(Ne) Andělská mrcha IX.

Zachovej klid, zachovej klid…

To se ale dost lehko řekne.

Vzpamatuj se. Nevíš, kdo to je a Bety se možná plete. Konec konců – kde vzala tu informaci, že je to údajně démon? Jakto, že jej cítí a já nic? Jakto, že jej nemohu přečíst?

Teď jsem se cítila, jako kdybych byla slepá já a ještě k tomu měla svázané ruce. Nedošlo mi, jak moc se na svoji schopnost čtení v lidech a cítění všeho podstatného spoléhám. Nikdo mě nevaroval, nikdo mi neposlal zprávu.  Dnešní úkoly jsem měla hotové, tohle měla být moje mini dovolená. Takže asi nic. Bety mi dál vyťukává do dlaně vzkaz, ale nikam to nevede. Svírám jí prsty do své dlaně a silně stiskávám. Vzkaz jsem pochopila. Teď musím uklidnit ji. Ona tu v prvé řadě nemá být, nemá toto vědět a co je hlavní – nic se jí nesmí stát. To je teď můj hlavní úkol. Narovnávám se do plné výšky,  ale stále nemám dost odvahy se otočit. Zatím nechci, aby si naší tiché slovní výměny někdo všiml. Lehce natáčím hlavu dozadu přes rameno, dívám se před sebe a rty sotva hýbu.

„Proč? Kdo jste?“

Přistoupil ještě blíž. Teď už cítím, že stojí velmi těsně za mnou. Netuším, kolik nám zbývá zastávek a nechci ani pomyslet, jak to vypadá pro náhodného pozorovatele. Cizí chlápek se najedou přesune ke dvěma studentkám a za jednu si stoupne tak blízko, jako kdyby jí do ucha šeptal nemravné návrhy. Možná, že v případě tohoto scénáře bych se i cítila líp.

„Jsi anděl a já to vím.“

Bety se zprudka nadechuje a já její prsty znovu silně svírám.  Mlč Bety, prosím, mlč.

Daří se mi milý úsměv a další velká lež.

„Nepovídejte. Nejste vy náhodou sedmihlavý drak?“

Slyším frustrovaný povzdech. Všechna jeho síla mě zašimrala vzadu na krku. Autobus zastavuje na další zastávce. Příští je konečná. Co budu dělat pak, toť otázka. V hlavě se mi honí tisíce možností, jak z toho vybruslit a ani jedna se mi nezdá reálná. Nemám super sílu, neumím rychle běhat, ani se prát, nejsem ozbrojená a mám na krku Bety. Možná zkusím oslovit řidiče, aby nám pomohl…

„Kdyby to bylo jenom tak lehký, nehledal bych tě a neprosil tě o pomoc, stačil by psychiatr.  Nevymýšlej blbosti, opravdu se mě nemusíš bát.“

Já a bát se? Ne, jsem jenom vyděšená z představ toho, co všechno se může stát. Klid, jen klid, přece víš, že znásilnění, únos ani mučení nebylo v plánu tvého života. Četl mi snad myšlenky?  Tohle se mi nelíbilo. Neměla jsem proti němu nic, nevěděla o něm nic a co bylo horší – tohle se vůbec nemělo dít. Připadala jsem si zranitelná, zmatená a co hůř- i zrazená. A naštvaná. Ani to ale nezabrání tomu, abych si nevšimla, že voní jako vzduch po dešti, bergamot a santálové dřevo. Omamná kombinace. Kdo by řekl, že démoni takhle pěkně voní?

„Co chcete?“ Cedím mezi zuby a dívám se před sebe. Autobus zpomaluje a zastavuje.

