Tajemství gobelínu 4 - 2. Arcimág

 

  

~ 2 ~

Arcimág

 

o odjezdu lorda Naberia se Síň zakladatelů naplnila úzkostnými rozhovory. Paní Richterová stručně poděkovala za účast a připomněla, že zimní slunovrat je ještě šest týdnů daleko. Ostatní namítali, že je to příliš krátký termín, ale ředitelka řekla, že je dostačující. Konstatovala, že během šesti týdnů budou agenti získávat informace, na kterých učiní Rowan zodpovědné rozhodnutí. Při odchodu jí ostatní nabízeli svou plnou podporu a ujišťovali ji, že mluvila dobře jménem celého Rowanu. Ředitelka všem poděkovala a slíbila, že se bude držet jejich rad. Když kolem ní procházela slečna Boonová, zeptala se jí, jestli by mohla zůstat.

        Učitelka přikývla a úzkostlivě pohlédla na Cooperovo prázdné místo.

        „To je v pořádku, slečno Boonová,“ ujistil ji Max. „Cooper se brzy vrátí.“

        „Oh, to není tím,“ zamumlala podrážděně a utírala si obličej rukávem svého hábitu. „William je samozřejmě v pořádku. Já vím, že je. Pravděpodobně ho zdržuje nějaká neschopná stráž. To o tebe mám strach.“

        Max mávl rukou nad temným proslovem velvyslance. „Kdybych měl brečet pokaždé, když jsem v ohrožení….,“ vtipkoval Max. A pokrčil rameny, když slečna Boonová nenaznačila ani náznak úsměvu. „Když Prusias říká, že jsem mrtvý muž, nemusí to hned znamenat, že jím opravdu jsem.“

        Slečna Boonová nepřesvědčivě přikývla, v tom paní ředitelka zavolala na Bena Polka přes místnost.

        „Vím, že jste příliš zaměstnaný,“ řekla, “ale byla bych ráda, kdybyste mohl vypátrat Coopera. Nemůže tu chybět u něčeho tak velkého. Naposledy byl pomáhat pobřežním osadám s obranou. Včera míjel Mys Lišajů.“

        Ben Polk se dotkl dvěma prsty čela a promluvil hlasem tak podivně jednotvárným a zdrženlivým, jakoby právě snil. „Přivedu ho do soumraku, ředitelko. A potom se vydám do Dun, pokud mě tu nepotřebujete na něco jiného…“

        Maxe zamrazilo, když si ho prohlížely ty skelné oči, bez mrknutí oka se zadíval na jeho meč. Max věděl, že kdyby ředitelka dala rozkaz odebrat mu gae bolgu, agent by nezaváhal ani na okamžik. Zabiják jako Ben Polk neznal váhání, pochybnosti, nebo morálku.  Takových drobností se už dávno zbavil. Paní ředitelka okamžitě poznala, k čemu se chystá.

        „Ne!“ řekla pevně. „Po vašem zastupovaní Coopera, vás potřebujeme v Dunu. Skřet Mungröl odplouvá v neděli. Skřeti mohou být pomalejší, ale jejich lodě jsou stavěné na rozbouřené moře.“

        Jakmile agent Polk odešel, přišel zástup domovojů, aby uklidili Síň zakladatelů. Paní Richterová si vzala jednoho bokem a ukázala na rozbitou podlahu v místech, kde stála nosítka. „Byla bych ráda, kdybyste to co nejdříve vyměnili,“ řekla. „A provětrejte tu. Ať co nejdříve zmizí důkazy o dnešních návštěvnících. Takový protivný posel!“ Dodala polohlasem, než věnovala opět pozornost Maxovi a slečně Boonové. Vzala si šálek kávy od procházejícího domovoje a pokynula ostatním, aby ji následovali ven ze sálu.

        Vybrala jedno méně rušné schodiště Zámku, zatímco sídlem se rozléhal hluk nového školního dne. Bylo slyšet dupání, otevírání dveří a hned na to bouchání s výkřiky a smíchem. Typické ráno na chlapeckém křídle. Chlapec z druhého ročníku se přiřítil po schodech dolů, žvýkal plátek šunky a náruč měl plnou knih. Jakmile spatřil ředitelku, vyjekl a nešikovně se otočil, aby zabránil nárazu. Snídaně s knihami vylétly na svou cestu, jak chlapec narazil do slečny Boonové, ve snaze zabránit pádu máchal rukama okolo vyděšené slečny. Oba byli vyděšení. Chlapec zakoktal nesouvislou omluvu a sehnul se, aby posbíral své věci a připravil se na nevyhnutelný příval nadávek. Ale byl zachráněn blázincem, který následoval.

        Stádo studentů se hrnulo dolů po úzkém schodišti. Všude samé umyté tváře, knihy, mokré vlasy, které přiléhaly na kapuce z šedé, modré a hnědé vlny. Překvapeně zdravili paní ředitelku, proletěli kolem svého nešťastného spolužáka a povídali si o tom, co je nového, co bylo za domácí úkol a jaké je čekají zkoušky. Max se za nimi díval s velkou závistí, toužil po předmětech, které se učili, po nabitém rozvrhu… Jeho bývalí spolužáci v pátém ročníku nosili jemné zelenomodré hábity, obtěžkané velkými stříbrnými řetězy. Ve třetím patře potkali hrstku opozdilců, které čekaly tresty, jako bylo vyhazování hnoje ze stájí, nebo hlídka v sychravém a deštném počasí. Nakonec se všichni tři propletli bludištěm chodeb, prošli knihovnou do chodby, která se stáčela dolů k nepoužívaným učebnám. Tyto učebny byly přestavěny na byt, který obsadil živý, dýchající, prastarý muž, který měl být už dávno mrtvý.

Byl Elias Bram mrtvý? Max nevěděl. Označit ho za nemrtvého se nezdálo správné. Nemrtvý vyvolával tvory, nadpřirozené bytosti – bytosti z hnijícího masa a strašidelnýma očima, které jsou plné nenávisti a lační po živých.

        Ale i když tuto definici nesplňoval, stejně tak nesplňoval obecné definice živých. V první řadě, Bramovo posvátné jablko zezlátlo stejně, jako když někdo zemřel. Dále také bylo známo, že ho Astaroth před staletími pohltil. Co když ale Démon uchoval Bramovu jiskru neporušenou? Astaroth mluvil v minulosti o oběti která ‘prospívá jeho podstatě‘, Max ale myslel, že Démon mluvil obrazně. Pokud duch Eliase Brama celou tu dobu žil, Max si nebyl jistý, kam ho má zařadit.

       Bez ohledu na to, zda byl Bram živý, nebo ne, Max se na něj stále díval se směsí pověrčivé bázně a strachu. Legenda toho muže se tyčila nad vším v Rowanu. Dokonce i ten nejprostší učeň uměl odříkat základní skutečnosti o jeho životě. Elias Bram byl ctěn jako někdo svatý, jako polobožská bytost, jejíž jméno, obraz a historie byly vetkány do okolí a každodenního života. Pro Rowanské studenty byl Elias Bram Herkulem, Merlinem a Newtonem v jedné osobě.

