(Ne) Andělská mrcha VII.

Už jste někdy ochutnali vanilkové rohlíčky v létě? Ne? Chyba.  Tímto vám představuji paní Kukačkovou. Je červen, zkouškové právě skončilo a opět úspěšně. Nečekaně. Druhé kolo státnic je zase o pár chvilek blíž a šílení nad diplomkou taky. Ale teď na to nemusím myslet. Teď ne, prosím. Je léto, začaly pro mě prázdniny a vyhlížení telefonátu z továrny na čokoládu. Když budu mít štěstí, tak se ze mě pro změnu opět stane Umpalumpa na prázdninový brigádní úvazek. Věřte mi, není to ani z poloviny tak super, jak to zní. Největší pozitivum – neomezený přístup k čokoládě. Téměř.

Ale zpátky k paní Kukačkové. Právě u ní s velkou grácií slavím svůj přestup do posledního ročníku na vysoké škole.  Sedím v proutěném houpacím křesle, na kolenou mi přede její kocour Monty a na stolečku vedle na mě čeká kakao, jako pravé kakao z kakaa a ne z Granka, a talířek s vanilkovými rohlíčky. Za oknem se schyluje k pořádné bouřce. Tohle počasí prostě zbožňuju. Úchvatná demonstrace přírodní síly, která je téměř na dosah ruky. Když se do záblesků zadíváte pozorně, můžete spatřit anděla. Paní Kukačková sedí naproti v ušáku a  její klín okupuje další z jejích koček. Myslím, že je to malá Mau. Nepoznám rozdíl, od své kočičí sestry je k nerozeznání. Obě černé jako krém na boty. Ještě že Monty je mouratý.

Paní Kukačková je vdova a bývalá učitelka. Bydlí u nás v ulici. Potkala jsem ji před dvěma lety náhodou, když se jí rozsypala taška a po silnici se rozkutálela záplava ze zelených jablek. Dobře, nebyla to náhoda a já tam náhodou nestála, ale nemohla jsem vědět, že se z jedné malé jablečné záchrany zrodí přátelství. Dobře, věděla jsem to. Ale ráda se tvářím, že ne. Naše přátelství se neobjevilo hned. V té době jsem ji ještě nepotřebovala a ona nepotřebovala mě. K tomu došlo až se smrtí mojí babičky. Teprve pak, když jsem byla schopná sama sobě přiznat, jak moc mi chybí, pak teprve jsem ocenila přítomnost paní Kukačkové. Té se tou dobou čistě náhodou zabila vnučka při výletu s přítelem do Himalájí. Neptejte se na detaily. Zkrátka jsme si zbyly. Jedna vnučka bez babičky a jedna babička bez vnučky. Dohromady nám to klape. Nikdy ani jedna plně nenahradíme té druhé její ztrátu, ale pomáháme si přežít bolest. O tom to celé je.  A navíc paní Kukačková nevypadá jako babička. Je vysoká, štíhlá, nemá mléčně stříbřité bílé vlasy, ale šedivé,dlouhé a stříbrem prokvetlé jen tu a tam. Nenosí brýle, nemá horní zubní protézu a nezná pohádku O červené punčošce. Ale umí taky výtečně vařit, péct a rozhodně nepodléhá jakýmkoli pravidlům a konvencím. Dostala chuť na vanilkové rohlíčky uprostřed června a prostě si je upekla. Ve srovnání s ní byla moje babička tradicionalista. Možná by si nerozuměly. Ale to nevadí. Mně se prostě líbí, že má ve vlasech pletací jehlice, každou podkolenku jinou a velmi svérázný pohled na svět.

„Štěpánko, klidně tu chlupatou svini pust na zem a nabídni si rohlíček.“

Usmívám se a drbu Montyho za ušima přesně tak, jak to má rád.

„Neposlouchej ji broučku, panička to tak nemyslí.“

Paní Kukačková se zaškaredí.

„Ale myslí. To kakao ti taky vystydne.“

Pokusím se odvést její pozornost jinam. Mám jen málo času, než budu muset odejít a zkřížit cestu další unavené dušičce.

