Elis. K mému překvapení se na muže dívá značně pohoršeně.

„Nepřijde vám tohle trošku přehnaný? Nemůžete přece nikoho nutit, co má kdy dělat a proč, každý se musí sám rozhodnout a Bůh se na nikoho nebude ošklivě dívat proto, že v neděli odpoledne neseděl v kostele.“

Málem mi spadla brada. Moje hádky s Eliškou na toto téma asi přece jen k něčemu byly. Nepříjemný lesk v jeho očích získává na síle a lehce mi připomíná fanatismus. Jeho duše na mě zmučeně křičí. Bety se přidává.

„Tohle opravdu přeháníte. Bůh snad má být všudypřítomný, ne? Co když je tady celou dobu s námi a vy to chápete špatně? Běžte si do kostela louskat modlitby sám, když věříte, že je to k něčemu. Už teď vám jich spousta utekla.“

To už na něj bylo moc. Začal nepříjemně zvyšovat hlas.

„To vy si jako myslíte, že modlitba je k ničemu? Že se nemá chodit do kostela? Vždyť jedině tam k nám Bůh promlouvá, jedině tam, nikde jinde. A vy všichni jak jste tady shoříte v pekle za to, že jste Bohu neotevřeli dveře do svého srdce, když na ně trpělivě klepal !!!“

A to už bylo moc na mě. Elis vypadala, že se rozpláče, Aleš vše ignoroval a Bety instinktivně otáčela tvář ke mně a čekala, co udělám.

A já přesně věděla, co mám udělat. Vstala jsem a došla k němu blíž, aby ostatní neslyšeli. Nebylo to nic pro jejich uši. Vzala jsem muže za obě ruce dostatečně silně na to, aby se mi nemohl vykroutit. V duchu jsem děkovala za jeho poněkud křehkou tělesnou konstrukci. Podívala jsem se mu do očí a viděla všechnu bolest, kterou zažíval, všechno trápení a neštěstí. Viděla jsem všechny zkoušky, kterým jej On vystavil a které nezvládal. Viděla jsem lži, kterým uvěřil v touze po odpovědích a po ujištění sebe sama, že vše dobře dopadne a někdo jiný mu řekne to, co potřebuje slyšet. Bohužel, ti, kteří mu říkali to, co tak zoufale pro vlastní ujištění potřeboval slyšet, jej jen využívali a pravdu překrucovali podle svého uvážení natolik obratně, aby v něm získali svého otroka, který jim vše uvěří a zařídí se podle jejich přání a rozkazů se slepo oddaností a vděčnou radostí.

„Františku, toto není správná cesta. Tvoje Karolína by to tak nechtěla. Schovej poslední peníze a nikomu je nedávej. Vrať se k podnikání a ode dneška do půl roku se všechno obrátí k lepšímu. Nevěř nikomu jinému jen sobě a vlastnímu srdci. Tam doopravdy najdeš Jeho. Pravda, kterou hledáš, je v tobě. Nesluž hlupákům. Jdi vlastní cestou. A starej se líp o rybičky. Zanedbáváš je. Za tři dny ti zavolá syn Josef. Bude potřebovat tvoji pomoc jako odborníka na stavebnictví. Potřebuje svého otce, ne fanatika, který věří bludům. Bůh miluje všechny a nejvíc hříšníky. Teď potřebuje, aby ses stal lepším člověkem, ale ne na cestě, na kterou ses nechal svést. Neztrácej víru, ale jdi zpátky ke světlu.“

Sledovala jsem ten nepříjemný lesk, který se z jeho očí pomalu vytrácel. Zíral na mě. Najedou nebyl schopný slova. Povolil sevření Bible, kterou tak zoufale svíral coby štít proti celému světu. Pustila jsem jej a on svěsil paže i ramena. Najednou vypadá jako malý kluk po výprasku od maminky.

„Kdo jste?“

Povytáhla jsem obočí.

„Někdo, kdo ví. Běžte, víte, co máte dělat. Hodně štěstí.“

Ještě pár vteřin mě upřeně pozoruje a pak se otáčí a s výrazem naprostého překvapení odchází. Zhluboka si vydechuji a vracím se na deku. Všichni mě pozorují.

„Cos mu řekla?“

A je to tady, zase musím lhát. „Pohrozila jsem mu, že jestli neodejde, zavoláme policajty. Vycucala jsem si z prstu pár paragrafů o obtěžování na veřejnosti, včetně sankcí, tak si ten náboženský zápal rozmyslel.“

Aleš uznale pokývá hlavou. Pak se na mě zářivě usměje. „Geniální“. Plácneme si. Elis nechápavě kroutí hlavou.

„Já jej nechápu. Jako ono přece není nic špatnýho, když je někdo věřící, ale takhle se tím ohánět a ještě ostatním diktovat, co dělají špatně a co by měli dělat, aby dosáhli spasení, to už je trochu moc, všem věřícím dělá ostudu a proto nás lidi nemají rádi. Nikdo přece nestojí o to, aby ho někdo poučoval, když nemá zájem a sám Boha nehledá…“

Snažím se Elis uklidnit.

„Nech jej. Asi byl na scestí a měl smůlu, že potkal pár filutů, kteří mu slíbili vedení na správné cestě a on jim uvěřil. Byl zoufalý. Takhle jednoduše to funguje a pak to někdy katastrofálně dopadá.“

Naštěstí Aleš mění téma a s Elis se baví o něčem jiném. Ke mně se však naklání Bety.

„Čekala jsem, jestli zareaguješ. Další úkol?“

„Tak trochu, jen jsem nepočítala s tím, že se objeví takhle brzo.“

„On se jmenoval František?“

To mě trošku zarazí.

„Tys to slyšela?“

Bety přikývne. „Slyšela. Každé slovo. Je to neuvěřitelný Stefi. A představ si, když jsi k němu mluvila, viděla jsem všude okolo světlo, jako kdyby mi do obličeje svítil reflektor. Byl to mazec.“

O tom už mi říkala. Jen jsem si myslela, že to byla jen náhoda nebo to časem přestane vnímat. Tak nic.  Bety pokračovala.

„A asi ještě něco. Měla jsem dneska sen. Zdálo se mi o tobě a taky mi někdo v tom snu řekl, že ti to mám říct.“

Napětím se mi zatajil dech a horečně jsem přemýšlela, jestli to byl jen sen, nebo opravdu vzkaz. A jestli ano, proč jsem jej nedostala já?

„Stefi, viděla jsem asi démona. A hledá tebe.“

Po páteři mi probíhá mrazení a zarývá se mi hluboko do obratlů.

„Asi démona Bety?“

„Já nevím, jestli to byl démon, já ani nevím, jestli něco takovýho existuje. S tvou existencí jsem se smiřovala docela dlouho. To je jedno, kdo to byl. Je to něco temného a slyšelas mě napoprvé? Jde po tobě, hledá tě!“