       Pro mystiky byl Bram Stradivarim – virtuos magie, jehož činy žádné generace nemohly ani zdaleka napodobit i přes veškeré úsilí. Právě Bramovy knihy, poznámky a dokumenty byly nejvíce ceněné. Dokonce i jeho nejobyčejnější účetní knihy měly hodnotu.  Učenci je po staletí pečlivě zachovávali a trávili nad nimi své životy v naději, že odhalí nějaké tajemství. Záhadou nebyla jen jeho magie, ale on sám o sobě. Jako ztroskotaný sirotek přišel ve dvaceti letech žádat do Solasu o místo představitele mystiků. To se vymyká lidskému chápání.

       Mnozí se snažili jít v jeho stopách. Max věděl, že se to zatím podařilo jen jednomu. A ta pozoruhodná bytost byla Maxův spolubydlící a nejbližší kamarád – záhadný David Menlo. Stejně jako Elias Bram byl David opravdový kouzelník, zázračné dítě, jehož genialita mu umožňovala obcházet starověké obrazce a zaklínadla, které byly pomocníky mystiků. Jednou slečna Boonová závistivě poznamenala, že je David jako skladatel a prostě improvizuje celou symfonii. Od té doby se učenci snažili analyzovat Davidovi schopnosti se stejnou horlivostí, s jakou studovali Bramovy dokumenty. Jak se ukázalo, spojení mezi nimi bylo větší, než si kdokoliv představoval: David Menlo byl vnuk Eliase Brama.

       Když David původně tvrdil, že je to jeho děd, setkával se jen s nedůvěrou. Koneckonců, David Menlo byl jen teenager a Elias Bram byl považován za mrtvého už od 17. století. Jediné možné spojení mezi Davidem a Bramem byla Arcimágova manželka a dcera, které uprchly před Astarothem, plavily se na západ s uprchlíky, kteří položili základy Rowanu.

       Dvojice dorazila bezpečně do Ameriky, ale Bramova manželka zemřela krátce potom. Podle dějin Elias slíbil své ženě, že se jí jednou vrátí. Den co den Brigit Bramová stála na skalnaté pláži Rowanu a hleděla na východ, čekala na svého manžela, který nepřicházel. Legenda vypráví, že jednoho večera vzala lucernu a prostě kráčela do vody, dokud se za ní moře neuzavřelo. Její tělo nebylo nikdy nalezeno, ale někteří trvali na tom, že její zmizení má za důsledek výskyt velké skály u břehů Rowanu. Romantici tvrdí, že její silueta se podobá ženě, která hledí na moře, a pojmenovali ji Brigitina vyhlídka.

       O Bramově dceři toho bylo známo málo. Jmenovala se Emer, historici se o ní málokdy zmínili. Z nových bádání bylo zřejmé, že Emer musela být neduživé a jednoduché dítě, které se vyhýbalo ostatním a často bylo osamocené. Nebyl nalezen žádný záznam o tom, že by Emer studovala v Solasu, nebo v Rowanu a všechny zmínky o ní skončily se smrtí její matky. Jelikož nebyl žádný náhrobní kámen, jenž by nesl její jméno, nebo dokument o její smrti. Učenci dospěli k závěru, že nešťastná dívka byla vyhnána, nebo ponechána, aby se starala sama o sebe ve volné přírodě.

       Kde a jak se Emer podařilo přežít, Max neměl nejmenší tušení. Ale teď už bylo jasné, že v ní byla Stará magie. Nyní byla celé staletí stará, a přesto nevypadala na více, než čtyřicet let. K tomu porodila Davida, jehož vazby k Staré magii byly nezpochybnitelné. Slečna Boonová se domnívala, že Bramova dcera zdědila všechnu jeho moc, ale nic z jeho povahy. Většina smrtelníku byla pro Starou magii jako křehké nádoby. Učitelka se domnívala, že ta nepopsatelná energie přemohla mysl Emer, stejně jako přetěžovala Davidovo tělo. Maxovi se to zdálo jako logické vysvětlení.

       Když došli konečně ke dveřím pobitým železem, slečna Boonová si odkašlala. „Jste si jistí, že tu je?“ řekla tichým hlasem. „Je často pryč, jak jistě víte.“

       Pisklavý smích, který se ozýval, zpoza dveří jí odpověděl na otázku. Paní Richterová se napřímila a zaklepala. O chvíli později otevřel scvrklý domovoj s modrými brýlemi a táhl za sebou prázdný vozík. Podíval se na ně a ve tváři se mu objevil přátelský úsměv.

       „Jakube!“ vykřikla paní Richterová, zněla přitom překvapeně a trochu se jí ulevilo. „Čekala jsem tu Eliase Brama a místo toho tu najdu váženého Jakuba Quillse. Co vás přivádí z archivu?“

       Jakub se uklonil a dotkl se rukou čela. „Byl jsem se podívat na knihy Arcimága, ředitelko,“ odpověděl. „Náš pán dohání, co zameškal za poslední tři století.“ Se smíchem vyšel ze dveří a táhl za sebou rozviklaný vozík.

       Bramova ubikace se skládala z několika starých tříd, které byly upravené do prostorného bytu. Pyšnil se, dvě mi ložnicemi, útulnou pracovnou a staromódním záchodem. Stěny byly krémové barvy, jejichž jediné ozdoby byly mapy území Rowanu a čtyř království. Turecké koberce ležely poházené po zemi, sotva byly vidět. Na kobercích se kupily hromady knih, rozmotaných svitků a pergamenů. Okna směrem na sever a západ nabízela ponurý pohled na sychravé ráno. Na druhou stranu tu bylo rozsvíceno několik luceren a malý ohýnek osvětloval kamenné zdi.

       Kolem ohně seděly čtyři osoby, David Menlo byl nejblíže. Seděl pohodlně opřený o sedačku, zatímco malá Mína si hrála s mramorovými kuličkami na podlaze. David vzhlédl ke skupince. Měl kolem šestnácti let, na svůj věk byl velmi malý. Blonďákův výraz, upřímný a inteligentní, jej dělal mnohem starším, než ve skutečnosti byl. Když se jeho pohled setkal s Maxovým, rozzářily se mu oči radostí.

       Když David pozdravil kývnutím, Mína se zachovala mnohem vášnivěji. Vykřikla Maxovo jméno a s odhodlaností tygra se na něj ta sedmiletá postavička vrhla. Max by nikdy nevěřil, že se takhle změní, když na ni poprvé narazil. Bylo to před více než dvěma lety v Blysu. Dříve mu připomínala neupravovaného, vyhladovělého tvora, který dělal bezmyšlenkovitě domácí práce s ostatními sirotky. Dospělí, kteří se o ně starali, nebyli k Maxovi vůbec vstřícní a chvíli po příchodu ho začali vyhánět pryč. Jen náhodou se Max vrátil a zjistil, že Mína byla ponechána v blátě jako oběť pro netvora, který žil v nedaleké studni. Ale i poté, co Max netvora zabil, trvalo celé týdny, než na smrt vyděšené dítě začalo mluvit, natož se usmálo. A uplynuly celé měsíce, než si Max uvědomil, že ta tichá dívka má schopnosti mimořádného mystika.

