Forsaken - 253. díl

V naprostý tichosti jsme dojeli k tátově rezidenci. Ani jsem nepočkala, až mě Riel vybídne, sama jsem seskočila z motorky skoro ještě za jízdy, jen abych už od něho byla dál. Potupný bylo, že jsem pak stejně musela čekat, až ten stroj uklidí a laskavě odemkne vstupní dveře. Přezíravě jsem kolem něj prošla, jako kdyby byl neviditelný, a zamířila jsem do kuchyně, abych si udělala hrnek kafe. Nepočítala jsem ovšem s tím, že tak snadno se ho nezbavím.

„Taky bych si jedno dal,“ pronesl už ode dveří. S iritující samozřejmostí odložil bundu na jednu z barových stoliček a vzápětí se uvelebil na tý vedlejší a trpělivě čekal na svý kafe. Ta nehoráznost byla prostě neskutečná!

„Tak si ho udělej!“ odsekla jsem prudce, vztek mnou takřka cloumal, takže mě ani nepřekvapilo, když jsem se při umísťování zásobníku s vodou parádně zlila. Moje chyba, měla jsem ho tam dávat s trochu větším citem, ale zoufale jsem si potřebovala na něčem vybít svůj hněv.

„Myslím, že to nechám přece jen na tobě, ale udělej mi ho slabší než posledně…“ odtušil Riel, který se tou podívanou očividně dobře bavil. „Navíc mi něco dlužíš.“

„Jo, vážně?!“ Popuzeně jsem hrábla do kapsy kalhot a hodila na linku jeho peníze. „Tady to máš! Neutratila jsem z toho vůbec nic! Takže bych řekla, že jsme vyrovnaný!“

Nevěnoval bankovkám před sebou pražádnou pozornost, místo toho si mě zkoumavě prohlížel. „A ty myslíš, že mi šlo jenom o ty prachy?“ zeptal se a znělo to dost vyčítavě. Že zrovna on mi má co vyčítat!

„Co já vím?! Beztak jsi to všechno dělal akorát na tátův příkaz! Takže hádám, že teď už se namáhat nemusíš! Vlastně ani nechápu, proč jsi ještě tady!“ vmetla jsem mu do tváře, načež jsem se k němu otočila zády a věnovala se radši obsluze kávovaru.

„Jsem tu, abych na tebe dával pozor, na tom se nic nezměnilo,“ konstatoval věcně. „A ty bys měla vědět nejlíp, že jsem dělal víc, než jen plnil Alexovy rozkazy!“

„A jak to mám asi tak vědět, když se mi ani nikdo neobtěžoval říct, jaký máš vlastně rozkazy?!“ vybuchla jsem, protože už jsem se fakt nedokázala dýl ovládat. „Pořád přede mnou něco tajíte! Ty i táta! Mám toho dost, nejsem žádnou vaší zatracenou loutkou! Chci, abyste se mnou konečně jednali narovinu! Chci o sobě zas rozhodovat sama!“

„Fakt? To ti nestačilo, k čemu dneska došlo?!“ zeptal se Riel, jeho hlas až nebezpečně klidný. „Tohle přece není trvalý řešení, jde jen o to, aby se ti nic nestalo, než budeme znát výsledky těch testů! Alex zcela určitě neplánoval, že tě po zbytek života bude někdo hlídat!“

„Kdoví, co vlastně plánoval! Protože já už nevím, čemu mám vlastně věřit! A hlavně komu můžu věřit!“ pronesla jsem trpce a i přes svý předchozí námitky jsem k Rielovi přistrčila jeden hrnek kafe. Mlíkem jsem se výjimečně nezdržovala, prostě jsem se rovnou napila, jako kdybych tím hořkým nápojem mohla přebít hořkost nad svou současnou situací.

Tak trochu jsem očekávala, že mě Riel začne hned přesvědčovat, že jemu můžu natuty věřit, a proto mě poněkud překvapilo, když se namísto toho chopil svýho hrnku a dopřál si pořádný hlt kávy. Teprve po chvilce na mě znova upřel svý oči a přišpendlil mě jima k lince, o kterou jsem se opírala.

„Důvěra je dost vzácná věc… stačí málo, aby se vytratila… Třeba jedno blbý kafe…“ prohodil ledabyle, ale bylo na něm patrný, jak moc ho to ještě žere.

„To s tím kafem je mi líto… ale neviděla jsem jiný východisko…“ zamumlala jsem lehce kajícně. Nemohla jsem si pomoct. Přece jenom nebylo mým zvykem trávit lidi kafetem, i když některý by si to vyloženě zasloužili! „Ovšem řekla bych, že v porovnání s tebou jsem se nedopustila ničeho tak strašnýho!“

„A co jsem podle tebe udělal tak strašnýho?“ zeptal se Riel zvědavě. Působilo to na mě dojmem, že chce akorát zjistit, o jakých jeho proviněních vím.

Krátce jsem se zamyslela. Pominula jsem ty jeho lži o mých rodičích, Arielovi a porfyrii, zřejmě to na mě tehdy nechtěl vybalit všechno naráz, beztak jsem mu nevěřila ani to málo, co mi řekl. Ne, byly tu závažnější věci, který mi už nějakou dobu vrtaly hlavou, jenom jsem zatím nenašla vhodnou příležitost a způsob, jak se na ně zeptat. Až doteď.

„Tvrdil jsi, že je Petr mrtvý…“ začala jsem zdráhavě, i když tohle mě zas až tolik netrápilo.

„Taky že byl. Nemohl jsem ale tušit, že s Arielem uzavřel dohodu a zas se tu objeví jako anděl zkázy,“ odvětil Riel bez zaváhání.

„A odkud ses znal s Viktorem?“ vypálila jsem svou další otázku. „Mluvil o tobě… a věděl toho poměrně dost…“ Radši jsem se už nezmínila, že věděl i o Erice. To mi samo o sobě přišlo hodně divný…

„Viktor byl dřív Alexovou pravou rukou, než ho Alex z nějakýho důvodu nahradil mnou. To mi nikdy neodpustil.“

Přikývla jsem, to znělo celkem věrohodně. „Proč jsi mě poslal běhat do toho lesa?“ pokračovala jsem neúnavně, skoro jako kdybych prováděla výslech zatčenýho. A v duchu jsem si říkala, jak dlouho mi to ještě Riel bude trpět. „Marcell říkal, že to bylo schválně… aby ses přese mě dostal mezi Nejvyšší. Celou tu dobu předtím i potom ses ode mě nehnul skoro ani na krok… tak proč jsi tehdy udělal výjimku?“

Čekala jsem, že dostanu okamžitě nějakou odpověď, jenže Riel mlčel.