„Promluvit si.“

Do háje, teď mám šanci, teď můžu oslovit řidiče, teď můžu začít křičet, můžu udělat cokoli. Třeba omdlít. Pouštím k nebi volání o pomoc a nepřichází žádná odpověď. Evidentně se musím rozhodnout sama. Riskuju všechno, riskuju život nás dvou proti jednomu maniakovi. Dobře. Tak to risknu. Možná se nestane nic, možná se stane všechno. I když mi nebe neodpovídá, nikdy nejsem sama.  Autobus zastavil dočista a všichni zbývající cestující vystupují. Bety se mě chytá v nadloktí a já ji i sebe směřuju ke dveřím. Stále se na toho vetřelce nedívám, ani když odpovídám.

„Dobře.“

Opouštíme autobus. Pár metrů za námi jde on. Na útěk není ani pomyšlení.

„Zbláznila ses? Copak jsi nic nepochopila? Proč jsme něco neudělaly dokud to šlo?“

Bety mi syčí do ucha a já jí vlastně neumím pořádně odpovědět.

„Věř mi, prosím.“

Pochybovačně si odfrkne.

„Ty snad víš, co děláš?“

„Nemám ponětí.“

To je na ni moc. Rezignovaně uvolní svůj pevný stisk mé paže.

„Jsi anděl na baterky.“

Pravda. Kdybych aspoň tušila, kam jdu. Trasa, kterou jsem si ukládala do paměti a na jejímž konci měl čekat Aleš, se mi jaksi vytratila z hlavy. Klasika. Nezbývalo mi, než nechat nohy jít svojí cestou a doufat, že dojdeme někam, kde bude dostatek civilizace na to, aby nás alespoň někdo slyšel křičet o pomoc. A taky kde nebude tolik křoví, aby s našimi těly měl ten parchant alespoň pořádnou dřinu. Letmo se ohlížím přes rameno. Plátěné světlé kalhoty a černé triko bez rukávů jdou pořád za námi.  Jinak nemá nic. Žádná taška, nic v ruce. Divný. Opravdu moc se mi chce vytáhnout mobil a volat policii. Jenže jsem už slíbila, že si s ním promluvím a přistoupila tak na jeho hru, ať byla jakákoli.

Nevím, jak dlouho jsme šly a kolik osamocených rodinných domů a vylidněných ulic jsme minuly. V podstatě jsme se ocitli na satelitním předměstí. Kolem jen domky, seřazené jako na buzerplace, pěkně jeden za druhým a každý druhý vedle svého prvního, pole, louky, o pěkný kus dál začínal les. Možná někde tam se mělo tančit. To už asi dneska nezjistíme. Najednou mi do očí padá nízká, zastrčená hospoda s venkovní zahrádkou, což  je zvláštní, ale nehodlám  dumat, co na satelitním předměstí dělá hospoda, pro mě je momentálně darem z nebes. Civilizace. U Bílé krávy. Originální. Měním směr a mířím přímo k ní. Světlé kalhoty a černé tričko nás následují. Venku rozhodně nezůstaneme. Nehodlám platit za tohle dobrodružství spáleninami od sluníčka.

Vkročili jsme a lehký závan chladného vzduchu z klimatizace byl první dobrou zprávou dne. A překvapivě to tu navzdor názvu nevypadá jako v kravíně. Naopak. Velmi elegantně a útulně. Všude dřevo, bílé záclony, u stropu paroží zdobící lustr a na stolech bílo-červené, kostkované ubrusy. Bety začichala.

„To jsme v hospodě?“

„Jo. Moc lidí tu sice není, ale ber to jako bezpečí.“

„Bezpečí? S tím monstrem v zádech? Ty snad máš z toho autobusu úpal.“

Usmívám se na hospodského za barem, který právě leští sklenku bílou utěrkou. Nejvíc návštěvníků sedí vepředu, blíže ke vstupu a vypadají jako typičtí štamgastové, které neodradí ani počasí, aby si nepřišli sednout k pivu. Provádím Bety dýmem z cigaret a vedu ji trochu více dozadu. Vidím volný stůl v levém koutě u okna a spolu si k němu sedáme. Zvedám oči a hledám svého pronásledovatele. Stojí u baru a za chvíli nám přináší dvě točené velké kofoly, celé krásně orosené. Trefa.