       V mnoha ohledech vděčí Mína za svůj život oběma chlapcům. Max ji zachránil před netvorem ze studny; David ji zachránil před Prusiem, když ji spolu s ostatními propašoval do Rowanu, než jim démon stihl ublížit. Zatímco Mínini bývalí spolubydlící teď chodí do školy s ostatními uprchlíky, její rozvíjející se magický talent požaduje jiný druh vzdělání.

       Očividně už tohle vzdělávání začalo. Mína se vykroutila z Maxovy náruče a ukázala mu chybějící zub a magický řetízek.

       „Podívejte se na to,“ řekl udiveně Max na řetízek spolu s řezákem, který jí visel kolem krku vedle známek za vytváření ohně, iluzí a poznávání bylinek. „Za chvilku z tebe bude Arcimág!“

       „To mi říká strýček Lias každou chvíli,“ zavýskala a tmavá očka jí svítila radostí. Rozdováděně se zatočila na místě, zasmála se a rychle se hnala zpět na své místo ke kuličkám.

       Šedě oděná postava u ohně vypadala stejně, jako její vlastní socha – obrovská a nehybná. Ale teď se Elias Bram předklonil na své dřevěné židli. Jeho hlas byl hluboký, s přízvukem zbarveným slabou irštinou a veselým rytmem. „To nebudeš dělat, Míno,“ pokáral ji jemně. „Máme společnost a potřebujeme tu klid. To je hodná holka.“

       Zatímco Mína vstala a udělala dokonalé pukrle směrem k paní ředitelce, Max pohlédl na Brama. I když Elias Bram seděl tiše v křesle, vyřazovala z něj gigantická síla. Max měl pocit, že by Bram mohl sedět mezi králi, královnami a shromáždění by dominoval, aniž by řekl jediné slovo.

       Byl vytáhlý a vyzáblý, s vysokým čelem. Ostré rysy a temné vousy ladily s šedou hřívou vlasů. Tělesně byl impozantní a zdálo se, že tiše bouří s téměř divokou intenzitou. V jeho světle šedých očích vycítil Max neochvějnou cílevědomost a přesvědčení. Legenda o tom muži a jeho svérázná přítomnost Maxe stále děsila. Takový pocit měl jen v přítomnosti Astarotha. Když lidé spatří Eliase, mají jen dvě touhy. Tou první je, zasvětit mu celý svůj život. A tou druhou je nesnesitelná touha roztrhat ho na kusy.

       „Velvyslanec je pryč,“ řekla paní Richterová a odhrnula si stříbrný pramen vlasů z očí. „Vrátil se na svou loď, kde čeká na naši odpověď.“

       „Poslední varování, předpokládám,“ zabručel zaníceně, vstal a přinesl pár židlí z pracovny. Když všichni seděli, Arcimág se naklonil k paní Menlové, která seděla tiše u krbu a hladila pestrobarevnou kočku. „Poslouchej mě, Emer,“ zašeptal a pohladil ji po šedo-plavých vlasech. „Tvůj tatínek a malý Davídek musí mluvit o vážných věcech. Vezmi Mínu do Rezervace a navštivte naši JaJu. Bude tam dnes ráno a já vím, že ji rády uvidíte. Přijdu si pro vás, až tu budeme hotovi.“

       Davidova matka přikývla a sáhla po nedalekém šátku. „Může Lila jít?“ přemýšlela, její hlas postrádal skloňování. Vzdáleně se na svého otce usmála. „Pojď, Mína,“ zavolala, protože si myslela, že dívka je daleko a neslyšela ho. „My jít navštívit JaJu a podívat se na vybírání. To být zábava.“

       Mína ji vzala za ruku a dvojice vyklopýtala ven zabalená v pláštěnkách. Lila si očistila tlapky, podívala se z okna a jakoby se rozmyslela. Kočka šťouchla do Brama, mňoukla a vyrazila ze dveří.

       Vzhledem k tomu, že začala trošku bublat voda v konvici, Bram se začal přehrabovat ve starých skříních, až konečně vytáhl otlučené šálky, podšálky, které k nim nepatřily a staré lžíce. Uspořádal vše pěkně na malý stůl, který složil jako šachovnice. Maxovi přišlo, že je tu něco zvláštního a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, co to je.

       „Vy jste nepoužil žádnou magii,“ poznamenal hlasitěji, než měl původně v plánu. Každý učeň druhého ročníku se učil ohřívat vodu v konvici mávnutím prstu. Pátý ročník by se neobtěžoval dokonce i s hledáním šálků a podšálků, prostě by samy na příkaz vylétly z kredence. A přesto, že to byl největší čaroděj napříč historií, metodicky tu skládal podšálky, šálky, lžíce… stejně jako obyčejný hostitel bez magických schopností.

       „Oheň je teplý,“ zabručel Bram. „Varná konvice je dobrá. Voda bude brzy vřít. Copak ty se holíš Morríganinou čepelí?“

       Max se podíval dolů na Gae Bolgu. „Samozřejmě, že ne.“

       „Moudrý chlapec,“ řekl Bram. „Jednoduché úkoly nevyžadují nebezpečné nástroje. Můžeš to s Davidem dokončit, zatímco mi ředitelka sdělí své zprávy.“

       David si pro sebe namlel kávu a pro ostatní odměřil čajové lístky. Silná černá káva byla jeho zlozvykem. Bůh pomáhej tomu, když se ho nějaký knihovník pokusil zastavit, David si totiž často brával svou milovanou termosku do Archivu. Podle kroužků od šálků by se dalo vystopovat, které zakázané knihy David studoval.

       „Jak bylo v Zenuvii?“ zašeptal a opřel se ramenem o Maxe.

       „Horko,“ zabručel Max a sáhl po konvici. „Ale myslím, že to za to stojí. Později ti řeknu víc.“

       Rozdali ostatním horké nápoje a posadili se na lavici u krbu, zatímco starší seděli na židlích proti sobě. I přes snahu Brama, aby byl co nejvíce přátelský, Max poznal, že paní Ředitelka a slečna Boonová jsou nervózní.

       „Děkuji ti za čaj,“ řekla paní Richterová a zamyšleně jej míchala. „A děkuji ti, za vyhovění mé žádosti, nezasahovat do audience dnes ráno…“

       Bram přikývl a tiše seděl, jak paní Richterová líčila návštěvu velvyslance, hrozící nebezpečí války mezi královstvími a požadavky Prusia. Když naznačila, že by měl být Elias Bram odevzdán Prusiovi, zůstal i přes to ledově klidný. Jediná reakce byla, když se zavrčením zjistil, že lord Naberius je velvyslanec. Když paní Richterová domluvila, Bram si poklepal na koleno.

