(Ne) Andělská mrcha VIII.

Našel ji, našel, našel…

Pro chyby nebyl prostor. Kdykoli si na ni vzpomněl, kdykoli si znovu a znovu přehrával video z jejího tajemného nočního zásahu, kdykoli  jen pomyslel na to, že by se k ní přiblížil, promluvil na ni, oni reagovali. Celé tělo jej pálilo. Vnitřnosti se otáčely kolem vlastní osy. Tep mu vyletěl až do stropu. Instinkty mu velely utéct hodně daleko.  Ale to nemohl. Ne po tom dlouhém čekání, ne po všech nadějích, které utápěl v jednom drinku za druhým. Jeho noci se staly divočejšími. Neměl ponětí, co se sebou má dělat. Pouta, řetězy, zámky, nic nepomáhalo. Skoro každý den se probouzel jinde, než usínal a nebylo to ve vlastním bytě. Nebylo to ani ve stejném městě. Dřív se to stávalo párkrát do měsíce, teď téměř čtyřikrát týdně. Věděl, že se blíží k samotné hranici všeho, co ještě dokáže vydržet.

V práci mu říkali duch a mysleli si, že o tom neví. Slyšel jejich šeptání, cítil na sobě jejich ustarané, zvědavé i odmítavé pohledy. Musel vypadat hrozně. Týdny nespal. Nejedl. Byl protivný, nesnesitelný, zádumčivý, výbušný, nebo neobyčejně mlčenlivý.  Jeho tělo si dělalo co jen chtělo a on je nemohl ovládat. Ovládali jej oni. Oni všichni. Děsil se jich, děsil se sám sebe, jeho největší noční můrou bylo, že ve chvílích, kdy o sobě nevěděl, někomu ublíží nebo někoho zabije. Stávalo se to. Kdyby s tímhle problémem, za který si mohl jedině on sám, zůstal v armádě, musel by se sám oběsit. Voják, mnohokrát vyznamenaný odstřelovač elitní jednotky, zabíjí nevinné civilisty a trpí výpadky paměti. Na to ale byl příliš velký srab a příliš si cenil života. Ještě víc si cenil života ostatních, pro které byl den ze dne nebezpečnějším. Hlavně v noci. Jednou nebyl daleko od sebevraždy. Jednou to málem udělal. Ale v rámci osobního patetismu, snad kvůli vzpomínkám, možná z úcty, možná z hnutí mysli, která se obracela o radu kamkoli, možná to byl výkřik jeho duše, pokud mu ještě nějaká zbyla, nevěděl jak a proč, ale najednou se ocitl na Velehradě.

Seděl v chrámové lavici, hlavu v dlaních, chtěl se loučit se životem a prosit o odpuštění, místo toho v duchu křičel k nebi zoufalé prosby a přání. Seděl tam dlouho, bez hnutí, bez jediného vzdechu. Když se konečně narovnal a chtěl odejít, chytla jej za paži stařena. Nikdy by si netroufal hádat její věk. Stisk měla pevnější než on sám, dokonale jej uvěznila v lavici. Její obličej vypadal mladší, než by měl být u ženy shrbené stářím, hubené a na první pohled křehké jako papír ve větru. Oblečená byla celá do černého. V očích měla tolik jiskřivého světla, kolik jej dnes v pohledu nemají ani šestnáctileté studentky. Její hlas byl silný a rozhodný. Doslova mu přikazovala.

„Nedělej to. Odejdi. Hledej posla mezi lidmi. Až jej najdeš, poznáš jej. Pomůže ti najít cestu.“

Než stačil otevřít pusu a zeptat se, než se stačil nadechnout a rozumně zareagovat, pustila jej a k zemi shrbená se svižně sunula pryč. Zamrkal a chtěl ji dohnat, vstal a hledal ji. Byla pryč. V celičkém chrámu byl sám. A venku byla tma. Měl nejvyšší čas odejít. Pokusil se sám sobě namlouvat, že se mu to jen zdálo, že měl z dlouhého sezení halucinace. Jenže tato jediná věta od stařeny, která záhadně zmizla, se pro něj stala tím stéblem, kterého se vždy držel a které jej dovedlo až k ní. Dávno vyluštil, že posel je metaforou pro slovo anděl. Jiné vysvětlení neexistovalo.

