Lotte - 20. kapitola

 

O rodičovství toho moc nevěděl, a to ho děsilo. Co když se Ghandía nevrátí? Zůstane na Lotte sám, dokud nesežene novou chůvu. Neuměl si představit, že by to měl celé absolvovat znovu. Navíc tentokrát by to musel zvládnout celé sám, když si znepřátelil i Poppy. Zase je na všechno sám. Opřel se lokty o stůl a tupě zíral před sebe do prázdna. Promluví si s Brumbálem. Žádné další kandidátky už prověřovat nehodlá. Ani náhodou. Prostě tu holku pošle na internát. Beztak mu to učitelka z Prasinek nabízela.

Byl rozhodnutý. Nechal na stole dva galeony a ráznými kroky opustil hostinec.

 

***

 

Ozvalo se zaklepání a pak se dveře otevřely.

"No do hajzlu!", zaklel zřízenec při pohledu na kaluž krve u Rohypniovy postele.

"Co se stalo s mým bratrem?!", hystericky vykřikla Grenadina, ačkoliv hysterie v jejím hlase měla zcela jiný důvod, než by si kdo z přítomných pomyslel. Samozřejmě, že zasluhoval smrt. Ale ne takovou. Měl zemřít její rukou. Nebo Charlottinou. Jaký význam by mělo doručovat jí schránku se vzpomínkou na jejího otce, když ten idiot teď zemře. Mohla by jí k tomu třeba ještě přidat lístek: "A tady je Tvůj otec pohřben."

 

Rohypnius nic z toho neslyšel. Byl v hlubokém bezvědomí. Ztratil již mnoho krve. Okolní svět už pro něho přestal existovat. Život z něho už skoro vyprchal. Grenadina pořád ještě stála ve dveřích a pozorovala zbědovaného muže. Jeho tvář byla podobná tváři starce, ačkoliv mu bylo teprve kolem třiceti. Byl vyhublý, protože posledních pár týdnů většinu přineseného jídla splachoval do záchodu. Nemohl jíst a vlastně ani už nechtěl. Prostě si jen přál umřít. Nebylo už o co stát.

 

Zbytečně Grenadina mumlala léčivá zaklínadla. Nehledě na to, že jich moc neznala, natož nějaké silné. "Existuje vůbec zaklínadlo, které umí vrátit krev zpátky do žil?", ptala se sama sebe právě ve chvíli, kdy Rohypnius vydechl naposled. Jeho tělo tam leželo nyní prázdné a zbytečné. Jako když člověk najde na zemi prázdnou šnečí ulitu. Ačkoliv na tu by se ledaskdo jistě díval raději, pokud by měl na vybranou.

 

Do dveří se vřítil mladý doktor. Udýchaně přistál u lůžka, jako by spíše přiletěl, než přiběhl. Pulz ale hledal marně. Bylo už po všem. Obešel postel a chvíli si prohlížel krev na zemi, jako by hleděl na obraz v galerii. "No, tak to fakt nemá cenu zkoušet.", pomyslel si a otočil se ke Grenadině: "Je mi to líto, madam. Upřímnou soustrast."

Grenadina sotva znatelně přikývla a dál upřeně hleděla na mrtvé tělo. S tímhle prostě nepočítala. Měla v plánu jej mučit ještě minimálně několik let. Musela se přidržet veřejí. Nemyslela si, že se z toho vyvázne takhle snadno. Po tváři jí začaly stékat slzy. Byly to slané kapky marnosti a vzteku. "Co teď? Co dál?", rezonovalo jí v hlavě.

 

"Pojďte se mnou.", řekl mladý doktor a jemně ji vzal za paži. "Bude třeba podepsat několik dokumentů, když dovolíte.", snažil se dodat rádoby citlivě.
"Jestli kvůli tomu chcípákovi přijdu o místo, tak ho asi budu brzo následovat.", zaklel v duchu.

***

Estelle popíjela kávu a pozorovala oheň v krbu. Jeho plameny jako by tančily. Nebo si možná hrály na honěnou. Cítila se příjemně a bezpečně. Nejprve tím byla dosti překvapená, ale neměla v plánu se tím příliš zabývat. Chtěla si prostě užít ten klid. Bude muset ke Gringottovým. Musí zjistit, jak je na tom rodinný trezor. Ehm, její trezor. Radovat se zatím ale nebude. Neví přece, kolik toho mohlo po jejím otci zůstat. Jestli tam vůbec něco bude.

 

"Slečno Estelle, nechtěla jsem vás rušit, ale to bylo přede dveřmi.", řekla potichu domácí skřítka Hobbline jako by omluvným tónem a podávala Estelle zapečetěnou obálku. "Sova se musela splést. To jméno neznám."

"To je v pořádku, Hobbline. Děkuji.", řekla Estelle a rychle od ní obálku převzala.

"Ale slečno, to jméno. Není slušné číst cizí dopisy. Vaše matka by jistě…", pokusila se Hobbline protestovat, ale při zmínce zesnulé paní Rosebloodyové si náhle všechen svůj protest rozmyslela. Zůstala stát na místě a upírala své veliké oči na Estelle. Zračil se v nich strach. Co když to přehnala? Přeci jen slečna Estelle je teď dospělá žena.