       „Vy jste mi neřekla všechno,“ podotknul mírným hlasem.

       „Ne,“ přiznala a upíjela čas. „Myslela jsem, že bude lepší, když se zaměříme na větší problém.“

       „Lepší bude říci vše,“ navrhl Bram.

       Paní ředitelka se podívala na Hazel a poté podrobně vylíčila nečekanou ranní nepřítomnost Coopera.

       „A to je mimo jeho povahu?“ tázal se zvědavě Bram.

       „Skutečně,“ povzdechla si ředitelka. „Může to být náhoda, ale také ne. Poslali jsme dalšího člena Rudého oddílu, aby ho hledal. S trochou štěstí budou oba zpět do setmění.“

       Bram přikývl, ale stále vyčkával. „Něco dalšího? Ušetřila jste si něco nakonec, protože vás to děsí, ředitelko.“

       Paní ředitelka se podívala vážně na Mase a odkašlala si. "Prusias oživil Atropos. Ti teď pronikají do Šedé knihy a mažou Maxovo jméno. To je důvod, proč žádá pouze jeho meč; řekl, že už je stejně mrtvý…“

       Bramova židle zaskřípala, jak se velký muž otočil a zadíval se na Maxe. „Chlapec vypadá naživu. Vypadá silný a nemá žádnou rodinu. Atropos ho najdou obtížněji, než většinu ostatních lidí.“

       „Co jsou zač ti Atropos?“ zeptal se Max při pohledu na ostatní. „Nikdy jsem o nich neslyšel.“

       „Prastarý cech zabijáků,“ odpověděla paní Richterová. „Ti jsou pojmenovaní podle tří řeckých Moiry. Klóthó přede vlákna života a Lachesis vyměřuje délku života každého muže, ženy a dítěte. Když Atropos přeřízne vlákno smrtelníka, jeho život skončí….“

       Max se zasmál. „Čtyři království jsou plná temných zabijáků v kapucích a každý prohlašuje, jak jsou ti jejich tajemní a smrtící. Čelil jsem horším bytostem paní Richterová. Prosím nebojte se o mě.“

       „Ne, Maxi,“ vložila se do toho slečna Boonová. „Má naprostou pravdu. Je to už staletí, kdy byly Atropos a ostatní zničeny. A pokud byl cech opravdu oživen, čekají nás hrozné časy. Vyslovení jejich jména by mohlo být trestáno šibenicí.“

       Maxův úsměv okamžitě zmizel. „Proč z nich mají všichni takový strach?“

       „Byli to fanatici,“ vysvětlila. „Fanatici v touze zabíjet ty, jejichž jména byly zapsány do Šedé knihy. Věřili, že jakmile bylo jméno zapsáno, dosáhl člověk konce svého života. Pokud někdo chtěl žít jen o vteřinu déle, byla to pro ně urážka osudu. Společně poslaly dotyčnému zprávu, ve které ho informovaly, že jeho čas přišel. Pokud osoba přijala svůj osud dobrovolně, její smrt byla rychlá a bezbolestná.“

       „Co když odmítl?“ zeptal se Max.

       Obličej slečny Boonové potemněl. „Pokud vybraná osoba odmítla, Atropos rozšířili smlouvu smrti na všechny jeho pokrevní příbuzné. Narozené i nenarozené. V takovém případě mohla být smlouva platná po celá staletí, dokud se Atropos nespokojili, že jejich původní cíl zemřel spolu se všemi, kteří sdíleli jeho krev.“

       „Existuje mnoho hororových příběhů,“ zašeptala paní Richterová a prolomila následující ticho. „Strach z nich rostl celá staletí, kdy uzavírali smlouvy, zabíjeli cíle jeden za druhým. Samozřejmě zabili stovky příbuzných, kteří žili ve vzdálených zemích, pod různými jmény. Na tom nezáleželo. Atropos neměli klid, dokud každý z nich nebyl mrtvý. Jak si jistě dokážeš představit, šlechtici měli největší strach, že byl jejich předek zapsán do Šedé knihy a je jen otázkou času, než si pro něj Atropos přijde.“

       „Proč zrovna šlechtici?“ zajímal se Max.

       „Najmout takovou vraždu bylo nesmírně nákladné,“ objasnila slečna Boonová. „Pouze nejstarší rodiny a nejbohatší obchodníci měli tak velké prostředky. Někteří chtěli osobní pomstu, další eliminovat velmi mocné nepřátele, nebo rozvracet celé národy. Samotní Atropos byli ukrutní, ale jak jejich pověst rostla, zřídkakdy pohnuli prstem. Hrůza, která je obklopovala, jim zajistila služebníky, kteří dělali práci za ně. Existuje mnoho důkazů, kde se uvádí, že se rodiny obrátily proti sobě navzájem. Mrtvoly svých bližních nechaly před dveřmi v naději, že si Atropos udobří. Sebemenší podezření, že je něčí jméno zapsáno v Šedé knize, vyvolávalo paniku a vraždy.“

       Max si uvědomil, že tyhle noční můry jsou příliš skutečné. Starý Tom začal odbíjet ve věži další hodinu. Max uslyšel z venku křik a smích. Vstal a šel k nejbližšímu oknu. Podíval se z okna na zahrady a cesty, které se lemovaly pod okny. Skupinka šesťáků spěchala po dlážděné cestě směrem ke kovárně. Jejich světle šarlatové róby za nimi vlály a byly příjemnou změnou ponurého rána. Jeho dech zamlžil skleněné tabule ve tvaru kosočtverců.

       „Jaké lidi by napadlo najmout takové zabijáky?“ zamumlal chraplavě.

       „Mnoho druhů,“ úpěla paní Richterová. Vstala, dolila si čaj a přiložila polínko do krbu. „Z počátku je považovali za užitečný nástroj proti těm, kteří je ohrožovali. Byli sice drazí, ale vždy ctili své smlouvy. Nemuseli se strachovat vydírání, zrady, nebo jiných nebezpečí, které jsou u podobných věcí velmi časté. Temný spolek udržoval identitu svých zákazníků ve velké tajnosti. Říkalo se, že samotní Atropos často nevěděli, kdo si je najal; vyžadovali pouze jméno a úhradu poplatků.“

       Postavila černou konvici nad oheň a pohlédla na Maxovu pozlacenou pochvu.