A teď ji našel, našel ji. Ale jedno video nestačilo. Kdyby nebyl, kým byl, tímto by příběh skončil. Dívka objevující se prakticky odnikud a mizící teoreticky kamkoli.  On věděl, koho požádat o pomoc, on věděl, nač se koho ptát. Narazil na jediný zádrhel – nikde na internetu nebylo k mání spojení jejího jména a fotky. Nikde. Nebyla na žádné sociální síti, nikde nic nezveřejňovala. Dávala si záležet, aby byla nepolapitelná a byla v tom hodně dobrá. Ale ne dost. Od té doby, kdy ji uviděl na záznamu poprvé, uplynuly už tři týdny a on se na tu chvíli stal profesionálním stalkerem téměř na plný úvazek. Každou volnou chvíli obětoval tomu, aby o ní zjistil co nejvíc to půjde. Zrovna dneska, právě teď, stála od něj jen pár metrů v autobuse a vedle ní seděla její slepá kamarádka. Nevěděl, kam jedou, ale rozhodně nechtěl tuhle šanci propásnout, jen vymýšlel jak, jak ji oslovit, jak se k ní přiblížit, aniž by vzbudil poprask nebo podezření. Lidi jsou běžně nevšímaví, ale kdyby ji vyplašil, mohlo by to skončit katastrofou, která by se hodně těžko vysvětlovala. On potřeboval její pomoc, nesměl ji vyděsit. To nechtěl. Jeho mozek trénovaného vojáka pracoval naplno. Byl zvyklý čekat. Byl zvyklý pozorovat. Byl zvyklý zabít jedinou ranou a moc dobře věděl, jak moc záleželo na té jedné jediné ráně, na té šanci, kterou nesměl a nechtěl zkazit. Tento poslední střípek neměl domyšlený a to jej rozčilovalo. Krom něčeho tak triviálního, jako nevědomosti, jak se k ní dostat blíž, o ní věděl úplně všechno. Jediné, co vynechal byly gynekologické záznamy. To mu přišlo už trochu moc. I tak se jí stal přímo posedlý. Anděl. Jeho záchrana.

Věděl, kdy má narozeniny, kolik je jí let. Věděl, že má mladší sestru. Zjistil si vše o jejích rodičích, sestře, kamarádech. Znal její krevní skupinu. Věděl, kdy jí vytrhli nosní mandle a kde. Věděl, kam chodila na základku, kam na střední. Věděl, že odmaturovala se samými jedničkami. Věděl o jejím prvním titulu získaném jako všeobecná sestra. Zjistil, kde všude měla praxe a jak si vedla. Věděl, kde studuje teď a věděl, jak její studium probíhá. Ze zubařských záznamů zjistil, kolik zubů jí vytrhli, než jí nasadili rovnátka. Nosila je dva roky. Znal její očkovací kalendář, číslo pojišťovny, školní rozvrh, adresu. Věděl o operaci slepého střeva. Věděl, že si má nechat vytrhnout zuby moudrosti a bojí se.  Barva očí temně modrá. Její vlasy, které měla dlouhé až k pasu, byly tmavě blond, ale  na denním světle v nich vidíval červené odlesky. Byl to přeliv, který se vymýval. Znal jméno její kadeřnice. Věděl o sousedce, kterou ráda navštěvovala. Měl přehled o jejím nepravidelném spánku. Dlouho do noci plnilo její pokoj světlo z monitoru. Nepravidelně odcházela a zase se vracela.  Chodila do nemocnic, do domova s pečovatelskou službou, do školky, na základní školu, na střední, do hospice, nebo prostě jen na náměstí, do zapadlých i rušných ulic. Dal si dvě a dvě dohromady a pochopil, že má i jiné úkoly. Pokaždé někoho potkala a něčím, čímkoli, změnila směr jeho cesty. Něco řekla, podala, zvedla, zachytila, odstrčila, předběhla, našla. Pokaždé něco jiného.  Nechávala za sebou lidi zmatené. Dospělé, děti, muže, ženy, kohokoli. Nerozuměl tomu, ale to, co dělala, ať to bylo cokoli, nikomu neubližovalo. Spíš by řekl, že naopak.

Měla ráda sladké. Trpěla migrénami, které nikdo nedokázal vysvětlit. Pozoroval, že psi na ni neštěkají a kočky se můžou přetrhnout, aby je pohladila. Viděl ji, s jakou radostí vchází do knihkupectví. Neměla přítele, což jej zaráželo. Viděl  jakým obloukem se vyhýbá obchodům s oblečením, i když na dveřích byl nápis slevy. Měla ráda komedie a uměla se krásně smát. I když nosila v uších sluchátka nebo se bavila s přáteli, nikdy nebyla duchem nepřítomná natolik, aby ji nezastavovaly detaily, kterých si občas všímala a které jiným unikaly. Upozorňovala na ně. Dokázala se upřímně divit i radovat. Nejraději nosila jednobarevná trička, džíny, tenisky, to jí ke štěstí stačilo. Nezdobila se. Nosila jeden zlatý řetízek s křížkem a jeden zlatý prstýnek. Měla úplně obyčejný mobil, nedotykový. Žasl, že se ještě takové vyrábí a někdo je používá. Nelpěla na ničem drahém a moderním. Krčila nos v tramvajích. Smutně si povzdechla nad plakátem oznamující maškarní ples v říjnu. Netušil proč. Do tanečních nechodila, ale mohl jen hádat, že buď by tančila ráda, jen nemá s kým, nebo ji mrzí, že tančit neumí. Skoro vždycky ji viděl začínat den kávou. V pravé kapse džínů nosila žvýkačky. Nebyla lakomá. Někdy vypadala hodně unaveně. Ale už nikdy ji neviděl zářit. Nebylo ani třeba. Ona sama byla plná vlastního světla. Viděl jej, cítil a čím blíže jí byl, tím bylo jedné jeho polovině hůř a druhá se naopak radovala. Jen ji oslovit, jen ji požádat. Jenže jak. Cítil se, jako kdyby  mu bylo znovu  šestnáct a zval svoji Markétku na první rande. Jenže teď nešlo o rande a ona nebyla Markéta. Jediná vzpomínka a jeho myšlenky se rozutekly jinam. Někam, kam jim zakázal vstupovat. Pozdě. Markétko, moje Markétko…