"Má matka se to už nedozví. Navíc tenhle dopis JE pro mě.", řekla Estelle poněkud dotčeně. "A nepřeji si, abys se mnou takhle mluvila. Jsem teď paní tohoto domu. Oficiálně."

"Samozřejmě, slečno.", přitakala Hobbline ustrašeně, uklonila se a nechala Estelle o samotě. Dobře si pamatovala tresty, jaké jí uštědřoval Estellin otec a doufala úpěnlivě, že v tomto ohledu bude její staronová paní spíše po své nebohé matce, která byla vždy k Hobbline velmi shovívavá a laskavá.

 

Estelle držela v rukou obálku a prohlížela si jméno, které na ní stálo: Ghandía Daridra. Zajímavé, jak sovy dokáží najít člověka jen podle jména. Dokonce, i když přijme nové jméno. Váhavě začala otevírat obálku. Věděla přesně, od koho dopis je. To písmo znala. Patřilo Severusi Snapeovi. Drobné písmo působilo, jako by se chtělo samo do sebe schovat. Bude ji přesvědčovat, aby se vrátila? Jaké asi použije metody. Prosby? Sliby? Výhrůžky? Jedno je jisté. Vyznání lásky to určitě nebude. Povzdechla si sama nad sebou a jala se konečně věnovat složenému kusu pergamenu.

 

 

Přečetla si ten vzkaz několikrát. Nemohla si pomoct, musela se zasmát. To byl prostě celý on! Omluvu sotva naznačí, následně pár úlisnými větami nastíní, co vlastně skutečně chce a nakonec jí div, že nedá ultimátum. Může se jít vycpat. Žel tu ale nešlo jen o něj. Estelle si chráněnku svého bývalého spolužáka sice velmi oblíbila, ale s návratem do Bradavic přesto příliš nepočítala. Nebyla si jistá, že by se tam měla vracet. Co když se tam vrátí, bude se zase živit falešnými nadějemi, on ji zase bude odmítat a vyhýbat se jí. Ona se bude trápit a užírat zklamáním. Nebylo by to profesionální. Nikdy to nebylo profesionální.

 

Dala by si kávu. Dala by si JEHO kávu. Nikdo neumí takovou kávu jako Severus Snape.

 

***

 

"Je mi líto, ale nemůžeme mít ve třídě hypnotičku, pane profesore.", učitelka prasinské školy neskrývala své rozhořčení.
"Strýčku, co to je hypnotičku?", vpadla do rozhovoru Lotte.
"Teď ne, Lotte. Vysvětlím ti to později.", sykl profesor Snape a děvčátko poslušně zmlklo.
Učitelka si odkašlala.
"Je to jen otázka času, než si na ostatní zvykne. Nedělá to vědomě.", pokoušel se přesvědčit kouzelnici ve středním věku, která na něho pohlížela s krajní nedůvěrou.
"Jak už jsem řekla, je mi líto. Nemůžeme to riskovat."
"Očekávejte mou sovu. Pojď, Lotte. Jdeme domů."

 

Chvíli bylo ticho. Lotte sbírala odvahu připomenout svému poručníkovi, že jí dluží zodpovědět několik otázek a profesor Snape byl zase pohroužen do svých myšlenek. Jestli jeho vzkaz Ghandíu neobměkčí, tak je v koncích. Šestileté dítě přece nemůže vyrůstat samo na hradě. Copak on ví, jak vychovávat dítě? Ještě tak vypěstovat něco ve skleníku. Ale vychovávat dítě?

 

"A co je teda to hypnotičku?", nevydržela to Lotte.
"Hypnotička. To jsi ty. Máš dar hypnózy.", odpověděl jí vyčerpaně Severus Snape.
"To teda nemám. Žádný dárek jsem nedostala!", nechápala.
Snape si rezignovaně povzdechl a zkusil to znovu: "Mít dar znamená mít nějakou schopnost."
"Aha! A co to je ta hypnóza?"
"Dokážeš ovládnout něčí vůli. Dokážeš ostatní přimět, aby dělali to, co jim poručíš."
"Paráda! A jak se to dělá?", upřela na něho oči, zorničky rozšířené zvědavostí.

Profesor Snape se zatvářil jako kysané zelí. Co s tím? Co s tím? Co má tomu neodbytnému tvoru říct?

"Naopak. Ty s tím musíš přestat."
"S čím jako?"
"Hypnotizovat spolužáky."
"To jsem neudělala!", vykřikla rozhořčeně.
"Potichu. A ano, udělala. Nevíš o tom. Děláš to, když máš dojem, že tě něco ohrožuje."
"Aha.", utrousila Lotte a profesor Snape by býval byl ochoten odpřísáhnout, že slyší, jak jí v hlavě cvakají ozubená kolečka. "A co s tím budeme dělat?", řekla po chvíli.
"Budeš se muset učit doma. Prozatím."
"Super! A kdo mě bude učit?"
"To zatím nevím."
"Budeš mě učit? Prosím! S Tebou to bude určitě zábava!"
"To jistě.", zasyčel vyčerpaně a v duchu zaprosil: "Proboha, Estelle, vrať se!"