       „Ale každá taková svůdná a nebezpečná zbraň má nedozírné následky,“ přemítala. „Bylo to jen otázkou času, než Atropos poškodili někoho, jehož patrona by nikdy úmyslně nepoškodili. Někteří nevědomky způsobili smrt svých vzdálených potomků. Existují dokonce příběhy o nešťastných bláznech, kteří zaplatili za svou vlastní popravu!“

       „Cože?“ vykřikl Max. „Jak by se něco takového mohlo stát?“

       „Minulost není vždy taková, jaká se zdá,“ poznamenal Bram a střetl se s Maxovým pohledem. „Pokud budeš pátrat, tak zjistíš, že pokrevní příbuznost služebníků nás zavede i sem. Královské dvory jsou proslulé svými intriky. Mohl bych jmenovat ne jednoho krále, který zahubil více než polovinu svého vzdáleného královského potomstva. Atropos se nestará o to, čí jména to jsou – zabijí nepřátele, příbuzné, prostě všechny…“

       Max se vrátil ke svému spolubydlícímu, který byl zahleděný do ohně.            „Takže, co se jim přihodilo?“ zeptal se. „Jak byli Atropos rozpuštěni?“

       „Jejich hrozba byla nepřípustná,“ odpověděla paní Richterová. „Užitečný nástroj na zabíjení se vymkl kontrole. Lidé přestali využívat jejich služby, ale staré smlouvy již nemohly zrušit. Naváděli je, aby přestali lovit celé rody, které pro ně pracovaly. Pro Atropos bylo posvátné oplácet těm, kteří se snažili podvádět osud.“

       „Dokonce i ti nejmocnější vládci žili ve strachu,“ pokračovala. „Nikdo se jim nedokázal postavit, až na Karla V., císaře svaté říše římské, který byl narozen v burgundském vévodství. Když měl podezření na několik vražd ve svém nastávajícím regionu, které mohli spáchat jedině Atropos, začal se obávat, že jeho rodina bude další na řadě. Spojil se s dalšími velmocemi a i přes své rozdílné názory se všichni shodli, že Atropos musí být zničeni pro společné dobro. Tito mocní vladaři zahájili tichou kampaň s cílem odstranit Atropos ze světa. Rudý oddíl se zapojil. A karta se obrátila, lovec se stal kořistí.“

       „To jsem rád,“ řekl Max.

       „Atropos spolu s dalšími byli zničeni, ale císař měl stále strach. Navzdory ujištění Rudého oddílu, že se nemá čeho bát, přežilo pár služebníků temného spolku a zosnovali mu pomstu. Císař se vzdal svých titulů a odešel do kláštera, kde se obklopil sto hodinami.“

       „Proč hodinami?“ přemítal Max. „Neposloužily by stráže lépe?“

       „Myslel si, že byl odsouzen,“ zašeptala slečna Boonová smutně. „Tikání hodin mu připomínalo jak je lidský život krátký a stále utíká vpřed. Hodiny tam dal, aby mu dodávaly klid, nebo možná, aby krmily jeho obavy. To neví nikdo přesně. Zemřel během několika let.“

       „Atropos?“ přemýšlel Max a zamrazilo ho v zádech.

       „Ne,“ řekl prudce Bram a zablýsklo se mu v očích. „Ten muž zemřel strachem. Nechť je pro tebe jeho pošetilost ponaučením, Maxi McDanielsi. Atropos je hrozivá, ale není to osud, její největší zbraní je strach. Promluvíme si o tom později, teď jsou tu naléhavější záležitosti. Ředitelko, řekla jste mi o Prusiovi a jeho nařízeních, ale co Astaroth? Zmínil se o něm Naberius?“

       „Zmínil,“ řekla paní ředitelka a vyhlédla z okna na déšť, který ťukal na sklo. „Řekl, že po tom co ho David ponížil před celou katedrálou, už ho nikdo znovu následovat nebude. Zdá se, že jím démoni opovrhují a neposlouchají jeho rozkazy.“

       „Pak jsou blázni,“ řekl Bram tiše. „A my budeme blázni, pokud se s nimi podělíme o naše názory. To Astaroth je hrozící nebezpečí, ne Prusias, nebo jiní bezvýznamní démoni v královstvích.“

       „Uplynulo půl roku,“ poznamenala slečna Boonová mírně. „A neslyšeli jsme ani zmínku o Astarothovi.“

       Bram zavrtěl hlavou. „To mě trápí víc, než kdyby se chlubil svou velkou mocí. Co je šest měsíců pro Astarotha, ředitelko? Jestli šest měsíců, nebo šest tisíciletí, to vše je pro něj stejné. Je oslaben, to ano, ale pořád má Thovtovu knihu, a když ji má, tak je to on, kdo tahá za nitky. Může spočívat skrytý a zapomenutý celé dny a staletí, ale jakmile se rozhodne trhnout s některou nitkou, celý svět se změní.“

       „Proč jeho bývalí služebníci a démoni nemají strach jako vy?“ zeptala se slečna Boonová.

       „Protože mu nerozumí opravdově,“ odpověděl Bram vážně. „Démoni věří, že Astorath je jedním z jejich druhu – starověký duch, krutý a mocný. Mám dojem, že se mýlí.“

       Arcimág chvíli nic neříkal. Nikdo se neodvážil promluvit. Max se podíval na Davida, který si objal kolena a zíral na svého dědečka. Max hádal, že tihle dva už na tohle téma hovořili. Déšť zesílil, kapky silně bubnovaly do oken a první zimní vichry se blížily.

       Když se ozvala meluzína z komína, Bram si odkašlal. „Myslím, že Astaroth je úplně někdo jiný,“ zamumlal. „Pod maskou démona vystupuje celé věkové generace, aby je oklamal. Mám podezření, že Astaroth je mnohem starší a silnější než Prusias, nebo mu podobní.“

       „Jak to víte?“ zeptala se ředitelka tiše.

       „Byl můj věznitel celé roky,“ vysvětloval Bram, když si prohlížel své ruce. „Zahlédl jsem, co skrývá pod maskou. Není to démon. Astaroth není divoký duch z počátku světa. Nepochází z tohohle světa a z žádného jiného v našem malém vesmíru. Prusias a ostatní nepřátelé mají jasné motivy a touhy. Dokážeme porozumět Prusiovi, jeho touze po moci a chamtivosti. Tohle je méně děsivější, než cizí Astaroth. Mé osvobození ho oslabilo, ale on bude stále číhat – nezvěstný s Knihou v ruce. Prusias může ohrožovat království, ale Astaroth je hrozbou pro svět jako takový…“

       Když se muž odmlčel, poleno v krbu se rozpadlo a gejzír jisker na moment rozzářil setmělou místnost. Max uvažoval, že je příliš znepokojivé diskutovat o takových věcech v tak ponurém a kalném dopoledni. Natáhl se přes Davida pro další poleno a vhodil ho do ohně. Max se zahleděl do plamenů a přistihl se, že přemýšlí nad tvrzením Brama, že Astaroth není démon, ale něco jiného. Bylo to znepokojivé zjištění, Max měl mlhavé obavy, které se teď potvrdily. Max byl po Bramovi jediný, kdo strávil s Astarothem tolik času. Často měl příležitost pohlédnout do těch veselých, černých očí a cítil za nimi jen jedno - prázdnotu. Prusias mohl být krvežíznivý tyran, ale jeho cítění a vkus byl mnohem lidštější. Max si musel neochotně přiznat, že byly chvíle, kdy si vlastně užíval démonův humor a energetickou společnost. Nikdy se na něj netěšil, nezáleželo na jeho vybraném a společenském chování, na tom širokém úsměvu, který zdobil jeho bledý obličej. Vždy měl na sobě takovou neproniknutelnou masku.