==============================================================

„Stef, já tě nechci naštvat, ale myslím, že jsme ve špatným autobuse.“

To už mě taky napadlo. Holt nešťastné číslo třináct. Měla jsem si ty instrukce prohlídnout líp. Přijedeme buď pozdě, nebo vůbec.

„No a? Říká ti vůbec něco slovo dobrodružství?“

Bety se ironicky ušklíbne. Zvláštní, že to ještě pořád umí.

„Aha, nový způsob jak říct – podělala jsem to a nevím, kam dojedeme?“

Mně to nebaví o nic víc, než ji. Přijeďte, říkal Aleš, bude sranda, říkal Aleš. Až jej uvidím, tak jej přetrhnu.

„No můžu já za to, že ty instrukce nebyly kompletní? Aleš řekl, ať dojedeme za město, že se kdesi v alejích bude tančit, něco k tomu poslal a já se z toho snažila vyluštit, co se dalo. Údajně by to měla být konečná tohoto autobusu.“

Bety otočí obličej směrem ven a skoro to i vypadá, jako kdyby se kochala výhledem na ubíhající ulice a stromy.

„Jasně, sveď to na Aleše. Špatně jsi to nastudovala.“

Vzdávám to.

„Dobře, dobře. Přiznávám to, můj orientační smysl je zkrátka horší, než tvůj hudební sluch.“

Bety se upřímně rozesměje. Asi bychom měly vzbuzovat pozornost, ale moc lidí tu naštěstí není a každý je, jako obvykle, hluboce pohroužen do vlastního přehlubokého světa plného úvah o sobě samém.

„To zní fér. Ale že já byla tak blbá a svěřila se zrovna tobě do péče. Když pomyslím na ten můj hudební sluch, byla to katastrofální chyba.“

Už se smějeme obě. Prostě to nějak dopadne a obě to víme. Bez toho jedeme jen proto, abych já Aleše viděla a Bety jej slyšela. Ani jedna z nás nepočítá s tím, že by si doopravdy zatančila.

Znovu cítím ten odporný pocit kapky potu stékající po zádech. Stojím nad sedící Bety a oběma je nám vedro. Sleduju, jak se jí rosí kůže nad horním rtem. Srpen zkrátka jako vyšitý. Elis se neukáže. Na rozdíl od nás se válí u moře. Nezávidím jí to. Až budu toužit po vodě, namočím si nohy do lavoru s vlažnou vodou a na čelo dám studený hadr. Skoro každý pohyb je v tom horku namáhavý a tenhle výlet je jen čirým důkazem toho, jak obě Aleše milujeme, že se kvůli němu trmácíme bůhví kam, Bety přes půl města, já plus z vesnice.

Během vteřiny je všechno jinak. Někdo se k nám blíží. Neotáčím se, ale cítím jeho přítomnost. Cítím to teplo, které se z něj valí ve vlnách. Cítím jeho strach, zoufalství, bolest. Ten člověk je chodící utrpení. Pořád se neotáčím. Stojí za mnou. Sjedu jednou rukou Bety na rameno, jako bych ji chtěla ujistit, že je v bezpečí, ale Bety je celá napjatá a ztuhlá. Na nose má sluneční brýle, nevidím její výraz, mohu jen tušit strnulé svaly v obličeji a oči rozšířené strachem. Chytá mě za ruku. Nikdo nemluví. Autobus sebou lehce cuká. Čeká nás další zastávka. Doufám, že vystoupí, že kolem nás jen prošel. Ale ne. Dveře se zavírají, je pořád za mnou. Najednou mi šeptá do ucha.

„Neboj se mě, prosím. Jen potřebuju tvoji pomoc.“

Moji pozornost okamžitě poutá Bety, která mi do dlaně velmi rychle ťuká vzkaz Morseovou abecedou. Je to zvyk z doby, kdy viděla a my si takto nenápadně předávaly informace, které většinou zněly jednoslovně, ale každá jsme věděla, co tím ta druhá myslí. Asi si dokážete představit, co to bylo za vzkazy. Většinou zněly jako – ano, ne, nechoď, jdi, fešák, průšvih, beru, neberu a podobně. Tentokrát jsem v dlani cítila jediné slovo a ne jednou. Ťukala jej pořád a pořád dokola se stále větší silou. Křičela jej na mě.

-•• / • / -- / --- / -• /      -•• / • / -- / --- / -• /      -•• / • / -- / --- / -• /    -•• / • / -- / --- / -• /

Překlad? Jednoduchý. To slovo je „démon“.