„A co je jinak nového, paní Kukačková? Co kolena?“

Paní je po operaci obou kolen. Výměna kolenního kloubu před půl rokem. Osobně jsem ji rozcvičovala, stejně jako svoji babičku. Nesmí si kleknout. A občas ji pobolívají.

„Nic moc holčičko, hlavně když se mění počasí, tak to stojí za prd. Zrovna jako dneska. Jinak nového nic. Stavila se tady dcera. A v obchodě jsem slyšela, že se bude rušit lékárna na středisku, tak jsem zvědavá, kam pak budeme chodit pro léky.“

O tom jsem nevěděla.

„To nic paní Kukačková, tak já vám je budu vyzvedávat ve městě.“

Blaženě se na mě usměje.

„To bys byla hodná. Spíš mi povídej co je nového u tebe.“

lhostejně pokrčím rameny.

„Taky nic. Škola šlape. Naši chtějí malovat. Čekám na brigádu…“

Pokračovala bych, ale paní mě zastaví nespokojeným mávnutím ruky.

„Prosím tě, holka. Škola, brigáda, doma. To známe. Já myslím ty jako ty děvenko. Pořád žádný Romeo na obzoru?“

Tohle téma z duše nesnáším. Hodně se snažím, aby se mi podrážděnost nepromítla v obličeji a hned za ní lítost, že zase musím napůl lhát.

„Kdepak, nemám na blbosti čas.“

Paní Kukačková se na mě nesouhlasně zadívá.

„Štěpánko, to nejsou blbosti. Život ti utíká mezi prsty a ty jsi pořád sama. To přece není možný. Krásná, chytrá a šikovná holka a pořád bez nějakého toho kamaráda? To chceš jednou umřít někde na cestě z knihovny do školy?  Začni trochu žít. Samota je zlá a dlouho se vydržet nedá. Ať z tebe jednou není protivná zapšklá bába, jako je Horáčková od vedle.“

Znovu pokrčím rameny.

„Jednou možná snad. Teď na to opravdu nemám čas, nervy a ani sílu. A stejně – takový, jakýho bych chtěla já, takový ani není. A kdyby byl, tak by to se mnou dlouho nevydržel. A mně nic nechybí, já jsem ráda sama.“

Tak to byla ale velká lež.

„Jak myslíš, holčičko. Ale mládí ti nevydrží dlouho. Náročná být můžeš, ale buď opatrná, ať nepřebereš. A vůbec, podívám se do karet, jak na tom jsi.“

Energicky vstává a shazuje přitom Mau z klína. Ta nesouhlasně zaprská. Taky bych zaprskala. Přesně vím, co bude následovat. Paní Kukačková je totiž taky čarodějka – amatérka. Má sbírku vykládacích karet, od cikánských až po nádherné ručně malované taroty.

„Paní Kukačková, to je zbytečný, nezahrajeme si raději šachy?“

Ale to už je paní zpátky. V ruce třímá balíček tarotových karet a z očí jí jiskří zvědavost a vzrušení.

„Dítě, na co ty nemyslíš? Já se chci podívat, kdy se vdáš a ty bys hrála šachy…“

Vtiskne mi balíček do rukou s rezolutným „Míchej“ a sama se pouští do úklidu malého stolíku, který hodlá použít pro výklad. Vmžiku zmizí vanilkové rohlíčky i hrnek kakaa. Neochotně míchám karty. Jsou krásně ohmatané a pružné. Zvědavost je to poslední, co momentálně cítím. Ale paní to udělá radost, tak proč jí tu chvilku nedopřát. Zapaluje velkou bílou svíci. Setmělo se. Okna bičují proudy vody a  prudké oslepující blesky střídají téměř ohlušující hromy. Bouřka musí řádit proklatě blízko.

Přisouvá si svůj ušák blíž. „Hotovo?“

„Hotovo.“ Vracím jí balíček a ona si jej přebírá s téměř posvátnou úctou.