       „Tvrdíte, že je Astaroth větší hrozba a já vám věřím,“ řekla paní Richterová vážně. „Ale říkáte, že může číhat celá tisíciletí, než udělá další krok. To je příliš abstraktní problém pro naše současné dilema. Rowan je nyní v ohrožení, Arcimágu. Díky vašemu činu, máme šest krátkých týdnů na to, abychom si udobřili Prusia. Pokud mu nevyhovíme, čeká nás válka.“

       Po skryté výčitce ztvrdl Bramův výraz do kamenné masky. Vteřiny se nesnesitelně vlekly. Když konečně promluvil, jeho hlas byl tichý, ale neústupný.

       „Dostal jsem vás do složité pozice,“ tvrdil. „Možná jsem se s vámi měl poradit, než jsem tu ohavnost shodil do moře. Bylo to v rozhořčení z toho, jakou cenu jsme museli zaplatit za vznik Rowanu…  Za to se omlouvám. Ale dovolte mi mluvit jasně, ředitelko. Gràvenmuir byl odsouzený ve chvíli, kdy jsem ho spatřil po prvé. A věřte, že i přes tuhle komedii nemá Prusias v úmyslu ušetřit Rowan. Jediné, co mu brání v pádu, na Rowan jsem já a Gae Bolga, což jsou podmínky míru… Gae Bolga je jediná zbraň, které se bojí. Pokud bude Rowan tak hloupý a vzdá se jí, Prusias se bude jen smát a okamžitě vyšle své lodě.“ Arcimág se opřel lokty o kolena a upřeně pohlédl na ředitelku. „Prusias si přichází pro Rowan, Gabrielo Richterová. Jediné otázky jsou, jak brzy přijde a zda se mu to podaří.“

       Šálek zarachotil, jak jej ředitelka položila.

       „Jsem si toho všeho moc dobře vědoma,“ opáčila upjatě. „Jsme rádi, že jste nám vyjasnil některé okolnosti. Myslím, že je moje povinnost brát na vědomí, jako ředitelky jakékoliv postřehy. Nicméně jsem hrdá, že je mohu přijímat od samotného Arcimága, když začal válku a teď je natolik laskavý, že to dal najevo. Možná by nám dokonce mohl navrhnout způsob, jak ji asi chce vyhrát.“

       Bram se usmál a jeho bledé oči strašidelně zasvítily. „Velmi dobře řečeno, ředitelko. Ale myslím, že bude lepší, když svoji energii budu soustředit na Astarotha. Obranu Rowanu přenechám vám a vašim rádcům. Nerad bych, aby si ostatní mysleli, že “veliký Arcimág“ podrývá vaši autoritu. Pokud chcete, můj vnuk vám může pomoci lépe, než já sám.“

       Na výzvu paní Richterové David opustil své místečko a začal přecházet sem a tam, jak to často dělal, když byl ponořený v myšlenkách.

       „Prusias má miliony; my máme tisíce,“ přemítal. „I když zapojuje většinu své armády proti jiným královstvím… Pořád by mohl vyslat tak velké množství jednotek, než Rowan dokáže kdy shromáždit. Musíme udělat všechno, co se dá. Odkládat tuhle možnost na konec, jak jen to bude možné. Prodlužovat vyjednávání s Naberiem, ničit lodě z Blysu a tím narušovat jejich obchody.  Hlavně musíme podněcovat ostatní království proti němu, aby na něj zaútočili.“

       „Velmi rozumné,“ podotkla paní Richterová rázně. „V tom s tebou musím naprosto souhlasit. Pokud se nemýlím, Max pro nás má novinky z Zenuvie?“

       „Ano, mám,“ řekl Max a odložil myšlenky na Atropos a Astarotha. „Podél celého pobřeží jsem od pašeráků vyslechl bezesporu to stejné. Samozřejmě to mohly být falešné zprávy, ale to si nemyslím. Proslýchá se, že Lilith oponuje Prusiovi, ale nepřipojí se k Amonovi nebo Rašaverakovi dříve, než nezačne bitva. Její odůvodnění je jasné vzhledem k tomu, jak je Zenuvia blízko Blysu. Je nepravděpodobné, že by ji Prusias napadl předtím, než se rozpadne aliance. Pokud by se aliance rozpadla, královna by mohla zapírat, že byla proti němu a nejspíš by ji čekal lepší osud, než ostatní vládce. Pokud by Amon spolu s Rašaverakem začali vítězit, Lilith by se mohla zapojit do boje v kritickém okamžiku a vychýlit tak bitvu z rovnováhy. V každém případě tak snižuje svůj risk a dokonce by mohla využít příležitost a zbavit se oslabených spojenců jednou provždy.“

       Paní Richterová přikývla na souhlas. „Co naše dohoda s pašeráky z Koreshi, jsou stále na svém místě?“

       „V tuto chvíli,“ oznámil Max. „Ale jsou to prospěcháři. Od pádu Gràvenmuiru nám účtují trojnásobné ceny a navíc kompenzace za jakékoliv ztráty a nebezpečí. Pokud půjde Rowan do války, můžeme očekávat, že se ceny vyšplhají desetinásobně.“

       „Stojí to za to?“ obrátila ředitelka oči v sloup.

       Max se zamyslel. „Myslím, že ano. Jak říká David, nejspíš budeme čelit silám mnohem větším, než si vůbec dokážeme představit. Naše obrana bude velmi slabá, mystiků i agentů je málo. Většinu armády budou tvořit uprchlíci, kteří nemají dostatečný trénink. Navíc potřebujeme tu železnou rudu z dolů v Zenuvii. Z nějakého důvodu je to mnohem účinnější na démony a duchy. Přinesl jsem vzorek surové rudy pro trpaslíky. Pokud se nám podaří vyzbrojit všechny uprchlíky takovými zbraněmi, budou nám mnohem užitečnější.“

       Paní Richterová si zapsala poznámku do bloku a zeptala se. „"A co nelidé? Jsou někteří skřeti nebo vlkouni otevření diskuzi? Soupeří s někým?“

       „V tomhle ohledu nejsou informace zřetelné.“ Pokrčil Max rameny. „Nejchamtivější klan skřetů by mohl. Ale jazyková bariéra je příliš velká. Navíc pašeráci požadovali za každou informaci obrovské poplatky, takže jsem za ně utratil většinu zlata. Slyšel jsem o nich jen to, že se cítí být démony podvedeni a utlačováni. Jsou příliš opatrní, aby mluvili o něčem otevřeně. Bojí se, že je každý druhý přestrojený démon, který se snaží odhalit, jestli mezi nimi nenajde zrádce. Budeme se muset snažit dál vyzvídat.