„Co jste nám do nich nasypal?“

A poprvé se na něj podívám.  Okamžitě docházím k závěru, že to byla pořádná chyba. Naproti mně sedí muž, věkem kolem třiceti let, možná Kristovy léta. Že je vyšší, než já, to už vím, to jsem docela jasně cítila v autobuse. Ale že je v ramenou asi dvakrát širší, to je novinka. Triko bez rukávů dává perfektně vyniknout jeho pažím, které svědčí o pořádném tréninku a velké síle. A taky o tom, že moje znalosti z anatomie svalů horní končetiny bych si mohla vyzkoušet na místě a jen s pomocí prstů. Možná, že kdybych nebyla tak naštvaná, vyděšená, bezmocná, zvědavá, opatrná a už z principu nedostupná, zavrněla bych. Zvedám pohled a konečně se mu dívám do obličeje. Hned vidím, že zažil lepší časy. Prakticky se na mě místo očí dívají dva smaragdy. Neproniknutelné a tvrdé. Pod nimi jsou tak velké kruhy, že i ty bych mohla prstem obkroužit. Propadlé tváře, do krve rozkousané, pravidelně tvarované rty a oválný obličej plný ostrých hran a stínů. Párkrát zlomený nos. Tmavá obočí, z nichž jedno je v polovině jako kdyby přerušené bílou jizvičkou tenkou jako můj řetízek. Dává mu to pohled dravce. Vysoké čelo plné bouřkových mraků. Krátké vlasy barvy tmavého karamelu, neposlušně ukazující snad všemi směry. Jizvy na spodnější straně čelisti, na obou stranách, odřenina na levém spánku. Chápu, proti nám sedí rváč. Ještě zběžně si prohlížím jeho ruce. I ty o lidech hodně vypovídají. Na levém zápěstí má hodinky. Nezajímám se o značky, ale hádám, že levné nebyly. Nevidím snubní prstýnek. Ale vidím mnohokrát sedřené klouby, velké dlaně, silné prsty. Rozhodně bych od něj nechtěla dostat facku. Jsou to ruce bojovníka. Tak jako tak zvyklé pracovat. Další jizvy, poničené nehty. Nemůže to být zřejmější. Musí to být velký průserář. Nebo sám problémy vyhledává. Na prstech pravé ruky vidím drobná tetování. Na bližší prohlídku není čas, vyruší mě jeho odpověď.

„Rohypnol, jak jinak.“

Udiveně zvedám obočí.

„Takže pán je klasik?“

Další frustrovaný povzdech. Tentokrát jde s ním v doprovodu i odevzdané pokrčení ramen. Celý se jako kdyby scvrknul do sebe. Tenhle velký chlap najednou vypadá jako hromádka neštěstí. Něco je hodně špatně. Znovu se mi podívá do očí a já vidím pohled člověka ne trpícího, ale hořícího na hranici z čisté bolesti.

„Možná bychom měli začít od začátku. Ty jsi Štěpánka. Já jsem Valentýn.“

A přes stůl ke mně natahuje ruku.  Z jeho rtů vyšlo moje jméno a já na něj zírám. Bety mi strká svůj loket do žeber. Probírám se z transu a podávám mu svoji ruku. Skoro se v té jeho ztrácí. Jeho dlaň je pevná, hrubější, než moje. Cítím pár mozolů a pevný stisk. Když nic, charakter by měl mít.

Pouští mě a v jeho očích vidím záblesk zklamání.

„Co jste čekal, že se stane?“

Znovu ke mně zvedá oči a poprvé vidím na jeho tváři náznak úsměvu. Lehké vějířky vrásek kolem očí. A u všech svatých, ono to má dolíčky ve tvářích!