„Tak jdeme na to.“

Rozkládá karty po stole a něco si pro sebe mumlá. Skrývám pobavení. Já přece svůj osud velmi dobře znám. Nemůže mě překvapit.

„Tedy Štěpánko, tohle jsem už dlouho neviděla. Skoro samé velké karty. Ve tvé minulosti je Hvězda, to je spousta štěstí a vedení po správné cestě.Taky tady vidím Poustevníka, to je velká samota a moudrost, seberozvoj, učení se. V přítomnosti tady máš šest mincí a šest pohárů, to je rovnováha sil, jak emočních, tak i materiálních. Líbeznost, pomoc dáváš i přijímáš. Ovšem co z Tebe vychází, to je zajímavé. Sedm mečů Štěpánko, to jsou lži a přetvářka, devět mečů, to jsou noční můry a špatné sny, příliš těžká hlava, výčitky a co je nejzajímavější , ostatní v tobě vidí Mírnost, což je karta harmonie. Co přede všemi tajíš? To je spousta tajemství beruško, velká spousta a dobře je všechny schováváš, ale sama před sebou je neschováš nikdy. Trápí Tě něco? Stalo se něco?“

„Teď si nic neuvědomuju, že bych schovávala…“

Lež jako věž zazní s doprovodem hromu jako nic. Pátravě se na mě zadívá. Přiznávám, že mě z těch karet začalo mrazit. Venku se  zablesklo.

„Dobře. Zauvažuj nad tím, protože to nejsou dobré karty a nejvíc ubližuješ sama sobě. Tak dál. V budoucnosti tě čeká Věž. To je karta velké a prudké změny.  Přijde nečekaně a náhle a nebude to pro tebe příjemné. Něco se zhroutí, staré názory nebo přesvědčení, něco se rozpadne a zasáhne tě to. Ale neboj se, bude to změna, která bude potřebná. Co je tu dál. Aha, další je Ďábel. Zajímavé. To je karta strachu, většinou strachu sama ze sebe, ze svých přání a tužeb, ze svých pudů. Taky to může být temnota, která by tě mohla pohltit, pokud si nedáš pozor. Není to dobré. Hned vedle je osm mečů. To je bezmoc, všude budeš vidět problémy a překážky, ale neboj se, všechny budou jen ve tvé hlavě, nebudou skutečné, ale strach z nich proto nebude o nic menší. Osm holí, to znamená, že se budeš muset velmi rychle rozhodovat a věřit svým instinktům. No a jak to celé dopadne.“

A je to tady. Rozhřešení. Paní otáčí další karty.

„Dobře, Kolo osudu. Ale ale, to vypadá že se bude dít něco , do čeho nebudeš moci zasáhnout. Něco, co je v plánu a ty se na to budeš muset připravit a přijmout. Je tu Velekněz, to je učitel, někdo starší, než jsi ty, kdo ti dá lekci, kterou budeš potřebovat.  Pak je tu Král mečů. To je muž Štěpánko. Velmi inteligentní, velmi bystrý, spravedlivý. Kříží jej Král holí. Bude nejen chytrý, ale taky velmi, velmi vášnivý a sebevědomí. Bude mít velké charisma a bude natolik přesvědčivý, že dokáže dokonce ostatní přimět k tomu, aby jej následovali. Páni, to bude tedy někdo. A bude mít asi zajímavou pracovní pozici, protože všechnu svoji vášeň bude ukrývat za masku chladné logiky a nepřístupnosti. Viselec a trojka mečů. To není dobré. Vypadá to, že se dotyčný bude plácat v problémech a ty se zjevíš v jeho životě doslova jako poslední záchrana. Střetl se s velmi krutou realitou a nedokáže ji zvládnout, nevyrovnal se s ní. Královna mečů. No ovšem. Celá ty. Velmi silná a moudrá žena, která umí čerpat z vlastních zkušeností a s každým promluvit skoro o všem. Pomáhá druhým a těžkosti přechází se stoickým klidem a velkou trpělivostí, svoji bolest si však nechává pro sebe. Eso pohárů, Zamilovaní, Slunce, devět pohárů. Spousta emocí, velké rozhodování, splněná přání a velká láska. Tak přeci jen jej tady máš, Štěpánko. Ale proč všechna ta temnota? Zajímavé. Ale je tam, přeci jen na Tebe někdo čeká.“

Paní Kukačková nadšením téměř nadskakuje. Moc by mi přála, abych byla šťastná, jenže jak jí říct, že tento život tady pro mě není?