       Paní Richterová upřela oči na Davida, který pozorně naslouchal. „Co si myslíš o Maxově hlášení?“

       „Jsou to dobré zprávy,“ vyjádřil se, „určitě bychom měli získat, co nejvíce železa to půjde. Já se musím soustředit na Prusiase, takže s tímhle nepomůžu. Každopádně něco je špatně… něco je jinak.“

       Bram zvedl hlavu a podíval se na svého synovce.

       „Dědečku,“ řekl David, „ty jsi předtím vyvolával Prusia. Zkoušel jsi vyvolat i jiné vládce?“

       „Amona,“ odpověděl Bram, zkřížil prsty a pátral v paměti. „Amon zná mnoho starých tajemství, ale nikoho dalšího jsem nevyvolal. Co tě trápí?“

       „Prusiova důvěra,“ opáčil David. „On ví, že jsi tu. Zná sílu Maxovy opravené zbraně a pravděpodobně tuší, že se ostatní vládcové spojí proti němu. Ale i přes to se tu naparuje, jako kdyby už vyhrál.“

       „Prusias vždy zastrašuje,“ zabručel Max, když si připomněl svou vlastní nepříjemnou zkušenost s démonem.

       „Ano,“ řekl David. „Ale tohle se zdá být odlišné. Myslím, že má Prusias eso v rukávu.“

       „Hůl?“ zeptala se slečna Boonová. Magická hůl, pomocí které Prusias vytvořil velvyslanectví. David měl dlouho podezření, že její ingrediencí byla jedna stránka z Thovtovy knihy.

       „To si nemyslím,“ odpověděl David a třel si pahýl po své ruce. Hůl měl jako eso nějakou dobu.  Teď má nějakou novinku, která zajistí jeho vítězství…“

        „Dílnu,“ vydechl Max. „Prusias ji uchránil a podporoval i poté, co Astaroth odstranil moderní technologie. Vyjeli jsme výtahem tvaru mušle až do Arény…“

        „Toho se přesně obávám,“ přiznal David. „My už nemáme technologie dlouho, ale Dílna je dělá znovu. A Prusias vlastní Dílnu…“

        Maxova naděje pohasla. K čemu by byly ocelové zbraně proti tankům? Ostatní s ním sdíleli obavy.

        Konečně Bram promluvil. „Je to už dlouho, co jsem měl jednání s Dílnou,“ uvažoval. „Když jsem s nimi byl naposledy v kontaktu, porušili svoji neutralitu a pomohli mi chránit Thovtovu knihu. Jejich největší láskou byly vždy stroje, ale možná bychom je mohli znovu přesvědčit, aby nám pomohli.“

        „Dílna neudělala nic na obranu proti Astarothovi,“ řekla slečna Boonová hořce. „Tak dlouho nic nedělali, než se jim Prusias zaručil, že jejich stroje nezmizí. Neumím si představit, že by se k nám přidali. Proč by taky riskovali své životy a stroje?“

        „To je pravděpodobně pravda,“ řekl David. „Ale měli bychom je aspoň kontaktovat, prostřednictvím všech možných prostředků. Když už nic jiného, zjistíme, co dělají. V téhle době jsou informace nejmocnější zbraní. Rowan musí vyhrát nejdříve válku špehů, až potom může zvítězit nad zbraněmi.“

        Jak David dál rozebíral špionážní sítě, sabotáže a civilní ochranu, Max na sobě ucítil Bramův upřený pohled. Sledoval ho bez mrknutí oka. Připomínal mu jednoho muže z Chicaga, který ho sledoval před mnoha lety ve vlaku. Samozřejmě vlak i Chicago už neexistovali; Astaroth použil Knihu, přetvořil svět podle sebe, strhl mocnosti a mocné vládce. Astaroth se stal vládcem těch, co přežili, málokdo z nich si však vzpomněl na svůj starý způsob života – vzpomínky pomalu vybledly. Někteří ovládali magii a dokázali si s její pomocí vybavit určité části života. Max si pamatoval všechno. Včetně osudového dne ve vlaku, kdy ho pozoroval cizinec s mrtvolně bledým okem.

       „Přestaňte se na mě dívat,“ zavrčel a šel zpátky k oknu. Déšť mezitím ustal, mokré chodníky se třpytily a louže odrážely šedé nebe. Ostatní ustali v hovoru, aby se podívali co ho tak rozrušilo.

       „Musím si promluvit s Maxem o samotě,“ oznámil Bram, když vstal prudce z křesla. „Půjdeme se projít do rezervace. Emer by se už měla vrátit domů a Mínu čeká další vyučování.“

       „Rádi půjdeme s vámi,“ nabídla se slečna Boonová s náznakem nedůvěry v hlase.

       „Nehodlám se stát zase duchem, Hazel Boonová,“ zasmál se Bram. „Potřebuji si s ním soukromě promluvit. Pokud mi ovšem může odpustit mé chování.“

       Max přikývl a podráždění vystřídala zvědavost.

       "Cokoliv, co budete říkat Maxovi, můžete říct před námi." řekla paní Richterová.

       "Obávám se, že ne," odpověděl Arcimág odměřeně. „Pěkný den vám dvěma. David vás může doprovodit.“ Bram zvedl těžký kabát ze stojanu u dveří, přehodil si ho přes ramena a podržel Maxovi otevřené dveře.

       Slavná dvojka to vzala zkratkou přes knihovnu. Ignorovali zvědavé pohledy studentů, kteří se krčili nad rukopisy a knihami. Prošli párem francouzských dveří, do kterých bičoval podzimní vichr, a opustili Zámek. Max záviděl Arcimágovi jeho těžký plášť.

       Následovalo deset minut svižné a tiché chůze, než překročili ovocné sady. Prošli kolem stájí a Kovárny, až se konečně dostali ke kamenné zdi, která oddělovala akademii od Rezervace. Do zdi byly zasazeny mohutné dubové dveře, asi dvanáct stop vysoké a šest stop široké. Do dřeva byly jemným zlatem vyryté runy. Mohutné dveře podpíraly klenbu zkroucených větví, které tvořily tmavý tunel s hustými stromy.

       Jakmile byli uvnitř tunelu, Arcimág si sundal plášť a očistil si bláto z bot. Vzduch v tunelu voněl po listech a čerstvé půdě.

       Max zahlédl jasné sluneční světlo, daleko vepředu na konci tunelu. Většinou nebyl velký rozdíl mezi počasím venku a v Rezervaci. Avšak dnes byl rozdíl obrovský. Max byl šťastný, že nechal skličující vlhko za sebou.

       „Takže, co mi chcete sdělit, že to musí být v soukromí?“ zeptal se Max.

       „Až potom,“ řekl Bram a ukázal před sebe. Cesta už nebyla vydlážděná, takže jejich kroky dělaly málo hluku. Cestou si Max stále více uvědomoval, jak je okolní les intenzivně živý. Převislé větve okolních stromů jako kdyby mezi sebou hrály štěbetavou symfonii. Podrostem bubnovaly malé nožičky doprovázené pískáním. Když Max naslouchal zvukům lesa, vzpomněl si na paní Richterovou a těžká rozhodnutí, která má před sebou.