„Nevím, ještě nikdy jsem si s andělem ruku nepodal. Asi jsem čekal zase záři nebo tak něco.“

Bety nijak nereaguje, pořád se krčí vedle mě a cítím, jak má uši našpicované k prasknutí. Já se ale navzdor absurditě celého tohoto rozhovoru musím rozesmát. Ještě že jej nenapadlo začít mi ohmatávat záda a hledat křídla.

„Dobře, takže znovu, já žádný anděl nejsem, ale zajímalo by mě, odkud znáte moje jméno. A radím vám, abyste to vysypal rychle, jinak volám policii.“

Jeho úsměv pohasl.

„Jsi anděl.  Viděl jsem tě při zásahu a posledních několik dní jsem tě sledoval. Vím o tobě všechno, co se dalo zjistit. A policii volat nemusíš. Já jsem policajt.“

Na stole se objevuje odznak z jeho zadní kapsy. Tohle je jako ze špatnýho filmu.

„Můžeš mi říct, co jsi dělala v noci, ze dne sedmnáctého na osmnáctého července? Asi kolem druhé hodiny ranní?“

„Spala.“

Pochybovačně zvedá levé obočí.

„Vážně? Vím, že náměsíčností netrpíš. Takže jak je možné, že jsi se v doprovodu záblesku zjevila z ničeho nic na mostě ve městě a pokecala si s klukem, který se tam náhodou chystal spáchat sebevraždu? Pak to vypadalo, že jej chceš shodit, ale místo toho jsi jej držela. Nakonec si to rozmyslel, pomohla jsi mu přelézt zábradlí. Objala jsi jej, políbila a on odešel. Ty ses ztratila v dalším záblesku. Tohle celé jsem viděl na záznamu z bezpečnostních kamer. Malý detail, který ti unikl. Toho kluka jsem vypátral taky. Tomáš Horák. Na tu noc si nepamatuje, ale jeho rodiče ví, že nebyl doma. Vrátil se k ránu, byl zmatený a hned usnul.“

Do prdele práce…

„Kdo další ten záznam viděl?“

„Kolega. Ale nic neudělal, nevěří na anděly. Ukázal mi jej a upravil ten původní tak, aby to neviděl nikdo další. Jedinou nahrávku mi předal na flashce, tu mám teď a tady u sebe. Není to podvrh. Vím přesně, co jsi měla na sobě. Vím, kde bydlíš, kam chodíš na brigádu, kde studuješ. Vím, že jsi nosila rovnátka, máš jizvu po slepém střevu, máš mladší sestru, tvoje třídní učitelka na střední se jmenovala Matulová. Odcházíš za konkrétními lidmi a zase se vracíš, pohybuješ se kdekoli, kam jsi podle mě poslaná plnit úkoly. Můžu pokračovat. V levé kapse kalhot máš balíček žvýkaček. Modré Orbitky. Nabídneš mi vysvětlení toho, co jsem viděl?“

To není možný. Celá zaražená a ztuhlá poslouchám ten jeho plynulý a odhodlaný baryton. Instinktivně se krčím a přála bych si zmizet v té dřevěné, vyřezávané lavici, co na ní sedím. Mám takový pocit, že to nejhorší teprve přijde. Bety skoro ani nedýchá a křečovitě mi svírá levé předloktí.

„Proč mi to zní jako vydírání?“

Valentýn se nahne dopředu a pohledem mě prosí, abych neutekla. Ty dva smaragdy, co má místo očí, jsou náhle měkké a upřímné. Skoro bych mu to i uvěřila.

„Já tě nechci vydírat. To jsem řekl jen proto, aby sis přestala hrát na schovávanou. Jenom s tebou potřebuju mluvit a potřebuju tvoji pomoc. Nic víc. Tu nahrávku ti klidně dám. Jen se mnou, prosím, mluv a vyslechni mě.“

Teď je s tou frustrací řada na mně. Sbohem volné odpoledne.

„Dobře. Tak začni.“