„A jeho adresu vám karty neukázaly?“

Spiklenecky na ni mrkám a ona si pohoršeně mlaskne.

„Ne, to ne. Ale je tady. Karty mluví jasně. Přestaň obelhávat sebe i ostatní. Vypořádej se s temnotou, co tě čeká a na jejím konci potkáš chlapa snů. Kdybys byla tak spokojená, jak tvrdíš, tak bys neseděla v neděli odpoledne nad vanilkovýma rohlíčkama u jedné staré báby.“

Zásah. Nejhorší je, že v něčem se karty opravdu nespletly. Ale jen v něčem.

„Dobře, možná máte pravdu. No a jak to dopadne úplně na závěr?“

Paní Kukačková vytáhne další karty a její rysy náhle strnou.

„Smrt. Čtyři meče. Osm pohárů. Dítě, raději se mě neptej, co to znamená a věř mi, že Tě čeká velké štěstí.“

A rychle karty sbírá. Tomu nerozumím.

„Co se stane? Proč mi to nechcete říct?“

Paní se zastaví uprostřed pohybu, usadí se zpátky do ušáku a velmi pozorně se na mě zadívá. V očích má trpělivost, ale i strach a nejistotu.

„Na něco se tě musím zeptat Štěpánko. Kdybys věděla, že konec bude velmi hořký a bolestivý, vyhnula by ses všemu ostatnímu, co tě čeká, i kdyby to mělo být to nejkrásnější, co v životě zažiješ?“

„Narážíte na sladkou nevědomost?“

„Odpověz mi, Štěpánko.“

Velké hodiny v rohu místnosti nekompromisně tikají a bouře venku pomalu ustává. Proč najednou nevím, co odpovědět? Proč mi všechen sarkasmus uváznul v krku? Já přece svůj osud znám. Na mě nikdo nečeká a nemám co nejkrásnějšího zažít, kvůli tomu tady nejsem. Ale na druhou stranu, asi by ode mě bylo trochu neslušné, neodpovědět, a tak si tu situaci jednoduše představím. Kdyby mě opravdu čekala velká láska, taková, kterou člověk jen tak nezažije, neváhala bych a neutekla bych před ní jen proto, že by ji měla čekat tragédie. Pokud je to tak, jak paní naznačuje a ten špatný konec v kartách opravdu vyčetla. Čistě teoreticky. Není umění před osudem utíkat. Uměním je přijmout jej, důvěřovat tomu, že vše má smysl, nechat se vést a nezapomínat na sebe sama ani na ostatní. Zachovat v sobě naději a lásku. V tom je ta největší síla. Můžete zkusit s osudem bojovat, ale věřte mi – narazíte na něj znovu a znova na každém dalším rohu.

„Ne, paní. Nevyhnula bych se ničemu. Co má být, to stejně bude přesně tak, jak to má být.“

Paní Kukačková se usměje a uvolní se v ramenou. Klesne do ušáku a na klín ji znovu vyskočí Mau. Nebo Mau 2.

„To jsem chtěla slyšet Štěpánko. Pokud to vidíš takto, tak ti už nemusím říkat, jak to celé dopadne. Ale máš se opravdu na co těšit. Čeká tě něco neuvěřitelně silného a krásného.“

O pár minut později odcházím za svými povinnostmi.

Vzduch je svěží a čistý. Zhluboka se jej nadechuji a skáču do nejbližší kaluže. Tohle mě nikdy nepřestane bavit. Pro mě za mě se může Kolo osudu točit jak se mu zlíbí. Mě se netýká.