       „Co asi dělá Mína?“ přemýšlel, zrovna když vstoupili na mýtinu. „Nevěděl jsem, že jí dáváte osobní lekce. Je opravdu tak zvláštní?“

        „Je,“ odpověděl Bram, když si stínil oči před slunečním svitem. „Předpovídal jsem, že budou tři děti Staré magie, ale nikdy jsem netušil, že budete existovat společně. A přesto jsem tu také.“

        „Je zázrak, že jsme tu, a ne s čarodějnicemi,“ poznamenal Max ostře. Příliš dobře si vzpomínal na smlouvu, kterou uzavřel Elias Bram, aby získal Thovtovu knihu. Na oplátku za Knihu, Arcimág slíbil čarodějnicím tři děti Staré magie. O několik staletí později se čarodějnice dozvěděly o Maxovi a Davidovi. Pokusili se prosadit část své právoplatné odměny. Rowan je odmítl vydat a nakonec tím spustil kletbu, která umožnila Astarothovi zvítězit. Následně Rowan učinil příměří, ale velký odpor a nedůvěra přetrvávaly.

        „Bylo to těžké vyjednávání,“ vzpomínal Bram. „Ale udělal bych ho znovu.“

        „Dokonce i teď?“ zeptal se Max. „I s vědomím, že váš vnuk je jedním ze tří?“

        „Ano,“ odpověděl pevně. „Je lepší, když moje rodina, moje vlastní krev ponese tuhle zátěž.“

        „A proč?“ vyštěkl Max.

        Arcimág se zastavil a pohlédl Maxovi přímo do očí. Jeho hlas byl smrtelně tichý. „Protože můžeme.“

        „David už obětoval dost.“

        „Obětuje ještě víc,“ poznamenal Bram chladnokrevně. „A já taky. Proto Maxi McDanielsi, jsem s tebou chtěl mluvit o Atropos.“

        Položil ruku na Maxovo rameno a vedl ho přes rozsáhlou osadu, která vyrostla v Rezervaci. Osada se rozrostla, za dobu co ji viděl naposled, v malé městečko. Stovky budov se tyčily ve shluku kolem cestičky, která byla přeplněna vozíky a celou řadou lidí včetně různých tvorů. Při posledním sčítání obyvatel tu bylo přes 4 000 lidí. Nyní žije v městečku slušné množství lidí, ale stále to není nic oproti městům a vesnicím, které se formují po celé oblasti. Zatímco osady mimo Rezervaci a akademii tvořili pouze lidé, zde se chlubili pestřejší populací. Nacházeli se tu namyšlení fauni, dryády, nezbední skřítci a vznešení trpaslíci se zapletenými vousy. Ačkoli to byla jen malá menšina, lehce si jich Max všiml mezi ostatními lidmi, vozy a hospodářskými zvířaty, které se kodrcaly po ulicích.

        Stejně jako v knihovně, když spatřili kráčet Eliase Brama a Maxe McDanielse společně, vyvolalo to mnoho zvědavých pohledů. Když procházeli po dlažebních kostkách na náměstí, setkávali se s váhavými pohledy, někteří smekali čepice, jedna bezzubá bába dokonce padla na kolena a prosila o požehnání od Arcimága. Ale byly tu také opatrné pohledy a za jejich zády se ozývalo šeptání. Pár z nich už vidělo Eliase Brama, ale nikdy ho neviděli po boku Maxe McDanielse. Mohli se jen domnívat, že to neznamená nic dobrého.

        Bram svůj záměr odhalil až daleko za městem, kde se nacházela vysoká tráva, která hladila konečky prstů. Kolem je obklopovaly koberce širokých plání lemované zalesněnými horami a poseté sloupy tmavých skal. Když se blížili k pavilonu, Arcimág se zastavil.

        „Vybírání už muselo skončit,“ poznamenal a kývl směrem k budově, vedle které se třpytila laguna. „Doufejme, že si každý svěřenec našel svého chráněnce. JaJa byla         plná nadějí.“

        Max toužebně vzpomínal na den, kdy si ho vybral nádherný a vzácný lymrill za svého ochránce. Zdálo se mu, jako kdyby to bylo už tak dávno. Nick je pryč, vzdal se svého života, svých drápku a bodlin, aby posílil Morríganinu čepel. Max stále cítil prázdnotu ve svém srdci. JaJa mu sama navrhla, aby si vzal dalšího svěřence, ale Max odmítal. Byl tu jen jeden Nick a Max ho ztratil. Nechtěl ztratit dalšího.

        „Vybral si Mínu už některý svěřenec?“ zajímal se.

        „Ne, žádný svěřenec si ji nevybral,“ odpověděl Bram. „Až se najde ten pravý, tak si ji vybere. Tolik věcí se změnilo. Je těžké pečovat o Mínu tak, jak bych chtěl. Chtěl jsem tě požádat, jestli bys na ni nechtěl občas dohlédnout, ale záležitost s Atropos mi pokazila plány. Musím najít dívence jiného opatrovníka.“

        „Můžu na ni občas dohlédnout,“ protestoval Max. „Dělal jsem to od doby, co jsem ji potkal.“

        „Ne,“ řekl Bram. „Je lepší když Nepřítel neví o jejích schopnostech, až bude starší, tak ji budeš neustále ochraňovat. S Davidem ji budeme dále vyučovat a zajistíme jí bezpečí. V současné době se spíš bojím o tvé bezpečí. Chtěl jsem s tebou mluvit v soukromí, protože ostatní vynechali důležitý detail, pokud jde o Atropos. Možná to bylo jen omylem, ale nemůžeme nic riskovat.“

        „Jaký detail?“ zeptal se zvědavě Max.

        „Lidé, na které se Atropos zaměřili, málokdy zemřeli rukou neznámých lidí,“ řekl Bram smutným hlasem.

        „Cech měl nadání v infiltraci, jejich členy bylo možné nalézt ve většině tajných a vybraných společností. Byli velmi úspěšní ve využívání druhých, svou práci dělali pod hrozbami, podvody, dokonce některé posedli. Měli zkušené vyvolávače a přízraky. Mnoho obětí padlo rukou blízkých přátel, jejichž mysl a tělo už dávno vlastnil někdo cizí.“

        „Co tím naznačujete?“ zeptal se Max. „To už nemůžu věřit ani paní Richterové, nebo slečně Boonové?“

        „Ne,“ řekl Bram tvrdým hlasem. „Říkám, že už nemůžeš věřit nikomu. Důvěra je luxus, jenž si nemůžeš dovolit Maxi McDanielsi. Až si pro tebe přijdou, nebudou za cizince, který se schovává ve stínu. Atropos přijdou jako někdo, koho moc dobře znáš.“